Myšlenka strávit v lese dobu delší než obvyklou, tedy překračující hranici jednoho dne, byla u mě stará již spoustu let, konkrétně od mých dětských let, kdy jsem se po jedné návštěvě lesa s rodiči dobrovolně rozhodl v lese již zůstat a pouze tehdejší fyzická převaha rodičů nade mnou tomu zabránila. Nicméně tento úmysl byl ve mně nadále ukryt a znovu vyplaval na povrch při prvním pěším přechodu Brd 10. srpna 2003, kdy jsem si tak řekl, „že to jednou budu muset zkusit a že to bude právě tady a že život je příliš dlouhý na to, aby se mi to nepovedlo vůbec..“.
V létě 2004 při podobném jednodenním přechodu Brd mi bylo už jasný, že se to provede nejpozději příští léto a již jsem si vyhlídl slušnou noclehárnu na vrcholové cestě Toku, nejvyšší to hory Brd i středních Čech (ba vůbec celých Čech, když nebudeme počítat příhraniční hory), a to slušnou pozorovatelnu v 3 metrové výšce nad zemí, kterou jsem si taky hned vyfotil, abych mohl přes zimu se kochat svým budoucím možným nocležištěm. Uvnitř byla lokalizována i dřevěná deska, sloužící jako lavice pro usazení, která tak rozšiřovala ubytovací potenciál a možnosti úlehu v této budce. S příchodem letošního léta se tak zvětšovala i moje plánovací činnost týkající se této akce, hlavně co se týče trasy. Koncem června jsem tam tudy projížděl na kole a naposledy si tak prohlídl svou zamyšlenou budoucí noclehárnu. Neb mi leželo v hlavě, zda je stále používána myslivci a zda by tak mohlo dojít k eventuálnímu střetu zájmů mezi mnou a některým z jejich řad, pokud by se moje a jejich přítomnost v této pozorovatelně nešťastnou náhodou chronologicky sešla v jedinou noc. Za tímto účelem jsem zde provedl posun oné dřevěné desky tak, aby, pokud tuto pozorovatelnu během následující doby, než tam půjdu spát, někdo navštíví, tuto desku musel posunout zpět, nebo prostě jinak, abych to poznal, že tam mezitím někdo byl.. Pak už nezbylo nic než čekat na vhodný víkend, kdy bude po oba dva dny hezké počasí a to i v noci. Rozhodl jsem se spáchat to právě o víkendu, kvůli sníženému riziku střetu s vojáky v této části týdne. Letošní léto ovšem, velmi podobné tomu z roku 1996 bylo, a tak čekání na víkend, kdy bude hezky po oba dva dny, se tak protáhlo až do konce srpna, konkrétně až do víkendu 27.-28. srpna, kdy to konečně vyšlo.
V sobotu jsem vyrazil vozem s rodiči, jež měli vůz zpět dovést a případně rovněž tamější les navštíviti, přes Strašice a Mirošov na osadu Teslíny, kde měla moje cesta dle plánů začít. První svízel se objevila již cestou, když jsem zjistil, že jsem doma zanechal baterii do videokamery a tudíž mi na tento výlet nezůstane žádná vzpomínka v podobě videozáznamu. To zabolelo. Hlavně že jsem si vzal náhradní baterku do MP3 přehrávače – co kdyby mi náhodou ta jedna čerstvě nabitá došla a já najednou večer v pozorovatelně neměl co poslouchat! Nu což, nedalo se nic dělat, jen to obrečet, což se nestalo. Nultý kilometr tedy začínal v osadě Teslíny, na nejvyšším bodě silnice z Příbrami do Plzně. Vstupem do lesa jsem minul nově nablýskanou cedulku zakazující vstup bez povolení, o níž jsem si v duchu myslel svoje. Hned na úvod jsem měl dvě varianty, kterak postupovat dále směrem k Padrťským rybníkům – kratší a delší. Delší mohla být zpestřena zbytky Teslínského kláštera, který tu zanikl již v 15. století. Zda by to za tu zacházku stálo, jsem předem nevěděl, ale když jsem viděl, že kratší varianta cesty je hned na začátku nepříjemně zarostlá, usoudil jsem, že nemám za potřebí se hned na začátku prodírat nějakou houštinou a že si na úvod zasloužím kvalitní cestu, kterou mi nabízela delší varianta, a tak jsem zvolil cestu oklikou. To jak jsem se mýlil, jsem poznal záhy. Zbytky teslínského kláštera jsem nenašel, stejně jako přepokládané pokračování oné kvalitní cesty. Ta se po nutné odbočce změnila v nenápadnou cestu klikatící se mezi stromy a od jistého bodu již dále nepokračující. Domněnka, že „nějak tu vzdálenost lesem mezi aktuální polohou a cestou, po které jsem měl jít původně v rámci kratší varianty, projdu“ se nakonec ukázala pravdivou, nicméně jinak, než bych čekal.
