Zcela jistě už jste na svých cestách nejvyšší středočeskou vrchovinou narazili na pozůstatky osídlení neznámého původu a osudu. Lidé se už od dávných dob pohybovali ve zdánlivě "neprostupných" končinách a zakládali hradiště (Plešivec, Žďár, Kokšín, Zavírka, Hradiště?) na vyvýšených místech. Skrze okolní údolí vedly stezky. V pozdějších dobách lidé začali mýtit les, zakládat pole, osady, vesnice. Snad nejstarší historicky zmiňovanou vsí jsou Rpety u Hořovic. Rychle následovaly další, asi nejrychlejší osidlovací tempo vykazovalo 14. století. Zakládaly se hrady (Valdek, Dršťka = Ronšperk - u Skořic, Třemšín, Chlukov snad někde u Strašic, Liškův hrad u Mítova, Homberk u Příkosic, Vimberk u Melmatěje), tvrze (Drahlín, Mrtník, Obecnice, Podluhy, Vysoká, Rožmitál, Ostrý u Felbabky, Vranovická Hůrka u Vranovic, Jince, Poříčí, Hořehledy, Strašice, Stará Hora = Na Purku - u Číčova) a kláštery (Svatá Dobrotivá, Baštín = Teslín). Vznikaly zámky, přišly další vlny osídlování spojené s kolonizací a také s rozvojem železářství. Začaly se objevovat osamocené hájovny, myslivny, strážní boudy, sklárny, hutě, hamry, lovecké boudy. V posledním století pak vlivem jiného způsobu využití krajiny přišla éra vojenských staveb a zároveň doba likvidace nebo alespoň chátrání podstatné části "civilních" staveb z dob předchozích.
Ponořme se nyní hlouběji do mlčících lesů a pokusme se vyprávět příběhy některých lidmi více či méně opuštěných míst. Všechna lze rozdělit na dvě kategorie - na místa důvěrně známá, o kterých bylo už hodně napsáno a nemá tedy smysl vše opakovat, a na místa spíše neznámá, o nichž i z tohoto důvodu není mnoho hodnověrných informací. Čtenář promine, že se z těchto příčin nepouštím do velkých detailů a že výčet samot, osad a vsí samozřejmě není kompletní.
V rožmitálských lesích (i na Spálenopoříčsku) vznikaly během 19. století dřevěné a někde i kamenné stavby jako houby po dešti. Svou měrou k tomu jistě přispěla intenzivnějšípéče o tamní lesy prohloubená zejména za působení lesmistra Karla Daniela Gangloffa. Lesní boudy tehdy tvořily rastr záchytných bodů vzdálených od sebe od jednoho do tří kilometrů. Ve spálenopoříčských lesích to byly strážní domky - Míšovský, Planinský, nad Chynínem, pod Kokšínem a u Nechánic.
|
|
|
|
 |
Křižovatku lesních cest u trojúhelníkovité louky severozápadně od Jahodové hory zdobí dřevostavba pocházející z druhé světové války - Václavka (sv. Václav je patronem českého národa, jezdců a sládků). Snad sloužila po krátkou dobu nacistickým pohlavárům při pořádání honů. Před ní tam stávala jedna ze strážních boud.
O křižovatku a 700 m blíže k Bukové lze najít roubený sroubek. Na dnešních mapách se křižovatce opět říká trochu zmatečně U Altánu, ale původní jméno je Na Borkách. Stavba s vysokou podezdívkou pochází z období první republiky.
Asi 1 km severně na tehdejší Lomské louce bychom v polovině 19. století narazili na samotu uváděnou na mapách jako Heuschoppen. Správně 
zřejmě Heuschuppen (seníky), nikoliv třeba Neuschoppen (za rozřešení vděčíme Bedřichu Čížkovi). 700 m východně od Václavky bychom ještě v roce 2008 nalezli druhou (jižnější) podobnou stavbu - dvojseník stojící na jižním okraji někdejší obdélníkové louky, což lze při troše fantazie vypozorovat i v terénu. Jižní seník byl v 28. 7. 2009 odvezen a nalezli bychom jej ve skanzenu středočeské architektury ve Vysokém Chlumci. Severní seník a též drobnější louky kolem něho zanikly.
