Redakce

   Na těchto stránkách se může prostřednictvím příspěvků, nápadů, tipů apod. podílet kdokoli. Během let se na životě stránek podílelo množství přispěvatelů, kterým patří mnohá uznání a dík. Celkovou a konečnou zodpovědnost za ně pak mají uvedení autoři, kteří se v rámci svého životního zápasu s časem snaží, aby stránky fungovaly a aby přinášely takové informace, které budou zajímavé a přínosné. Někdy s menším, jindy s větším úspěchem.

Roman Poustka (roman, rp)  

   Na Brdy jsem narazil náhodou, v roce 1992 na kole, když jsem začal vyznávat silniční cyklistiku bez mapy (to ještě jezdilo málo aut). Tu jsem uplatňoval ještě pár let, než jsem už znal všechny lepší cesty nazpaměť a nemohl jsem si házet na křižovatkách korunou, kam že to mám ohnout dál.

   Okusil jsem pěší turistiku a skrze ní jsem rychle poznal, že se Brdy na kole pochopit nedají. Neměl jsem to na vrchovinu zas tak daleko narozdíl od Michala nebo Tomáše, "nejvydatnějšími" roky mého "brdění" byly tehdy 1995-2002, než jsem sklouzl ze studentského do normálního života. O to víc se snažím nyní, když už jsem od roku 2014 v Brdech natrvalo, brdské výpravy intenzifikovat. Vyhledávám špatné počasí, špatný čas, špatné místo, ... takže mne asi nepotkáte v červenci v poledne na Valdeku u ohně!, spíš třeba v šeru listopadového večera na západním úbočí Brdců, kterak se skláním v dešti k podivně svítícímu broukovi v trávě.

   I když vyznávám spíše sólovou turistiku, přivedl jsem do lesa mnoho lidí s sebou. Ty, kteří tu byli naposled, i ty, kteří si les oblíbili. Vždycky jsem se snažil nevnímat to kolem sebe jen jedním způsobem a v tomhle duchu působit i na mé pečlivě vybrané okolí. Postupně jsem samozřejmě získával množství nejrůznějších informací, z nichž některé jsem nalezl později v komerční i méně komerční literatuře o Brdech. Ale jiné mi vrtají hlavou dál, a tak tyhle stránky, ať už dřív nebo nyní, i když jsou stále jen takovým úzkým ventilem, kudy na svět zatím kouká jen pár střípků od několika lidí, považuji za něco, co by mohlo mít v moderním věku význam hodně převyšující jakoukoliv jednotlivou knihu nebo snad i knihovnu.

   Skrze poznání Brd se lze dívat na svět. Mít brdské brýle, to je diagnóza. Je to škoda a nebo je to dobře, že se všechno v několika řádcích vylíčit nedá? 

Emeritní členové redakce

   Patří se uvést zde také ty, kdo se sice v současné době na chodu stránek nepodílí, avšak vykonali od doby jejich vzniku veliký kus práce a svými početnými příspěvky a fotografiemi jim vtiskli takový ráz, jaký mají dodnes:

Michal Toms (michal, MT)

   Bylo to jednoho prosincového víkendu v roce 1987, kdy jsem stál na vyhlídce Plešivce a díval se přes údolí Litavky na střední Brdy. Neměl jsem žádnou mapu, která by toto území zobrazovala, vyjma autoatlasu v naprosto zoufalém měřítku. "Tam se musím podívat," řekl jsem si a hned příští pátek jsem s batohem na zádech míjel cedule oznamující, že vstupuji do prostoru, kam vstupovat nemám. Tehdy jsem si jich ve tmě nevšiml, že jde o vojenský prostor, jsem zjistil až na místě. Dlouhé roky mě to tam táhlo pro svoji opuštěnost, rád se pohybuji sám liduprázdnou krajinou. Silnějším cestám se obvykle vyhýbám, proto ani dnes, kdy ve středních Brdech rapidně přibylo lidí, nepotkávám žádné zástupy. Mým nejoblíbenějším počasím pro toulky v Brdech je podzimní vytrvalý déšť či mrholení, které snižuje pravděpodobnost setkání s dalšími lidmi.

