Zaječovské školy

   V úvodu musím vysvětlit, proč jsem dal článku název Zaječovské školy. Každý si musí pomyslet, že je to chyba, že správně by mělo být Zaječovská škola. Omyl – skutečně školy. V Zaječově totiž, ač je to k nevíře, bylo škol pět. Ano, opravdu pět škol, a k tomu ještě Vzdělávací spolek Bratrství.

   Byla to Živnostenská pokračovací škola Svatá Dobrotivá, Obecná škola, Pokračovací škola průmyslová ve Svaté Dobrotivé a Lidová škola zemědělská Zaječov a na závěr i Mateřská škola. Tolik tedy na vysvětlení - o jednotlivých školách budeme psát později.

 

Historie školství

 

   Nejstarší škola v Čechách byla v Budči, kde byl vyučován svatý Václav. Při klášterech byly zřizovány takzvané latinské farní školy, jejichž úkolem bylo vzdělávat budoucí kněžstvo. Proto byla hlavní výukou latina a humanistické obory. V ženských klášterech byly vychovávány jeptišky. Ale pro největší počet obyvatelstva byla školou jen rodinná výchova, jinak nic. Pomalu se ale počínala cenit znalost čtení a psaní, a když do Čech přišel v 18. století protestantismus, vznikaly v obcích, které byly sídlem farnosti, vznikat školy.

   Stav škol byl v té době velice neutěšený. Učitelé byli většinou málo schopní a jejich stav bylo možno přirovnat k chudým lidem. Jejich příjmy totiž nebyly vyšší než příjmy tuláků a žebráků. Plat dostával učitel nepravidelně a bez jakéhokoliv pořádku. Hrnek zrní, malé dárky jako např. bochník chleba či pár vajec, malý příjem měl pak z kostelnické činnosti nebo z hraní na muzice při zábavách. Škola byla bídná chatrč, ve které v lepší části bydlel ještě obecní sluha. Nebylo nic neobvyklého, když pro školu byla uvolněna polovina stájí a v té druhé polovině byli ustájeni koně.

   Mnohé školy měly školu vandrovní. Ta se stěhovala od dvoru ke dvoru, a s ní i učitel, který vandroval se školou a ve dvoře, kde právě učil, hledal i nocleh a stravu. Vedle školy a vyučování se musel nějak živit, aby vůbec přežil. Proto pracoval i jako obecní písař, noční hlídač či biřic.

   Na školách se učilo hlavně přes zimu. Od jara do podzimu se totiž muselo pracovat na polích a tak děti chodily do školy, jen jak se rodičům zachtělo. Když potřebovali pomoci v hospodářství, do školy je nepustili. Když přeci jen byly děti ve škole, nechal je učitel odříkávat věci, které se učily zpaměti a kterým vůbec nerozuměly. Úcta obce, rodičů i dětí před učitelem – to bylo něco neznámého. Učitelé v té době nutili děti zpaměti počítat, psát, ale bez jakékoliv metody. Nebylo tedy divu, že mnozí sedláci považovali chození dětí do školy za ztrátu času.

   Ve větších obcích se učilo i v létě, docházka dětí však byla mizivá.

   Až reforma školství, vyhlášená císařovnou Marií Terezií vydáním Všeobecného školního řádu dne 6. prosince 1774, zůstává do dnešních dnů nejvýraznější a nejzásadnější reformou našeho školství. V celé rakouské monarchii se výrazně změnil způsob školství. Byl vybudován systém veřejných škol, které měly poskytovat vzdělání veškerému obyvatelstvu.

   Základem reformy bylo vybudování škol ve všech farních obcích. V menších městech a ve všech vesnicích s farou měly být zřizovány jedno nebo dvoutřídní školy triviální – výuka čtení, psaní a počtů, které byly ještě doplněny náboženstvím a na venkově základy hospodaření.

   Školská reforma byla spojena i s řadou podpůrných kroků. V roce 1775 byl v Praze zřízen c.k. sklad školních knih, vznikly kurzy pro učitele škol, tzv. präparandy. Tím měl skončit stav, kdy mezi učiteli převládali vysloužilí vojáci (kvalifikací byla pádná ruka a silný hlas), náhodně vybraní místní občané (většinou na základě konkursu před očima celé obce) nebo zběhlí studenti, kteří si více než školy hleděli místních slečen a tanečních zábav) – o výběru učitelů později podrobně.

   Celý název historického císařského výnosu ze 6. prosince 1774 zněl Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech s.k. dědičných zemích. Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách či o vyučování v jiném, než německém jazyce, v něm chyběla. Skutečností však bylo, že v Čechách a na Moravě probíhala ve většině vesnických škol výuka v češtině a tak byla vedena i příprava učitelů v kurzech.

   A na závěr povídání o školním řádu. Ten je obecně vnímán i jako předpis, který v našich zemích zavedl povinnou školní docházku a poskytoval vzdělání nejen chlapcům, ale i dívkám. Ty ale prakticky až do roku 1780 do škol nedocházely. Teprve v tomto roce byly zřízeny v některých městech i dívčí třídy. Ty se postupně rozšiřovaly a časem se stávalo běžné i společné vyučování chlapců a dívek.

   O tom, jak byl Všeobecný školní řád dobře připraven svědčí i to, že nový byl vydán téměř po 100 letech, v roce 1869.

   Tolik tedy v úvodu na vysvětlení, komu mohou žáci všech škol v současnosti spílat za to, že je musí, mnohdy ke své nelibosti, navštěvovat. Může za to císařovna a česká královna Marie Terezie, která vládla v letech 1740 – 1780.

 

 

   Slíbil jsem, že čtenářům přiblížím věci, spojené s volbou a činností učitelů. Je to čtení roztomilé a zábavné a jak později uvidíme na konkrétním případu, i učitelé ve Svaté Dobrotivé nebyli žádným zářným vzorem pro své svěřence.

 

   Tak takhle nějak to asi vypadalo ve školní třídě, o které budu vyprávět. Zápisy ze starých kronik sice vypráví o západních Čechách, ale u nás v Zaječově to jistě nevypadalo lépe.

V jedné vsi se po smrti dosavadního učitele hlásilo pět uchazečů, a tak s nimi byla před očima a ušima celé obce v kostele provedena zkouška a pak byli ještě na faře přezkoušeni. Zápis uvádím tak, jak je zapsán v kronikách.

 

1. Martin Oves, švec, 30 let stár, zpíval v kostele tři písně. Měl by se ale učiti ještě mnohé melodie, také hlas jeho mohl by být lepší. Četl z knihy obstojně a slabikoval jakž takž. Tři rukopisy četl prostředně. Zodpovídal tři otázky z rozum,u dosti dobře. Recitoval z katechismu o svátosti oltářní bez chyby. Napsal tři řádky diktando – 4 chyby. Počtů jest úplně neznalý.

2. Jakub Moučka, tkadlec, má padesátku za zády. Zpíval tři písně, ale melodie přecházela do mnoha jiných písní, hlas by měl být silnější, vícekrát vykvikl, což by nemusilo býti. Četl Jana 19, 1-7 s deseti chybami, slabikoval Jana 18, 23-26, bez chyby. Tři rukopisy četl slabě a zajíkal se. Z rozumu tři otázky zodpovídal dobře. Z katechismu recitoval bez chyby. Diktanda napsal tři řádky a 5 chyb. Počty také neznal.

3. Václav Senohrab, krejčí, stařec šedesátiletý, měl raději zůstati doma. Zpíval 2 písně, hlas má jako bečící tele, také stále upadal do melodií jiných písní. Četl z Josua – hrozně, slabikoval s velikým namáháním, velké T bylo mu kamenem úrazu. Z rozumu 3 otázky, zůstal na holičkách. Maje čísti 3 rukopisy, přiznal, že neumí. Z diktando napsal obtížně 3 slova, byla k nepřečtení. Počítati neuměl zhola nic. Počítal si na prstech jako malé dítě. Bylo mu řečeno, že jednal zpozdile, když se přihlásil k próbě, což sám – slze a vzlykaje – uznal.

4. Jan Sejkova, kotlář, padesátník, zpíval tři písně dobře. Četl a slabikoval Genesis 10, 13-18 dobře. Při katechismu zpozorováno, že se v některých částech neprocvičil. Diktando napsal tři řádky – ušlo to, pokud se týče písmen, ale udělal 10 chyb. Z počtů znal jen sčítání.

5. Jan Vojtů, poddůstojník, ztratil v bitvě nohu, 45 let stár. Zpíval 3 písně dobře, má silný hlas, ale melodie chyběla. Tři rukopisy četl hbitě. Četl a slabikoval z Genesis obstojně. Katechismus uměl dobře. Čtyři otázky z rozumu – tak tak. Diktando 3 řádky, ale 8 chyb. Z počtů znal sčítání a trošku násobení.

 

   Tak to byli uchazeči o místo učitele tak, jak to zaznamenal protokol o volbě učitele v jedné vsi u Mariánských Lázní v 18. století. A hádejte, kdo vyhrál. No přeci Jan Moučka – přímluvčích mnoho měl. Tak místo učitele dostal.

   Ovšem Jan Moučka se dlouho neradoval. Poslechněte si, co si po jednom roce vyučování zapsal do svého deníku:

 

   „Nelze ani vypsati bídného stavu naší školy. Žáci se vztekají, zuří při vyučování jako blázni, tlukou se v mé přítomnosti a posmívají se mi, převrhnou stůl i lavice, ječí, až je to slyšet na ulici. Bouchají do dveří a stolu, smějí se při motlitbě, honí se po třídě. Do školy přicházejí loudavě a kdy se jim zlíbí. Chci-li je potrestati, vzepřou se mi, vlezou pod lavice, vytrhnou mi rákosku a napřahují na mne. Jsem tak upachtěn a zemdlen, že nepřeji si nic jiného, než aby mne Bůh z tohoto trápení vytrhnouti ráčil“.

 

   Neměl to jistě lehké, ale tresty, které učitelé v té době používali, nebyly rovněž pro žactvo příjemné. Tím nejčastějším bylo použití rákosky na zadek, do zad a po rukou. Za trest se také klečelo na holé zemi nebo na dřevě, na pytlíku s kamínky, na hrachu. Žák také stál na jedné noze a na napřažených rukou držel knihu. Zvláštním trestem pro ty, kteří rušili, bylo použití kolíčku (roubíku). Ten učitel strkal žákům do úst a mnohdy stála u zdi celá řada kolíčkářů.

