Na počátku bylo zvadlo. Na sklonku dubna jsem od Tomáše obdržel přeposlané zvadlo na akci "Brdské osmistovky". Nápad udělat výšlap po řetězu nejvyšších brdských kopců a současně možnost setkat se s dalšími "brdomily" se mi zalíbil, a hned jsem začal špekulovat jak to vše zařídit? Tedy: jak skloubit klasický vandr na Brdy s možností potkat se konečně s lidmi, se kterými jsem se povětšinou znal jen přes Internet? Výsledkem následné (~jak jinak, než e-mailové) diskuze bylo dílem žertem a dílem vážně pojaté rozdělení účastníku akce do několika skupin... Ne každý se chtěl (~případně mohl) vrhnout lačně vlčím dechem na osmistovkový maraton. Skupina, kterou jsem nakonec dal dohromady, dala přednost před fyzickým výkonem spíše klasickému pohodovému vandru. Žertovali jsme, že jsme "turisté" či spíše "rekreanti".
Ochlazovalo se vydatně, přidali jsme trochu do kroku, abychom se zahřáli. Vítr s podvečerem rozfoukal poslední zbytky deštivých mraků a obloha se rychle vyjasňovala. Slunko se nám ztratilo za lesem na západě, a jen zlatavé odlesky na zbytcích mraků svědčily o tom, že ještě úplně nezapadlo. Do ticha večerního lesa se neslo jen poklidné prozpěvování ptáků a svižný krok tří poutníků s batohyna zádech. Čekala nás příjemná, 
jen asi hodinová cesta z Bohutína na Skelnou huť, 
kde jsme se hodlali přenocovat. Vzhledem k divoké proměnlivosti dnešního počasí jsme se rozhodli přenocovat pod střechou, a navíc jsme chtěli využít orientační jednoduchosti tohoto místa pro sraz s Tomášem a Milanem, kteří vyráželi na cestu až pěknou chvíli po nás. Natáhli jsme krok po lesní silničce kolem Pilské, pozvolna se šeřilo, cesta i polohlasný hovor příjemně plynuly.
Na Huti jsme byli za soumraku v naprosto optimální čas. Kraj tichl a zvolna se halil do tmy, jen daleko dole poblikávala světélka podbrdských vesniček. Zabydleli jsme se v seníku a čekali na příchod Tomáše s Milanem. Šlapali odspodu od Lázské nádrže, a měli dorazit co nevidět - prozvonili jsme se navzájem mobilním telefonem a ujasnili si terénní souvislosti. Kluci zde ještě nikdy nebyli, tak jsem jim šel naproti a cestou se stavil u potoka pro vodu na čaj. Nemusel jsem čekat dlouho, brzy jsem z cesty odspoda zaslechl tlumené hlasy. 
Sešli jsme se na hlavním rozcestí na Huti a společně vyšli nahoru k seníku. Večeře, spacáky, tlachání - a 
obloha plnáhvězd. Razantně se ochlazovalo (na toto roční období až nezvykle), byli jsme víc než vděční za pohostinné teplo našeho seníku.
Skupinu, která se chystala zdolat všechny známé osmistovkové vrcholy, jsme pracovně nazvali "borci". Borci měli v úmyslu vyrážet o půlnoci z pátku na sobotu výšlapem na Třemšín, a následně plynule pokračovat přes dalších 11 osmistovek. Skupinu, která se rozhodla vyrážet až v sobotu ráno a vynechat dvě "jihobrdské 
osmistovky" (ležící poněkud stranou) a projít jen osmistovky "středobrdské", jsme pracovně nazvali "turisti". Představa byla taková, že tato skupina by mohla zdolat osm až deset osmistovek, podle aktuální situace. Tuto skupinu (ke které jsme se nakonec přihlásili) jsme ale byli posléze donuceni přejmenovat na "rekreanti" protože tak tak zdolala pět osmistovek. Žertem jsme prohlásili, že právě pět osmistovek je nezbytnou "vstupenkou" do "osmistovkového klanu" - a že každý zoufalec, který se bude chtít zúčastnit sobotního vyvrcholení na Toku, a nesplní "povinné penzum osmistovek", bude muset za každou chybějící osmistovku dát ve veřejný prospěch jednu lahvinku. Aneb: to, co nás mělo všechny společně spojit, byl právě společný sobotní večer na Toku, u "osmistovkového ohně".
