Tímto článkem bych chtěl zavzpomínat na některé moje neopakovatelné zážitky a volně tak navázat na Michalovy příhody z brdských luhů a hájů.

Útěk 0 - Bahna

   Bahnité jaro, květen. Jedu na kole od Dobříva ke Strašicím. Po cestě mne zaujme most přes Ledný potok, hned za ním cesta do lesa - jedu. To by mohlo být zajímavé, tady to ještě neznám. No, netušil jsem, že jedu na Bahna. Mapu jsem si nebral, bez ní to bylo zábavnější. A později už jsem jí zas nepotřeboval.

Varovné cedulky a závory po cestě jsem považoval za nějaký zbytek po armádě, která přece je už dávno bez peněz, takže bude všude, jako jinde ve vojenském prostoru, liduprázdno a relativně bezpečno. Omyl. Sotva jsem stanul na rozcestí na otevřené planině, už si to ke mně šinul vojáček s vysílačkou a s průpovídkou, že si jeho velitel nepřeje přítomnost civilních osob, a mne vypoklonkoval zpět. Skoro. Přesvědčil jsem ho, že odjedu okolo Vlče údolím Vlčího potoka blíže ke Strašicím. Chvilku se vzpouzel, ale když nenašel žádné pádné argumenty, nerad svolil. Projel jsem tedy těsně pod uniformami plně obsazenou věží a už v klidu jsem sjížděl štěrkovou zatáčkovitou cestou pod Velkým kamenem.

   Přišla ostrá zátočina vlevo ve strmějším klesání. Co čert nechtěl, zrovna zde byl štěrk dost jemný a neuhutněný. Díky tomu jsem ani nemusel brzdit, do štěrku ponořující se ráfek zejména předního kola byl toho příčinou. Bohužel i mých horších manévrovacích schopností. Aby toho nebylo málo, za ohromného hluku a překvapující rychlosti se proti mně zpoza zatáčky vyřítilo hned několik BVP-ček (bojových vozidel). Dokonalé překvapení. Co teď? Štěrk mě hned nepustí, kolo tu přece nenechám, rychlost ale nulovou nemám. Moc času nebylo. Prohlížeje si pravý vnější příkop zatáčky jsem na chvilku zauvažoval, zda mne řidič prvního obrněného vozidla může vůbec minout, zda mne vůbec uvidí, než mne převálcuje.

   Docela zbitý a zmatený jsem se za pár okamžiků probral ve zmíněném pangejtu a v mlze prachu jsem v úžasu sledoval kolem mne rychle projíždějící obrněnce.

Útěk 1 - nad Třemi trubkami

   Pokročilý podzim, konec listopadu, nasněženo, ticho a mráz. V dálce šumí potoky, 15 cm sněhu křupe pod nohama. Pohybuji se s kamarádem po asfaltové silnici pod Chocholatou skálou nedaleko Němých. V mysli máme oba asi dvě hodiny starý zážitek ze Stodůlek nad Mirošovem, kde na nás nějaký lesník,jemuž jsme samozřejmě se skloněnou hlavou a zaječími úmysly slíbili, že odejdeme nejkratší cestou z lesa, trpělivě čekal ve vyhřátém autě. Proto jsme už při prvních nejasných zvucích jedoucího auta od loveckého zámečku do našich zad vzali nohy na ramena a sníh nesníh - vrhli jsme se do lesního porostu a uháněli jsme přes kopce zasněženého mechu a kamení.

   Po chvíli běhu kus od asfaltky jsem se zastavil a naslouchal zvukům odjíždějícího auta. Auto pak zmlklo a bylo ticho. Naslouchám, zda neuslyším mého kolegu, ale bez výsledku. Obcházím celou oblast a v rozrušení nějak nejsem po chvíli schopen ve spleti mlází, kamenů a vývratů rozlišit naše stopy. Domluva předem žádná. Zhruba v poledne se tedy vydávám na svou vlastní cestu zpět do civilizace skrze zasněžené, a jak jsem později na jiných asfaltkách zjistil, i zledovatělé Brdy.

