Pegasus Y - stanice goniometrických zaměřovačů Luftwaffe

   V roce 1941 byla v prostoru střelnice Brdy, nesoucí toho času jméno Truppenübungsplatz Kammwald, zahájena výstavba impozantního radiolokačního zařízení, představujícího ve své době vrchol technologických možností na poli vysokofrekvenční elektroniky.

   Při výstavbě stanice bylo zřejmě využito skutečnosti, že druhý nejvyšší vrchol Brd s nepříliš nápaditým (snad obrozeneckým) názvem Praha má poměrně rovné temeno obdélníkového tvaru o rozměrech přibližně 800 na 600 metrů, přičemž za touto hranicí se terén rychle svažuje do údolí k průzračným brdským potokům. Přírodní podmínky, spolu s umístěním v méně exponované části vojenského cvičiště, tedy přímo nahrávaly výstavbě jedné ze stanic tak zvané linie „Y“, tedy sítě zaměřovacích stanovišť sloužících k navigaci německých denních a především nočních stíhačů. O vhodnosti zvoleného místa ostatně svědčí to, že se po válce československá armáda pokoušela uvést poškozené kořistní zařízení zpět do provozu (byť marně) a později využívala aspoň infrastrukturu základny. Dnes stojí v téže lokalitě šedesátimetrová železobetonová věž meteorologického radaru ČHMÚ.

   Stanice nesla název Pegasus-Y a byla vybavena pěti až sedmi komplety pro goniometrické zaměřování – o nich bude pojednáno níže – a postupně doplněna třemi až čtyřmi radiolokátory typu Freya EGON, které představovaly další vývojový krok a reakci na spojenecké rušení kompletů „Y“.

Principy fungování

   Pozastavme se na chvíli nad technickou stránkou fungování těchto pozoruhodných stanic. Jeden komplet „Y“ se skládal ze dvou zařízení. Prvním byl měřič vzdálenosti nazývaný „Hans E-Mess Gerät“, druhým pak goniometrický zaměřovač schopný určit směr, kterým se letadlo nalézá, pod názvem „Heinrich Peiler“. Z údajů o směru a vzdálenosti bylo možné určit pozici letounu, přičemž dosah signálu činil přibližně 300km, úhlová přesnost pro určení směru cca 1° a vzdálenost byla změřena s přesností na 300m. Dohromady se tento celek v terminologii Luftwaffe nazýval „Y-Bodenstelle FuSAn 733“ a používal rozsah frekvencí 38,4 – 42,4 MHz.

   Na okraj: během intenzivního vývoje zaměřovačů se vyskytlo samozřejmě mnoho jejich variant (FuSAn 733 A 80a, b, b1, b2, c, d , e, f ) pod různými názvy (Heinrich, Tornado, Pulm) přičemž, všechny pracovaly na rozličných frekvencích v řádu desítek MHz a spadají tedy pod společné označení VKV goniometrické zaměřovače.

   Pro funkci sytému bylo zapotřebí spolupráce tří přístrojů. Kromě pozemního Hanse a Heinricha se na ní podílelo ještě modifikované komunikační zařízení na palubě vybraného letounu, který svým zaměřením určoval polohu celé formace. V dokumentaci je tento letoun označován jako Y-Messmaschine a s příslovečnou důkladností se počítalo i s Y-Mess-Ersatzmaschine pro případ nehody nebo poruchy primárního zaměřovaného stroje. Tyto stíhače byly vybaveny modifikovanou verzí vojenského transceiveru FuG 16 ZY, přičemž ono „Y“ v názvu značí právě přítomnost odpovídače pro zaměřovací zařízení. Mnoha zdroji uváděný frekvenční rozsah FuG 16 činí 38,5 – 42,3 Mhz a odpovídá tedy velmi dobře výše uvedeným frekvencím používaným komplety Y. Pro představu, o jak subtilní elektroniku se - na svou dobu - jedná, je možné uvést, že oficiálně uváděný výkon FuG 16 byl 10W a při reálných testech z letadla vymontovaného kusu provedených Brity bylo naměřeno pouhých 5W. V trochu jiných řádech se pohyboval odběr těchto elektronkových zařízení z palubní sítě – za provozu přibližně 260 – 360 W.

   Zařízení Hans odvysílalo „měřící tón“ (v originální dokumentaci doslovně Messton), na základní společné frekvenci pro komunikaci s celou formací (Gemeinschaftswelle). Na palubě zaměřovacího, či přesněji řečeno zaměřovaného letounu byl tento tón podroben pomocí upravené vysílačky retranslaci a vysílán na měřící fekvenci (Y-Messwelle), která byla oproti základní společné frekvenci o 1,9MHz níže. Proto se zřejmě z pohledu zaměřovačů tyto frekvence někdy označovaly jako „Obere Welle“ - od zaměřovače k letounu a „Untere Welle“ - od letounu zpět k zaměřovačům. Signál na měřící vlně byl zachycen jak měřičem vzdálenosti Hans, tak i zaměřovačem Heinrich a na základě jejich údajů byl vypočtena dosti přesná poloha letadla a tedy i celé stíhací formace, za předpokladu že se tato držela pohromadě. Pocvičíte-li se rádi v němčině, přečtěte si úryvek z raritního dokumentu o řízení stíhačů , který jsme dostali k dispozici od Michaëla Svejgaarda, dánského výzkumníka a autora dvou knih o německých stanicích řízení vojenského letového provozu,  budovaných během války na území Dánska.

