Byly doby, kdy tetřev hlušec byl u nás běžným volně žijícím ptákem. Řada místních a pomístních názvů po celých Čechách ostatně jeho kdysi hojný výskyt zřetelně dokládá. Možná proto je mezi širokou veřejností rozšířeno povědomí, že na Brdech, v okolí jejich nejvyššího vrcholu jménem Tok, se to tetřevy přímo hemží. Není to tak docela pravda…
Tetřev byl odedávna typickým zástupcem lovné zvěře. Díky svému chutnému masu (a zajímavému rituálu toku) byl vítanou pochoutkou na stolech šlechty, a tudíž i vyhledávaným cílem loveckých výprav. Nejznámější tokaniště byla v Doupovských horách, na Žluticku a na Křivoklátsku, ale tetřevi byli rozšířeni i jinde, včetně Brdské vrchoviny. Ještě v první třetině dvacátého století bylo jen v Čechách uloveno přes 900 tetřevů a o marnotratnosti takového Františka Ferdinanda d’Este, který byl schopen jen pro svoji zábavu či “prestiž” (kvůli výzdobě na Konopišti) vybít stovky tetřevů, je už vůbec škoda mluvit. Tetřevů tak rapidně ubývalo a ubývalo. Příčiny ale byly komplexní – nejednalo se jen o nadměrný lov, ale o změny v životním prostředí tetřevů vůbec. Krajina se postupně více a více zalidňovala a zkulturňovala, kdysi opuštěné neplodné plochy (lesy, vřesoviště, rašeliniště, horské louky či slatě) byly rekultivovány, spásány, či zatíženy těžbou. Přibylo mechanizace (lesnictví, zemědělství) a negativně se projevil i intenzivnější turistický ruch (automobilismus či zimní sporty - zejména běžkaření). Poslední přirozený výskyt tetřeva na Brdech se datuje do r.1971. V následujících sedmdesátých a osmdesátých letech byste tetřeva na Brdech už nepotkali…
- - -
Tetřev – jak asi většina z nás ví z přírodopisu – je poměrně velký a statný pták, představitel rodiny hrabavých. Jeho přirozeným biotopem jsou rozsáhlejší lesní celky, obvykle středních až vyšších poloh. Má typicky vyvinutu pohlavní dvojtvárnost a je polygamní. Díky tomu dochází každoročně v jarních měsících (zhruba v březnu až květnu) k jeho proslaveným obdobím námluv a páření – tetřevímu toku. Všeobecně je rozšířeno povědomí, že právě během toku ztrácí tetřev svoji obvyklou obezřetnost a ostražitost a stává se “hluchým” (a tedy lehce ulovitelným). V dnešní době, díky nízkým stavům tetřevů u nás, je ale vzácností slyšet či vidět tetřeva v toku – bohužel šťastlivců, kterým se to kdy podařilo, je dnes už málo a vbrzku bude ještě méně.