Blízkost Hořejšího Padrťského rybníka se zde podepsala měrou vrchovatou, stejně jako deštivé počasí předchozích týdnů. Alespoň jsem získal velmi vzácný snímek Padrťského rybníka z jeho druhé strany, odkud jsem ho ještě nikdy neviděl. Ovšem následujících cca 500 m se ukázalo být jedněmi z nejdelších 500 m v životě. Četnost přitékajících potůčků do rybníka představovala i nutnou četnost přeskoků přes ně. A ne vždy to bylo tak snadné a jednoduché, takže jsem musel často úzkostlivě hledat místa, kde onen přeskok uskutečnit. S těžkým batohem a spacákem na zádech to bylo o to komplikovanější. Nějak jsem se rozhodl pravou botu obětovat a používat ji pro přechod nejtěžších partií, aby alespoň levá bota zůstala jakž takž čistá. V této lokalitě jsem taky (poprvé) ztratil mapu. V první moment jsem čekal, že už ji nenajdu a ani ji hledat nechtěl, ale naštěstí nebyla příliš daleko.. Osudový okamžik nastal až ke konci, když jsem se blížil ku zpevněné cestě. Stále jsem hledal místo, kde přeskočit další z řady potůčků a bažin, které jsem musel překonat, a toužebně očima vyhlížel místa za tímto bahniskem, která mi slibovala umožnění evakuace do bezpečí. Snad právě tato touha mě donutila k zoufalému skoku na místě, které vypadalo o něco přívětivěji než jiné, ale bohužel pouze vypadalo. Můj výkřik byl jasnou a přirozenou reakcí na můj úlek z toho, že má levá noha, dosud natolik ochraňovaná před veškerým bahnem, nakonec skončila o půl metru níže,než jsem čekal a nakonec to byla ona, která mohla své pravé kolegyni závidět nižší míru znečištění. Po tomto propadu do bahna totiž celá noha od kolena dolů vypadala identicky s nohou zápasnice v bahně. Málem na mě šly mdloby, když jsem to neštěstí viděl. Po chvíli jsem konečně stanul na zpevněné cestě, po které jsem měl jít, kdybych býval byl zvolil kratší variantu, a po ní po chvilce došel na hráz Hořejší Padrťského rybníka. Bylo zřejmé, že zde dojde k největší části očisty mé levé nohy a boty. Neb jsem nechtěl být příliš nápadný na okraji hráze, kde se nachází i lesníkův srub, došel jsem až na její konec a zde onu očistu a následné sušení bot vykonal. Během toho jsem se mohl oddávat nekonečné kráse tohoto místa, jejímu tichu, často přerušovanému plácnutím ryb o hladinu nebo zvukem kolem letícího hmyzu. Pravda, voda zde nebyla nejčistší, místami „kvetla“ ,ale i tak se dal použít k vyprání boty, byť ne tak kvalitnímu. Když to bylo hotové, nemohl jsem věřit, že je to tatáž noha a bota, která ještě před malou chvíli byla schována pod nánosy bahna. Když jsem se dokochal a míra mokrosti bot klesla na aspoň trochu přijatelnou úroveň, zvedl jsem se za účelem další cesty.