   Ačkoliv se často toulám po místech zajímavějších a i vzdáleností bližších, do středních Brd se vracím velmi často, obvykle několikrát měsíčně. Po mnoha letech chození po kopcích a údolích jsem si začal více všímat místních zajímavostí, začal jsem vyhledávat různé souvislosti a ve středních Brdech jsem začal pomalu zdomácňovat. Do té chvíle náhodně objevené otesané kameny s iniciály, rýhy v terénu, torza staveb, cest, dolů a milířů, díry, náspy a kdovíco ještě, začaly zapadat do sebe a vytvářet příběh historických Brd. A to vše tak nějak v době, kdy jsem chtěl Brdy opustit s tím, že už je přeci znám. A tak s každou další návštěvou tohoto prostoru nacházím další a další střípky, ze kterých se mi nikdy nepodaří poskládat onen navždy ztracený příběh minulosti. Tak mi není dáno klidu a mě s každým dalším nálezem, či jednou odpovědí vyvstane několik nových otázek. Právě tyto otisky historie se snažím mapovat, skládat je do sebe, a těm, kdo mají zájem tak pomoci s jejich objevováním, stejně jako já, vítám s nadšením každou novou informaci o středních Brdech.

   Možná tyto stránky někomu pomohou vnímat krajinu Brd jako málo poničenou stopu historie, nebo si zde alespoň odpočine od civilizace. Pokud ano, měly ty hodiny času utržené z lesa a strávené u klávesnice smysl! Pokud ne, byl to jen další pokus, kudy cesta nevede. Ať tak, či onak, za pokus to stojí.

Stanislav Čechura (stan)

   Brdy, a zejména tedy střední, mě zcela okouzlily hned při první návštěvě nedlouho po "revoluci". Moje trasa vedla tenkrát z Kreslovny kolem Palcíře k Padrťským rybníkům a na Roviny. Dodnes si pamatuji zážitky z této pro mne tehdy absolutně neznámé krajiny. Hned nad Kolvínem tajemné  vysoké ocelové konstrukce (považoval jsem je mylně za antény), slavobrány se zkříženými granáty (prý jsou to starodávná děla), neskutečně nádherné pláně a tiché rybníky... A tak jsem se do tohoto kraje vydával častěji. Téměř výhradně vždy z výchozího bodu Skořice postupně dál a dál do lesů až k Pilské. Jelikož v té době nebyly prakticky žádné dostupné informace o středních Brdech, respektive já je neměl, tak můj zájem o vojenské a jiné záhady rychle opadl a vychutnával jsem čistě a jedině tu nepopsatelnou atmosféru zdejší přírody. Po několikaleté pauze jsem se zhruba od jara 2008 začal znovu do "svých" Brd vracet. Tentokrát však již zároveň s hltavě nabytými informacemi z čerstvě objeveného bohatého zdroje brdy.org, ale i dalších...

   A abych nezapomněl, jak jsem se vlastně dostal do redakce:  Stalo se tak díky mému seznamu brdských studánek, ač za nalezení mnohých z nich vděčím svým zkušenějším kolegům.

Tomáš Krumphanzl (krumpin, TK)

   Na Brdy jezdím někdy od počátku 90. let minulého století. Ačkoli jsme se již tehdy s přáteli toulali všude možně po celé republice, brdský kraj jsem si skutečně zamiloval. A abych pravdu řekl, těžko to lze nějak rozumně zdůvodnit - vždyť to vlastně "nejsou ani pořádný hory"! Inu nevím, už je to zkrátka tak. Věřím ale, že ona tichá a zadumaná atmosféra tohoto kraje si nakloní každého, kdo je ochoten ji jen trošku ocenit.

   Dodnes se pamatuji na své první setkání s brdskými lesy. Bylo to o jedné říjnové sobotě někdy na počátku 90. let (minulého století), kdy jsme se skupinou přátel vyrazili z Dobříše na Plešivec. Zlatavý háv smíšeného lesa, jeho tiché šumění, parta lidí, se kterými je člověku dobře, pochod tehdy neznámými končinami s blouděním mimo turistické trasy - to se nemohlo nevrýt někam hlouběji do duše člověka. Od té doby jsou pro mne Brdy zcela jedinečným místem na Zemi, kam se neustále vracím. Když to ve skutečnosti nejde tak často, jak bych chtěl, činím tak alespoň v myšlenkách, plánech a vzpomínkách.