 

   C.k. úřady zavedly v roce 1753 povinnou nedělní školu po odpolední mši pro odrostlou mládež od 12 do 20 let. Nedělní škola trvala až do roku 1870, tedy 117 let. Pro učitele i žáky byla velice nepříjemnou zátěží, i když trvala jen jednu hodinu. Říkalo se jí opakovací hodina. Ve městech byl výuky účasten mnohdy i obecní strážník, neboť pro nezbedné výrostky byla tato hodina očistou. Všichni si oddechli, když byla zrušena.

 

   Dle slibu přecházím k Zaječovu. Reprezentantem učitelského stavu je Dominik Merhaut. Narodil se 27.8.1856 ve Zdicích. Po absolvování zdické školy studoval na farní škole a gymnáziu v Praze. Od roku 1872 studoval na pražském učitelském ústavu v Podolí. Jako učitel působil pak v mnoha obcích na Berounsku – Koněprusy, Suchomasty, Neumětely, Osov a Svatá Dobrotivá. Od roku 1889 byl řídícím učitelem v Mrtníku, poté v Loděnici. Za zásluhy o vznik nové školy v Počaplech mu tam bylo uděleno čestné občanství. Přispíval do sborníku Krajem Horymírovým, byl členem zpěváckého spolku Ozvěna v Komárově. Zemřel 13. srpna 1929 v Počaplech u Králova Dvora.

 

   V Zaječově působil Dominik Merhaut jako ředitel od 1.října 1885 do 31. července 1886, tedy jeden školní rok. O svém působení ve Svaté Dobrotivé si vedl podrobný deník, kde popsal i místní hostince a tak vyprávění doplňuji i fotografiemi a stručným popisem těchto zařízení. Ten byl zveřejněn Okresním archivem v Berouně a z jeho Sborníku jej také přináším v původním znění.

 

   „Po odstěhování do Neumětel pobyl jsem ve Zdicích přes srpen a září a pak se stěhoval do Svaté Dobrotivé na 4.třídní školu, kde zemřel říd.uč. Josef Koukl. Tak daleko od domova posud jsem nekonal službu svou. Jelo se tam přes Žebrák, na Hořovice, Komárov, Hudečkův mlýn a Hamburk (Zaječov). Cesta dlouhá na 18 km = 5 hodin. Nastoupil jsem ve sv. Dobrotivé 1. října 1885 podle dekretu c.k.o.škol.rady z 24/9 1885 č. 4474. Přišel jsem do školy plné činnosti. Učitelé tam vyučovali: Jan Kareš, Bedřich Fišer, Josef Poch, já byl řídícím jejich. Všichni jsme byli svobodní. Já jsem bydlel ve škole, kamž za nějakou dobu jsem si vzal kolegu J.Pocha, Kareš na Kvani v bráně (ví někdo, kde to bylo??-pozn.autora) a Fišer v hospodě „U Kunců“ (ve Zděné). Stravoval jsem se s Pochem v hospodě „U Blováků“, náležející F.Klementovi. Zdomácněl jsem u nich hnedle. Za snídani platil jsem tuším 5 krejcarů, za oběd (polévka, vařené hovězí maso, pečeně) 18 krejcarů a za večeři asi 12-15 krejcarů. Na počátku bydlil jsem na škole s vdovou po řídícím Kouklovou, mající 3 děti od 2-5 let., která se asi po dvou měsících odstěhovala do Mrtníka a tam se vdala za tamějšího učitele mladšího Václava Čápa, mladíka, pocházejícího z Cerhovic, jenž asi za 3 léta stal se po Vojt. Belšánovi správcem školy v Lišné. Hospodský F.Klement byl otcem 4 dcer a 2 synů. Rád jsem dlel ve společnosti této přičinlivé, spořádané a hodné rodiny. Činila mi pomyšlení. Nejstarší syn Václav řezničil buď doma nebo ve Zděné, Alois doma. Oba i dcery byli svobodni. Nejmladší, má žákyně Alžběta, provdala se za několik let za učitele tamnějšího Markytána. Byla s ním jen málo let, zemřevši v červenci 1909 ještě mladá 23 léta. Rád na Blovákovi vzpomínám a oni na mne. V milé vzpomínce zůstala mi i celá Svatá Dobrotivá, zvaná v okolí Klášter“.

 

 Hostinec „U Kunců“ (Zděná) na dobové fotografii z narozenin majitele.

 

   V dubnu 1790 je zde jmenován František Unger, hospodský z obce Zaječov č.33, narozený roku 1738. V roce 1809 je již majitelem hostince Václav Kunc, nar. 1765.

 

 A takhle hezky vypadala Zděná v roce 1938.

 

 Hostinec „U Švamberků“ Zaječov čp. 264 – s největším sálem pro pořádání zábav – snímek ze shromáždění dne 4.března 1920.

 

 Hostinec U Švamberků v roce 1924.

 

 Tehdejší podoba hostince F.Klementa „U Blováků“

 

   Dům č.p. 33 v Nové Vsi byl zřejmě dostaven okolo roku 1860. Řezník a hostinský František Klement měl za ženu Marii Hladovou z Olešné. Jejich dcera Marie byla kuchařkou na faře. Od roku 1902 žije v domě rodina Taušova.

 

 A ještě jednou hospoda U Blováků (dům uprostřed) v roce 1910.

 

„Po mém usídlení tam, pojal mne as po 7 dnech rušných veliký stesk, nevěda proč. V tom stavu žádal jsem dobrého přítele, poštmistra zdického Františka Rosola, aby způsobil, aby mne okres.škol. rada do Zdic vrátila. Vymluvil mi to a já jsem si dal říci, jsa mu za to vděčný. Zalíbilo se mi hnedle u Kláštera tak, že jsem toužil tam zůstati trvale, byla tam společnost veselá, denně se scházivši u Blováků. Čítala jen 4 – 5 členů: kaplana Vondraše, mne, mladšího učitele Josefa Pocha, kupce Ferdinanda Pelikána a nic nedělajícího a nedbajícího Josefa Komendu. Kroužek tento velmi začasté veselý rozšiřovali mnohdy bratr Pelikánův Alois, taktéž kupec a leckterý jiný host. Za onoho času přicházíval i převor z kláštera, Marcel Hnízdo, dobrý hudebník. Byl veliký moralista a proto naše společnost za jeho přítomnosti tlumila všelikou výstřednost. Alois Klement, tehda as 19-ti letý, hrával na ariston, zmoderněný to flašinet a my k tomu i mimo něj třebas do rána zpívali.

Na vše svaté je ve Svaté Dobrotivé pouť a posvícení. Konalo se tam vesele a hlučně. Je Dobrotivá jakoby újezdním městem okolních vesnic, kterých je mnoho: Nová Ves, Zaječov, Kvaň, Hamburk, Jivina, Olešná, Vitinka, mimo samoty Baštiny aj. Tančilo se snad ve všech klášterských hospodách: u Blováků, ve Zděné, u Švamberků. Švamberk měl největší sál, moderní. O posvícení měl jsem návštěvu, až ze Svébořic. Ida Pacnerová mne navštívila, holka 15 letá, elegantní, ztepilá a sličná. Viděl jsem jí as před 8 lety a proto divil jsem se divil, v jakou děvu vyrostla. Přišla mi bez ohlášení a bez jakékoliv přípravy. Tak jsem byl nucen 10 dní se o ní starati, v čemž mi pomohla paní Pelikánová, manželka Ferdinandova, rozená Sucharová, dcera hoteliéra z Příbrami. Nabídla mi pro ni nocleh, což jsem milerád přijal, neboť první noc spala u mne, v mé posteli, já si ustlal na zemi. Zábavy a zaměstnání nemohl jsem jí po celý den poskytnouti až teprve večer ve společnosti. Ale v té se s ní bavíval trochu Ferdinand Pelikán. Neuměla nežli německy a v celé společnosti německy nemluvil než Ferdinand. Ve dne jsem jí bral sebou do třídy,kde u stolu po celé vyučování vyseděla, zahálejíc. O práci nějakou ani nestála, ba ani o zábavu, zvyklá lenošení. Přišla ke mně ze Zdic. Když je tam omrzela, poslali jí ke mně. Tehda otec její byl, tuším, bez místa. Za mnoho let jsem se dozvěděl, že Ida je v Uhrách vdaná. V masopustě navštívil mně u sv. Dobrotivé otec, z jara bratr Antonín jako voják dobrovolník. Poštěstilo se mu, že obdržel 500 zl. stipendium, s čímž se mi však nepochlubil, ale švagr Houžvic mi to sdělil.Přestal jsem tedy ho na studiích podporovati, když toho nepotřeboval a přišel k větším příjmům, nežli sám jsem měl. Ostatně mu scházel do dokončení mediciny pouhý rok. Na mne a rodiče nedbal, chytře mi zamlčev po celý rok nabytí nadace, větší mého služného, ale holku si již opatřil, na nikoho se neohlížeje. Tato bezohlednost byla počátkem, že přestával jsem mu důvěřovati. Neupřímnost a sobectví rostlo u něho čím dále více, zpupná jeho domýšlivost chtěla si podříditi nás bratry, sestry, rodiče. Choutky ty zarazily jsme mu teprve po smrti Karlově. Rodina jeho vlastní trpí jimi dodnes a mnohem hůře přes nejlepší svou vůli, aby tyranství jeho chtíčů zvykla. Sv. Dobrotivá poskytovala mi mnoho práce – ve škole, kostele i občanském životě. Přes však jsem mohl alespoň denně k večeru konati procházky. Chodívali jsme s kolegou Pochem a často se k nám přidružil F.Pelikán. Ten třeba přiběhl ze Zbiroha od úřadu po cestě tam a zpět 6 hodinné a šel zase s námi. Obyčejně jsme procházkou mířili silnicí jedinou u Sv.Dobrotivé okolo hřbitova ke Studené Kuchyni. Užil jsem tam procházek více nežli všude jinde.

A tancování také. Pořádal se ples u Blováků, ve Zděné, u Vamberků. Ty byly nobl. I přes pole jsme se jednou pustili. Do Volešné, o masopustě. Na 3 sáních jsme se tam vypravili. Děvčata od Blováků, ze Zděné, náš stolový kroužek aj. Ples konal se v hospodě. Sál její stačil tak na 10 párů, ale přišlo jich více. Mačkanice byla veliká a trvala as do 3 hodin do rána. Pak jsme jeli domů. Jedny saně se zvrhly do příkopu, právě ty, ve kterých jsem seděl já, slečna ze Zděné a ještě někdo. Tento seskočil, když se sáně klopily, já v těžkém kabátě nemohl a naopak jsem padl jsem nejspodněji, na mne slečna ze Zděné. Nebyl jsem s to se jí sprostiti, tak se jí dobře leželo. Trvalo dost dlouho, nežli mi ostatní od slečny pomohli. Veselosti bylo do aleluja a smíchu bylo dost. Slečna si z toho dělala čest, mně to byla hanba. Jiné zábavy uplynuly bez příhody.