Vzhledem k dosavadním zkušenostem jsem zamítl původně předpokládanou trasu lesem na východ od Dolejšího Padrťského rybníka z panických obav, že by se tam mohla ona tragédie s bahnem opakovat (ačkoliv charakter lesa, tak jak se zdál z hráze tomu nenapovídal) a vydal se po silničce na západ od Dolejšího rybníka. Jistota je jistota, byť o cca 1 km delší. Kolem hráze Dolejšího rybníka se četnost lidské populace zvětšovala, což byli vlastně první lidé, které jsem dosud potkal. Jít tu před 60 a více lety, procházel bych zde vsí Padrtí, a četnost lidí by zde odpovídala četnosti lidí na vsi, ale tato víska, stejně jako 3 další v blízkosti Padrťských rybníku tu ovšem již není. Odtud mě čekalo stoupání směrem k lesu, kde jsem definitivně opustil oblast Padrťských plání . Hned na začátku lesa jsem se musel znovu vracet pro mapu, kterou jsem opět ztratit. Bylo mi jasné, že najít mapu ležící na silnici sice není obtížné, nicméně to může být spojené s delší zacházkou směrem zpět. Naštěstí to bylo asi „jen“ 400 m. Po této zkušenosti jsem již učinil taková preventivní opatření, že další ztráta mapy, byť jen temporální, tedy dočasná, byla již vyloučena. Po více než dalším jednom kilometru stráveným chůzí po silnici, která byla motoristicky o něco více frekventovaná, než by se na vojenský prostor slušelo a patřilo, jsem provedl vlevo v bok a vydal se do prudkého stoupání cestou necestou směrem k druhému nejvyššímu vrcholu Brd – ku Praze.
A tady to začalo. Houbařské orgie. V mém případě pouze pasivní vzhledem k tomu, že táhnout se pak s min. 20kg hub dalších 35 km, které mě čekaly do nedělního odpoledne, by bylo ekvivalentní smrti. Takže jsem je všechny musel pouze míjet, až se to později stalo otravným, sledovat, abych nešlapal do hříbků. Když jsem zdolal počáteční nejprudší stoupání a ocitl se na pokraji menší paseky s výhledem, uvědomil jsem si, že už je koneckonců čas oběda a odložil břímě za účelem usednutí ke konzumaci oběda s vyhlídkou na jihozápad odrážející se v mé sítnici. Dále moje trasa vedla ještě kousek jen tak „na divoko“ lesem bez cesty, až jsem stanul na zpevněné cestě vedoucí k vrcholu Prahy s meteorologickou věží, asi nejvýznamnější u nás, pomocí níž jsou vždy v TV k vidění snímky vývoje deště na našem území a kterou jsem v minulosti viděl už ze všech možných míst a úhlů, často z dálek, odkud bych si býval nemyslel, že ji lze vidět, jen přímo z té nejbližší vzdálenosti jsem dosud neměl tu čest. Však to byla asi po Písku a Sádku asi jediná větší věžovitá stavba v Brdech, u níž jsem ještě nebyl.. Od ní mě čekala cesta, která byla tak červená stejně jako rovná, vertikálně i horizontálně, jako z výkresu studenta ČVUT. Jen jsem se mohl chytat za hlavu, že jsem po tak pěkné a pohodlné cestě ještě nikdy nejel na kole a místo toho vždy jezdíval „spodem“ a pak zas do dlouhého stoupání. Nu což, aspoň jsem během těchto tras na kole spálil mnohem víc kalorií, než kdybych jezdil tudy, tedy „horem“ bez onoho dlouhého stoupání, a snížil tak riziko obezity.