   Někdy koncem 90. let jsem se začal zabývat nápadem vytvořit zvláštní webové stránky o Brdech. Tehdy bylo tolik věcí, které mne samotného o Brdech zajímaly a zdrojů informací bylo tak málo. Při svém pátrání po nich jsem nevynechal tehdy ještě ne tak úplně běžný internet a sem tam jsem i něco našel - reportáž z vandru, nějaké fotografie apod. Informace to však byly izolované a kusé. Nicméně mne to povzbudilo v tom, že i o takovýchto tématech se lze sdílet prostřednictvím elektronického média aniž by to muselo působit trapně. Jedním ze zajímavých odkazů, které jsem tehdy objevil, byly i osobní stránky Jakuba Kencla, plné zajímavých fotek mj. právě z Brd. Slovo dalo slovo, mail dal mail a začali jsme pracovat na "projektu" univerzálních brdských stránek. Netrvalo dlouho a dne 7.2.2000 jsme stránky vypustili do světa. Nejprve na serveru mujweb.cz a o něco později pak na serveru unas.cz.

   Tehdy nás ani nenapadlo, že by stránky mohly být předmětem širšího zájmu. O to větší bylo naše překvapení, že se tak stalo, a to navzdory tomu, že naše schopnost udržovat je v aktuálním stavu značně kolísala.

   Zásadní změna nastala na jaře roku 2008, kdy se do budování stránek zapojili další aktéři - především Pavel Wünsch (paw), Roman Poustka (rp) a také do té doby příležitostný středobrdský korespondent Michal Toms (MT). Stránkám se tak dostalo nové energie, což se velmi projevilo jak v nových tématech, tak i technickém pokroku - vznikla doména brdy.org a byl aplikován nový redakční systém pro jejich tvorbu. Aktivita se násobně zvýšila (nové články, možnost diskusí, propojení informací apod.), prohloubila se i odborná fundovanost textů.

   No a já se tak mohl odebrat na (nevím zda zasloužený, to asi moc ne) odpočinek. S ohledem na to, že již druhé desetiletí bydlím de facto na druhé straně středních Čech, konkrétně v Kutné Hoře, a moje možnosti Brdy navštěvovat a stýkat se místními brdomily je značně omezena, to považuji za naprosto přirozený a správný vývoj. Jsem rád, že kluci do života stránek vložili tolik času a umu a že to přineslo a přináší kýžené ovoce.

   Chtěl bych za sebe i za ostatní již jmenované i nejmenované členy redakce poděkovat všem ostatním spolupracovníkům, kteří jakýmkoli způsobem přispěli a přispívají k tomu, že tyto stránky stále mají co sdělit a věřím, že tomu ta bude i nadále.

   Brdy na našem webu jsou jen virtuální, stejně tak jako Brdy na jiných webech, které se následně objevily. I přes atraktivitu zpracování a vypovídající hodnotu informací vždy zůstanou jen shlukem jedniček a nul někde na vzdáleném kusu železa. Nezaměňujme je proto za Brdy skutečné, které se stejně prostřednictvím internetu přiblížit nedají. Na ty musí vyrazit každý po svých!

   Na závěr mi dovolte ještě jedno osobní vyznání. Na světě je mnoho krásných míst. Jsem však přesvědčen, že všechna jejich krása zdaleka není tím, co dokáže člověka naplnit a dát jeho životu smysl. Věřím, že nad všemi přírodními i lidskými krásami je něco, tedy vlastně Někdo, kdo je přesahuje a v němž lze smysl a naplnění nalézt, neboť on sám je jejich tvůrcem. Věřím, že z jeho milosti zde žijeme, dýcháme, že je nám dopřána i všechna krása a radost. Jsem moc rád, že jsem toho "Někoho" mohl poznat nejen jako mocného stvořitele, ale také jako laskavého a milujícího otce a snad i přítele. Věřím, že mé toulání po Brdech i jiné radosti života jsou mi dopřány od něho a chci mu za to být vděčný. Přál bych každému člověku, aby mohl tuto životní zkušenost také prožít. Nic víc, nic míň...