Na sklonku 19. století se objevuje na nedaleké křižovatce lesních cest 1,3 km severovýchodně od Václavky pojmenování Lomská bouda, kterou lze po 1. světové válce najít na mapách pod jménem U Altánu. Toto druhé pojmenování se vrací k původní podobě letohrádku vystavěnému rožmitálským arcibiskupstvím v roce 1840 na křižovatce šesti lesních cest sloužícímu vrchnosti k pohodlnému střílení zvěře z jeho kruhového střechou krytého ochozu. Altán i doprovodné zázemí v podobě kůlen, stájí a příbytku pro panské sluhy vzalo za své na začátku 20. století.
2,5 km východoseverovýchodně od Václavky je další křižovatka zvaná U boudy. Stávala tady v době existence Lomské boudy bouda Leopoldova. Byl to seník, sklad nářadí a zároveň přístřešek s kamny. Původ jejího jména je po fořtovi Leopoldovi Martincovi z Varty, který ji nechal postavit. Leopoldova bouda měla zřejmě relativně krátký život. Údajně se zde vybíralo mýtné na cestě mezi Rožmitálem a Mirošovem, než byla vystavěna státní silnice přes Brdy, jak ji známe nyní, mezi Věšínem a Borovnem.
Z podobné doby pochází celá řada dalších strážních bud a loveckých chat nejen na Rožmitálsku. 3 km severovýchodně od Václavky 
bychom dnes narazili na roubený seník, trochu přepych, nemyslíte? Když k tomu uvedu jméno Hubertka (sv. Hubert je patronem myslivců), bude všem - předpokládám - jasno. Jednalo se o další sroubek, kam se vydávali lovci v dobách Karla Daniela Gangloffa za nevšedními zážitky - střelit jelena přímo z peřin. V průběhu let byla bouda, která byla tak trochu stranou od hlavních cest, přestavěna na seník, jenž se nedávno dočkal nové střešní krytiny.
Vydáme-li se ještě o něco více na východ po hřebeni Prahy, nemůžeme minout sedlo a křižovatku cest před Malým Tokem. Asi už málokdo by si všiml rychle zarůstajících rozvalin severovýchodně u rozcestí. Snad jen obrázky na stromech někomu připomenou, že tu stávala strážní kamenná! bouda Svatý Jan. Svatojánská bouda je ale jen jedna ze tří takových.
Za další z nich se vypravíme o něco severněji do míst, kde se říká Na Koši. Dosti odlehlá destinace skromného hřebenového spočinku vrchu Hradiště se nám odvděčí o poznání většími pozůstatky kamenné stavby. Ale okna nehledejme, donedávna bychom našli i 2 metry vysoké zdi lepené jílem, po působení harvestorů jde již jen o rozvaliny. Na mapě bychom našli označení Waldbaude.
Architektonicky dosti podobnou (i když přece jen znatelně stavebními úpravami pozměněnou ale hlavně dosud stojící) třetí kamennou stavbu nalezneme na hlavním brdském hřebeni. Tam, kde asfaltka od Nepomuku na Bor překonává mělkým sedlem hřeben mezi vrchy Hradiště a Malý Tok, lze spatřit boudu U břízy. Dříve nesla jméno Svatý Emanuel nebo se jí říkalo Emanuelova bouda. Tyto tři stavby pravděpodobně pochází z poloviny 19. století. Umístění této a Svatojánské boudy bylo vybráno velmi vysoko, po Carvánce na Toku to bývaly nejvýše umístěné stavby na Brdech, obě přes 820 m n.m.
Seběhneme-li od boudy U břízy údolím bezejmenného pravého přítoku Voložného potoka až do jeho údolí, brzy se ocitneme u zchátralého seníku těsně nad trojúhelníkovou křižovatkou cest k Boru, na Roviny a na Tři Trubky. U silničky se tu bídně krčí podobně přestavěná jako o dost honosnější Hubertka bouda Eisnerka. Její dřevěné dny ve vlhkém údolí byly definitivně sečteny v posinci 2010, kdy shořela.
Vydáme-li se odtud na západ, nalezneme na křižovatce lesních cest roubenou vyspravovanou boudu V lihách, V líhách nebo V lizu s úzkými dřevěnými otvory coby okénky. Pravděpodobně existovala rovněž ve druhé polovině 19. století.
Z rožmitálských bud nám zbývá skoro poslední - Svatý Florián (patron ohně a vody, hasičů) nebo Floriánova bouda. Vystavěna byla v podobné době jako ostatní poblíž křižovatky cest mezi Vranovicemi, Nepomukem a Borem, na sedle asi 1 km severozápadně od Plešce. Rovněž její osud byl podobný jako u většiny ostatních zaniknuvších a po druhé světové válce už po ní nebylo ani památky.