Na rozcestí u Malého Toku mě měla čekat odbočka z této cesty doleva, nicméně vizuálně jsem vytušil blízkost dalšího výhledu napravo a tak se vydal na krátkou zacházku právě za tímto výhledem. Ten byl lepší než ten „obědvací“ a nabízel pohled na takřka celé Rožmitálsko a Šumavu na pozadí. Zpět na rozcestí a pak tradá směrem na další osmistovkový vrchol Brd. Malý tok byl po Praze teprve druhým v pořadí. Na rozcestí jsem se ještě zdržel pohovorem s místními domorodci z Rožmitálu. Že to tu prý ti vojáci zas zpřísňujou. Ale jednotlivce nepokutujou, to ne. Byla mi dokonce nabídnuta sušenka, kterou jsem musel pro nadbytek potravy v batohu odmítnout. Když mě už čas začal popohánět a tlačit do zad, musel jsem dát této dvojici, zřejmě manželské, ovšem možná s trochu nadprůměrným věkovým rozdílem, neb pán již zřejmě důchodu užívá, vale a vydat se dále. Minul jsem oficiální vrchol Malého Toku, který, stejně jako oficiální vrchol Toku velkého, působí dost humorně – tyčka uprostřed naprosté roviny, kde nelze říct, kde ten vrchol vlastně je a tak ji geometři zasadili, kde je to zrovna napadlo (v případě Toku dokonce níže, než na skutečný vrchol).
Předem jsem tušil, že vrchol další osmistovky asi minu a tušil jsem správně. Minul jsem. A tak jsem se nezadržitelně řítil na další vrchol – Brdce. Ten jsem neminul. Tamější výhled mě opět donutil ke konzumaci potravy. Hned vedle velké mohyly, z kamení vystavěné pánu Brd Fabiánovi. Neb sem cesta nevedla, musel jsem opět odbočit z cesty. Zpátky už jsem se nechtěl vracet a v rámci plánované úspory kilometrů jsem se rozhodl, že si tu „svoji“ cestu, po které šel před tím, zkusím „nadběhnout.“ Nadběhnut jsem byl ovšem já, když jsem nakonec stanul na jiné cestě, o kus dál, a celý tento manévr nakonec nejen že neznamenal žádnou úsporu, ba navíc přinesl další 1 km navíc. Chození zkratkami se někdy nevyplácí, i když zrovna v Brdech jeden km navíc není nikdy na škodu. Kdybych chtěl, mohl jsem odtud krásně pokračovat přímo na vrchol Toku, na místo mého plánovaného noclehu. Kdybych chtěl.. Ale já měl na mušce ještě jeden vrchol, jež se přes 800 m nadmořské výšky ční, a tento vrchol se zove Koruna. Zde už byl les poněkud potemnělý, aby ne - nejen že byl už večer, ba co víc, obloha se už celá zatáhla. Na déšť to nevypadalo, ale na sluníčko taky ne. Na vrcholu Koruna na mě čekala stará rezatá vysoká triangulační věž, ale žádný výhled. A tak jsem konečně zamířil nejkratší cestou na vrchol Toku, kam zbývaly už jen 4 km.
Nicméně stejně jako byl náročný začátek dne, byl náročný i jeho konec (a to jsem ještě netušil co bude následovat později). Závěrečné bloudění, prolézání houštinou, přeskakování přes blátivé úseky mi daly připomenout, že ne vždy je cesta v divočině snadná a jednoduchá a že si i příchod na nocležiště musím nějak zasloužit a „odpracovat“. Odměnou mi mohl být ovšem západ slunce nenápadně ukazující se zpoza mraků nad lesy. Když jsem se konečně prodral na vrcholovou cestu na Toku, u níž byla i ona moje vytoužená pozorovatelna, spadl mi kámen ze srdce. Chvílemi jsem už ani nevěřil, že to najdu a tou houštinou správně prolezu. Vždyť jsem se ke konci řídil pouze světovými stranami. Řídit se mapou a jejími uváděnými cestami, bloudil bych tam dodnes. Jakmile jsem stanul u pozorovatelny, vylezl jsem vzhůru k analýze jejího současného stavu. Výborně, ona dřevěná deska, kterou jsem posunul před dvěma měsíci, zůstala nepohnutá, což znamenalo jediné: nikdo tu za tu dobu nebyl a tudíž pravděpodobnost, že by mě někdo vyrušil zrovna tuto noc, se limitně blížila nule. Cestou jsem míjel několik pětihvězdičkových pozorovatelen deluxe, které měly i uzavřené dveře, okna a dokonce i vlastní vytápění (soudě dle komínku z nich trčících). Tato bylo sice „jen“ tříhvězdičková, ale plně vyhovující. Nahoře jsem se pustil do úklidu, vyházel špačky na zemi, které tu byly už před 2 roky, když jsem tu šel kolem poprvé, vyklepal kobereček (ano, i takto vybavená byla tato pozorovatelna). Pak jsem si zamnul rukama, jak se mi to pěkně povedlo uklidit. Ale na večeři, to tu nebudu - na večeři jdu dolu, rozhodl jsem se. Tady si pobudu ještě celou noc.
