O uhelném dolování

   Mezi vrchy Záborčí a Dubina v údolí Skořického (Račího) potoka a jeho pravostranného přítoku nedaleko Skořic je dosud drobné ložisko černého uhlí, které se dobývalo na přelomu 19. a 20. století současně s útlumem a ještě dlouho po zastavení vrcholné těžby v Mirošově.

   Vzhledem k celkovému množství vytěžené suroviny v mirošovské pánvi (necelých 6 mil. tun od pol. 19. stol. do r. 1947) je skořická epizoda objemově a časově vcelku zanedbatelná. Přesto se po tehdejším dolování povětšinou nehlubokými šachtami ještě dlouho po 1. světové válce zachovalo v lesích množství stop. Navíc asi 0,6 km jihovýchodně od Záborčí lze najít ve starších mapách nápis Štola.

   Přikládám náčrtek s nejpravděpodobnějším pojmenováním jednotlivých dolů tak, jak jsem je vyčetl z dostupných podkladů. Na mapě "Artilerieschiessplatz Brdy" z doby 1. republiky jsou vyznačeny čtyři doly, z nich dva jako aktivní. Na skice mirošovské pánve L. Čepka ve Sborníku Ústředního ústavu geologického ve svazku XVIII v r. 1951 uvádí v místě skořického příkopu (vých. část mirošovské pánve) šest zaniklých dolů. Martin Lang má ve své knize Sága černého zlata pod Brdy pod Skořicemi zakresleno osm dolů.

   Hlavním důlním dílem pod Dubinou byl tzv. Skořický důl zvaný také Na štole nebo jen Štola. Štola se začala razit na pravém břehu Skořického potoka do jižního svahu Dubiny v roce 1894. Spodní sloj se tu těžila v letech 1899-1904. Odval hlušiny dlouhý asi 110 metrů o objemu asi 10 tisíc m³ je situován do těsné blízkosti ústí štoly, západně od ní, mezi Skořický potok a někdejší asi 300 metrů dlouhou vyvážecí drážku. Vytěžený materiál se vozil koňskou úzkorozchodnou drahou na uhelné prádlo pod Cihelský rybník. Dnes je po štole významná stopa v podobě několika propadů v blízkosti jejího někdejšího ústí, kde zároveň vytéká silný železitý pramen. Je otázkou, zda velká vydatnost pramene nesouvisí s událostmi na dalším dole, v pořadí druhém od Skořického potoka.

   Koňka byla pravděpodobně vystavěna ve větší délce, nejen mezi dolem a prádlem. Je možné, že se úzkokolejkou do Mirošova vozilo z výše položených míst pod Dubinou dřevo a od Cihelského rybníka vyprané uhlí. Koňská úzkorozchodná dráha vedla pravděpodobně až z údolí pravostranného přítoku Skořického potoka, neboť pamětníci pamětníků uvádí, že Kolvínka později využila částečně její zemní těleso (stávající cestu). Pravým obloukem se koňka pak stočila k ústí Štoly a po dnešní cestě nad Skořickým potokem vedla nad Cihelský rybník, kde poblíž bývalé cihelny bylo uhelné prádlo. Po vyplavení uhlí se uhlí mohlo opět nakládat na úzkokolejku a společně s dřevem z lesů se mohlo vozit až k dnešnímu mirošovskému nádraží. Stopou po koňce je jistě asi 1,2 km dlouhá vrstevnici kopírující široká cesta na pravém břehu Skořického potoka, která na mapách třetího vojenského mapování pochopitelně ještě chybí. Dalším pozůstatkem je vpravo nad Cihelským rybníkem ojedinělé zemní těleso.

   Asi 300 metrů od vyústění Štoly se nacházel vznikem znatelně mladší důl Nová naděje. Po roce 1905 tu vykonali pokus o hloubení šachty Fr. Fitz a Walter Fitz, ale kvůli množství podzemní vody prací zanechali. Další hloubení se zde uskutečnilo po roce 1920, kdy zde byly vystavěny budovy s parním strojem, kotelnou a čerpadly. Údajně v hloubce 42 metrů však zanedlouho narazil samostatně pracující havíř na artéskou vodu, která ho doslova vyhnala po žebřících z dolu na povrch, čímž bylo veškeré úsilí na dole zmařeno. Téměř zcela zatopený důl byl v roce 1931 zasypán. Dnes je v okolí dolu několik v roce 2008 oplocením zajištěných propadů, někdejší šachta je opatřena mříží. Dobývat zde uhlí nebylo snadné. V brožuře Mirošov-brána do západních Brd se uvádí, že v roce 1900 v lokalitě "U mlýnu" pod Skořicemi byl v pokusném vrtu na uhlí zjištěn dusivý plyn a podzemní voda.