Abychom volně přešli od přístřeší, která byla stavěna pro krátkodobé útočiště při nepohodě, ke stavbám trvale obývaným, zastavíme se na sedle mezi vrchy Praha a Peterák - říká se tu Na Rovinách. V 19. století tu stávala Wenzels baude - Václavova bouda, zřejmě další záchytný bod rožmitálských lesů. Později ji vystřídala budova hájovny se zvoničkou a k ní byla přistavěna stodola za cestou, která sedochovala až dodnes. 6. května 1934 vyhořela po úderu blesku (rok poté obnovena jako dvojhájovna). Stylová roubená stavba byla v roce 1971 z pochopitelných důvodů přesunuta do nedalekého Nepomuku.
Asi se shodneme, že nejzajímavější samotou je Bor (Na Boru). Velmi odlehlá k jihu ukloněná louka s malým rybníčkem. V dřívějších dobách na dlouhé týdny v tužších zimách naprosto nepřístupná samota pochází zřejmě z 18. století. Už v 1. vojenském mapování tam zakreslená samota nesla jméno Pov. Skládala se z chalupy, hájovny a myslivny se zvoničkou. Tamní stará myslivna už nevyhovovala, a tak v roce 1908 byla postavena myslivna 
nováv tyrolském slohu. Za první republiky byla zbořena chalupa, hájovna fungovala nějaký čas jako noclehárna KČT. Se vznikem vojenské střelnice byla však spolu s myslivnou vystěhována a v roce 1959 zlikvidována. Zůstala stodola, která v roce 1998 vyhořela, a rok poté byla i zbylá torza zdí srovnána se zemí.
Další dvě dodnes obývané samoty se objevily v 19. století - Pourka (Vejteč) pod Plešcem jako hájovna a vranovická myslivna a Varta pod Jahodovou horou jako hájovna. Obě samoty ležely v blízkosti vnějšího obvodu vojenského prostoru, a tak je nepostihl osud borské myslivny.
Brdy jsou na zaniklé vsi a osady poměrně bohaté. Hlavní příčinou je samozřejmě zřízení vojenského prostoru a utužení režimu v něm v 50. letech 20. století. Tehdy byly v roce 1951 vystěhovány a poté postupně, ale téměř kompletně, srovnány se zemí krom mnoha samot i vesnice Kolvín, Padrť, Záběhlá, Hrachoviště a Velcí. V případě Kolvína, Padrtě a Záběhlé (a zvláště Kolvína) bylo toto vystěhování, už druhé za 10 let, tentokrát definitivní. Obyvatelům se v pohnuté době nedostalo obvykle adekvátní náhrady, byli umístěni do narychlo vystavěných domků v Nepomuku, Mirošově, Teslínech a jinde.
Zajímavé je, že například na Záběhlou (Přední i Zadní - Mozolov), která vznikla po r. 1730 kolonizací, nikdy nebyl doveden elektrický proud. Pozůstatků po bývalých vesnicích je poměrně dost, ať už jde o živé (ovocné stromy, okrasné rostliny) nebo neživé (základy, zdi, zbytky oplocení, sklepy, studny, náhony, rybníky nebo i celé ojedinělé stavby).
Vedle těchto jaksi uměle zaniklých vesnic bychom se v Brdech mohli dostat do míst, která lidé opustili z přirozenějších důvodů - vyschl 
pramen, došla obživa nebo pomřeli nemocemi. V jednom případě jde o hornickou osadu, která zanikla v 19. století - Jedová hora - Giftberg (též Dědova hora). Rozsah a množství staveb hornického osídlení na Jedové hoře dnes v ostružiní a jiném bujném podrostu kromě jednoho přístupného sklepa můžeme jen tušit.
Jméno zaniklé vsi se často dlouho objevuje v místním a pomístním názvosloví map. Takovým příkladem může být i ves Kuškov (též Kuška nebo Lhotka) mezi Svojkovicemi a Holoubkovem. Když se však podíváme na mapy, upoutá nás na některých starších z nich místní jméno Kuškov i na západním svahu Kamenné. Jedná se o Kuškov u Strašic existující na kratší dobu kolem 13. století (v r. 1477 uváděný jako pustý). Tato ves vymřela hladomorem a nebyla nikdy víc obnovena.
Další ves existovala také v blízkosti Křešína a Felbabky, pod Podlužskou horou. Pozůstatkem po ní by mohlo být torzo rybníka v lese na pravém přítoku Podlužského potoka. Nesla jméno Lniště a šlo možná jenom o osadu. Jisté je, že v roce 1547 se uvádí již jako pustá.