Sedl jsem si na val podél cesty, těsně pod pozorovatelnou a dal se do ní (do večeře, ne do pozorovatelny). Ani jsem ji nestačil dojíst, když po hřebenové cestě, jakoby od vrcholu, šla nějaká osoba. V tuto hodinu a bez báglu působila podezřele, ale už bylo pozdě někam utíkat. A tak jsem se nezmohl na nic jiného, než že jsem se jen převalil přes onen val na jeho druhou stranu. Moje nápadnost se tím snížila pouze minimálně, hlava mi furt koukala a navíc bylo dost možné, že mě onen člověk už před tím zahlédl. Ale to bylo to minimum, který jsem mohl udělat v rámci prevence proti orgánům, ať už vojenským nebo lesním. Myslet si, že kolem mě projde a nic, by bylo naivní jak Karkulka. Než jsem se nadál, už jsem se díval do hlavně pušky a to navíc za přítomnosti loveckého hafana. Ne že by ten pán v zeleném na mě vyloženě mířil s úmyslem dostat mé horní končetiny výše, jak se to obvykle dělá, ale prostě měl s sebou pušku pověšenou o rameno. Pak začal vyprávět něco o povolení a vojenském prostoru a o dokladech a taky o tom, že chudáci cizinci by si tu rádi zastříleli zvěř (a kéž by i sebe – pozn. autora), ale kvůli proklatým záludným českým civilistům, kteří jim jejich bohulibé úmysly svou celodenní přítomností v lese kazí, nemohou.. A že už teď odsud odháněl čtvero lidu. No vida, a pak že to tu působilo, že jsem tu zcela sám.. A jestli to nechci řešit finančně, nechť ihned opustím prostor. Nicméně snad i jemu muselo být jasné, že to bylo jen jako divadlo, neboť bylo už půl devátý a šero a k nejbližšímu konci lesa 6km. A navíc bych tak neučinil ani kdyby byl konec lesa a prostoru o 100m dále. Koneckonců, prostor jsem posléze opustil, jen by se dalo polemizovat nad oním slůvkem „ihned“. Jen jsem musel hledat jiný příbytek, zatímco tento mnou vyčištěný se tu mohl jen lesknout, nevyužit. Na oficiální vrcholu Toku jsem potkal pár lidí, kteří tu měli postavené stany a nevypadali , že oni by si z lesníka něco dělali. No nic, šel jsem dál.
