Každý, kdo byť jen jednou navštívil brdskou dopadovou plochu Jordán nebo Brda, nemohl si nevšimnout betonových objektů, které zde již více jak 80 let nehybně stojí jako připomínka odhodlání tehdejší Československé republiky, bránit svou suverenitu uprostřed Evropy. Betonové terče na Brdě, nebo sruby na Jordánu, jsou ukázkou tehdejších zkoušek prováděných armádou, jejichž výsledek poté určil konečnou podobu obranných objektů, které měly sloužit proti případnému napadení nepřítelem.
Zatímco o terčích a srubech, jenž zůstaly zachovány, se ví mnohé, ale o dalších objektech na Hřebenech, které měly již jasný cíl, se skoro moc neví. Snad je to tím, že nebyly použity, snad tím, že do dnešních dnů se z nich dochovala jen torza, přesto by bylo chybou, nepřipomenout si tyto kdysi hrdé obránce tehdy mladého a demokratického Československa.
Trocha historie na úvod
Ve třicátých letech 20. stol. se na základě změněné politické situace v sousedním Německu tehdejší československá vláda rozhodla o způsobu případné obrany republiky. V rámci velké modernizace armády bylo přistoupeno jak k vybudování stálého pohraničního opevnění, tak i k vybudování vnitrozemských obranných linií, umožňujících v případě nutnosti konsolidaci a zpomalení plánovaného ústupu armády na Slovensko.
Na obranu přístupů k hlavnímu městu byla vybudována 112 km dlouhá fortifikační linie, tzv. „Pražská čára“. Její průběh byl od Mělníka přes Slaný, Smečno, Novou Huť pod Nižborem a Beroun na Hlásnou Třebaň. Odtud vedla linie přes hřeben Hřebenů na Novou Ves pod Pleší a odtud dále až k Slapům nad Vltavou. Hlavním úkolem Pražské čáry bylo, po prolomení hraničního opevnění nepřítelem, zpomalit jeho postup na Prahu a znemožnit mu její přímé dělostřelecké postřelování.
Od srpna 1936 do září 1938 zde bylo vybudováno 830 pevnostních objektů a desítky kilometrů překážkového systému.
Druhy pevnůstek
V části Pražské čáry v oblasti Hřebenů se začalo s výstavbou pevnostního opevnění v druhé polovině roku 1937, tedy v době, kdy už armáda využívala nový systém obranného postavení s novým typem pevností lehkého opevnění. Tento sytém využíval v maximální míře bočních paleb obranných objektů, které pak tvořily souvislou linii. Tato linie byla stavěna většinou ve dvou vzájemně se kryjících sledech (tzv. čára), na méně exponovaných místech ve sledu jediném (tzv. clona). Nový systém obrany vedl takto linii pokud to terén umožňoval převážně skrytými místy, např. údolím nebo těžko prostupným lesním porostem.
Jednalo se o objekty oficiálně označené jako „lehké opevnění vz. 37“ (LO vz. 37), které se však vžily do podvědomí pod názvem „řopík“. Tyto objekty byly k nepříteli obráceny čelními stěnami bez střílen, které byly před ostřelováním chráněny kamennou rovnaninou a zemním záhozem. Čelní zeď byla prodloužena do ochranných křídel, které ze strany nepřítele střílny zakrývala a nutila tak útočníka, aby při umlčování zbraní ve střílnách vstoupil do palebné přehrady. Objekty měly být původně vyzbrojeny dvěma kulomety a osádkou sedmi mužů (typy A, B), později však byly vyprojektovány i objekty jednostřílnové jak pro čtyři (typy D, E), tak i jen pro dva obránce (typ C).
Nejčastěji se vyskytující variantu představoval oboustranný objekt typu A se střílnami pro boční palbu do dvou směrů. Pro přizpůsobení pevnůstky terénnímu průběhu pevnostní linie se tento objekt dále dělil do šesti podvariant, lišících se podle úhlu, který svíraly osy paleb směrem k nepříteli. Podle tohoto úhlu byly pevnosti také označovány (A-120, A-140, A-160, A-180, A-200, a A-220).