Na vánoce jsme připravovali, hlavně já a kolega Kareš, divadelní hru Baarovu, kterou hrály školní děti. Bylo to pouhé opakování její. Premieru nacvičil před rokem klášterský kaplan Metoděj Mühlstein, výborný hudebník a zpěvák. Byl bratrem básnířky Berty Mühlsteinové a rodilý Pražák. Druhá sestra jeho, tuším Marie, vedla kuchyni v klášteře a mimo to vyučovala ženským ručním pracím ve škole jako řádná učitelka. Hru Mühlstein s učitelským sborem pěkně nacvičil, měli jsme proto reprisu usnadněnou. Ale přec cvičení její bylo nutno konati po celý advent a dlouho před ním. Kolega Kareš byl horlivý, ač stále pokašlával. Hra se zpívá a hraje. Slova napsal písecký katecheta Baar a zpěvy s hudbou tamější chorregent Č. Gregora. Je velmi líbivá a vděčná. K jejímu provedení bylo mi jako správci školy opatřiti povolení od politického úřadu. Tehdejší okresní hejtman Nikodém Eckert nerad divadlo školní povoloval. Bylo málo let po požáru Národního divadla v Praze a Vídeňské opery, v této poslední zahubil i lidi. Případného neštěstí takového se okresní hejtman bál i u nás. Proto, aby nezmařil dobročinný účel naší školy, postavil k povolení jeho přísné a nemožné podmínky. Mimo bezpečnostní i tu, aby hrálo se bez podia a kulis. Dobrotivští mi radili, abych povolení takto přijal a že vzdor tomu jeviště řádně se zřídí, aniž by okresní hejtmanství čeho zvědělo. Na četnické stanici však seděl závodčí Karásek, neoblíbený udavač i ne patrností. Tak mi bylo se zpovídati po zdařilém provedení divadla pro neuposlechnutí nařízení okresního hejtmanství. Vyšetřoval mne okresní komisař Bohumír Ťoupalík, pozdější manžel Mařenky Petříkové, ale v ten čas byl jsem mu neznámým. Uložil mi 5 zlatých pokuty. Výtěžek z divadla větší nebyl. Zlobil jsem se, že horlivost má vychovatelská a vlastenecká tak ztížena jest. Pokutu jsem však přec nezaplatil. Nebylo by k ní ani došlo nebýti udání, celkem malicherného a jen šikanujícího. To vše vykonáno o Vánocích 1885-1886.

O Velikonocích potom jsme producírovali se zpěvem a hudbou. Převor Marcel Hnízdo (nebyl vzorem pro učitele Igora Hnízda z filmu Obecná škola? – pozn.autor) nám půjčil fortepiano. Těňský kolega Kaucký, Kareš, Fišer a já sehráli jsme kvarteta smyčcová, zapívali ještě s jinými sbory, sólové písně, kapela Dobrotivská (bývalá hornická) přednesla ouvertiry a potpoury, také se deklamovalo atd. Čistý výtěžek asi snad 10 zlatých dal se kostelu. Místnost produkční byla u Švamberků. Divadlo hrálo se ve Zděné. U Blováků pořádal zase student Skuhravý, lesního syn, veselý večer, při němž tančil balet v obleku baletním a pěkně. Za ten rok projevoval se společenský život u Svaté Dobrotivé příjemně, ušlechtile a národně. Nábožensky nikoliv. Do kostela chodili po většině hudebníci zahráti a zazpívati si, takže chór býval plný, loď kostela prázdná. Zevně kostel vypadal zchátrale, maje střechu šindelovou. Zdivo jeho bylo mohutné s širokými pilířem a vysoké. Žádný kostel v kraji nemůže se mu rovnati. Z kůru vypadá kněz u oltáře jako panáček. Slabý hlas převorův bylo sotva na kůru postihnouti. Oltářů má, tuším, 5. Nad hlavním nalézá se veliký obraz, jenž představuje základ kostela a kláštera pánem Oldřichem Zajícem z Valečka, ceny mnoha tisíc zlatých. Lavice v lodi jsou mohutné z dubu, překrásné řezby. Varhany jsou, tuším, o 18 rejstřících a 2 klaviaturách. Mezi rejstříky nalézal se jemný salicionál a křiklavá 3 hlavní mixtura. Svatá Dobrotivá měla dobré hráče na varhany v bývalém hornickém kapelníku Kauckém, otci učitele Emanuela. Leckdy mne zastával nebo vypomáhal za 1 litr piva. (Na varhany v kostele hrál i Jakub Jan Ryba – pozn.autora).

V neděli každou a každý svátek byla hrána mše s hudbou, figurální. Sešlo se na ní hudebníků dost, zpěvaček nikoliv, o ty byla nouze. Nejvzácnějším byl 2.hlas, alt. Byl jsem první. Dalo mi mnoho práce pro každou produkci, abych jí svedl. Cvičení konal jsem pouze se sopránem a altem. Byl jsem s to provést i velkou mši J.V.Horáka D moll, složenou na ukončení války r. 1866, v jejíž Kirie ozývá se střelba a ustrašené volání Kyrie eleison. O vánocích pustil jsem se i do velké D dur pastoralky od Jakuba Jana Ryby. Obě mše bylo možno mi dávati, poněvadž jejich produktoři pocházeli ze zrušené hornické kapely, která před 10-15 lety bývala za krále železnic Stroussberga ve floru. Po jejím rozpuštění dirigoval Mühlstein, potom já. Členové její byli dosavadní havíři, slévači, cvokaři, chalupníci, řemeslníci aj. Vynikali v ní zvláště foukači, kteří kupodivu vynikali obratností a jemností. Ale smyčcoví hráči též. Stál jsem u nich ve velké přízni a lásce, takže o konkurse na školu usilovali seč byli, aby mne na uprázdněné místo dostali. Zvláště mnohostranný hudebník, dýmkař J. Kasík a pak starosta Mudra se o to přičiňovali.

Pohřbů bylo u Kláštera málo a štola z nich byla chudá. Od kostela na hřbitov, ½ hodiny cesty platilo se 2 zlaté, z chalupy vůkolních vesnic 4 zlaté, ze statků 6-8 zlatých. Kostel nedával chorregentu nic, ba ani struny, jichž za rok hodně popraskalo. Kostel s převorem a kaplanem patřili mezi chudinu. Nemohli cvokaři, když se ženili, ani zaplatiti 2 zlaté převorovi taxy za oddavek, vydělávajíce tento peníz za celý týden. Smlouvali. Tu jim převor říkal: „Příteli, vím, že vás svatba mnoho stojí, abyste všecko si na ni pořídil. Jsme ve zlých časech. Vidíte, proto já se nežením“. Ukradli mu i teploměr z okna, což jim nemohl odpustiti. V podezření měl hlavně Švandrlíka, kluka zloděje.

Školní obec Svatodobrotivská, hranice její sahají k Jincům, Strašicím, Hořovicím, Mrtníku, Mýtu. Ze samot chodily děti do školy až dvě hodiny. Rodičové i děti chudí. Obyvatelé po většině cvočkaři, malí chalupníčkové, řemeslníků poskrovnu, ale v práci obratní. Kteří sami se vyučili řezbářství, zhotovujíce různé věci ze dřeva, zvláště dýmky, násady, nádoby apod. Jeden chalupník i hodinařil, spravil mi hodinky k plné spokojenosti. Jediným průmyslem mimo cvokařství byla u Svaté dobrotivé pila na prkna a latě, patříci Trejbalovi, který považován za nejbohatšího člověka Klášterského. Pochovával jsem ho jako kmeta téměř 80 letého. Na pohřeb mu přišel také jeho příbuzný farář Šebánek, slouživ za něho mši andělskou. Byl to nejbohatší pohřeb můj u Svaté Dobrotivé, tuším za 10 zlatých. Lidé mi záviděli, jak jsem si namazal kapsu, byl jim krejcar vzácným penízem. V zimě jich chodilo mnoho po žebrotě. Děti posílati do školy bylo jim za krutou obtíž, nemajíce čím je živiti a šatiti, škola v tomto nemohla jim poskytnouti ničeho. Teprve 10. dítěti dostalo se sešitu nebo péra nebo tužky a to ještě z peněz vyzískaných zábavným podnikem pro školu. Byl to krutý život pro děti v zimě. A okresní školní rada naléhala přísně na jejich docházku. Vyšetřování se starostou Fr. Mudrou bylo nám konati každé 1.neděle v měsíci. Milosrdné naše shovívání bylo o.š.r. zamítáno. Při podobnosti a mnohdy i stejnosti jmen a celých nacionale žactva bylo třeba veliké pozornosti při řízení o zameškané škole. O.š.r. každý případ neomluveného zameškání přísně trestala pokutou nebo vězením u okresního soudu na Zbiroze. Stalo se i, že v horlivosti úřední byl odsouzen nevinný. Nacionále 2 dětí úplně totožné, jen čísla popisná různá. Někdo u úřadů se přepsal v nich a trest 24 hodinový odseděl otec pořádný, správný, nevinný. Byl dobrák, nechal to tak. Místní školní rada sešla se r. 1885-6 pouze 2x: k sestavení rozpočtu a k návrhu na obsazení místa řídícího učitele. Zasedali v ní: předseda Fr. Mudra (kovář), Marcel Hnízdo (převor), Augustin Kopp (obchodník), Hynek Charvát, František Pelikán (rolník), Václav Ječmen (rolník), Josef Vamberk (hostinský), Dominik Merhaut (řídící učitel) a zástupce velkostatkáře Colloreda-Mansfelda. Škola bývala původně v klášteře umístěna. Převor M.Hnízdo nerad ji tam viděl. Když pak za účinku zákona z 25.5.1869 ztratil vládu nad školou, přičiňoval se dostati ji z kláštera. Dokazoval, že obce přiškolené platily nájem. Ty to popíraly, ale přec ten důvod zvítězil a pro školu bylo stavěti novou budovu, 4-třídní. Obce neměly peněz. Řídící učitel Josef Koukl, jemuž na stavbě velmi záleželo, půjčil jim 4000 zlatých, věno své manželky, roz. Kubrichtové z mlýna Brtnického. Za mé správy školy Svato-Dobrotivské platila místní školní rada pořád dluhy, s nichž nebyla. Vdova Kouklová hrozívala žalobou. Místní školní rada sotva zaplatila vydržování školy, jež se omezovalo na pouhé palivo a čištění. Budova školní byla vystavěna na východ obce Noveské, k níž Sv. Dobrotivá náleží, pod svahem Kraňským na cestě ku Kleštěnci. Stavba školy nebyla prováděna dost bytelně a její příslušenství prakticky. Zakrátko po kolaudaci školy (r.1880) musily se v ní zrušiti záchody a umístiti na dvoře. Třídy obsahovala 4, velmi hustě naplněné, 1 kabinet na pomůcky, byt o 2 pokojích a kuchyni. Vítané na ní bylo to, že stála o samotě, ničím nejsouc vyrušována. Cesty k ní byly pěkně upraveny.