Pawel Wünsch (paw)

   Plánujete-li v okolí Rokycan výlet nebo jen procházku, s přibližně poloviční pravděpodobností Brdy navštívíte. Jsa narozen právě v Rokycanech jsem v důsledku toho do Brd chodil a jezdil ještě dříve, než jsem vůbec pořádně věděl, že nějaké Brdy existují. K srdci mi přirostlo nejen Třemšínsko, ale také někdy trochu opomíjený výběžek tvořený parky Trhoň a Radeč. A o kousek dál překážel i lákal zároveň veliký (ale zapovězený) vojenský prostor... 

   Brdy dokážou vyvolat v člověku mnoho pocitů, z nich nikoliv nejmenší je pocit tajemna. Hluboké lesy plné zvěře, stromořadí u zaniklých vesnic, tělesa dávných železnic, a v případě centrální části Brd také památky na celá desetiletí vojenského využití. Na to vše jsem v krajině narážel a můj zájem vzrůstal geometrickou řadou. Právě v té době jsem poprvé narazil na stránky brdy.unas.cz, tehdy ještě v rané podobě. Velmi rychle jsem zhltal jejich obsah a jednotlivé postřehy z terénu a střípky informací do sebe postupně začaly zapadat. Tajemno ustupovalo, místo něj se dostavovala fascinace. Tento proces pozoruji dodnes a nemyslím, že by byl časově ohraničen. Na Brdech není příliš "efektních" cílů, ke kterým by bylo možné pořádat turistický zájezd, lidově řečeno, "vždyť tam dohromady nic není". Ale tomu, kdo je ochoten hledat i jen subtilní náznaky, vyptávat se, domýšlet a rekonstruovat, se přesto mnoho tajemství vyjeví - a zřejmě právě v tom je kouzlo Brd.

   Když jsem se na přelomu roku 2007/2008 dozvěděl, že tyto stránky hledají posily za účelem "znovuoživení", připojil jsem se, v první řadě jako technická výpomoc. Kruh se uzavírá - dosud jsem čerpal, teď je na čase zase něco vrátit a doufat, že z toho budou mít užitek (v krajním případě i radost) ostatní.

Poznámka od TK: Pavlovi patří bezesporu největší dík za to, že v roce 2008 dostaly stránky novou šťávu, technicky se posunuly, začaly řešit nová témata, rozrostly se o další přispěvatele apod. Jejich správě věnoval stovky hodin, další stovky hodin pak strávil v terénu sběrem informací pro články, tvorbou nových příspěvků, kontakty s dalšími nadšenci apod. Zkrátka a dobře, "Pavle, seš třída, díky!" 

Jakub Kencl

   Narodil jsem se osm dní po začátku srpna roku 1967. Již jako malý kluk jsem jezdil s rodiči do Řevnic a začínal objevovat jejich okolí. S místními kluky jsme začínali podnikat výpravy do okolních brdských hvozdů. S rostoucím věkem narůstal i rádius našich dobyvatelských cest. Postupně jsme začali objevovat krásné a poměrně divoké stráně brdských lesů a nejvíce nám učarovaly skály na Hvíždinci, Babce, Pišťáku i hluboké rokle zaříznuté do brdských strání, které byly ideálním terénem pro naše hrátky. V roce 1976 jsme s rodiči definitivně přesídlili z Prahy do Řevnic a Brdy se mi staly druhým domovem. S tátou jsme začali podnikat výlety do různých zajímavých koutů tohoto pohoří a díky němu jsem poznal spoustu krásné přírody od Cukráku až po Třemšín.

   Jednoho dne jsem dostal knížku Toulání po Brdech od Jana Čáky a ta se mi stala učebnicí a zároveň průvodcem po Brdech. Je krásné si přečíst v knize třeba o kouzelné studánce a pak vyrazit do lesa a onu studánku najít a porovnat přečtené se skutečností. V této knize se člověk dozví mnoho zajímavého o zdejším kraji a táhne ho to ven se na všechno podívat osobně.