Jak vlastně takový tetřeví tok probíhá? Jsou určitá území, na kterých k toku dochází – tzv. tokaniště. Tetřev má (přes svoji velikost) poměrně malý akční rádius, takže tokaniště jsou víceméně tradiční, resp. znalci místních poměrů relativně snadno odhadnutelná. Po dobu toku se tetřevi zdržují nedaleko tokanišť. Takto popisuje typický průběh rituálu pan Jan Rys:
>> Kdo ho chce pozorovat, musí se už dlouho před večerem ukrýt poblíž předpokládaného tokaniště a sledovat, kam tetřev "zalomí". Přichází někdy pěšky, jindy přilétne pod vyhlédnutý strom a s hlasitým plácáním letek vzletí na svou větev. Než se usadí, několikrát vrzá, zakrká, často se i šeptavě roztoká, ale brzo přestane. Upraví si peří a bedlivě pozoruje okolí. Pozorovatel musí počkat do naprosté tmy, a teprve pak se v tichosti vytratit. Ráno, dřív než začne svítat, už musí být zpátky. Tetřev si po probuzení mohutně roztřepe peří a vbrzku krká nebo si několikrát "zaklepe" (zvuk jako když o sebe ťuknou dvě dřevěné hůlky). To už většinou svítá a klepání teřeva se zrychluje, až najednou přejde v trylek, podobný odzátkování láhve. Myslivci říkají, že už tvoří verše. První klepání nazývají počítáním nebo pukáním, které se zrychluje v trylek čili výlusk a končí málo slyšitelným šípáním (broušením), trvajícím pouze 2 až 3 vteřiny. Právě jen v těchto okamžicích má velký pták sníženou sluchovou vnímavost a pozorovatel se může o několik skoků přiblížit. Dobrý tetřev verše rychle několikrát za sebou opakuje, ale starý kohout už vynechává, dělá přestávky a ostražitě sleduje okolí nebo naslouchá, nejsou-li pod stromem slípky. Když se tetřeví nevěsty začnou ozývat svým "gok, gok", slétá (sjíždí) k nim na zem. Znovu u nich začíná tokat a jako paša obchází celý svůj harém. Často je na tokaniště přilákán i cizí kohout a začíná boj. Sokové si navzájem vytrhávají peří a tlučou se letkami. Když jim dojdou síly, jen proti sobě tokají, obcházejí se a snaží se jeden druhého zastrašit. Tehdy trvá ranní tok nejdéle, ale záleží i na slípkách. Jakmile se otráveně seberou a zamíří jinam, jdou za nimi i kohouti. Nový tok začne až zase příštího dne s prvními ranními paprsky. <<
- - -
Kritičnost situace tetřeví populace v českých zemích si naši přírodovědci, ekologové, lesáci, myslivci a milovníci přírody uvědomují již delší dobu. Situace došla dokonce tak daleko, že se jí začala centrálně zabývat státní správa – prostřednictvím ministerstev životního prostředí a zemědělství. Z iniciativy těchto ministerstev a IFERu (Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů) byl před několika lety naplánován a spuštěn projekt záchrany tetřeví populace – reintrodukce z umělých odchovů zpět do volné přírody. Mezi několik vhodných území pro realizaci tohoto programu byly vybrány (kromě Šumavy, Jeseníků a Beskyd) i Brdy. Zde se do programu zapojily Vojenské lesy a statky Hořovice, správce území středních Brd. V roce 1996 bylo přivezeno a nasazeno 21 mladých ptáků, o rok později již 23 a v dalších letech se počet stabilizoval na 25 jedincích ročně. Většina reintrodukovaných tetřevů pochází z chovu v severním Německu a z odchovny lesního závodu v Prachaticích. Tetřevi jsou na přechodnou, karanténní dobu, umístěni do aklimatizační chráněné voliéry. Během pobytu zde jsou lesníky přikrmováni. Vypuštění do volné krajiny se uskuteční obvykle po třech týdnech. Všichni vypouštění jedinci jsou označeni a evidováni, někteří dokonce monitorováni prostřednictvím miniaturních vysílaček (přijímací zařízení telemetrie je mj. instalováno i na věži na Praze).
Proces reintrodukce je po všech stránkách náročný a jeho úspěšnost je zatím stále poměrně slabá. Přirozeným způsobem uhyne obvykle až 40% tetřevích kuřat do tří měsíců věku a až 50% dospělých ptáků. Kritickým obdobím je zejména zima, během níž mají tetřevi nižší tělesnou teplotu a při vyplašení (např. běžkaři) jsou nuceni vydat velké množství energie, což se pro ně může stát osudným. Problematická je rovněž nedostatečná plachost takto odchovaných jedinců. Pokud vše probíhá dobře, a reintrodukovaný tetřev se “uchytí” (a unikne přirozeným predátorům, kterými jsou lišky, kuny, tchoři ale i černá zvěř a krkavcovití ptáci), dožívá se obvykle 5-7 let věku.