Ve vyučování na škole u Sv.Dobrotivé byla ferialním dnem neděle a druhé půldny: ve středu a v sobotu. Počty jsem si položil na prvé hodiny, mluvnici na druhé, tělocvik na poslední dopolední, zpěv a kreslení na poslední odpolední nebo dopolední, náboženství vyučoval Zikmund Vondra ve prvých hodinách, buď ráno nebo odpoledne. Za úlevu od školní docházky pro léto (od 1.5. do 31.10.) žádalo 25 rodičů. Ostatní rodičové dávali ji dětem sami.

Knihovna školní byla nevelká, ale přec pro nařízení o.š.r. bylo nám učitelům censurovati po 25-30 knihách a výsledek do knihy zapsati a stupeň čtenáře určiti. Byly to stupně 3. Mnoho knih jsme vyloučili pro nevhodnost pro děti anebo pro obsah rakouskouhersko nevlastenecký. Nesl každý učitel a všickni dohromady absolutní zodpovědnost. Nařízení v té příčině vycházelo od nejvyššího úřadu školního. Tehdy stál v čele zemské školní rady hrabě František Thun. Pro kancelář školní a správu školy hradila místní školní rada tyto položky: sepsání seznamu dětí a tiskopisy 5 zl., kancelářské potřeby 4 zl., třídní 16 zl. – celkem 25 zlatých. Posledních 16 zl. Jsem nepřijímal ani já, protože třídní byli již na místě, když jsem nastoupil. Služební příjmy měl jsem tyto: služné 500 zl., služební přídavek 5letý 50 zl., funkční přídavek 100 zl. = 650 zlatých ročně. Na poukaz z těchto příjmů ze 7.10.1885 dostalo se mi služné teprve po mém připomenutí až v listopadu a to po srážce pensijní po 92 krejcarech z příslušných mi po 54 zl. 16 kr. ´106 zl. 48 kr. Měsíčně po srážce bral jsem 53 zl. 24 kr., Kareš 40 zl. 79 kr., Fišer 33 zl. 33 kr., Poch 32 zl. 33 kr., Mühlsteinová 16 zl. Berní úřad ve Zbiroze měl nám služné vypláceti 4. dne v měsíci, ale nevyplácel, nemaje peněz. Vydával nám peníze ze školního platu, jejž odváděli rodičové. Když se jich dost nesešlo, nedostalo učitelstvo platu. Takových poruch bývalo za rok dost. Berní úřad Zbirožský nám je oznamoval, někdy i 4 neděle napřed. Tak nás otcovsky upozorňoval, abychom si šetřili na příští měsíc.

U Sv. Dobrotivé byl jsem zaměstnán bez oddechu. Ani večer času mi nezbývalo, jejž jsem byl nucen tráviti u Blováků. Utíkával jsem odtamtud po 9.hodině, abych doma mohl si přečísti z nejnovější literatury. Tehdy odebíral jsem časopisy Posel z Budče, Česká škola, Naší mládeži, Varyto, Český včelař, Národní listy, Humory, Dušice, Budečská zahrádka, Přítel Domoviny a Ruch. Jsa ve Zdicích, předplácel jsem se sborem učitelským Jarý věk, Českou školu a Humory. U Svaté Dobrotivé občanstvo též hojně četlo, a proto zřídili jsme tam Čtenářský spolek, jehož členy se stali všichni učitelé, knězi a čelnější lidé. 13.2.1886 byl vypsán konkurz na školu u Svaté Dobrotivé a otevřen do 26.3.1886.

S tolika uchazeči jsem nikde nekonkuroval. Všichni se mýlili v příjmech na škole Svatodobrotivské, Komárov, Lhota Dlouhá, Mlečice byly na tom nejlepší. Ten veliký kostel nenesl skoro ničeho a ještě dal mnoho a mnoho práce, škola neměla ničeho nežli fixní služné. Ale fáma je fáma. Měl jsem velikou podporu ve svém ucházení o školu u občanstva Svatodobrotivského. Podali zvláštní petici za mně k okresní školní radě. Dostala se mi do rukou po obsazení místa, ale ztratila se mi, když přiložil jsem jí k žádosti zemské školní radě, čelící proti okresnímu hejtmanovi Josefu Bláhovi. Ten mi ji nevrátil ani po několika upomínkách, vážil jsem si tohoto dokladu jako důkazu svého úspěšného působení. Místo u Svaté Dobrotivé obdržel řídící učitel v Komárově Karel Krumphanzl. Nastoupil 1.srpna 1886. Zvěděl jsem o něm několik let později, že to člověk mstivý a úlisný, a to od samotných jeho rodáků, na mně se pomstil, že o mne žádali. Udal mne okresní školní radě, že jsem mu nepořádně odevzdal školu. Věc týkala se mého předchůdce Josefa Koukala, zástupce jeho Josefa Kareše a místní školní rady. Mne tam přitáhl Krumphanzl zúmyslně. Svou vinu jsem důrazně odmítl a také následky její nenesl. Mstivost Krumphanzlova vyčpěla bezvýsledně. Myslím, že veškerou vinu z udání Krumphanzlova odnesla místní školní rada. Nebylo mi po protokolárním výslechu ve Zdicích u místní školní rady ničeho pak oznámeno. O poslední neděli červencové 1886 loučil jsem se Svatou Dobrotivou. Aniž bych něčeho věděl, pozvali mne přátelé moji do hostince k Švamberkovi, kdež mi naposledy ještě zahráli a mne oslavili. Poděkoval jsem pohnutě. Kapela byla plná a sál nacpán. Přízeň ta mne těšila a můj odchod od Svaté Dobrotivé uspokojovala“.

 

Veliká, převeliká škoda, že konkurz vyhrál Karel Krumphanzl z Komárova. Zápisky mohly pokračovat a my jsme se mohli dozvědět spoustu zajímavého. I tak však patří zápisky řídícího učitele Dominika Merhauta mezi perly zaječovského písmáctví a my mu můžeme jen poděkovat. Dne 13. srpna 2009 uplyne 80 let od jeho úmrtí.

Dominik Merhaut popsal m.j. i těžký život našich předků, plný bídy a těžké práce. Nedá mi to, abych do povídání o školách nevsunul i básničku pana Josefa Maška z Olešné. Tento vzácný člověk, který chodil do školy v našem kraji (z mého pohledu již dávno, předávno) a připomíná mi ty české písmáky, které známe např. z F.L.Věka, napsal:

 

„Za šera svítání, i v pozdním klekání,

oráč se v potu svém, nad pluhem uklání.

Napjaté postraňky, těžký dech koní,

a brázda panenská podzimem voní.

Těch kroků tisíce i kapek potu,

ztupělá radlice, zastav se trochu!

Tisíce kroků těch ve skromné naději,

snad se to políčko obilím zavlní.

Z malého osení, bzukotu čmeláka,

za zpěvu skřivánka plný klas skloní se,

kraj chlebem zavoní“.

 

Krásný, lidový, naivní verš. Vystihuje ale celodenní dřinu lidí v našem kamenitém, neúrodném kraji. A do tohoto kraje přišli takoví lidé, jako například Dominik Merhaut a okamžitě si jej zamilovali. Nejen kraj, ale i jeho obyvatele.

 

V Zaječově (Svaté Dobrotivé) byly tři školy, tzv. pokračovací. Ty vznikaly při obecných školách jako. Byly zaměřeny průmyslově (průmyslová a zemědělská) a hospodářsky (zemědělská). Kořeny tohoto typu škol sahají až k tereziánskému školnímu řádu, podle nějž se mohly zakládat tzv. nedělní (opakovací) školy. První pokračovací školy začaly v Čechách vznikat po vydání živnostenského řádu v roce 1859 (podrobně o pokračovacím školství píše Mgr. Jiří Topinka ve své práci Příspěvek k pořádání školských fondů). Zákonem č. 95/1948 Sb. byly pokračovací školy zrušeny přeměněny na základní odborné školy zemědělské a hospodyňské. To byl konec těchto škol i v Zaječově.

A proto přejděme k jednotlivým pokračovacím školám. Obecnou školu v Zaječově si necháme na závěr.

 

Průmyslová škola pokračovací ve Svaté Dobrotivé

 

   Toto razítko školy se zachovalo na nejstarším dokumentu, který jsem objevil v Okresním archivu Beroun. Je otištěno na Katalogu I.B. třídy, školní rok 1908/1909. Škola však zcela jistě existovala již dříve.Učitelská konference Obecné školy jednala 1.6.2007 o tom, jak má průmyslová škola sestaviti rozpočet hradit výdaje. Na dokumentu jsou zachovány podpisy celého učitelského sboru. Správce školy Josef Dvořák, učitelé Josef Liška – písemnosti, Josef Kaucký – kreslení, rýsování, měřičství a průmětnictví, Jan Praský – živnostenské počty.