   Nyní si dopřejme trochu technologických úvah. Jak přesně probíhalo zpracování signálů z obou pozemních částí zaměřovače, když je řeč o elektromagnetickém vlnění, které se, jak známo, pohybuje rychlostí světla v daném prostředí? Zařízení Heinrich je ve své podstatě Dopplerovým zaměřovačem. Každý jistě zná úkaz, kdy motor automobilu blížícího se k pozorovateli vydává zdánlivě vyšší zvuk ve srovnání se svou skutečnou frekvencí. Pokud bychom sledovali signál na svislé anténě, které by přijímala signál ze vzdáleného zdroje a současně opisovala kruhovou dráhu, mohli bychom díky stejnému principu určit, kdy se anténa od zdroje (nejvíce) vzdaluje a kdy se k němu (nejvíce) přibližuje. Čili - je zjistitelné, kterým směrem od antény se zdroj signálu nachází. Je zde však jeden praktický zádrhel. Rychlost pohybu přijímací antény by musela být dostatečně veliká, aby vzniklé změny frekvence signálu byly měřitelné. Tak rychle rotující anténa by se rozlétla působením odstředivých sil po lese. Rotaci lze však s úspěchem nasimulovat – rychlým přepínáním více antén, vhodně prostorově uspořádaných. Příkladem je právě anténní systém zaměřovače Heinrich, kde můžeme vidět šest do dvou řad rozmístěných svislých dipólů. Po správném zkalibrování je taková soustava schopna (na základě fázových posunů signálů přijatých z jednotlivých okruhů přijímače vůči sobě navzájem) detekovat, přesněji řečeno na ocejchovanou osciloskopickou obrazovku znázornit, odkud na ni dopadl signál.

   Anténní systémy byly, jak dokládají dochované fotografie, přesto otočné. Otáčely se však pouze manuálně pomocí volantu v kabině obsluhy. Šlo o pootáčení za účelem nastavení antény na nejčistší příjem, nikoliv o pravidelnou provozní rotaci, jak ji známe z některých jiných radiolokátorů. Na zbytcích anténních konzolí mimo to není po žádném jiném náhonu svislé osy ani památky.

   Především je ale na stránkách  http://www.cdvandt.org/ v tomto dokumentu velmi detailně popsán princip zaměřování na základě pevné soustavy antén, goniometru a obrazovky podobného typu jako v osciloskopu (tj. obrazovky s přímým vychylováním paprsku, bez řádkového „televizního“ rozkladu). Jedná se o vřele doporučenou četbu pro ty z čtenářů, které elektrotechnická stránka goniometrického zaměřování zaujala. Dokument je totiž technicky zcela konkrétní a přitom autentický – dobový. Popis se sice týká jiného německého zařízení než FuSAn 733, určeného pro námořnictvo, ale vzájemná příbuznost je nepřehlédnutelná. Dalším zajímavým čtením je  tento článek z roku 1997, kde je jedna informacemi nabitá kapitola věnována přímo systému „Y“, byť obslužná elektronika je v tomto případě rozkreslena pouze blokově.

   Je to možná překvapující, ale „peilery“ se používají dodnes, ač samozřejmě vybaveny nesrovnatelně pokročilejší elektronikou. Až někdy uvidíte na parkovišti auto se čtyřmi do čtverce umístěnými anténami na střeše, vzpomeňte si.

   Pokud jde o změření vzdálenosti letadla s pomocí zařízení Hans, to již nebyl ve čtyřicátých letech minulého století nijak nepřekonatelný problém. Princip měření vzdálenosti na základě superpozice vysílaného a přijímaného signálu byl patentován už v roce 1929. Dodejme ještě, že ono „E“ v názvu E-Mess Gerät nemá kupodivu nic společného s elektronikou, znamená prostě „Entfernung“.

   Z výše uvedeného popisu činnosti řízení stíhačů vyplývá několik skutečností. Za prvé, komplety „Y“ mohly sloužit pouze k navádění vlastních stíhačů Luftwaffe na cíl a nemají nic společného s vyhledáváním spojeneckých letadel. Pravda, některé stanice linie „Y“ zahrnovaly i přehledové a směrové radary pro vyhledávání nepřátelských bombardovacích svazů, jednalo se však o zcela jiná zařízení (např. Freya LZ a Würzburg-Riese) a jejich výsledky se potkávaly s údaji ze zaměřovačů až na operačních stolech, a to buď samotných stanic, nebo stíhacích divizí. Navíc fungování kompletu je závislé na spolupráci transceiveru na palubě zaměřovaného letadla a výsledek je předáván ze země hlasovou komunikací.