Vchod do objektu byl z týlové strany uzavřen nejdříve mřížovými dvířky chráněnými vchodovou střílnou. Za rohem předsíňky byla pak dvířka plná. Vnitřek objektu tvořily dvě střelecké místnosti spojené úzkou chodbičkou podél čelní stěny. Na straně přilehlé k předsíňce byla chodbička opatřena výklenkem s vchodovou střílnou a s konzolami, na nichž byl namontován ruční ventilátor, jímž se z předsíňky nasával čerstvý vzduch, který v objektu vytvářel mírný přetlak, sloužící pro vytlačování zplodin střelby. Ventilátory však nebyly vybaveny protiplynovými filtry, takže v případě napadení bojovými otravnými látkami by osádka musela bojovat v ochranných maskách. V obou bocích pevnůstky byly zabudovány ocelolitinové střílny se 60° palebným vějířem před nimiž byly zavěšeny kulomety ve speciálních lafetách. Stropem vedle každé střílny procházela trubka, jíž bylo možné vysouvat speciální zrcátkový periskop pro pozorování okolí.
Další variantou byl typ B, jenž rovněž disponoval dvěma kulometnými střílnami. Avšak na rozdíl od typu A jen jedna z nich směřovala do boku, zatímco druhá sloužila pro vedení čelní palby do předpolí. Tento typ byl stavěn především v místech, kde bylo nutné palbou vykrýt údolí, soutěsku nebo táhlý svah. Avšak vyskytovali se i varianty, kdy řopík byl natočen tak, aby z druhého sledu ve kterém byl umístěn, kryl vchodovou týlovou stěnu pevnůstek prvého sledu a bránil tak jejich dobytí nepřítelem. Také u tohoto typu objektu existovalo šest podvariant, daných jednak úhlem os jejich paleb (B-80, B-90 a B-100) a jednak také umístěním střílny pro boční palbu (B1 se střílnou vpravo, B2 se střílnou vlevo). Svým vnitřním vybavením se tento typ nijak nelišil od typu A.
Typ D byl v podstatě polovinou dvoustřílného objektu A. Použit měl být pro boční palbu jednoho kulometu, ale v mnoha případech byl navržen i pro palbu čelní. Stejně jako u objektu B byl i tento budován ve dvou vzájemně zrcadlově obrácených variantách. Typ D-1 měl střílnu vpravo a typ D-2 vlevo.
Posledním typem stavěným na Hřebenech byl typ E. Tento typ byl určen pro čelní palbu těžkého nebo lehkého kulometu.
V úsecích v příkrých svazích docházelo u obou dvoustřílnových objektů typů A a B ke změnám v jejich stavebním provedení a byly uskutečněny kromě v klasickém rovném, též v šikmém (výškový rozdíl střílen 40 – 100 cm.) i v lomeném provedením (100 - 150 cm.). Ovšem v místech kde byl sklon větší než 150 cm bylo pro lepší vykrytí prostoru využito jednostřílnových pevnůstek. A tak pevnůstku typu A proto v uvedeném případě nahradily dvě pevnůstky typu D, pevnůstku typu B pak nahrazoval jeden typ D a jeden typ E.
Ani všechny výše uvedené typy objektů nevyčerpaly variabilitu pevnůstek LO vz. 37. Tyto objekty se od sebe dále odlišovaly svou odolností. Řopíky v normálním provedení byly projektovány tak, aby odolávaly jednomu zásahu z děla ráže 10 cm. Zesílené provedení pevností, určené pro exponované úseky, mělo vydržet zásah z děla ráže až 15 cm. Naopak v málo ohrožených nepřístupných úsecích se vyskytovaly objekty se stěnami zeslabenými, jejichž odolnost byla kalkulována proti palbě děl do maximální ráže 8 cm.
Z předcházejícího popisu jednotlivých možných typů a variant vyplývá, že u nich existovala více něž stovka možných alternativ, k nimž je ještě nutné připočítat další množství atypických řešení. Bez nadsázky tak lze oprávněně konstatovat, že pevnůstka vz. 37 byla objektem velice univerzálním a že Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), které mělo na starost veškerou výstavbu čs. opevnění, vyvinulo sadu lehkých pevnostních objektů schopných uzavřít jakýkoliv terén.
Výstavba pevností Pražské čáry
Pražská čára byla prvně vytýčena v roce 1936. Se změnou obranné strategie však došlo k jejímu přehodnocení. Nově vytýčená trasa byla schválena v první polovině roku 1937, rozdělena byla na 9 stavebních úseků a již v druhé polovině tohoto roku začaly vybrané firmy s výstavbou pevnůstek v jim zadaných úsecích. Přes Hřebeny probíhala část úseku B-7 a úsek B-8.
