Poustevník je mnich žijící na odlehlém a opuštěném místě (v poustevně) za účelem duchovního očištění a modliteb (Wikipedie).
Snad nejznámější filmový poustevník byl ve filmu Hrátky s čertem a ztvárnil jej František Smolík.
V Zaječovských novinách č. 3/2017 byl zveřejněn krátký článek o poustevníkovi, který žil v zaječovském klášteře. Jmenoval se Matěj Jakub Zelenka. Přebýval v klášteře - v místnosti nad nynějším refektářem (jídelnou mnichů) v 1. patře. Dle pojednání převora Valentina Weidnera Litoměřického z roku 1692, který popsal a nakreslil stav kláštera, byla v rohu klášterního dvora „dutina (antrum), v níž poustevník Zelenka se svým beránkem vykonával noční duchovní cvičení. Domníváme se, že to byly kdysi šnekové schody z horního ambitu. Naše ruce jej strhly při stavbě nové sakristie“. Je to ta část dvora, kde část obvodové zdi kláštera přiléhá k obvodové zdi kostela.
Matěj Jakub Zelenka si někdy po roce 1660 zbudoval poustevnu v těsném sousedství benediktinského kláštera ve Svatém Janu pod Skalou nedaleko Berouna. Při modlitbách a meditacích se Zelenkovi zjevil svatý Ivan, a požádal jej, aby ho svým životem následoval.
Podrobné povídání od Pavla Zahradníka „Poustevník Matěj Jakub Zelenka a klášter ve Svaté Dobrotivé“ bylo zveřejněno v Bibliotheca Strahoviensis č. 4-5/2001 a vychází převážně z údajů níže zmiňovaného augustiniánského převora, českolipského rodáka Augustijna Weidnera. Nedá mi však, abych z tohoto pojednání neuvedl verš, jehož je Matěj Jakub Zelenka autorem:
„Viděl jsem Beránka nebeského, na poušti v tomto světě opuštěného, žádného pokoje, kde odpočinouti nemajíce, z místa na místo zvyháněný bolest snášejíce. Já sem z kláštera bez viny vyhnanec, vězením pustým jak zločinec, slepí krtkové proč se pod zemí ryjí, sovy s vejry, s netopýry v noci lítají.“
podpis M. J. Zelenky
Časopis MÁJ v roce 1911 uveřejnil v čísle 19 článek pod šifrou Dr. R.J.K., jehož doslovný přepis zní:
„POUSTEVNÍK VE SVATÉ DOBROTIVÉ.
Po třicetileté válce objevilo se v Čechách mnoho poustevníků, kteří se velice lišili od ceremitů starších dob. Byli to zpravidla staří vojáci, kteří zaměnili palaš a uniformu za kutnu. Na vojně zlenošili, zvykli pohodlnému životu, a když bylo po válkách, museli do svých domovů a shánět poctivou prací živobytí. Ve Svaté Dobrotivé, kde válečná fúrie učinila z kláštera Augustiniánů takřka zbořeniště, usadil se ve druhé polovici XVII. století poustevník, který sice vojákem nebyl, ale následoval příkladu bývalých válečníků a na poustevnictví se dal proto, poněvadž se mu znechutilo řemeslo a poctivá práce. Byl z Hořovic, jmenoval se Zelenka a patřil k cechu krejčovskému. Konzervátor p. Herain nalezl o něm v archivu rozmazaný, latinsky psaný zápis. Milý Zelenka oděl se poustevnickým hávem, někde v zákoutí polozbořeného kláštera našel si koutek, zvonil ráno, v poledne a večer klekání, při jednom pobočním oltáři rozsvěcoval svíce a vybíral od pobožných sedláků groše. Zdá se, že Zelenka prováděl ve své poustevně všelikou neplechu. Přišla totiž od zbirovského hejtmana ke krajskému úřadu stížnost, že poustevník ve Svaté Dobrotivé páše různé zlořády, že zvoní klekání i v noci, někdy dokonce po půlnoci a to že má vzápětí různé zmatky. Lidé se hrozně uleknou, vybíhají ze stavení a domnívají se, že poustevník šturmuje a že někde hoří. Kromě toho chodil prý svatodobrotivský poustevník po klášteře a po chrámě za doby noční tak neostražitě se světlem, že je obava, aby nakonec nezapálil a zbytky kostela a kláštera nelehly popelem. Ale poustevník provádí prý ještě jinou neplechu – bývá prý často opilý a přechovává u sebe nějakého neznámého poustevníka, s nímž prý celé noci hýří. Stížnost dozajista povážlivá a s milým Zelenkou bylo takém pořádně zatočeno. Vikář Pecháček dal rozkaz, aby povedení poustevníci byli zatčeni a v železech dopraveni do vězení. Došlo k důkladnému a přísnému výslechu, a tu