Ráno bylo velmi chladné, ale nádherné. Vstali jsme krátce po rozbřesku, ještě před východem slunce - nechtěli jsme se zdržovat příliš dlouho. Jednak jsme chtěli šetřit časem na pochod a také jsme nechtěli zaclánět na Huti příliš dlouho, kdyby se tu měl náhodou objevit někdo, komu by naše přítomnost vadila. Zabalili jsme si, posnídali, udělali pár fotek (~a dokonce i malé "video"). Pak jsme vytahli mapu a promýšleli cestu. Na Huť už dorazilo jaro, tráva povyrostla do huňaté zeleně, vedle seníku kvetly střemchy a ptáci se předháněli ve zpěvu. Předpověď počasí byla (na celý víkend) vcelku bídná, ale teď po ránu bylo na obloze zatím jen pár lehkých oblačných šmouh - opravdu pěkné ráno.
Ze Skelné Huti jsme vyrazili směrem na Brdce - odtud dále jsme se hodlali stočit kolem Hradiště na Malý Tok a Prahu. Mí společníci do toho šli hned po ránu "po hlavě" - když jsme míjeli odbočku na Brdce, tak se nikomu nahoru nechtělo - šel jsem tedy sám. Alespoň jsem si tedy hodil batoh do houští a šel jen nalehko. Na Brdcích jsem se zdržel jen chvilku, nechtěl jsem aby na mě ostatní museli dlouho čekat. Vyditelnost se od včera výrazně zhoršila, dole byl opar. Udělal jsem jen vrcholové foto a šel zpět za ostatními. Dohonil jsem je ale stejně až napůl cesty k Hradišti, jak si hoví pěkně na sluníčku a klábosí. Dál jsme šli už opět všichni 
společně, úbočím Hradiště. Cesta, kterou jsme šlapali, není zanesena v mapě, a jak jsme tak cestou klábosili,vrchol Hradiště jsmezcela prozaicky minuli. Nevadí, vracet se už nebudeme - však budou další kopce. Vyloupli jsme se až u seníku "Na Havelské" a na Lázské silničce. Odtud jsme vyšlápli na hřeben Malý Tok - Praha a navštívili oba dva zmíněné vrcholy (tedy abych byl přesnější: ten první navštívili jen někteří z nás, ačkoliv to bylo sotva sto metrů od cesty!). Na Praze jsme se - hned u vrcholového bodu - chvíli rozvalili a posilnili se na další cestu. Pozoroval jsem oblohu - během dopoledne se začaly nad kraj navážet mraky, chvíli se zdály být až trochu hrozivé, ale později je vítr opět rozfoukal, a bylo vcelku pěkné počasí. Větrné, pochodové.
Z Prahy jsme sešli na Roviny, s úmyslem zamířit dále na Paterák. Nedaleko studny na Rovinách jsme se potkali s první skupinkou "osmistovkařů", kteří šli přesně opačným směrem, než my. Byli to Dudíkovci a bylo jich asi pět. Chvíli jsme dali řeč - dověděli jsme se, že v terénu je jedna větší skupina ("borci") a dále malá skupinka Honzy Moravce (tři lidi) - a poté jsme pokračovali dál každý svým směrem, s tím, že se navečer uvidíme na Toku, jak bylo plánováno. Dudíkovci šlapali na Prahu, my na Paterák. Na Pateráku nás čekala "vrcholová prémie" v podobě "již něco pamatujícího" lahváče, který nám tu zanechala předchozí parta. Nebyli jsme zas až takoví drsňáci (~nebo spíše zoufalci), abychom ho riskli a občerstvili se raději ze svých zásob. Chvíli jsme se zdrželi na vyhlídce, 
a pa
k někdo dostal nápad žebychom se mohli podívat na Kočku (~sice to není osmistovka, ale je to pěkný kopec, tak proč ne?), a že to vezmeme kolem Gregorova křížku. Tak se i stalo - popošli jsme kus po hřebeni a sešli přímo ke křížku. Odtud dále průseky do sedla Kočky a na její vrchol. Zde jsme se zastavili trochu déle, na oběd a také na rozhled na Padrtě (u nově postaveného posedu nedaleko vrcholu Kočky). Poté jsme se svěřili Michalovi, který nás provedl průseky a pěšinami kolem Roubenky a posedu "u Sparťana" až k rozcestí 3T - Bor - Roviny. Nic naplat - tyhle "pěšinkové" výpravy jsou tady na Brdech ty nejpůvabnější. Pokud člověk zná ty správné průseky a lesní pěšiny, je za všech okolností pánem situace.