Velmi zajímavá osada se rozkládala v prameništi tehdy na vodu bohatšího Slonoveckého potoka u Jinec. Nesla jméno Vranovická Hůrka (též Vranov, Vranovská Hůrka) a šlo pravděpodobně o dřevařskou osadu s mlýnem a rybníkem, jehož hráz i některé další umělé terénní tvary jsou dodnes v místě patrné. Slonovecký potok dnes v těchto místech pramení v upravené studánce a dno bývalého rybníka je zcela suché.
Prakticky na severním svahu Toku, pod Houpákem na samé hranici bývalé dopadové plochy Jordán bychom našli ještě na začátku 20. století myslivnu Hořovickou Baštinu (také Baštinka, Malá Baština, Česalovna). Stavba pocházející z 18. století uváděná i v prvním vojenském mapování musela ustoupit při vzniku brdské střelnice. Po samotě nacházíme stopy v podobě ovocných a listnatých stromů.
Její původem mladší jmenovkyni, která stávala pod vrchem Brda na přívětivé loučce v údolí červeného potoka, myslivnu Jineckou Baštinu (Velká Baština) stihl podobný osud. Samota na louce zanikla a nově vystavěná myslivna Zámeček na křižovatce "U zámečku" vydržela pouze do 30. let 20. století (za upřesnění děkuji Námořníkovi z VHSB). Nějaký čas fungovala i jako noclehárna KČT. Dodnes jsou pod vrchem Brda patrné základy a malá loučka.
Se vznikem VVP byla vysídlena rovněž o něco mladší myslivna (pův. hájovna) Klobouček na severním úpatí stejnojmenného vrchu. Stavba se v ruiny proměnila až po druhé světové válce. Dnes jí připomíná malé rumiště nad nedalekou studánkou.
Těsně pod sedlem na jižním svahu mezi vrchy Hřebeny a Pec ustoupila brdské střelnici a dopadové ploše Brda další ze středobrdských mysliven - Hřeben (též Hřebenská hájovna). V 19. století byla severně a východně od ní lesní obora.
Asi každý z nás by zatoužil nocovat alespoň jednu noc na Carvánce. Druhé vojenské mapování se o nejvýše položeném původním obydlí ve středních Čechách zmiňuje jako o Baštinském uhlířském bytě a Červanské hájovně. Na Vysokém Toku položené samotě se rozvíjela turistika meziválečných let. Také tu měli zázemí lesní dělníci kácející nedalekou dopadovou plochu. Ale to už byla labutí píseň obou tehdy stojících hájenek. Stará byla v roce 1931 zlikvidována a nová byla přestěhována do Strašic na Huť. Dnes po nich na malé louce kolem lesní boudy nenajdeme mnoho stop, snad jen studánku a novodobý pomníček sympatickému místu.
S osudem Carvánky souvisí i osoba strašického nadlesního Emanuela Horáka, který tockou stavbu přesunul do Strašic na Huť, ale zemřel záhy v roce 1934. Jeho jméno nesla pak lovecká chata na okraji bývalé CP Jordán - Horákova chata, která vyhořela v 60. letech 20. století.
Jenom pár desítek metrů nad hladinou Pilské nádrže poblíž asfaltky od Boru tiše zarůstají obdélníkové základy novějšího objektu, o poznání blíže k vodě na jižně orientované loučce stávala v 19. století na zřetelné plošince samota Nad Pilkou. Pod loučkou je studánka. Je otázka, kde přesně se zde nacházela prastará hájovna, o níž píše Jan Čáka, že v ní bydlel královský hajný Václav už v r. 1584, a která měla zmizet se stavbou původního rybníka na konci 17. století.
Pod ním byla vystavěna pila, později uváděná jako mlýn Na Pile (event. Pila), který byl zatopen na začátku 19. století výstavbou většího vodního díla a struh.
Další velmi ojedinělou stavbu menších rozměrů bylo možné nalézt jen několik desítek metrů západně od vrcholu Kočky. Jednalo se o jednu z mála boud, která byla určená ryze pro turisty. Za druhé světové války v době paradesantních výsadků se drobná stavbička stala trnem v oku německým okupantům. Zděná turistická chata byla zbourána v 60. letech, a tak se nám do dnešních dnů zachovaly pouze základy.
Ve vlhkém k severu ubíhajícím údolí Třítrubeckého potoka stála donedávna stodola někdejší hájovny Tři Trubky. Hájovna byla opuštěna a rozbourána někdy po druhé světové válce.