   Dokloužu se až na lokálku do Příkosic. Mrzne a fouká vítr, i krátké čekání na vlak je nekonečné. Úleva, motorák přijel, nasedám. Přemýšlím o svém kolegovi, co jsem ho náhle opustil u Třech Trubek, když do mě hned v Mirošově můj nastupující kamarád strká. 

Útěk 2 - Brda

   Časné jaro, březen, umrzlé ráno, zbytky sněhu, jasno. Proplétáme se ve dvou mezi zamrzlými krátery severozápadní části dopadové plochy Brda. Stoupáme. Vřes, borůvčí, břízky, navátý sníh, výhledy k severu, idylka.

   A najednou - puf! Rána zpoza mírného hřebínku vlevo. Teprve teď jsme si všimli, že nemáme přehled o dění na střelnici a že se odhadem asi tak 300 m od nás něco děje. Puf! Další rána. Něco se tam pohybuje, už to vidíme, jede to na nás a kroutí to kanónem. Zastavilo se to - a puf!

   Na nic nečekáme a utíkáme mezi krátery stále kryti nevýrazným hřebínkem, který tak rozděluje dopadovou plochu na dvě části. Za několik minut upadáme vysílením na okraji vzrostlého lesa a pohledem zpět pod nás pozorujeme skupinky vojáků a další techniku.

Útěk 007 - Reserva

   Květen, ještě skoro za tmy někdy ve čtyři ráno vyrážím na kole ze spící Plzně.

   Teslíny, někudy se dostávám až na Alianku a sjíždím kolem poledne k Reservě. Před mostkem asfaltová křižovatka. Neznám. Tak kam? Vlevo nebo vpravo. Hodil jsem si jako obvykle mincí, doprava. Dobře, nasedám a uháním zatáčkami na pravém břehu Reservy docela hezkou asfaltkou.

   Ale ne dlouho. Nějaká vrata. Takových už jsem viděl. A hele, nechají se projít. Vedle vrátek je díra v plotě. Hurá, jede se dál, je to pořád rozumně z kopce, takže paráda. A hele, další vrata, to také nějak půjde překonat, říkám si. Ale marně hledám díru v o něco vyšším plotě. Nu což, přelézt půjdou, silniční kolo těžké není. Sílu ještě nějakou mám. Asi po dvou třech minutách zvýšeného úsilí s kolem na rameni blaženě usedám a už už šlapu do pedálů, když proti mně vyráží rychlým krokem nějaký voják, je ještě dost daleko. No, úvaha byla rychlá, ale bolestná - musím zpět přes ten vysoký plot a holt na té křižovatce pojedu jinam. Kupodivu cesta zpět mi šla o něco rychleji a vojáčka jsem už, když jsem byl zas venku, nespatřil. Teprve později mi došlo, že jsem takto nevědomky navštívil údajně přísně střežený objekt.

Vývrat na Červeném potoce

   Léto, vlhké ráno. Vstávám s rozbřeskem v širokém údolí Červeného potoka. Spal jsem dost blízko silnice. Proto se jen trochu osvěžím v blízkém potůčku a rychle pomažu pryč, uvažuji. Nechávám vše tak a jdu sotva 100 metrů, je tu vývrat stromu, který už lesáci uklidili. Vývrat trčí jako ohromný štít, ranní hygienu provedu zde, nebude na mne vidět. Paráda. Odcházím ještě celý mokrý od lahodné vody a po pár krocích slyším - žuch! Otočím se, a tam, kde předtím byla hezká tůňka, byl teď opět vývrat i se svým pařezem ve své původní poloze.

   K dalšímu poznamenávám: oheň v Brdech rád nerozdělávám, moc mě připoutává k jednomu místu, láká mé okolí a navíc je nebezpečný.