Z údolí Třítrubeckého potoka jsme začali stoupat na Korunu. Bylo to asi největší převýšení tohoto dne (šli jsme téměř kolmo vzhůru, opět průseky a pěšinami) - až jsme se pěkně zapotili... Závěr cesty na vrchol Koruny proběhl přímo terénem po jižní hraně, ale trefili jsme se docela dobře. Chvíli jsme si odpočali pod trianglem (Michal si samozřejmě neodpustil vylézt nahoru) - a dál zamířili po hřebeni na sedlo Bor - Rezerva. Zabočili jsme dolů k Rezervě a vrtevnicovou cestou zamířili k Jedlině. Uvažovali jsme, jestli se vydat ještě na Jordán, ale vzhledem celkovému ubývání (~jak času do soumraku, tak našich sil) jsme z Aliance zamířili již přímo na Tok. Cestou jsme siesemeskovali s ostatními skupinami, takže při příchodu na vrchol Toku (tedy: ten oficiální) jsme již věděli že "borci" i Dudíkovci po dobytí poslední osmistovky již zamířili zpět do civilizace, a tak jsme se sešli jen s Honzou Moravcem a jeho synem. Nevadí, i tak je to dobře - alespoň nás nebude tak velký (~nepřehledný) počet.
Tábořiště, které jsme měli vytipované na tuto noc (~doporučil Michal) bylo obsazené - nakvartýrovali se nám tam nějací radisti s vysílačkou - zajeli červenou Fábií suše až do smrčiny a vztýčili si jakousi mega anténu - vyčuhovala ještě pěkný kus nad (v těchto místech již poměrně vysoké) okolní smrky. Byli jsme už unavení, soumrak se blížil, a tak jsme místo na nocleh nechtěli hledat příliš dlouho - popošli jsme jen pár set metrů víck jihu, k cestě od Carvánky na Pláně. Tam jsme našli kousek jakž takž rovného místa, na kterém se dalo poměrně obstojně zabivakovat. Vítr se pozvolna tišil, to bylo štěstí - průvan by tu byl docela nepříjemný. Donesli jsme kameny na ohniště (~vyložili jsme ho i odspodu, aby nic nechytlo), dřeva bylo všude kolem dost, ba i polena na sedačky se našla, pro vodu došli Tomáš s Michalem k Carvánce. Padl soumrak a zahořel oheň - vařilo se, jedlo, pilo a klábosilo o všem možném i nemožném.
Noc byla klidná a hvězdnatá (~a také stejně tak chladná, jako ta předchozí). Roztrousili jsme se po okolním lese - jak kde byly malé flíčky rovného místa pro bivak. Upřímně řečeno: všude jinde by byl les na spaní příjemnější, než právě na Toku. Když jsem se probudil, kol ohniště jižbylo opět živo. Opět se rozfoukával vítr a počasí se rychle kazilo - nad kraj se navážela hustá, tentokrát již souvislá mračna. Rychle jsem si naházel věci do kletru (~než začne pršet) a vypravil se k ostatním. Posnídali jsme, dobalili věci, uklidili tábořiště a vydali se zvolna na Plochu. Byla výborná viditelnost (viděli jsme Ještěd), ale rychle se kazila - začínalo jemně mžít - což spolu se sílícím větrem byla poměrně nepříjemná kombinace. Nezdrželi jsme se tedy příliš dlouho - chvíli jsme obhlíželi a fotili krajinu a pak se vydali dál Plochou 
na 
jihovýchod. Michal s Hankou se odtrhli už zde - mířili zpět na Carvánku a někam ke Koruně - a my ostatní si řekli, že vyrazíme někam směrem na jihovýchod - padl návrh Klobouček - inu proč ne. V terénu na východním úbočí Toku jsme - jako obvykle - trochu improvizovali, ale nakonec jsme se dostali přesně tam kam jsme se dostat chtěli - totiž k velkému novému seníku "pod Tokem". Odtud dál již byla cesta jasná - sešli jsme dolů na rozcestí nad Kloboučkem. Zde jsme se opět rozdělili - kluci zamířili na Klobouček a já k Malé Ohrádce a nazpět do Bohutína (kolem Pilské).
Cesta v pohodě, jen tu a tam lehce sprchlo. Nevadilo mi to - při té nejsilnější přeháňce jsem zrovna seděl pod takovým hustým smrkem a vařil si čaj. Miska temně rudého, do dlaní hřejícího čaje, je tou pravou odpovědí na všechny brdské větry a plískanice - pohlazení pro tělo i pro duši. Pak už jen závěrečný svižný pochod, pár fotografií květin u cesty, ohlédnutí se, a cesta domů.
Komentáře vytvořeny pomocí CComment