Poměrně náročné je i hledisko nákladovosti celé akce. Pořizovací cena dospělého jedince tetřeva se pohybuje kolem 12 tisíc Kč (ať už se jedná o tuzemský nebo zahraniční odchov), něco stojí samozřejmě i krmení a hlídaní v aklimatizačním období, o telemetrickém sledování ani nemluvě. Stát na vypuštění nakoupených a odchovaných jedinců přispívá dotací 14 tisíc Kč na kus (zákon o státním rozpočtu na rok 1999 – příspěvek na podporu ohrožených druhů zvířat). Samozřejmě, že oproti jiným akcím jsou toto zanedbatelné částky, ale škoda každé nevyužité koruny vyčleněné v dobrém úmyslu na dobrý účel.
Pokud se komukoliv z Vás stane, že na svých cestách brdskými lesy narazí na tetřeva, vězte, že je to tedy tetřev nikoliv přirozeně se vyskytující, ale reintrodukovaný. Zachovejte prosím proto odstup, nechte tetřeva tetřevem a nesnažte se k němu přiblížit, zejména ne v zimě! Pokud se Vám naopak bude zdát, že se tetřev chová krotce a snaží se přiblížit k Vám, pokuste se jej - nějakým přiměřeným způsobem - odehnat. Pokud se stane, že naleznete tetřeva uhynulého (ať již z jakéhokoliv důvodu), dejte o tom prosím vědět na Lesní správu Obecnice (p. Ing. Václav Pernegr). Pokud bude takto nalezený tetřev označen vysílačkou (malá krabička s anténkou na krku), sejměte ji a předejte tamtéž.
Snad nás v budoucnosti opět čeká doba, kdy za tichých jarních rozbřesků uslyšíme v brdských lesím tetřeví Píseň lásky.
- - -
Telemetrie
Účelem telemetrického sledování tetřevů je jednak přehled o tom, zda-li je vypuštěný pták stále na živu, a pak o tom, na jakých stanovištích se vyskytuje. Tyto vědomosti se dají využít jednak pro studium života tetřevů z biologického hlediska (např. jaký typ porostu v jakou dobu navštěvuje, jaké má zvyky), a pak z hlediska jejich ochrany (např. jako odůvodnění pro přeložení turistické značky do jiné lokality či dočasný zákaz vstupu do tokanišť či hnízdišť).
Zařízení, která se pro telemetrii využívají, jsou založena na krátkovlném radiovém vysílání. Pták, který je sledován, obdrží před svým vypuštěním do volné přírody miniaturní krátkovlnou vysílačku (krabičku o velikosti několika málo centimetrů, z které ční cca 10-15 cm dlouhá anténka, připevňenou obvykle na krk). Terénní pracovník, který ptáka monitoruje, má k dispozici přijímací anténu (buď všesměrovou nebo směrovou, která je ale dražší), krátkovlnou přijímačku a přirozeně rovněž mapu oblasti. Samotné zaměření je třeba dělat obvykle natřikrát. Prvním měřením se obvykle určí základní segment (úhel), v kterém se pták nachází. Poté je třeba (v co nejkratší době) provést druhé měření, pokud možno kolmo na první segment. Kde se oba směry (resp. středy segmentů) protnou, tam se pravděpodobně pták nachází. Pro upřesnění, resp. potvrzení takto získaného místa výskytu, se provádí ještě třetí zaměření (ze třetího směru), které by mělo místo výskytu potvrdit, nebo ještě více upřesnit, případně vyvrátit. Místa výskytu se poté zaznamenávají do mapy, ze které časem vzniká obraz pohybu ptáka v daném území.
Životnost vysílačky, kterou na sobě pták má, je poměrně omezená – vydrží zhruba 1 rok. Někdy se stává, že se vysílačka odmlčí ještě dříve (přestane fungovat), jen zřídkakdy přesluhuje. Přirozeně se stávají i případy, že pták vysílačku ztratí. Ozývá-li se po deslší dobu vysílačka z jednoho místa, dá se předpokládat (a je nutno to prověřit), že pták vysílačku ztratil (v lepším případě) nebo uhynul. Jak vidět, výsledný efekt z telemetrického sledování je poměrně chudý a jeho význam (vzhledem k vynaloženým nákladům a pracnosti zaměřování) je poněkud diskutabilní.
text: Martin Adámek
Komentáře vytvořeny pomocí CComment