Asi nejznámější dosud stojící samotou, která prošla několika ne vždy prozíravými stavebními úpravami, je lovecký zámeček Tři Trubky (pův. U tří jelenů) u soutoku výše zmíněného a Padrťského potoka. Zámeček byl vystavěn v roce 1888 Jeronýmem Colloredo Mansfeldem, avšak dlouho si jej neužil. Za první světové války k zámečku přibyla malá vodní elektrárna využívající vodu obou potoků a napájející rovněž i nedalekou dvojhájovnu Ameriku. Autonomní provoz byl ukončen až v padesátých letech 20. století. Za první republiky zámeček navštívil i prezident Masaryk. Paradoxně nejdelší dobu ze známých osobností na zámečku strávil německý velitel útoku na Polsko, generál (později polní maršál) von Brauchitsch, který v Brdech během druhé světové války prožíval jakési vnitroněmecké vyhnanství.
Dosti zajímavou historií oplývá k jihovýchodu orientovaná romantická louka - Skelná Huť pod vrchem Brdce. Tobiáš Matěj Adler zde v roce 1749 založil skelnou huť. Když rodu Adlerů vypršela nájemní smlouva a byly vyčištěny a vykáceny okolní lesy, huť v roce 1783 zanikla. Později zde byla vystavěna hájovna a pak myslivna, která rovněž nezůstala ušetřena při vzniku VVP. A tak nám do dnešních dob zůstala jen stodola, rybníček a náhonovitý potůček, který nám přibližuje, odkud asi brala dříve sklárna vodu. Je dlužno poznamenat, že kromě Skelné Huti nad Lázem se skláři usadili rovněž nad Hutěmi nedaleko Rožmitálu (Sklenná Huť a rybníček u cesty k Třemšínu) a také v Míšově, kde se dodnes říká v údolí Na Huti.
Krejčovka je jméno samoty u křižovatky lesních silniček pocházející z druhé poloviny 19. století. Sloužila jako hájovna. Je opuštěná, ale opravená.
Jihovýchodně od Vrchů u potoka Reservy je uváděná na některých mapách v době první republiky Anýzova bouda (Anýžova). Josef Anýž (1852-1943) byl členem sněmu českého království. V roce 1934 byla bouda rozebrána a přestavěna u Carvánky na loveckou boudu, která v 60. letech 20. stol. vyhořela. Když bychom se podívali do map třetího vojenského mapování, objevíme u Reservy jméno Arbeiter baude. Je pravděpodobné, že se jedná o tentýž objekt.
Tak jako v případě rožmitálských samot při okrajích lesního komplexu se i jiné podobně situované stavby většinou dočkaly dnešních dnů bez úhony. Výjimkou v tomto může být myslivna nad Jincemi s vlastním jménem Vranová, dodnes po ní zbyla louka. Zanikla pravděpodobně se vznikem VVP.
Začneme-li obcházet lesy proti směru hodinových ručiček, narazíme u Podluh na hájovnu Noviny (Na Novinách). Několik set metrů západně u malého rybníčku stával uprostřed polí a luk od 18. století ještě také Nový Dvůr, který dnes již nenajdeme. U o poznání mladších Novin najdeme stodolu, která sem byla přemístěna z nedalekých likvidovaných Hrachovišť.
Procházíme-li kolem Valdeka, neujde nám hezká budova myslivny vedle nevzhledného asfaltového prostranství a také u garáží vojenské techniky. Vznikla někdy mezi světovými válkami. Další stavby, které tam lze spatřit, jsou novějšího data.
O kilometr dále do nitra lesů, kde se lze stále častěji doslova brodit v projíždějících autech, míjíme rovněž relativně mladou myslivnu Na Hlíně (U červené hlíny). Samota v době svého vzniku plnila rovněž strážní službu v době střeleb.
Další v řadě je hájovna Beranka pod Beranem. Její existence je však omezená zhruba na první polovinu 20. století.
Obdobou samoty Na Hlíně je pak hájovna Okrouhlík nad Zaječovem. Za první republiky byly na těchto a mnoha dalších místech vytahovány prapory při střelbách a tedy při zákazu vstupu do lesů.
Tak tomu bylo i v případě dvou sesterských hájoven U Slaniny a U Prokopa (sv. Prokop - patron včelařů) pod tehdejším Pilským rybníkem. Hájovna U Prokopa nesla ve 2. vojenském mapování jméno Pilka, a tak je možné, že účel původní stavby byl jiný.