   O dalších 150 metrů dále od Skořického potoka, těsně pod Záboreckou silnicí, jsou pozůstatky po první šachtě beze jména, kde sepravděpodobně dolovalo ještě ve 20. letech 20. století. Dnes tu najdeme asi 4 metry vysoký odval, dvě nevýrazné na sebe kaskádovitě navazující srovnané plochy, dva propady a zbytek skládky. Šachta je pravděpodobně zavezena právě skládkou. Pokračujeme-li podle Záborecké silnice do kopce, pod asfaltkou nalezneme obdélníkovou zasypanou obetonovanou šachtu, která pochází možná z doby, kdy podle pamětníků část území pod Dubinou za dob hlubokého socialismu hlídala kontrarozvědka. Jeden z mirošovských rodáků denně do roku 2012 docházel ke skořické Štole, aby pro státní orgány měřil průtok.

   Pak docházíme na křižovatku silničky s průsekem vedoucím vlevo přes hřeben Záborčí a s cestou scházející doprava k pravostrannému přítoku Skořického potoka. Dáme-li se vpravo po cestě, neujde nám po pár metrech odbočka vlevo, skrze níž se v dálce před námi klene asi 2 metry vysoký odval u pozůstatků druhé bezejmenné šachty ve tvaru půlměsíce. I zde se nejspíš dolovalo na uhlí ještě ve 20. letech 20. století.

   Překonáme-li proti spádnici nedalekou Záboreckou cestu, všimneme si asi 50 m nad ní nápadného plochého odvalu, na jehož horním okraji nalezneme třetí nepojmenovanou šachtu. Na hranách a nízkých svážcích odvalu je možné najít zbytky uhlí a uhelného prachu. Na mapce Martina Langa je vyznačena poloha dalšího dolu dále ve směru od Skořického potoka jižně od Záborecké asfaltky, ale žádné stopy po dolování se mi v tomto prostoru najít nepodařilo. Ba co víc, při podobnostní transformaci skenu Langovy mapky na skutečnou situaci v souřadném systému JTSK jsem zjistil poměrně velké nepřesnosti v umístění ostatních ověřených a nalezených dolů. I proto není hledání tohoto čtvrtého nepojmenovaného dolu zrovna jednoduché. Naopak při podobnostní transformaci skicy z r. 1951 se ukazuje velká přesnost zákresu, avšak L. Čepek v něm tento "Langův" důl nevyznačil.

   Jdeme tedy stále dále od Mirošova po asfaltce. Po 250 metrech od třetího nepojmenovaného dolu nás upoutá velmi zřetelný odval vpravo těsně u silnice, v jehož jižním úpatí je zjevný pozůstatek po šachtě. S odhadovaným objemem odvalu 1150 m³ jde o nejvýraznější stopu po uhelném dolování mezi Záborčím a Dubinou hned po odvalu u Skořické štoly. Nejspíš se jedná o důl Na šachtičce, kde byla šikmá uhelná sloj s hloubkou narůstající mocností od 0,6 m do 1,2 m. Na dole se kopalo v leže hlavou dolů, těžilo se jen asi do 25-metrové hloubky, po úroveň hladiny spodní vody.

   Na poslední důl skořického příkopu narazíme v místech, kde se po dalších 200 metrech asfaltka podivně kroutí. Jako by se něčemu cestář při stavbě vyhýbal. Překážkou mu kdysi byl odval a asi i šachta, kterou obešel dnešní silničkou zprava. Odval byl přemístěn dále vlevo a šachta zasypána při dodatečné stavbě odvodňovaního příkopu - tentokrát byl stavbař neúprosný a naplánovanou přímou linii dodržel. Proto se dnes vyhýbá Záborecká cesta vlastně jen travnatému plácku, i když podle opakovaně vyspravovaného levého okraje asfaltového povrchu se zdá, že pro blízkost někdejší šachty je to jen dobře. Podle všeho jde o důl Záborčí nebo také Záboří, kde se dolovalo ještě po roce 1920. Důl byl vybaven těžní budovou s věží a dvěma klecemi, kotelnou a těžebním parním strojem.

   Od Skořického potoka asi nejvzdálenějším zbytkem po dolování je vlevo u pravé zatáčky Záborecké silnice asi 150 m za křižovatkou s lesními cestami malá šachtice se sotva znatelným plochým odvalem. Průzkumných šachtic či vrtů bylo provedeno asi víc.

Tolik krátká zpráva o černouhelném dolování pod Skořicemi, v níž jsem se snažil propojit to, co lze najít v dostupných informačních kanálech s tím, co lze najít v terénu. Z výše uvedeného je zřejmé, že naši předkové neměli zrovna na růžích ustláno, že i v první polovině 20. století nešlo v případě havířů zrovna o snadnou robotu.