Stavba byla zahájena výkopem pro objekt na zámrznou hloubku, na jehož dně byla vybetonována několik centimetrů silná podkladová deska. Po vyarmování a postavení bednění pak probíhala vlastní betonáž objektu nepřetržitě, aby odolnost betonu nebyla narušena pracovní spárou. Oboustranný objekt normální odolnosti dokázali dělníci zaběhnuté firmy vybetonovat zhruba za 18 hodin. Po čtrnácti dnech zrání betonu byl objekt odšalován a byla provedena vnější cementová omítka. Poté došlo u čelní zdi k vyskládání kamenné rovnaniny, v jejíž spárách se měla částečně tříštit tlaková vlna při dělostřeleckém zásahu. Nakonec byl přes rovnaninu proveden zemní zához, který byl zadrnován, případně oset trávou. Podobně byla po předchozím dvojím zaizolování zatravněna i stropní deska. Podle tvaru, barvy ale i složení nejbližšího okolí pak byla pevnůstka zamaskována, aby co nejlépe splynula s okolním terénem.
Výstavba probíhala díky výborné organizaci a velkému pracovnímu nasazení bleskovým tempem. Všichni zůčastnění, jak vojáci, tak i podnikatelé a dělníci, si uvědomovali, že bojují závod s časem na záchranu republiky. A tak do konce roku byly již všechny zadané pevnůstky postaveny.
Technologické stavební pauzy v zimě 1937-38 bylo využito především ke kácení střeleckých průseků a terénním úpravám. Na jaře 1938 proběhly dokončovací práce v úsecích zadaných v předchozím roce.
V první polovině roku 1938 proběhla rekognoskace celého postavení po které byla zadána výstavba posilových úseků. Na Hřebenech to byl úsek 116 a částečně i úsek 118. Ty byly tvořeny objekty vsazenými do již vybudovaných linií převážně ke krytí komunikací, terénních zářezů nebo k vyplnění dosud neopevněných prostorů v lesnatých úsecích.
Průběh Pražské čáry na Hřebenech
Úsek B-7 (Budňany)
Tento úsek lze rozdělit na dvě části. Prvá část vedla po levém břehu řeky Berounky od Tetína po Hlásnou Třebaň a poté co linie překročila říční tok do Zadní Třebaně mířila druhá část jihovýchodním směrem k Hřebenům.
Námi sledovaná druhá část začínala v prvém sledu těsně podél železniční tratě Zadní Třebaň - Lochovice v úzkém údolí Svinařského potoka, krytá byla druhým sledem z protilehlé stráně. Poté prvý sled vystoupal zalesněnou roklí a spolu s druhým sledem překročil otevřený prostor přes pole smě-rem k Hřebenům do údolí Moklického potoka.
Úsek B-8 (Mníšek)
Úsek začínal pěticí řopíků které v jednom sledu u Červeného kříže přehrazovaly hlavní hřebenovou cestu a tvořily tak pravé křídlo, které bylo od zbytku linie odděleno zhruba půlkilometrovou mezerou. Z lesního masivu Hřebenů byl úsek dále veden otevřeným prostorem před Stříbrnou Lhotou, kde ve dvou sledech překročil údolí Bojovského (Lučního) potoka. Poté stoupal v jednom sledu k vrchu Na Madlence, kde se stáčel nejprve k jihu směrem na Malou Svatou Horu, před ní ale zatočil na východ kde ve dvou sledech vytvořil silnou uzávěru strakonické silnice a o kousek dál ležící železniční tratě Vrané nad Vltavou-Dobříš. Dále pokračoval, stále ve dvou sledech, podél Novoveského potoka (Makytě) k Nové Vsi pod Pleší a odtud v jednom sledu pod sanatorium, kde navázal na budovaný úsek B-29.
Úsek 116 (Řevnice)
Stavebně se tento úsek dělí na dvě části. Prvních 25 řopíků bylo vytyčeno souvisle k ochraně hřebene Hřebenů. V jednom sledu vyplňoval nejdříve dvoukilometrovou proluku mezi úseky B-7 a B-8. Byl stavěn velmi hustě, nejdříve údolím Moklického potoka a poté strží jednoho z jeho přítoků přímo k Červenému kříži. Zde jako druhý sled doplnil již stojící pětici řopíků a zesílil tak ochranu hřebenové cesty. Poté pokračoval ke Stříbrné Lhotě, čímž vyplnil půlkilometrovou mezeru v úseku B-8.