Zelenka, tázán na svého poustevnického společníka, vypravoval: Přišel z dalekých zemí a prosil, abych mu poskytl přístřeší. Je to poutník z Palestiny, jenž na cestě do Čech zastavil se také v Římě. Je prý velice vzdělaný, umí dokonce latinsky a o tom, co viděl, dovede krásně a poutavě vypravovat. Zelenka ovšem snažil se od sebe a svého druha odvrátiti žalobu a noční bdění odůvodňoval poutavostí příběhů poutníkových, při nichž hodiny ubíhají jako vítr. Poutník líčil mu prý celou cestu palestinskou a římskou, na tomto dlouhém putování přihodilo se ovšem mnoho poutavých příhod, které poutník den co den večer vypravoval. Když přišel do Čech a ubíral se k Domažlicům, šel Šumavou a upadl prý do vlčí jámy, zlámal si nohu a plné tři dny se tam trápil, než ho lidé našli a z jámy vytáhli. Os špatného léčení dodnes kulhá. Nebylo jim to nic platno – páni neměli pro černé hodinky svatodobrotivských poustevníků náležitého porozumění. Byli vypovězeni a ve Svaté Dobrotivé se již nikdy neobjevili.“
Další povídání vyšlo v Kulturních obrázcích ze Zbirožska v roce 1913 a vychází právě z výše uvedeného článku. Jen v závěru je uvedeno, že „klášter i kostel požívaly práva asylu. Ještě léta 1760 skrýval se zde vojín jakýs z Rakous, který v hádce odpůrce zabil.“
Páter Brand ve své knížečce Klášter Svatodobrotivský uvedl:
„Později za faráře Cerhovického, Mýtského, Strašického a Ostrovského, Václava Piculiniho z Tischengrubu, tedy krátce před uvedením mnichů na Ostrov, přebýval v l. 1665 – 1667 v klášteře v místnosti nad nynějším refektářem poustevník Matěj Jakub Zelenka, maje za společníka toliko beránka, s nímž trávil v opuštěném klášteře. O něm se vypravuje, že zastával v opuštěném kostele zvoníka a v klášteře vyučoval děti sousedů počátkům náboženství i čtení a psaní a vedl prý život přísný, jsa pokojného ducha. V té době prý k němu se přidružil jakýsi poutník z Říma, který ho žádal, aby mu zaříkal zlého ducha, kterým prý posedlý jest. Zelenka dal se k tomu a snad i k jiným nepředloženým věcem svésti, načež mu farář Paulini kázal odejíti z kláštera. Když neuposlechl, byla věc oznámena arcibiskupské konsistoři, odkud bylo nařízeno komoře na Zbiroh, aby Zelenka násilím z kláštera odveden. Zbirožský pojezdný František Loštvic dal jej svázati a odvézti na Zbiroh, kde byl dán do šatlavy, Brzy jsa propuštěn odešel do Bechyně k františkánům, kde v poustevně sv. Ivana u vysokém věku zemřel. Jak z archivu Zbirožského dá se zjistiti, ustanovil toho Zelenku do kláštera zdejšího děkan Hořovický jakožto tehdejší vikář, neboť proti výtkám hejtmana Zbirožského Rafaela Gallida brání se tím, že jako vikář měl k tomu právo.“
Bechyňský městský zpravodaj v červnu 2019 uvedl:
„Roku 1678 je zmiňován i první mnich – poustevník u kaple zasvěcené sv. Janu Křtiteli. Poustevna byla dřevěná stavba se dvěma světničkami a sklepem. Byl jím Matěj Jakub Zelenka, rodák z Milevska. Ten po několika letech odchází do Polska, kde vstupuje do „pouště při klášteře Hor Stříbrných“ na Litvě. Roku 1683 dostává zprávu od své matky, jež ovdověla a chce, aby se vrátil do Čech a pomáhal jí. Povolení je mu dáno poté, když se prokázal listem hraběte Václava Vojtěcha ze Štemberka, že může při kapli sv. Jiří na bechyňském zámku poustevnický život dál vésti a že bude nosit dřívější oděv hnědé barvy dle řádu sv. Ivana."
Zbývá jen dodat, že podle zápisu v matrice zemřelých byl poustevník Matěj Zelenka od kostela sv. Michala pohřben 22. dubna 1719 ve věku 90 let na přilehlém hřbitově (ten byl zrušen v roce 1966).
Zápis v matrice zemřelých uvádí v roce 1719: „22. Aprily pohřben Matěj Zelenka poustevník stáří 90 let K (kostel) S (svatého) Michala.“
Ve svém pojednání uvádí Pavel Zahradník údaj, který ale zápisu v matrice zemřelých neodpovídá (v bechyňské poustevně žil až do své smrti, která nastala ve věku 93 let dne 21. května 1719).
Komentáře vytvořeny pomocí CComment