   Brdské pohoří je dostupné prakticky všem, kdo mají jen trochu zájem a překonají lenost. Málokdo ve světě se může pochlubit, že během  hodiny je z centra hlavního města v tak krásných lesích jako jsou ty brdské. Doveze vás sem vlak, autobus či vlastní auto a najdou si zde své opravdu všichni. Od těch co se chtějí jen projít po nedělním obědě, či si udělat sobotní lehký výlet, přes náročnější turisty, kteří zde i přenocují až po náročnější, kteří si chtějí zahorolézt nebo si užít prudkých sjezdů na horském kole. Sám jsem poznal jaké je to lézt v Černolických skalách, nebo se spouštět padesátkou z hřebenovky dolů do údolí. Ale mohu vás ujistit, že nejlépe je na Brdech, když jdete pěkně po svých a máte čas vše okolo vás pěkně vnímat. To jsem pochopil v období kdy jsem začal fotit a začal se toulat mimo široké značené cesty a začal objevovat nové a nové kouty brdských lesů.

   Nejraději mám brdy ráno nebo večer. Ne že by zde přes den nebylo hezky ale ráno a večer zde vládne zajímavá až tajemná atmosféra a je tu hlavně málo lidí a klid. V tuto dobu zde můžete zahlédnout různorodou zvěř od, ve spadaném listí, pachtícího se skvrnitého mloka, přes obyčejné zajíce, bažanty, dravce, sojky až po zvěř vysokou či divoká prasata. Nejradši, a to mi asi zůstalo od dětství, mám odpolední a večerní posezení na skalnatých výběžcích, při kterých pozoruji v zapadajícím slunci majestátný let dravců, kteří si vyhlížejí svoji kořist. Je tu ale krásně vždy, svěží zeleň na jaře, krásně vyhřáté stráně v létě, barvy podzimního listí , tiché, bílé zimní království, ranní opary a rosa, mlha i polední žár slunce.Dokonce i  mrholení a déšť má tady v lese zvláštní atmosféru, která vám nepřipadne tak tragická jako ve městě.

   Dneska už na brdy chodím se svými dětmi a zjišťuji, že se vůbec nic nemění. Stále nejvíce času trávíme na skalách a roklích, lezeme po posedech, vymetáme lesní skrýše a pozorujeme havěť v trávě. Je to pohoda, vidět ty vyvalená kukadla, která objevila kytičku či mloka v trávě a to nemluvím o tom, když přeběhne přes cestu srnka či přeletí mohutný dravec. Vezměme si z nich příklad a koukejme se kolem sebe a objevujme nové věci a věřte, že jich je hodně. Nespěchejte, koukejte a uvidíte co jste již mnohokráte přehlédli.

   Doufám, že tyto stránky vám nebudou sloužit jen jako čtení, ale že poslouží jako motor, který vás zvedne z pohovek a vyžene na Smíchov odkud vás vlak či autobus odveze nedaleko Prahy do této pohodové krajiny. Dost psaní a čtení, přijďte pobejt, třeba se někde potkáme a dáme řeč. A kdyby jste někde při vašich procházkách potkali podivína, který poleze po louce po čtyřech s foťákem u oka a bude divně hopkovat za motýlem, tak vězte, že to mohu být  já a snažím se něco nafotit na tyto stránky.

   Přeji vám mnoho krásných chvil, které zde strávíte, pěkné počasí a vlídného Fabiána, vládce těchto hor a doufám, že se budete domů vracet spokojeni a v pohodě a budete mít ve vlaku o čem povídat.

Martin Adámek

   Vždycky mne oslovovala místa, na kterých bylo možno spatřit a procítit Život tak trochu "jinak"? Místa tichá a opuštěná, civilizací málo dotčená a lidmi zřídka navštěvovaná, přírodního charakteru? Přesně takové se mi zdály být střední Brdy počátkem devadesátých let - tehdy pro mne vskutku "krajina neznámá". Lákaly především svojí podobností Šumavě - relativní rozlehlostí, pěknými zdravými lesy vábícími tajemstvím nepoznaného a zakázaného. Byla to doba opájení se svobodou - padla železná opona, najednou jsme mohli cestovat kam se nám zachtělo, aniž by nám v tom někdo bránil či trestal nás za to. Mohli jsme se podívat do dlouhá léta uzavřeného západního pohraničí a odvážili jsme se i do vojenských prostorů - závazky žádné, budoucnost netušená - hektická doba?