Do úseku 116 patří též pevnůstka stojící samostatně nad Řevnicemi při cestě na Halouny a kryjící tak linii pevnůstek nad Zadní Třebaní .
Druhá část tohoto úseku doplňovala úsek B-7 vybudovaný na levém břehu Berounky.
Úsek 118 (Slapy)
Tento úsek reprezentuje na Hřebenech jen trojice dodatečně zařazených řopíků, které doplňovaly druhý sled za Novou Vsí pod Pleší a kryly tak cestu vedoucí na Mníšek pod Brdy.
Překážkový systém
Hlavním úkolem budovaného opevnění bylo zabránit nepřátelské pěchotě a motorizovaným jednotkám překročit pásma překážek. Po vyhodnocení zkoušek z let 1937-38 byly od léta 1938 budovány stálé překážky, které se dělily na lehké a těžké. Lehké, protipěchotní, tvořily ocelové kolíky (tzv. prasečí ocásky) s jedním až třemi oky, jejichž spodní část byla opatřena betonovou patkou. Tyto patky byly zakopány do země a spolehlivě tak kotvily překážku např. proti dělostřeleckému postřelování. Mezi prasečí ocásky, které vyčnívaly nad terén, byl proveden překážkový výplet z ostnatého drátu. V lesích byla překážka stavěna o dvou řadách (2 nebo 5 m.). V otevřeném terénu byla šířka třířadé překážky 7 m a sedmiřadé až 13 m. Jednoduchá jednořadá překážka kopírovala obvod každé pevnůstky ve vzdálenosti 3-4 m.
Těžkou, protitankovou překážkou proti útočné vozbě tvořila jedna řada lehkého překážkového výpletu, doplněná z každé strany řadou protitankových ocelových rozsocháčů. Rozsocháče byly vůči dělostřeleckému postřelování značně odolné, při umísťování v terénu byly navíc propleteny ostnatým drátem a tím také kotveny k zemi, což bránilo jejich případnému převrácení. Kromě toho tento zátaras bránil jízdě tanků v každé poloze a pro svůj štíhlý profil neposkytoval útočící pěchotě dostatečný kryt. Rozsocháče dobře sloužily i jako mobilní uzávěry komunikací. Tato původní československá překážka byla používána mnoha armádami po celou II. světovou válku a zejména v německé armádě se pod názvem „český ježek“ těšila velké oblibě.
Tyto umělé překážky se budovaly před prvním sledem pevnůstek všude tam, kde nebylo možné využít přírodních překážek. Za přírodní překážky byly považovány zejména vodní plochy a toky, strmé srázy či zářezy v terénu. Tyto překážky byly často ještě upravovány, např. odkopáním svahu nebo rozšířením a prohloubením koryta potoku.
Překážky měli za úkol náhle zpomalit či úplně zastavit postup nepřítele a vytvořit tak ideální podmínky pro střelce z pevnůstek, kteří měli tohoto okamžiku pohotově využít k palbě a ke zničení velké části útočící jednotky. Proto byly vedeny tak, aby je bylo možné co nejlépe postřelovat. Vždy se nacházely v prostoru vymezeném předním okrajem palebného vějíře a pomyslnou spojnicí mezi jednotlivými objekty. V lesích bylo nutno vykácet mezi pevnůstkami dva průseky – palebný do předpolí, kde byly umístěny překážky a pozorovací směrem k sousednímu objektu.
Ani to však nebylo vše, co mělo tvořit kompletní obranou linii. Další součástí Pražské čáry měl být systém polních opevnění tvořený zákopy, úkryty, pozorovatelnami a otevřenými postaveními posilových zbraní např: protitankové kanóny, minomety aj. Tento systém by byl v případě skutečného bojového nasazení obsazen dalšími jednotkami polního vojska. Konečnou podobu Pražské čáry by vytvořilo plánované doplnění linie objekty těžkého opevnění, hlavně v místech, kde se předpokládal silný útok nepřítele a nebo kde linií procházely důležité silniční či železniční tahy.
Přišlo však osudné září 1938. Hanebná zrada západních velmocí včetně našeho francouzského spojence a vynucené odstoupení pohraničních území státu přerušilo budování československého opevnění právě v okamžiku jeho největšího rozmachu.