Dýmovnice na Peci

   Podzim, říjen. Suché listí, sluníčko má sílu. Romantika. Sedíme asi ve čtyřech na jednom skalnatém hřebínku na Peci. Jeden z nás si někam jako odskočí. Pohodička. Nevěnujeme tomu nikdo pozornost. Dlouho se nevrací. Za chvíli se už sluníme jen dva, ten třetí se za chvilku vrací s tím, že "tam hoří pařez".

Kdo nevěří, ať tam běží, jsme tam, pařez už jen doutná. Dýmovnice. Za dvě hodinky začalo pršet, kdo by si s tím dělal hlavu?

   Přejde zima bohatá na sníh a na jaře se dostávám náhodou na stejné místo, kolem pařezu je asi pětimetrový spálený kruh listí. Uf!

Paseka pod Prahou

   Ve dvou jdeme červencovým rozpáleným odpolednem, že už ani komáři neštípou. Vzduch se ani nehne. Přecházíme právě průsekem cestu od Svatého Jana k zatáčce U hada směrem do svahu Prahy. Náhle se proti nám vyřítí lesní dělník na motorce. Nemáme čas na úhybný manévr, není čas, v mžiku je u nás. Ani jsme si nestačili připravit nějakou povídačku a už na nás spustil: "To je dobře, kluci, že jsem vás tu potkal", jsme překvapeni, to je poprvé.

   "Chytla mě paseka, půjdete támhle a tůdle, vemte si ňáký suky a hlídejte to, ať se to moc nerozšíří, hlavně do vysokýho. Dávejte pozor, jde to i po kořenech pod jehličím, já jedu pro pomoc do Nepomuka", a odjel směrem na Svatý Jan. Chvíli jsme na sebe civěli, a pak jsme se beze slova rozběhli naznačeným směrem.

Požár nebyl moc vidět, spíš bylo možné trochu podvědomě cítit jeho sálání. Zprvu jsme se cítili dost bezradní. Hořelo všude na ploše asi dvou hektarů. Někde hořely i hromady naskládaných suků, jinde plameny nenápadně olizovaly mladé nálety v okrajích paseky, ale většinou to bylo jen to divné horko, které nás zásobovalo odspodu. Vzpomněli jsme si na dělníkovo doporučení, abychom chránili vysoký les. Shodili jsme batohy, čapli suky a bušili do drobných plamínků proplétajících se z jehličí podél kořenů do vysokého lesa tak dlouho, až se z těch míst už jen kouřilo. To bylo pro nás znamení, že je tam "uhašeno". Ale jen na chvíli, za pár minut to tam začalo nanovo. A tak se to stále opakovalo.

   Když už jsme skoro celí vyhladovělí, vysílení a přiotrávení zapomněli, kde jsme a co děláme, objevila se v podvečer záchrana v podobě dvou traktorů s jednou cisternou a s několika lidmi, že se o to postarají a že to tu budou hlídat aspoň do rána. Poděkovali nám a nabídli nám, že nás svezou, a kam že to vlastně jdeme.       No, naznačili jsme, že k Padrti, ale nabídku jsme zdvořile odmítli.

Březová kůra pod Kreslovnou

   Mám holt "štěstí" na takové zážitky (a kamarády). Potulovali jsme se asi tři pod Kreslovnou v údolí Skořického potoka. Lesáci tam zrovna dělali probírku, nejčastěji bříz. Jeden můj společník měl opravdu "skvělý" nápad, nasbírat březovou kůru, dát jí na hromadu doprostřed křižovatky a zapálit ji. O tomhle nápadu jsem se dověděl, až když kupu kůry zapaloval - no, po úzké asfaltce vedoucí od Kreslovny na Pančavu pod kolvínskou střelnicí toho moc nejezdí. Ale, co kdyby.