V případě obecnické Octárny je ale účel samoty těsně pod dnešní hrází Obecnické nádrže zřejmý. Dříve se podle této osamocené střechy jmenoval i rybník, i když místní bečánovští (obecničtí) na jeho staré jméno stále nezapomínají. Stavba pochází z poloviny 19. století (Holzessig Fabrik), kdy se zde v 5 metrů vysokých sudech vyráběl kysáním zředěných lihovin s bukovými hoblinami ocet. V roce 2001 byla Octárna opravena.
Abychom volně přešli k vojenským stavbám, o kterých se z pochopitelných důvodů zmíníme jen okrajově, zastavíme se ještě na skok u Padrťského potoka, u hájovny Ameriky. Vznikla v druhé polovině 19. století jen kousek nad Strašicemi. Za první republiky to byla myslivna a přes německou okupaci tam fungovala pila. Dnes slouží k vojenským účelům.
S příchodem armády do Brd se začalo na vyvýšených a strategických místech budovat množství nejrůznějších pozorovatelen (Hejlák, Brda, Hřebeny, Beran, později Kolvín, Padrť, Kobyla), pozorovací věže, v okolí novějších střelnic různé ovládací budovy a strojovny (Padrť, Kolvín, Jordán). Nejplodnější období tohoto druhu bylo pochopitelně období těsně před druhou světovou válkou a během ní, kdy bylo vybudováno testovací opevnění hřebene a okolí vrchu Houpák (včetně známého pěchotního srubu CE), za války pak skořické pixle (během rozšíření VVP) a letecký radar na Praze včetně objektů s ním spojených.
Dále to byly věže na Praze a Sádce, kasárna ve Velcí, u Felbabky. Kasárna u Octárny a německá kasárna na Praze už byla odstraněna. Po demolici jsou i muniční sklady u Strašic, které se zdály být v souvislosti se stále funkčním objektem na Reservě (Němí, U němých), s nímž jsou do jistých souvislosti dávány i ženijní úkryty. Dalším dosud existujícím větším objektem jsou bývalá kasárna Míšov (Rusáci) nad Borovnem i s chátrajícím zázemím.
Během let se vojenské objekty objevily jaksi nenápadně i v těsné blízkosti již existujících staveb, například již zmíněný Valdek, Amerika, Velcí, ale i třeba na Teslínech.
Zatím poslední evidentně víceúčelovou (bezpochyby i vojenskou) stavbou je meteoradar na Praze, který nám přinesl nový denní a noční horizont středobrdských kopců a na webových stránkách ČHMÚ také aktuální srážkové informace, ale také díky němu zmizela stará nižší vojenská věž.
Další bezesporu vojensky rovněž víceúčelovou stavbou měl být radar nedaleko Míšova. Tato nerealizovaná stavba se postupně stala otázkou, ke které byl prakticky každý donucen tlakem médií zaujmout nějaké stanovisko. V dějinách brdských staveb byla první, o které se předem relativně otevřeně diskutovalo.
Tyto výše uvedené vojenské stavby se pochopitelně běžně na mapách nevyskytují, a pokud ano, pak se často jejich pravý účel ukrývá pod zotavovnu, dětským táborem apod.
Prohlédneme-li si historické mapy, nalezneme ještě poměrně velké množství dalších staveb a podezřelých místních jmen ukazujících na přítomnost člověka. Je tomu tak například v prvním vojenském mapování východně od Lipovska, ale i na jiných místech a v jiných mapách a mapových dílech. Vedle těchto zaniklých objektů existují venku v lesích desítky daleko novějších a prozaičtějších seníků, posedů a boud ze dřeva, ale i zděných objektů původem z druhé poloviny 20. století, často dobře schovaných, trpěných nebo i snad úmyslně poničených a opuštěných. Tyto stavby však mají s historií už pramálo společného, více souvisí se zavedeným režimem a pohybem osob v lesích, a tak se do tohoto článku příliš nehodí.
Každopádně i v moderní době se lidé z různých důvodů ocitají uprostřed lesů a ještě i dnes svádí boj s nepřízní počasí. Poutník, jsa sám, rád nalezne přístřeší, kde se může usušit, složit hlavu a odpočinout si. Kdysi bývalo zvykem nechávat boudy otevřené s připravenou zásobou dřeva nebo i s trvanlivějšími potravinami. Až na výjimky už to na Brdech bohužel dávno neplatí.
Komentáře vytvořeny pomocí CComment