 

   Na první straně seznamu učňů jsou uvedeni:

Jaroslav Blahovec, mlynář, nar. 3.5.1893 z Jiviny, vyučen u mlynáře Václava Blahovce z Nové Vsi 2

Josef Hnětkovský, cvokař, nar. 26.2.1893 ze Zaječova, vyučen u cvokaře Františka Ungra ze Zaječova 87

František Hrabák, tesař, nar. 13.2.1892 z Nové Vsi, vyučen u tesaře Jana Perlíka z Mýta

Václav Hrabák, cvokař, nar. 16.1.1894 z Kvaně, vyučen u Jana Srpa z Nové Vsi

 

   Dle výkazu prospěchu studovali v předmětech měřičství a průmětnictví, měřičské a průmětné rýsování, kreslení od ruky, písemnosti a všeobecná nařízení živnostenská, živnostenské počty, hodnoceny byly i mravy, takto:

 

Jaroslav Blahovec – všechny předměty výborně

Josef Hnětkovský – 4x výborně, 3x chvalitebně

František Hrabák – všechny předměty výborně

Václav Hrabák – 2x výborně, 1x chvalitebně, 4x dobře

 

   Učitelé si u jednotlivých žáků vedli i různé poznámky. Dočíst se tak můžeme, že Jaroslav Blahovec byl odměněn knihou, František Hrabák obdržel pojistku od Zemského pojistného fondu císaře Františka Josefa I.

 

   Na základě novely živnostenského zákona č. 26/1907 říšského zákoníku z 5.2.1907 byly pokračovací školy průmyslové postupně přejmenovávány na pokračovací školy živnostenské. V Zaječově k tomu došlo v letech 1908-1909. Škola průmyslová končila a výuka přecházela na školu živnostenskou, která se stala povinnou školou pro učně, kteří neabsolvovali jiné, minimálně rovnocenné vzdělání.

 

Živnostenská pokračovací škola Svatá Dobrotivá

 

 

   Tato škola fungovala v Zaječově poměrně dlouho – od roku 1908 do roku 1943, tedy 35 let. Z těchto let jsou v Okresním archivu Beroun zachovány třídní výkazy. Razítko je převzato z titulní strany  Katalogu II. třídy, školní rok 1925/1926. Správcem školy byl p. Jaroslav Zelenka, který zároveň vyučoval kreslení a počty, p. Václav Špilar vyučoval také kreslení, občanskou nauku a písemnosti, p. Karel Pelikán kalkulaci, písemnosti a účetnictví. Zemským školním inspektorem byl p. Nevečeřel, okresním školním inspektorem v Rokycanech Rudolf Svoboda, který byl jmenován zástupcem vyučovací správy. Ve školním výboru pak zasedali tito pánové: František Pelikán, obchodník - zástupce vlády, Jan Matějka, rolník – zástupce země, Ladislav Nič, zámečník – zástupce živnostníků, Václav Anýž, krejčí – náhradník a Jaroslav Zelenka, správce školy – zástupce školy.

 

  Ve škole byly 2 třídy, vyučovalo se vždy ve čtvrtek – od 8 do 12 hodin a odpoledne od 13 do 17 hodin. Celkem měla škola v obou ročnících 43 žáků, mezi nimi bylo i 11 dívek.

 

   Snad bude zajímavé, když čtenářům předložím doslovný opis Protokolu, sepsaného při schůzi učitelského sboru živnostenské školy pokračovací ze dne 16.12.1926.

 

„Pořad:

1. Zprávy třídních učitelů

2. Zpráva správce školy

3. Volné

 

A. Stanovení známek z mravů: 

třetí stupeň dostanou: P. František, V. Jaroslav, H. Antonín, L. Josef

druhý stupeň dostanou: J. Karel, K. Václav, Š. Adolf, Š. Josef, V. Alois, B. Josef, P. Antonín, S. Václav, U. Václav

nedostatečný prospěch vykazují: K. František, P. František, U. Václav, V. Jan

(Pozn. Příjmení žáků uvádím úmyslně jen počátečním písmenem)

Usneseno, by všem žákům, majícím 3 stupeň z mravů, bylo o tom učiněno oznámení rodičům a mistrům s dodatkem, proč tak učiněno.

 

B. Zpráva hospitační:

Správce školy vykonal hospitace v obou ročnících a byl přítomen vyučování všem předmětům:

Živnostenské počty (uč. Havrlík J.). Vyučováno správně dle osnov. Také i pamětnému počítání věnována náležitá péče.

Živnostenské písemnosti v I.ročníku (p.uč. Špilar). Vyučováno správně.

Živnostenská kalkulace ve II.ročníku (p.uč. Pelikán). Vyučováno správně s podotknutím, že nutno bráti příklady z oborů jednotlivých učedníků.

Živnostenské účetnictví ve II.ročníku (p.uč. Pelikán). Vyučováno dle osnov.

Živnostenské písemnosti ve II.ročníku (p.uč. Pelikán). Nutno, by bylo také pracováno ústně. Hojně užitých příkladů propracovati ústně, nejzdařilejší dopis napsati na tabuli s obměnami.

Občanská nauka ve II.ročníku (p.uč. Špilar). Skvělých výsledků vykazuje vyučování občanské nauce, a bude-li pokračováno ve vytknuté směrnici, jest výsledek zaručen.

 

C. Volné návrhy:

Volných návrhů nebylo, pročež schůze skončena“.

 

   Tak tedy vypadal protokol ze schůze. Vezmu-li v úvahu, že ve škole bylo celkem 43 žáků a z nich měli čtyři žáci trojku z mravů a 9 žáků dvojku z mravů, pak téměř třetina žactva nebyli žádní andílci. Nebo byli učitelé tak přísní?

 

   Ze zápisu ze schůze živnostenského výboru dne 20.10.1926 vyjímám proslov p. správce školy:

 

„V prvé řadě jest povinen každý mistr – zaměstnavatel bez dalšího upomínání svého učně k zápisu poslati a toho i k náležité docházce přidržovati. Dále jest povinností mistra, by každého týdne kontrolní knížku prohlížel a nalézá-li se v ní nějaká poznámka učitelova, píditi se po její příčině u učitele nebo přímo správce školy. Další povinností mistra jest, aby se občas do školy dostavil, vyučování přítomen byl a své náhledy učícím pánům oznámil. Jest jisto, že jde-li teorie s praxí ruku v ruce, dojde se kýženého cíle.

Jest naším nemalým úkolem vyřešiti zřízení odborného oddělení pro švadleny. Dle přípisu pana inspektora prof. Nevečeřela jest možno zříditi toto oddělení, je-li zapsáno nejméně 10 dívek u společenstva.

Po veškerých mých snahách o zřízení tohoto důležitého oddělení zjistil jsem, že pouze 5 dívek jest u společenstva zapsáno. Starejme se, přátelé, o to, by i toto oddělení mohlo se aktivovati. Bude nám to sloužiti jistě ku cti a dívkám k prospěchu, nač nezapomínejme!“

 

   V roce 1941 byla tato škola přejmenována německými okupanty na Berufsschule. V době války a těsně po ní byla škola pobočkou základní školy a byla umístěna v Zaječově čp. 69 – nynější majitelkou je pí. Monika Jarešová. Činnost těchto škol, jak píši výše, byla definitivně ukončena zákonem č. 95/1948 Sb.

 

Lidová škola zemědělská Zaječov

 

 Razítko pochází z titulní stránky „Třídní knihy a katalogu“ 2.ročníku, školní rok 1947/1948.

   O této dvouleté škole, která zřejmě v Zaječově nefungovala dlouho, se v okresním archivu mnoho zmínek nezachovalo. Vím jen, že podle zmíněného zákona č. 95/1948 Sb. byla zrušena.

 

   Ze zachované části třídní knihy se můžeme dozvědět, že správcem školy byl p. Havrlík, učili zde Danuška Havlíková a Karel Kasík. 2. třídu navštěvovalo ve školním roce 1945/1946 těchto 19 žáků, nejen ze Zaječova:

M. Balej, St. Mašek, Vl. Novák, Jan Lev, Jos. Opatrný, V. Dobiášová, A. Frantová, J. Herinková, H. Ječmenová, M. Hráchová, M. Kratochvílová, M. Mudrová, M. Opatrná, K. Lukešová, M. Srpová, M. Šmídová, J. Šnajdrová, M. Šnajdrová a K. Vajnarová, ve školním roce 1947/1948 to bylo již 26 žáků.

 

   Podařilo se mi i získat vysvědčení p. Stanislava Maška, syna rolníka z Olešné čp. 30. Ten školu ukončil a vysvědčení obdržel 28.6.1946 s dobrým prospěchem. Z mravů měl 1, ze zemědělské techniky 1, z občanské výchovy, vlastivědy, zemědělských počtů a ruštiny 2. Celkem měl 48 zameškaných hodin, všechny omluvené.

   V roce 1948 ukončil školu m.j. i Josef Kasík z Nové Vsi 13. Ten měl na vysvědčení z mravů 1, z občanské výchovy 1, z vlastivědy, zemědělské nauky a zemědělských počtů 2. Zameškané hodiny neměl, prospěl s vyznamenáním.

 

   A ještě nežli přejdu ke škole obecné, zmíním spolek Bratrství. Proč právě tento spolek. Ve svém názvu měl totiž uvedeno

 

 

Vzdělávací jednota „Bratrství“ ve sv. Dobrotivé

 

 

   A tím slůvkem „vzdělávací“ patřila svým způsobem mezi školní zařízení.

   K ustavení vzdělávací jednoty došlo na valné hromadě dne 27.listopadu 1893. S jakými těžkostmi se založení spolku potýkalo svědčí to, že stanovy byly c.k. místodržitelstvím v Praze 3x vráceny k přepracování.

   Na zmíněné valné hromadě promluvil k 22 zakládajícím členům redaktor a básník Josef Krapka Náchodský.

   Podle stanov měl spolek napomáhat ve společném vzdělávání členů v ohledu vědeckém, průmyslovém a technickém, podporovat a poskytovat náhrady cestovní, zřizovat pro členy čítárny, pořádat přednášky vědecké, průmyslové, technické a hospodářské, zřídit knihovnu spolkovou, vyučovat zpěv, pořádat zábavy a výlety.

   Ke konci roku 1893 měl spolek již 52 členů, mezi aktivní členy patřili předseda Václav Šlapák, dále pak František Pelikán, Josef Huml, Václav Anýž a Václav Ungr.

   Mezi významné počiny spolku patřilo zřízení čítáren v Olešné, Jivině a v Těních, pořádání přednášek, valných hromad, divadelních představení a školních výletů. Spolek rovněž podporoval zřízení Živnostenské pokračovací školy, což se podařilo. Spolek dal rovněž podnět k postavení pomníku padlým v 1.světové válce, který dodnes stojí před kostelem.       Nejvíce členů, 208, měl v letech 1898-1901.

 

   Klubovna spolku se nacházela v hostinci U Švamberků (u Lukavských). Za 2. světové války byli v této klubovně ubytováni němečtí vojáci, kteří ji poškodili do té míry, že zde již nebyla možnost pořádání jakýchkoliv akcí.