Trocha historie na závěr
Přijetím Mnichovského diktátu a odstoupením pohraničních území s drtivou většinou pevností ztratila téměř plně dokončená Pražská čára význam, neboť účinná vojenská obrana geograficky zmrzačeného státu již nepřipadala v úvahu.
Po zabrání ČSR Německem bylo rozhodnuto o likvidaci těchto pevnůstek z důvodů eliminace jejich použití v případě vojenského povstání. Takže již za tři měsíce po vzniku Protektorátu začala likvidace veškerého meziválečného opevnění na jeho území. Objekty byly naplněny trhavinou a odstřeleny. První vlna odstřelů na Pražské čáře začala v červnu 1939 a zhruba za měsíc byly práce dokončeny. Pevnůstky, které nešlo odstřelit z důvodů jejich blízkosti k důležitým civilním objektům, byly znehodnoceny vyplněním jejich interiéru kameny prolitými betonem. Vchod i střílny objektu byly zabetono-vány. Druhá a již důkladnější vlna odstřelů nastala o rok později a týkala se nejen již odstřelených, ale i doposud stojících pevnůstek. Likvidace zbytků opevnění byla prováděna pomocí menších náloží, jejichž odpálení narušilo celistvost železobetonu. Kovové části byly vybrány a odevzdány pro potřeby válečného průmyslu, zbytky betonu byly rozdrceny a použity na stavbu či opravu cest. Celý prostor měl být poté uveden do původního stavu, aby tak nepřipomínal tehdejší veliké odhodlání k obraně Československé republiky.
Doslov
V námi sledované „hřebenské“ části Pražské čáry, tedy od Berounky v Zadní Třebani po sanatorium v Nové Vsi pod Pleší, bylo vybudováno celkem 114 pevnostních objektů v různých typech provedení a překážkový systém v délce několika kilometrů. Známá německá důslednost se při likvidaci českého opevnění projevila tím, že v celé této délce nezůstal zachován jediný řopík. Jen v lesních úsecích můžeme ještě narazit na mělké jámy se zbytky betonu, což jsou jen malé pozůstatky po postavení pevnůstek Pražské čáry.
Pár snímků dokumentující stav zajímavých řopíků na Hřebenech jak vypadaly po první vlně odstřelů v roce 1939. Pro srovnání se současným stavem jsou přiloženy fotografie z března 2011.
Odstřelená pevnůstka č.34 (A-160z) v úseku B-7 byla jediným řopíkem na Hřebenech postaveném v lomeném provedení. (zdroj: R. Lášek, "Opevnění z let 1936-1938 v okolí Prahy", 1939 / archiv A. Crhy; současné foto autor).
Stavebně zajímavý objekt č. 40 (A-160z) v úseku B-8 postavený v prudkém svahu Novoveského potoka. Vstup do něj byl řešen pomocí chodby, na kterou navazovala poměrně dlouhá opěrná zídka (na fotografiích vlevo dole). Pevnůstka byla sice po odstřelu vytěžena, ale opěrná zídka se ve svahu dochovala a dnes tvoří paradoxně největší fragment z pevnůstek Pražské čáry. (zdroj: R. Lášek, "Opevnění z let 1936-1938 v okolí Prahy", 1942 / foto J. Krupka; současné foto autor).
Na zničeném řopíku (B-8/44/160z) je dobře patrné maskování objektu pomocí barevných skvrn. Dnes zde stojí chata. (zdroj: R. Lášek, "Opevnění z let 1936-1938 v okolí Prahy", 1942 / foto J. Krupka).
Na staveniště na skále položeného řopíku (B-7/55/A-140z) na úpatí Pišťáku bylo možno dopravit materiál potřebný k výstavbě jen za použití jednoduché lanovky. Za její postavení a provoz byl po armádě požadován doplatek ve výši 7500 Kč. (zdroj: R. Lášek, "Opevnění z let 1936-1938 v okolí Prahy", 1939 / foto J. Sklenář; současné foto autor).
Další současné fotografie zbytků pevnůstek se nacházejí v autorově fotogalerii na rajčeti.
Použitá literatura:
- Radan Lášek – Opevnění z let 1936-1938 v okolí Prahy – Codyprint 2003
- Vladimír Kupka a kol. – Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Libri 2001
- www.ropiky.net
- www.bunkry.cz
Komentáře vytvořeny pomocí CComment