Sotva jsem tuhle myšlenku domyslel, to už šlehaly ze snad půlmetrové hromady vzdálené od nás asi 20 metrů obrovské plameny, když vidíme od Kreslovny skrze proředěný vysoký les přijíždět terénní vozidlo vojenské policie. Ve zběsilém útěku na všechny strany jsme každý slyšel už jenom skřípění brzd a klapot dveří.

Michal

Na Brdech lze čím dál častěji někoho potkat. Jsem spíše z těch, co nemilují masovost, proto se setkáním, pokud to lze, vyhýbám. Někdy vám ale život přivádí do cesty zajímavé souvislosti.

  1994

    Přicházím s jedním geologem na Pec - kdo si pamatuje, ví, že na Peci stávala do roku 1997 přístupná vojenská pozorovatelna. A u boudy někoho potkáváme. Tenhle člověk má dlouhé vlasy, je starší něž já a vojenské Brdy má asi zmáknutější, rád se přiučím - a druhý den jej doprovázíme přes Hejlák až na Jordán. Tam se loučíme, že zas někdy se možná potkáme.

1998

   Přicházím s kamarády na nocleh do jedné ze starých boud strašické části lesů. Už zdálky vidíme pootevřené dveře a světlo uvnitř. Nahlížíme a tam sedí můj známý neznámý. Je to on? Trochu o tom pochybuji. Ale společně strávený večer na boudě mě v tom utvrdí.

2002

   Vcházím do jedné nejmenované prodejny outdorového vybavení v Praze. Ježiš, hrozná fronta. Musím to vydržet. Postávám tedy vzadu. Nuda. Prohlížím si lidi, co stojí přede mnou. Až pár hodin po mém odchodu z toho obchodu jsem si vzpomněl, že jsem tam asi opět viděl mého známého neznámého.

2006

   Někdo, nějaký Michal Toms, ještě na brdy.unas.cz (předchůdce brdy.org) organizuje osmistovky. To bude taky nějaký šílenec. Už možná nastal čas, setkat se také s takovými blázny, co jsem já, říkám si. Tedy, dobrá. A hádejte, jak to dopadlo?

Vystrašeni na Lipovsku aneb vítejte ve vojenských Brdech

    Každý, kdo na Brdech objevil Lipovsko, uzná, že se mu jeho obraz vryl do paměti. I když se v lesích všechno jen opakuje, přece mají všechna místa jistý punc originality. Ten jsem se jal znovu nasát jednoho říjnového dne v roce 1997 cestou od vlaku.
   Sedíme ve dvou lidech na výhledu mezi krnícími stromy, výchozy zlámaných skal a holým borůvčím. Hledíme do údolí pod námi a na horizonty Kamenné a Kočky. Skoro neslyšně se k nám nese hlas v tu dobu na vodu chudého Černého potoka. Lísteček se nepohne. Rozjímáme v jižním výhledu v téměř vrcholícím slunci a užíváme posledního letošního tepla.
   Z klidu nás nedokáže vyrušit ani slabý a vzdálený tepající zvuk. Zatím ani nevnímáme, že něco slyšíme, ale to trvá jen chvilku. Přemýšlíme, co nám to připomíná. Vzduch rychle prořezávající nože už jsou slyšet velmi zřetelně, přidává se hluk motoru. Máme jasno. Posilněni možností výhledu zatím marně hledáme, odkud se k nám stroj blíží. Z údolí pod námi se nese ozvěna, kterou vrtulník způsobuje svou nízkou výškou nad terénem. Než domyslíme, zpoza Skládané skály, sotva dva kilometry od nás, se vyhrne vysokou rychlostí helikoptéra. Vidíme zřetelně horní plochy jeho vrtule určitě o 100 metrů níže. Obrací na nás. Pomalu nabírá výšku. Nejsme si jisti, co hodlá provést, nezdá se nám, že to dokáže vystoupat. Všechno trvá pár vteřin, pořád ještě nevěříme, že by mohl Lipovsko nad námi přeletět. Dostáváme strach, mizíme úprkem od hrany Lipovska zanechávaje tu všechny věci. Rachot přibližujícího se stroje nás popohání borůvčím hřebene. Ani nedoběhneme, těsně nad korunami kroucených borovic a dubů nakonec přeletí dunící Mi-24.