 

   Po druhé světové válce měl spolek již jen 12 členů – pánové Nič, Řekl, Pelikán, Löwy, Žák, Jelen, Karásek, Holman, Jícha, Chloupek, Kaucký a paní Josefa Lukavská. Pro tento malý počet členů nemohl spolek pořádat žádné akce a tudíž neměl žádné příjmy.

 

   Tito členové se na valné hromadě dne 16.února 1947, které byli přítomní ještě předseda spolku ochotníků p. Vodrážka a předseda Osvětové rady p. Schreter usnesli na likvidaci spolku. Zbývající majetek byl předán jak Osvětové besedě, ta Ochotnickému spolku.

 

   Tak po 54 letech skončila činnost významného vzdělávacího zařízení v Zaječově.

 

 

A nyní již ke slíbenému – k Obecné škole ve Svaté Dobrotivé.

 

 Razítko pochází z roku 1877. Je otištěno na titulní stránce Výkazu návštěvy a prospěchu žáků 1.třídy Obecné školy ve Svaté Dobrotivé.

 

   A takto vypadá část titulního listu přehledu z roku 1862:

 

 

V klášteře u Svaté Dobrotivé byla mládež již r. 1787 soukromě vyučována, by ke kóru potřební vokalisté klášterníky vycvičeni byli. Před uvedeným rokem vyučovali tu, poněvadž zvláštní budovy školní nebylo, duchovní i světští učitelé střídavě na různých najatých místech. Zvláštní budova školní povstala založením fary při zdejším klášteře 28.11.1789. Na tuto školu byli dosazováni hlavně světští učitelé hudby a zpěvu znalí. V zápiscích rychtáře Matěje Vodrážky o škole v klášteře roku 1778 čteme: „Když přijel velebný pan páter Ignác Veselý, kaplan zámecký z Vídně, který se tam musel jít učit normální školu, tak zase všechny kantory v zámku (Zbiroh) učil, a když je vyučil, tehdy kde bylo potřeby kantora jejich Milost pan Jan Josef Erben, vrchní řiditel, je dosadil, a tak také k nám přišel Antonín Kabriel, kterému se ve Volešné kvartýr dal a tam skrze 3 léta učil a pak ke klášteru do hospody k Františku Depontovi se přestěhoval a tam byl 2 léta a zase do chalupy Jana Vajnera (Jan Vajner byl tesařem, nar. 1737, bydlel v nynějším čp. 27 u Hamburku, majiteli jsou manželé Velvarští) přišel a posledně u Martinů neb Franze Ungra (ve Zděné čp. 33. Franz Ungr, nar. 1737, byl zde v té době hostinským) učil . V tom se staly žaloby, že by špatně učil, a ihned povolali do kláštera Chrisostema Beneše, profesora a spolu Kurze k učení dětem obdrželi a tam tak se posaváde učí. Po panu nejmenovaném přišel sem za profesora velebný pán páter Hermeneligius Hafner v roce 1789 a dne 24. dubna 1795. Hned přišel velebný pán P. Ernest Maksant a zase dne 30.listopadu 1800 zemřel. Že tu bylo až do roku 1880 užito místností v klášteře, stalo se jen z obavy velkostatku zbirožského, aby na stavbu nové budovy značnou hřivnou přispěti nemusil“.

   Oficiální farní škola tedy vznikla dne 28.listopadu 1789 – při příležitosti vzniku fary při zdejším klášteře(oficiálně 7.prosince 1789). Poslechněte si, co o této události napsal rychtář Matěj Vodrážka:

„Dne 28.listopadu 1789 šťastně přišla nám rezolucí od nejosvícenějšího císaře římského, krále českého Josefa II. skrze Václava Svobodu, téhož času císařsko-královského vrchního ředitele Zbirožského, že na naši žádost se ten klášter Svatodobrotivský zachovává a mimo toho, že císař pán faru v témž klášteře ustanovuje, ku kterej faře že eště k Zaječovu, Kvani a Nové Vsi (statkám) připadá a od Mrtníku obec Jivina a od Mejta obec Volešná. Ta kopie z dekretu Vídeňského se v Zaječově No. 11 až podnes vynachází a tak klášter byl zachován.

Dne 7.prosince roku 1789, tj. první neděli adventní, přijel sem do téhož kláštera milost pan vikarius Berounský Josef Každý a milost pan vrchní pan Václav Svoboda Zbirožský, proti kterým se slavně na Škarpě střílelo z moždířů, též i bubnami a trokama vítalo.

K tomu též byli pozváni mil. Pan Ignác Veselý, Drahno Újezdský děkan, jakožto sekretář vikární, mil. Pan děkan Žebrácký a mil. Pan děkan Hořovský, lokalista Strašický, Brtnický a náš bývalý velebný pan farář Mejtský, též všechny obce, a tu jakožto vyvoleného a ustanoveného velebného pana Maximiliana Korrena, převora za faráře té osady od slavné konsistoře všichni nadjmenovaní v svých pluvilách, s bubny a trouby z jeho pokoje vyzdvihli a s procesí skrze klášter po dvoře a po Škarpě do kostela k velkému oltáři přivedli a tu se jemu od milostpána vikariusa ustanovení četlo, a pak on přísahu jakožto farář složiti musel, a na to potom velebný pan farář Maxmilián Koren zpívanou mši četl.

Jakož od slavné konsistoře byl za kaplana té osady ustanoven velebný pan páter Johanes Rauch a když bylo po té vší slavnosti, zase všechen lid musel do téhož kláštera refektorium a tam po všech ceremoniích milost pan vrchní eskortu lidu dělal, jak máme být faráři poslušní a jak sobě vážiti máme, a tu se ta slavnost skončila.“

   Ve Svaté Dobrotivé byla farní dvojtřídní škola. Prvním světským učitelem byl Martin Studený a pomocníkem Jan Belšán. Z později dosazených světských učitelů uvádějí se Jiljí Dousek, František Krátký, Josef Kunc, Ferdinand Breitenfeld a Josef Gutman. (Pozn.: Ferdinand Breitenfeld, narozený ve Zbiroze čp. 90, měl za manželku Annu Miserovou. Měli dceru Annu, která se dne 6.11.1871 provdala za kováře Františka Serafínského Kebrdleho z Kvaně čp. 23). Pokud vyučovali členové augustiniánského řádu, nedostávali žádné služné. Světským učitelům platilo zbirožské panství. Školní plat z každého dítěte činil 3 krejcary týdně. Něco vynesly koledy a zpívání a hraní v kostele, o posvícení a na sv. Řehoře dostávali učitelé výslužku. V roce 1848 bylo do dvoutřídní farní školy zapsáno 568 dětí!!! A vyučovacím jazykem se stala čeština.

   Školní budova ve Svaté dobrotivé byla vystavěna v roce 1880 pro pětitřídní školu nákladem 14.229 zlatých. Byla jednopatrová, dle dobových dokumentů výstavná a zcela vhodná (viz zápisky učitele Merhauta v úvodu knížky). Na stavbu nové školy nejvíce naléhal převor Marcel Hnízdo a tehdejší řídící učitel Josef Koukl. Stavitelem školy byl Karel Císař z Hořovic. Kámen na stavbu byl přivážen z lomu na Kvani, cihly ze zaječovské cihelny a z Kařeza, dříví ze Svatodobrotivského revíru. Škola sloužila pro okolní obce Kvaň, Olešná a Jivina. Roku 1864 byla v Olešné postavena nová škola a počet přihlášených žáků ve Svaté Dobrotivé klesl na 390 dětí.

 

 Školní budova, postavená r. 1880, je na obrázku v pravém dolním rohu.

 

   Roztomile zní verše, které se z doby otevření nové školy zachovaly:

„Kde je víra, kde jsou ctnosti, tam je základ blaženosti.

Kéž se učí mládež naše, vlast a krále milovati,

blahobyt a slávu jejich, činy svými zmnožovati.

S vírou když se věda pojí, blaho vlasti zdárně stojí.

Blaze obci, jež své dítky ráda zdárně vychovává.

Bůh jí žehná, lidstvo chválí, dlouho trvá její sláva.

Obec kvete svými syny, svými ctnostmi, svými činy.

Pane světel, oken lásky, shlédni na nás z nebes stanu.

Naši školu, ústav svatý, pod svou přijmi pod ochranu.

Dej, ať krásně vzkvétá stále, ctnosti, obci, vlasti k chvále“.

 

   Po těchto verších nemohu jinak, nežli čtenářům představit fotografii, která dosud nebyla publikována. Je to buď foto P. Marcela Hnízda, který se dle slov kronikářů o výstavbu školy výrazně zasadil (i když pravým důvodem byla neochota ponechat školu v budově kláštera) nebo spíše jeho nástupce, pátera Bernarda Maxmiliána Branda. Ví-li čtenář odpověď, nechť si správný údaj dosadí.

   Marcel Hnízdo byl dle dobových zápisků převorem, který si dobyl nesmrtelných zásluh o zdejší klášter a chrám a právem může se nazývati znovuvzkřísitelem kláštera. Bůh mu již na zemi dopřál té radosti, že s chloubou mohl hleděti na dílo své, ke kterému kromě velikých starostí i svou hřivnou přispěl. Zemřel 22.11.1889 a byl pochován na den sv. Kateřiny za hojného účastenství obyvatelstva celého okolí. Rakev jeho doprovázelo skoro 20 kněží a přes 40 učitelů pělo smuteční zpěvy, což jest nejlepším důkazem vážnosti, jaké se těšil.

 

 

   Nejstarší zápis o Obecné škole, zachovaný v Okresním archivu Beroun, je Výkaz návštěvy a prospěchu katolické lidové školy u Svaté Dobrotivé okresu Zbiroh ve školním roce 1862 země České, pražského arcibiskupství (Tabelle über den Zustand der Katholischen Volksschule zu Sct. Benigna des Bezirkes Zbiroh im Schuljahr 1862, Land Böhmen, Prager Erzbischoffs Diözess). Co všechno se lze z dochovaných zápisů dozvědět?