Na další pozorovatelnu jsem musel nachodit ještě asi další 1 km. Šel jsem už tempem rychlejším než rychlým, dokud bylo vidět na cestu. A to jsem ještě potkal dva cyklisty – kudá to na vrchol Toku, když už jsou tak blízko, ptali se. Tak to mě ještě nenapadlo, takhle na noc jezdit do lesa na kole.. „Nová“ pozorovatelna byla o poznání méně prostorná a na uklízení nebyl čas a především světlo. Neboť jedinou mou fóbií je fóbie z jakýchkoliv orgánů, ať už policejních nebo i lesních, jediným mým strachem byl strach z lesníka, i když jsem tušil, že mě tu snad nenajde.. Byl jsem o km dál a opačným směrem. Z obav z markantního poklesu rtuti v teploměru směrem dolů jsem zavčasu podnikl preventivní opatření v podobě hojného oblečení a zalezení do spacáku. Ihned jsem pochopil, že co je moc, to je moc, a že v tomhle „hicu“ neusnu. A tak jsem až do 11. hodiny ležel jen tak napůl ve spacáku, napůl mimo a poslouchal MP3 a občas vycvaknul nějakou SMS. Venku už byla naprostá tma, ale ne, že by člověk na špici nosu neviděl. Jakmile jsem definitivně zalehnul, usnul jsem jako když mě do vody hodí…
Moje původní domněnka, že se moc nevyspím a nejdýl v šest budu na nohou jako rybička (pokud by ryby měly nohy), vzala za své – probudil jsem se až po sedmé hodině a přišel tak o nejranější ráno v lese.. Příště musím vzít s sebou budíka. V osm jsem už slézal nasnídán s batohem na zádech z pozorovatelny a další krásný den v Brdech mohl naplno začít. Po krátké chvilce jsem uslyšel přijíždět auto a, poučen z předchozího dne, provedl jsem úhybný manévr směrem do vedlejšího roští, abych se vyhnul případným dalším zážitkům podobným tomu večernímu v případě, že ono auto nebylo autem turistů či houbařů. Když nebezpečí minulo, zamířil jsem na vrcholovou cílovou plochu na Toku, ze které jsou k mání pověstné výhledy. Nejen na Šumavu, ale i Krušné hory, Krkonoše, Ještěd a kdosi poudal, že i Jeseníky. Všechny tyto hory, kromě Jeseníků, jsem měl možnost odtud spatřit hned při první návštěvě v srpnu 2000. Od té doby jsem už takové štěstí neměl a musel se spokojit s čím dál tím horšími výhledy. Situace došla tak daleko, že letos v červnu jsem už neviděl ani do Prahy a to už je co říct. Tentokrát opět naše hlavní město k vidění nebylo, ale Krušné hory a Šumava už ano. Ještěd a Krkonoše jsem musel opět oželet. Na ploše už pilně pracovala ranní směna sběračů borůvek. Měli napilno. Borůvek tu bylo několik tun a bylo by škoda tu některou ponechat. A nějaká ta brusinka taky není k zahození. Zde jsem okamžitě provedl radikální snížení stavu mého oblečení, neb začínalo být horko a sluníčko začínalo hřát i tu. Místy ohořelé vřesoviště, četné krátery a použitá munice napovídaly, že míra vojenských střeleb zde místo, aby klesala, roste. Neznám zbytečnější ničení přírody a státní pokladny jak toto…
Po dvoukilometrovém transportu přes tuto plochu jsem se ocitl opět uvnitř lesního porostu a navíc na známé cestě Aliance, která byla vybudována v 19. století. Její charakter připomíná typickou zapadlou horskou silničku – místami jen dlážděnou a úzkou, že dvě osobní auta by se tu minuly jen tak tak a nákladní auta by na nějaké míjení musely zapomenout. Těsně u ní byl jakýsi Mariin pramen i s přiloženým hrnečkem a „odpočívadlem“ datovaný do roku 1986. A pak že za komunistů to tu bylo hermeticky uzavřené a střežené – a proč tu tedy dělali takový pramen s lavičkou a stolem? O něco níže, u Obecnického potoka jsem vykonal ranní toaletu. Inu, voda zde byla chladná, že i prsty se musely zkraje otužit, aby do této ledárny mohly proniknout. Kdepak, to nebyl žádný vyhřívaný Šumavský potok, ale pravý ledový, Brdský. Zato jeho průzračnost a čerstvost přímo jakoby nabádala ke konzumaci.
Dále jsem pokračoval na silnici vedoucí ze Zaječova do Obecnice, kde četnost motoristického provozu opět narůstala, ale jakmile jsem odbočil do lesa, nahoru na Brdu, opět jsem se ocitl jakoby v lidmi zapomenuté krajině. Měl jsem namířeno na další cílovou plochu. Ne že bych se jimi vyloženě kochal, to ne. Naopak, štve když vidím takový kus les vykácený. Ale prostě mi tak přišly do cesty. Zde jsem udělal krátkou zastávku, kde jsem zjistil rozsah škod na mé achilovce. Už včera na Brdcích jsem cítil, že mě to tam dřelo a teď to bylo ještě horší: kus kůže odřen a pod ním jen krvavě červené zbarvení. Pro příště si musím pamatovat: méně stravy s sebou a více náplastí než žádnou. I tato plocha nabízela své výhledy, i když už o něco skromnější než ta Tokovská. Na jejím okraji jsem navštívil opuštěný budovatelský bunkr. Sice se v architektuře moc nevyznám, a už vůbec ne v architektuře bunkrů, ale i tak jsem poznal, že tento je mnohem šerednější a zřejmě i novější než bunkry na jiné cílové ploše – Jordánu. Uvnitř byl bordel. A tma. Spát by se tu taky dalo a to i s nataženými nohami, na rozdíl od pozorovatelny, ale přeci jen, ten bordel by mě nedal spát..