Německé gestapo na Boru

Konec října. Rok 1998. Prohlížíme s malou skupinkou lidí relativně čerstvé ruiny stodoly na Boru. V hlavách se nám honí všelijaké otázky ohledně důvodu a způsobu zničení této brdské stavební ikony. Sychravé počasí, nevlídno, zbytky zdí, spáleniště, opuštěné vlhkomilné louky kolem, šumící koruny okrajových smrků, tušený odkaz někdejších obyvatel a dávno neexistujících staveb. Rozjímáme všichni beze slov.

   Chmurné myšlenky náhle přeruší zvuky přibližujících se motorů po dlouho stoupající asfaltce z údolí Třítrubeckého potoka. Uklízíme se do nejbližšího křoví, na výběr nemáme, končíme ve smrčkách u cesty. Blíží se pět motocyklů. Pět soch. Pět tmavých stínů. Tmavé kožené kabáty, dobové helmy, siluety dlouhých zbraní. Jsme najednou v kině. Bez váhání a jaksi samozřejmě řidiči zatáčí kolem nás na hřeben Koruny. I spolujezdci v sajdkárách se naučeným způsobem narovnají z vyvažování prudké zatáčky. Ještě chvilku posloucháme jejich vzdalující se motory a čicháme jejich dým. Teprve po dlouhé chvíli jeden z nás promluví: "Ti jeli z Německa."

Rožmitálská mše

Tichá a pokorná sněhem vyčištěná povánoční doba. Rok 2002. Rybova Mše vánoční v Rožmitále, zpěv a varhany vyvolávající vzpomínky, dojetí a snad i slzy. Poslední noční autobus na Rokycany. Nastupujeme. Věšín. Teslíny. Míšov. Borovno. Točíme vpravo. Z polospánku nás při sjezdu do Číčova probírá podivné manévrování našeho řidiče a nečekané chování celého autobusu.

   V Číčově už je to jasné, kloužeme těsně před prudkým stoupáním po příčně ukloněné silničce prodírající se klikatě mezi chalupami. Řidič otvírá dveře, vybíhá ven a klínuje kola k hospodě samovolně ujíždějícího autobusu. Teprve pak hovoří k nám, budeme muset počkat na sypač. Je půl desáté večer. Po vystoupení se sotva držíme na nohou, které ujíždí na všechny strany.
   Najednou čas rychle letí, konečně nás napadá, že když nestihneme poslední vlak z Příkosic, tak tu budeme nocovat. Doba mobilních telefonů ještě nenastala, bereme zavděk telefonní budce, naštěstí víme, komu volat. Vlak jede, za 40 minut. Čert vem autobus pod kopcem někde pod námi, hlavní je teď vyšplhat se po krajnici k odbočce na Hořice. Pak už to kloužeme středem a prakticky pořád z kopce. Potkali jsme jediná dvě auta. Prvním byl před Vískami teréňák, co jel proti. Kloužeme dál. Za Vískami před odbočkou na Trokavec ležel v příkopě sypač. Asi ten, na který jsme měli čekat.
   Tohle všechno nám jen přidalo sílu do nohou a už hezky vybruslení jsme nasedali pod Přeckem kolem desáté do vytopené lokálky. Ještě dnes mi vrtá hlavou, jak to tehdy v Číčově s plným autobusem lidí dopadlo.