 

Název školy: klášter svatá Benigna

Místo: Farní škola svatá Benigna

Triviální škola: pro obě pohlaví

Řeč: česká

Čas výuky: celodenní

S tím spojené: obvyklá opakovací škola nedělní

Učitel: Ferdinand Breitenfeld

Podučitel: Joseph Kutmann

Katecheta: Eustach Dušek

Obce: Zaječov 74 domů, 64 chlapců, 63 dívek, celkem 127 žáků

Nová Ves 33 domů, 28 chlapců, 31 dívek, celkem 59 žáků

Kvaň 79 domů, 60 chlapců, 67 dívek, celkem 127 žáků

Olešná 71 domů, 64 chlapců, 65 dívek, celkem 129 žáků

Jivina 46 domů, 40 chlapců, 41 dívek, celkem 81 žáků

Do školy bylo v roce 1861 zapsáno 521 dětí, o rok později 523. Vyznání bylo 519 dětí katolického, 4 dívky židovského. Ve skutečnosti školu navštěvovalo v roce 1861 484 dětí, o rok později 483 dětí.

Do opakovací nedělní školu se v roce 1862 zapsalo 50 dětí ze Zaječova, 23 z Nové Vsi, 63 z Kvaně, 59 z Olešné a 45 z Jiviny – celkem 238 dětí, navštěvovalo ji 213 dětí. O rok předtím, v roce 1861, to bylo dokonce 241 dětí, docházelo jich však jen 215.

 

   Dalším zachovaným dokumentem je Výkaz návštěvy a prospěchu žáků I.třídy obecné školy ve Sv. Dobrotivé za školní rok 1876/1877, podepsaný: Franta Kratochvíle, ml. učitel. Co se dozvídáme tři roky před otevřením nové školy? Hlavně o žácích, kteří školu navštěvovali a o jejich prospěchu. Namátkou vybírám tři tehdejší studenty.

 

Antonín Švamberk, nar. 30.4.1870, syn havíře Františka Švamberka. V září 1876 měl tyto známky: návštěva školní 1, náboženství 2, mravy 3, pilnost 3, stejně tak čtení, počty, psaní, zpěv a tělocvik, zevnější podoba písemných úkolů 4. V poznámce je uvedeno: bodrý hošík, cítit veliký odpor ke škole, kolikrát mne prosil, bych jej domů pustil, že se mu zde nelíbí. Měl 5 ½ neomluvených hodin.

 

František Švamberk, nar. 14.9.1870, syn havíře Antonína Švamberka. Jeho známky byly o něco lepší nežli jeho jmenovce: návštěva školy 1, mravné chování 1, pilnost 2, náboženství 3, čtení 3, stejně jako všechny zbývající předměty. Poznámka v třídní knize: velice ho mrzelo a mnohokráte k pláči přimělo, že již neumí psát a číst jako druzí. Do školy se mu zřejmě moc nechtělo, neboť měl 3 omluvené a 45 neomluvených hodin.

 

Václav Šlapák, nar. 17.8.1869, syn cvokaře Václava Šlapáka. Ten byl ze všech jmenovaných nejúspěšnější – návštěva školní, náboženství a počty 1, mravné chování, pilnost, čtení, psaní zpěv a tělocvik 2, zevnější podoba písemných úkolů 3. Měl 40 omluvených a 3 neomluvené hodiny.

 

Přeborníkem v zameškaných hodinách byl však František Turek, syn kováře Antona. Ten měl za celý školní rok téměř 100 neomluvených hodin.

 

   Dalším dokladem je zápis z učitelské konference, konané v roce 1907. Uvádím jej v doslovném znění.

 

„Protokol sepsaný při domácí konferenci za přítomnosti všech členů sboru učitelského ve Svaté Dobrotivé dne 1.června 1907.

Pořad:

1. čtení a schválení protokolu schůze předešlé

2. úřední záležitosti

3. pořádek při biřmování

4. o průmyslové škole

5. o dětských poruchách (pojedná p.uč. J.Markytán)

6. volné návrhy

 

Jednání:

1. Protokol schůze předešlé byl přečten, schválen, podepsán.

2. Úřední záležitosti předloženy p. řídícím učitelem:

   1. úřední list č. 5, č. 1485, který obsahuje upozornění na pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví

   2. č. 1394 doporučuje učitelstvu časopis Zahrada domácí a školní

   3. č. 2026 o.š.r. upozorňuje na kurs a kongres ku vzdělávání učitelů ručních dovedností

   4. č. 1537 hledí k zapisování jmen žákovských

   5. č. 1891 krsy pro učitele měšťanských škol

   6. č. 2025 jmenuje potulné děti školou povinné

   7. čtení přípisu c.k. okresní školní rady ze dne 27.5.1907 č. 2111, jímž se žádá o vyplnění vzorce ku sestavení statistických tabulek za kalendářní rok 1906 do 5 dnů

3. Čten přípis c.k. okresní školní rady ze dne 20.května 1907 č. 2191, který jedná ohledně kanonické generální vizitace a udělování svátosti biřmování v zdejší osadě. Zároveň předložen přípis a pořad obřadů při zmíněném dni, sestavený důstojným farním zdejším úřadem. Usneseno bylo vyhověti naznačenému pořádku dle možnosti.

   1. návštěva školy vykazuje za tento měsíc 10824 půldnů vůbec, 9484 zameškaných = 87,72%, 1158 půldnů omluvených = 10,70%, 172 půldny neumluvené = 1,58%, čímž se zlepšila návštěva o 2,38%. Místní školní radě vykázáno 14 nedbalců se žádostí, aby ku protokolárnímu výslechu zavoláni byli a protokol i s výslechy zároveň s návrhem na potrestání a pokutování c.k. okresní školní radě zaslán byl.

   2. Mravné chování v tomto měsíci bylo uspokojivé. Zdravotní stav mládeže byl vcelku dobrý. Čištění a větrání dělo se dle předpisů.

4. Jednáno o průmyslové pokračovací škole ve zdejší osadě a usneseno bylo vyzvati výbor této školy o sestavení a uhrazení zatímního rozpočtu.
5. Některé duševní odchylky školní mládeže projedná p. učitel Josef Markytán.
6. Volných návrhů nebylo.

 

Růžena Vaňková, zapisovatelka“

 

   Škola měla i svoji školní radu. Zde jsou razítka, který se podařilo získat:

 

 

   Nejstarší protokol z jednání školní rady, nalezený ve Státním okresním archivu Beroun, je z 28.listopadu 1908. Dočteme se v něm, že:

 

„Program:

1. Jednání o znovuzřízení Polévkového fondu

2. Volné návrhy

 

1. Po zahájení schůze vyložil důležitost ústavu toho. Usneseno jednomyslně ústav ten opět obnoviti. Usneseno dále požádati deputací důst. P. převora Berrn. Branda, by jako léta minulá poskytl místnosti pro kuchyni a stravování mládeže, by vůbec opět svou vzácnou přízní ústav ten podporoval.

Dále usneseno vyzvati zdejší občanstvo, by příspěvky ústav ten podporovali a to buď peněžitými neb viktuáliemi. Sbírku provedou členové místní školní rady. Dále usneseno vyzvati zdejší dámy, aby vaření a stravování obstaraly. Správcem kuchyně ustanoven řídící učitel zdejší p. Josef Dvořák. Podporu tomuto ústavu povoluje místní školní rada do 25 K. Usnesení toto oznámí se c.k. okresní školní radě do Rokycan. Ústav otevře se dne 15.prosince 1907.

1. Školní pumpa jest rozlámána. Usneseno dáti jí spraviti. Tím skončeno a podepsáno.

 

   Pokud lze přečísti podpisy, pak pod protokolem jsou podepsáni Josef Dvořák, Antonín Anýž, Jan Kebrdle, Antonín Drnec a František Kratochvíl.

 

   Další protokol byl sepsán dne 19.dubna 1908:

 

„Řídící učitel oznamuje usnesení sboru učitelského ze dne 15.dubna t.r., kde za příčinou jubilea 60-ti letého panování J.V. císaře a krále Františka Josefa I. Bude pořádána roku letošního mimo obvyklou slavnost svátku stanoveného ještě druhá slavnost, a to dne 26.dubna 1907, kde slavnostním způsobem zasazeny budou památní lípy na škarpě před kostelem u kříže misionářského (lípám tedy letos bylo 100 let!!!). Zve jménem sboru veškeré členy místní školní rady k účasti, aby slavnost mohla se důstojným způsobem provést.

Povolena částka 10 K. na sjednání hudby k slavnostnímu průvodu, ostatní náklad uhradí se dary jednotlivců, zejména d.p. převora Branda.

Tím skončeno: Josef Dvořák, řídící učitel a zapisovatel.

 

   Třetím citovaným dokumentem ze schůzí místní školní rady v té době je zápis z 12. srpna 1913. Tím nejdůležitějším bodem byla volba místního školního dozorce a poté i jednání o návrzích podnikatele stavby školní budovy.

 

„Po zahájení schůze panem předsedou oznámeno nové složení místní školní rady, jak následuje:

1. starosta obce Jan Matějka jako předseda

2. P.Bernard Brand, převor a farář, jakožto zástupce církve

3. Pan Emanuel Horák, zástupce velkostatku Zbiroh, jakožto největšího poplatníka

4. Josef Dvořák, řídící učitel, jakožto zástupce školy

 

Členové výboru: Za obec Zaječov: Pan František Pelikán, obchodník v Zaječově a pan Václav Ungr, domkář v Zaječově čp. 89.

Za obec Kvaň“ Pan Čeněk Šoltys, starosta obce Kvaň, pan Josef Kebrdle, rolník z Kvaně a p. Josef Huml, rolník z Kvaně

 

Náhradníci: Pan Ladislav Kopp, rolník v Zaječově a p. Antonín Pelikán, rolník v Zaječově.

 

K návrhu pana Josefa Humla, člena místní školní rady, zvolen školním dozorce pan Josef Kebrdle, dosavadní školní dozorce, kterýž také volbu přijímá.

 

K návrhu stavitele pana Matěje Šubrta, ze dne 11.srpna 1913, usneseno:

1. porouchané římsy dáti opraviti. Počet oprav na těchto zjistí komise, do níž zvolený p. předseda místní školní rady a členové Čeněk Šoltys a Josef Dvořák

2. Přijat návrh téhož pana stavitele na obarvení staré i nové fasády barvou „Pexiderovou“, za 1 m2 30 hal.

3. Žádost o třetí splátku vyřízena tak, že splatí se ihned, jakmile bude podmínkám vyhověno.

4. Usneseno navrženou malbu tříd a chodeb ponechati na příští prázdniny.

 

   Tak to bylo poslední zasedání místní školní rady před slavnostním otevřením zrekonstruované školy. K tomu došlo v sobotu 4.října 1913. O otevření školy svědčí dva dokumenty, které čtenářům předkládám.