Poslední úsek lesem mé cesty se táhnul rovnoběžně s pásmem Jineckých hřebenů, které si svou slávu vysloužily bohatými nalezišti trilobitů a jim podobných prvohorních potvor. Jelikož ovšem přímo na hřeben nevedla žádná cesta a já už měl veškerého bloudění dost, už jen s ohledem na odřenou patu, musel jsem se uspokojit s níže položenou cestou kopírující hřeben až ven z lesa. Zde byla koncentrace houbařů největší, zatímco četnost hub již menší, než na svazích Prahy. Taky jsem tu konečně narazil na nějakou zvěř. Bohužel ne opticky, ale pouze akusticky. V houštině to žilo. Jako by tam procházel celý průvod jelenů či srnek. Oběd mě čekal necelý jeden kilometr před koncem lesa. Tentokrát nebyl na žádném výhledu, ale „jen tak“ v lese. Ve zbývající části cesty lesem jsem začal sbírat houby. Bylo jich tu sice o dost míň než v místech největších houbařských orgií, ale bylo mi trapný přijít domů bez hub, a tak jsem nasbíral během toho posledního kilometru v lese alespoň symbolické tři kilogramy.
Volnost prostoru po opuštění lesa mě přímo vyděsila. Však jsem 30 hodin nonstop strávil v lese - dovolím-li si tu velkorysost, že budu považovat i cílové plochy a Padrťskou planinu za les. Za tu dobu jsem ušel asi 45 km a nespatřil kromě jedné malé lesní chaloupky žádné lidské stavení. Až teď chalupy Ohrazenic, po brdských stráních a loukách roztroušené. Vrtalo mi právě hlavou, že by vlastně takovýto brdský výlet šel natáhnout i na víc dní, a projít tak Brdy úplně celé. Jeden den jižní Brdy, dva dny střední tak jako teď, a další dva dny Hřebeny - část Brdské vrchoviny táhnoucí se až ku matičce Praze. Inu, život je příliš dlouhý na to, aby se něco takového nikdy nepovedlo. Hlavně ty nohy, ty musí zůstat v pořádku a neodřené. Za aktuálního stavu byly i zbývající 4 km na vlak příliš kruté. Průchod úplně celými Jincemi úplně bolel každým krokem. I piva jsem si musel přinést rovnou dvě, abych nemusel pro každé zvlášť...
V Jincích na nádraží to vypadlo jako na srazu mykologů - takřka každý cestující čekající na vlak držel v ruce minimálně jeden košík plný hub. Pak už mě čekala jen cesta příbramským vlakem a ve Zdicích přesednutí na vlak do Berouna. V něm jsem byl pozván dvěma slečnami do kupé. Jedna z Chebu, druhá z Brna. Že prý do Brna do školy na začátek školního roku jedou a jestli bych si nezahrál žolíky. To bych ád, sic ale na další zastávce vystoupit jsem musel, nestihli bychom ani karty rozdat.
Další dny jsem si připadal jako Robinson Crusoe poté, co se vrátil z ostrova do civilizace a zjistil, že „to není ono“ a chtěl se vrátit na ostrov. I já si několikrát povzdechl, jestli mi v tom lese náhodou nebylo líp… Však jsem tam ale nebyl zdaleka naposledy.
Trasa cesty - zprava doleva, pohled od severozápadu
(obrázek - digitální model terénu - publikován se svolením jeho autora, správce serveru www.brdy.info)
Michal Procházka
Komentáře vytvořeny pomocí CComment