Novoroční ohňostroj

   31.12.2001. Na stole je několik figurek čerstvě dohotovených Fabiánů. Vánočního cukroví už je poskrovnu. Zato sněhu za poslední dny dost připadlo. Několikanásobná obnova. Zapadáni. Před Novým rokem také znatelně přituhlo. Máme sbaleno, blíží se čas odjezdu. Nasazujeme návleky, vyprázdněné batohy, lyže. Pohladíme pohledem vyšlapané a odházené pěšinky kolem jedné malé brdské střechy.

   Měsíc v úplňku a dobře desetistupňový mráz dává tušit, že víme, kam jedeme. Kdo nezkusil noční lyže, asi těžko porozumí tomu tichu a klidu v pološeru. Připravený časový harmonogram a slušný odhad uklizených a neuklizených asfaltek nás vyplivne právě včas na hlavní brdské magistrále. Ani noha. O mrazu víme ze třpytu skvěle osvětleného sněhu jasné noci. Perfektně vymrzlá a za dne jistě několikrát projetá lyžařská stopa spolu s širokým protipožárním pásem dává pocit dokonalého běžeckého terénu.
   Ještě nepřehledný sjezd a vynořujeme se do světélkujícího výhledu. Za pár minut půlnoc. Fouká slabší vítr a i dvě tři minuty se vlečou jako věčnost. A pak to přijde, od všech těch světýlek vlevo, vpředu a vpravo hluboko pod námi, ale i v neodhadnutelné dálce, se začnou objevovat záblesky. K nám letí jen slabá ozvěna jejich hluku. Tisíce ohňostrojů.
   Máme to celé divadlo ještě před očima, když před třetí uleháme v jedné strašické roubence.

Marné hledání

Když vyšla kniha Brdy-krajina neznámá, psal jsem jejímu autorovi gratulaci k povedenému dílku s poznámkou, že tahle kniha je přínosem pro všechny obdivovatele Brd, ale že je zároveň všechny ochudí o tu krásu objevování skutečností v archivech a studovnách. Dnes je spoustu věcí již jaksi "ložených". Podobně jako jejich lokalizace. Ale byly doby, kdy tomu zdaleka tak nebylo.
   Ilustrovat by se to dalo na mém hledání teslínského kláštera. V publikacích a na mapách byl umisťován někam severně od osady Teslíny v místech zvaných U kostelíka nebo U žida. Od konce roku 1993, kdy jsem se o jeho existenci dověděl, jsem konal prakticky každý měsíc nějakou výpravu, kterou jsem buď celou nebo aspoň její část věnoval hledání této postupně až "bájné Atlantidy". Z té doby velmi dobře znám terén všech odvodňovacích rýh západního a jižního břehu Hořejšího rybníka, hřeben kóty 718 a Břízkovce.
   V mém hledání jsem byl hned v únoru 1994 velmi blízko, když jsem si poznamenal zajímavý rybníček v lese s rozměry v řádu desítek metrů (tehdy nebyl opraven a napuštěn tak jako nyní). A asi jsem měl velkolepější představy o ruinách probožství, ty vycházely z kresby z počátku století, když jsem relativně drobné valy coby pozůstatky kostela nedokázal napoprvé ztotožnit. Následovalo pátrání, kterým jsem se vyhýbal místům "u rybníčku", protože "tam už to přece znám" a "tam to není".
   Moje zoufalost narůstala i přes objevy panských mezníků východně od kóty 718, i přes nalezení množství starých stromů, listnatých pasek s lýkovcem, i přes zážitky jako shlédnutí nočního masového koupání lesní zvěře v Hořejším rybníce, úprky průtržemi mračen ale i třeba odchycení mé osoby vojenskou lesní stráží kus nad Míšovem.
   Nelze se divit, že jsem na tuto oblast po čase s nedůvěrou zanevřel. Všechno se změnilo asi o rok později, když jsem "kláštersky zmoudřel" a našel stopy po probožství v kousek od klikatící se cesty zdvihajících se valech, při úplně jiném cíli mé cesty, v terénních nerovnostech mne již dříve známých.