 

 Jak popisek na snímku uvádí, jde o fotografii duchovních, kteří se zúčastnili vysvěcení nové školy dne 4.10.1913

 

 

   V klášterní kronice (Liber memorabilium Coventus et Parochie ad St. Benignam ab anno 1910) se dočteme, že v roce 1920:

 

„Dosavádní p. řídící učitel Josef Dvořák odebral se na odpočinek do Boru, p. Dražice u Tábora. Místo něho zvolen řídícím zdejší školy Petr Fink, dosud řídící učitel v Hůrkách u Strašic.(Pozn.: Jeho bratr Pavel Fink se narodil v Zaječově 1.6.1891, zemřel 17.4.1965 v Nymburku. Byl redaktorem různých novin, překladatelem z ruštiny, autorem románů s tématem revolučního Ruska a životem v legiích.)

Sbor učitelský ve školním roce 1920/1921 byl tento: Řídící učitel Petr Fink, učitelé Jaroslav Zelenka, Jan Havrlík, J. Šebek, učitelky Marie Weinfurtová – ta se provdala za zmíněného učitele Jaroslava Zelenku a zůstala nadále ve sboru, Pavla Wimrová, Marie Kolářová a Marie Kroupová. Příchodem nového pana řídícího byla odstraněna modlitba před vyučováním a po vyučování a křesťanský pozdrav.

U Svaté Dobrotivé byla v roce 1920 zřízena revoluční rada za vůdcovství Josefa S. vulgo „Papítko“. Bolševici dne 14.prosince vnikli do školy a vytloukli z průčelí školy železný nápis „Bohu a vlasti“ a ze tříd svaté kříže. Na to 15 členů přišlo do našeho farního konventu, aby ho zabrali na byty.

Příchodem p. řídícího Finka přestal chor zpěvácký míti svého ředitele.“

 

   V roce 1937 byly zápisy z Místní školní rady opatřeny hlavičkou: Místní školní rada Zaječov-Kvaň ve Svaté Dobrotivé. Předsedou rady byl pan Jaroslav Huml. Ten byl předsedou i v době válečné, jak o tom svědčí Výpis z protokolu o schůzi místní školní rady ze dne 27.3.1941. Rada měla 9 členů. Obsahem tohoto jednání bylo schválení účtů školní obce za rok 1940. Školní obec měla za rok příjmy 32.790 Kč a výdaje 31.077 Kč. Co byly výdaje školy? Tak např. služné školníkovi Janu Berkovi, plat Anny Berkové za úklid ve škole, platba Eduardu Löwymu za čistící potřeby, proplacení faktury Rudolfu Maškovi z Mýta za čištění komínů, platba Jindřichu Ungrovi za pořezání dřeva, Anně Vajnarové za úklid ,Antonín Mužík z Kvaně dostal zaplaceno za poštovné ze šeků. Také razítko se změnilo – bylo německo-české. Ve školním roce 1940/1941 měla škola 7 postupných tříd a 1 pobočku (Živnostenskou pokračovací školu) a bylo na ní zapsáno celkem 243 žáků (pro srovnání v roce 1946 pro značný úbytek žactva byla škola redukována pouze na 4 třídy a navštěvovalo ji pouze 115 žáků).

 

   Ze školního roku 1942/1943 se zachoval m.j. Třídní výkaz docházky a prospěchu žactva šesté třídy s českým jazykem vyučovacím ve Svaté Dobrotivé (Klassenausweis über den Schulbesuch und Fortgang der Schüler der sechsten Klasse mit tschechischer Unterrichtssprache in Sankt Benigna). Z výkazu se dočteme nejen jména učitelů – řídící učitel Jan Havrlík, třídní učitel Stanislav Karásek, učitelé páter František Ulrych, Václav Veselý a František Rydrych), ale i podrobnosti o jednotlivých žácích. Tak např. Ludvík Srp, nar. 9.10.1931 v Nové Vsi 30, měl na vysvědčení tyto známky:

chování 1, německý jazyk 4, náboženství 2, český jazyk 4, zeměpis 3, přírodopis 4, přírodozpyt 4, počty s naukou o tvarech měřických 4, vnější úprava písemných a jiných prací 4, kreslení 4, chlapecké ruční práce 3, tělesná výchova 2, zameškané půldny omluvené 2, neomluvené 9. V poznámce je uvedeno, že ve dnech 8.září a 10.dubna onemocněl chřipkou.

 

Zaječovská škola – ročník 1942/1943 – 2. třída

 

 

1. řada shora: zleva: ?, Jaroslav Ungr, Jindřich Švamberk, +Vítězslav Kožušník, + Ladislav Hošek, Vladislav Redlich, + Bohuslav Poncar

2. řada zleva: Jaroslav Fikrt, Jan Ječmen, +Karel Kaucký, Jan Švandrlík, František Chvojka, Miroslav Vajner, +Mirek Peták, +Antonín Dvořák

3.řada zleva: ??Kunc, +Marie Šlapáková, Vratislava Jíchová, ????, Anna Srpová (dlouholetá učitelka ZŠ Zaječov), ??Kešnerová, +Jaroslav Hlad

4. řada zleva: +Jitka Šlapáková, Blažena Vildová, Marie Kratochvílová, Eva Hříbalová, +Anna Mužíková, +Jiřina Jíchová, ??Sovová

5. řada shora: +Vladimír Poncar, Jiří Mareš, Jan Hlad (bývalý starosta Zaječova-nepatří do této třídy, bratr Jaroslava), ??Kilián, ??Sova

Zcela vpravo stojí třídní učitel Bouček, příznivec fašistů. Tloukl děti rákoskou, kopal je, neváhal o žáka přerazit i rám starého obrazu, který strhl ze zdi.

 

   V prosinci 1944 projednala řádná učitelská porada nástup nové učitelky, paní Jiřiny Varvařovské, která ustanovena na zdejší školu za Stanislava Štrobla, který je totálně nasazen. Na škole působí nyní celkem tři učitelé, a to Jan Havrlík, Magdalena Fajtová a Jiřina Varvařovská. Rozdělení tříd ponecháno jako dříve.

 

   V současnosti má Základní škola Zaječov, jejímž zřizovatelem je Obec Zaječov, 9 tříd po jedné v každém ročníku. Navštěvuje ji 141 žáků, z toho 33 žáků z Olešné, 1 z Hvozdce a 1 z Jiviny. Ředitelem školy je p. Mgr. Miroslav Andrt, zástupkyní pí. Mgr. Eva Jíchová, třídními učitelkami pak pí. Mgr. Iva Šudomová, Mgr. Jana Eiseltová, Mgr. Renáta Egrtová, Dagmar Ksandrová, Mgr. Markéta Erazímová, Mgr. Eva Fenclová, Mgr. Jana Havlíková a Mgr. Radomila Pavlisová. Ve škole dále působí pí. Marie Srpová, Hana Němcová a PaeDr. Marie Ernestová, školník p. Jiří Marek a uklízečky Dana Anýžová a Vlasta Rambouská. Vedoucí školní jídelny je pí. Hana Ungrová, kuchařky Marcela Fenclová a Romana Dlouhá, provozní pracovnice Marie Švamberková. Ve školní družině pracuje pí. Hana Němcová. Na mateřské dovolené jsou Mgr. Pavla Komínková, Kateřina Ciprová a Helena Kratochvílová. Školní radu tvoří Soňa Solarová, Mgr. Eva Jíchová a Pavel Braun.

 

   Přidám několik fotografií, tak jak je škola zachycena v minulých letech.

 

 Rok 1913

 

 Rok 1925

 

 Procesí z Příbrami v roce 1927

 

 Rok 1930

 

 Pohřební průvod před školou v roce 1943

 

 

Poslední školou v Zaječově je Mateřská škola.

 

   Ke zřízení a otevření Mateřské školy Zaječov došlo dne 1.prosince 1948. Byla uvolněna jedna místnost v budově základní (tehdy národní) školy. Zapsáno bylo 37 dětí. Ve škole se v té době nevařilo, děti si donášely jídlo z domova a učitelky jim je ohřívaly. Stravovna byla zřízena až ve školním roce 1949/1950.

   V roce 1956 byly ve škole vybudovány splachovací záchody. Zařízení mateřské školy však stále nevyhovovalo, jak z hlediska hygienického, tak i z důvodu prostorového. Proto bylo rozhodnuto o vybudování nové mateřské školy. Vlastní stavba byla zahájena ve školním roce 1960/1961. Rozpočet činil 168 tis. Kč a na stavbě pracovali občané Zaječova i Kvaně.

   Provoz byl zahájen dne 31.10.1965. Byly zřízeny dvě třídy, jídelna byla ponechána v základní škole. V roce 1969 byla mateřská škola napojena na kotelnu základní školy. O rok později se započalo s úpravou zahrady a okolí, zahrada byla oplocena.

   Od doby zřízení mateřské školy do roku 1995 se v ní vystřídalo 32 učitelek, za tuto dobu prošlo mateřskou školou téměř 2000 dětí. Nejvíce dětí docházelo v roce 1980/1981 – 62, nejméně v roce 1992/1993 – pouze 35.

   V současnosti je vedoucí učitelkou mateřské školy paní Vladimíra Roková, učitelkami Eva Bejčková a Lenka Sojková, školnicí Anna Vajnarová.

 

   A na úplný závěr současné fotografie:

 

 Základní škola

 

 

 Mateřská škola

 

Poděkování

 

   Děkuje se většinou v úvodu knížky, a to všem, kteří při psaní pomohli. Úmyslně děkuji všem až na konci. Kdo dočte až sem, jistě se rád seznámí s těmi, kteří se na všem podíleli. Tak tedy:

Josef Mašek, Olešná

Ing. Josef Švandrlík, Zaječov

Mgr. Miloš Garkisch, Beroun

Jindřich Švamberk, Nová Ves

Mgr. Jiří Topinka, Beroun

Ladislava Taušová, Zaječov

Ing. Marie Kaslová, Nová Ves

 

 

Použité materiály:

www.hamelika.cz

Zaječovské listy, č. 32/1993

Mgr. J.Topinka a kol.: „Příspěvek k pořádání školských fondů“

Liber memorabiliím Conventus et Parochie ad St.Benignam ab anno 1910

www.zajecov.eu

„Politický a školní okres Rokycanský“, vydáno učitelstvem v Rokycanech 1898

„Klášter Svatodobrotivský“ P.Bernard Maxmilián Brand 1907

Výroční zpráva o činnosti školy za školní rok 2006/2007