   Brdy? Krůček po krůčku jsme se - s pár nejbližšími přáteli - seznamovali s novou krajinou a učili se rozumět její řeči. První výpravy byly víceméně na slepo (bez map), později s pracně sehnanými (v té době nesmírně vzácnými) kartografickými speciálkami. Učili jsme se znát terén, orientovat se v něm, skrytě se pohybovat. Navzájem jsme si půjčovali mapy a sdělovali nejrůznější novinky a objevy. Kde je jaká šikovná cesta či zkratka, kde se dá dobře a bezpečně přespat, na co si dát pozor, čemu se vyhnout a tak.

   Další a další cesty do nitra Brd - v létě i v zimě, za slunka i plískanic. Brdy na jaře, v létě, na podzim i v zimě, za slunce, za deště i sněhu, stále větrné, stále nesmírně působivé. Za ty roky se všakl postupně měnil styl našich toulek - z původního dychtivě-vlčího "průzkumu" neznámé krajiny se postupem času - jak jsme se s krajinou sžívali - začaly stávat "toulky" či pouhé "bytí" (splynutí). Určitým přelomem se stalo zveřejnění knihy J. Čáky "Střední Brdy - krajina neznámá", která přinesla řadu zajímavých informací a nových podnětů. Především pochopení určitých historických souvislostí a pár zajímavých tipů na další "výzkumy".

   Moc dobře jsem věděl, že lidí jako jsem já, kterým Brdy učarovaly, je mnohem více. Občas jsme se znenadání potkali kdesi upostřed lesů, často jsem je však jen dalekohledem zpovzdálí pozoroval či nacházel jejich čerstvé stopy (vyležené důlky v seně, nenápadná ohniště a tak). Zajímalo mě, jestli by se nedaly o Brdech najít i nějaké informace na Internetu. Zkoušel jsem opakovaně vyhledávat podle nejrůznějších klíčových slov na nejrůznějších vyhledávačích - ale neúspěšně. Až jednoho dne jsem takto narazil na právě čerstvě publikované stránky Tomáše a Jakuba. Potom už netrvalo dlouho a na stránkách se objevily i mé příspěvky.

   Vždycky mě těšilo podělit se s ostatními o své poznatky, prožitky a pohledy (napsal jsem řadu různých esejů, úvah a povídek již dříve) a bylo mi potěšením přispět i k vytváření obsahu těchto WWW stránek o Brdech. Doufám, že doplní mozaiku obrazu krásného Brdského pohoří a všem čtenářům přinesou příjemné počtení a odreagování ve dnech všedních?

Zdeněk Kastner

   Před cca 30 lety jsme koupili polorozpadlou chalupu v Zaječově-Nové Vsi, kterou postavil v r. 1832 obchodník Fischel, po něm zde žil jeho zeť Jakub Lowy s rodinou a měli zde obchod. Dokud jsme zde nežili, moc jsem se zajímal o historii Jizerských hor a hlavně o pomníčky v nich. Ale po zakoupení chalupy a pozdější rekonstrukci a přestěhování se na trvalý pobyt, jsem se řídil heslem, že bych měl poznat oblast a místo, kde zřejmě již dožiji. První bylo dát dohromady předchozí majitele vč. nalezení hrobu prvních majitelů v Terešově. Později jsem rozšířil hledání na okolí i na vlastní Zaječov, podařilo se mi dát dohromady 3 publikace, které vydal obecní úřad (Zaječov, Kvaň, Nová Ves). V nich jsem se snažil popsat vždy popisná čísla 1 - 50 od postavení po současnost. Jen lituji, že vzhledem k mým zdravotním potížím a třech těžkých operacích již nemohu brouzdat v okolí na kole.