   Druhým zajímavým poznatkem je, že tento typ měření nezahrnuje vůbec výšku jako veličinu. V tom ohledu byly však evidentně dostačující údaje palubních přístrojů samotného stíhače.

   Jeden komplet „Y“ může naráz sledovat jeden zaměřovaný letoun a tedy jednu stíhací formaci. V praxi bylo dosahováno i vyšších počtů letadel na jeden komplet, ovšem formou jakéhosi organizačně složitého „multiplexu“, zahrnujícího přepínání transceiverů v letadlech mezi hlasovým a měřicím režimem ve vzájemné koordinaci. Zjednodušeně řečeno, využívalo se toho, že letadlu stačí zjistit svoji polohu „jednou za čas“.

   Systém FuSAn 733 měl několik nevýhod. Tou nejspíše nejzávažnější bylo to, že nevelké frekvenční pásmo mohlo být spojenci poměrně snadno rušeno s efektem vyřazení či ztížení jak hlasové, tak i zaměřovací komunikace. Kromě toho se - údajně – podařilo spojencům napodobit i poměrně jednoduchou funkci opakovače FuG 16 ZY.

   Odpovědí na tyto potíže bylo zařízení, vycházející v konstrukční rovině  z již existujících  a rozšířených radiolokátorů Freya. Zaměřovač Freya EGON se vyskytoval se ve dvou vývojových verzích jako FuSAn 730 a FuSAn 731. Nepracoval na principu vyslání impulsu a následného zachycení jeho odrazu jako klasický radar, nýbrž se opět spoléhal, podobně jako starší komplety Y, na spolupráci odpovídače na palubě letadla.

   Tím byl v tomto případě FuG 25 a, známý též jako „Erstling“ a „Bord-Kenngerät“. Kromě odpovědi na výzvu z pozemního EGONa („Ortung“) vysílal na odlišné frekvenci i IFF (toto je rozšířený z angličtiny převzatý termín „Identification Friend or Foe“, v řeči Luftwaffe se jednalo prostě o „Kennung“) identifikaci daného stroje, což umožňovalo, při správném „párování“ polohového signálu s IFF, rozlišit vlastní letoun od nepřátelského.

   Dosah radiolokátoru Freya EGON II (FuSAn 731) byl 250km, odchylka v měření směru jen 0,5° a vzdálenost byla určena s přesností na 300m. Pokud se autorovi podařilo zjistit, hlavní odlišnost staršího typu Freya EGON I (FuSAn 730) spočívala kromě většího vzájemného odstupu mezi přijímací a vysílací anténou v nižším dosahu, okolo 200km. Používané frekvence byly vyšší než u kompletů Y, přičemž opět jedna vlna sloužila pro výzvu a druhá pro odpověď. Komunikace od zaměřovače k letadlu probíhala na frekvenci 125 +/- 8MHz (přepínatelné) a opačným směrem na – a nyní si, prosím, vyberte – 156 nebo 168 MHz. První číslo pochází z popisu radiolokátoru, druhý je z údajů o vysílací části odpovídače Erstling. K již zmíněné vyšší odolnosti proti rušení či klamání přispívalo kromě IFF samozřejmě i to, že se jednalo o přístroj se směrovými anténami, na rozdíl od předchůdce jehož všesměrové antény musely mít „rozhled“ na celých 360° nad horizontem. Dolní ze dvou antén byla přijímačem, horní pak vysílačem, přičemž vyzařovací diagram byl co nejužší ve smyslu azimutu a naopak široký ve smyslu elevace, aby pokryl signálem letadla ve všech myslitelných výškách. Stejně jako u kompletů FuSAn 733 tedy zaměřování neevidovalo výšku, staralo se pouze o „dvojrozměrnou“ polohu letadala. Výhodou FuSAn 730 byla samozřejmě také „skladnost“ tohoto systému. Zaměřovač Freya EGON, ač v případě Pegasa se jednalo o pevné instalace, bylo možné poměrně snadno rozebírat a převážet a také potřebné zázemí bylo (po stránce stavební) skromnější, než ohromné soustavy věžovitých staveb kompletů Y (ačkoliv, jak bude dále uvedeno, na Praze měly být i Freyi vesměs umístěny na vrcholku věží). Pravděpodobným důvodem, proč se přesto FuSAn 730 a 731 vyskytoval na stanicích linie Y většinou jen jako doplněk, byl čas. První verze Freya EGON se objevila v roce 1944 a mnoho jich bylo instalováno až v roce 1945, tedy bezprostředně před koncem války.

Dobové dokumenty

   Díky laskavosti p. Ladislava Šindeláře (autora článku na příbuzné téma v HaV magazínu) máme k dispozici dobové fotografie, pocházející z bezprostředně poválečného období (léto 1945), které zachycují poškozené radiolokační zařízení základny.

   Na fotografiích je patrná jedna velmi zajímavá skutečnost. Hned několik snímků zachycuje Freya EGON na vrcholku impozantní dřevěné konstrukce, byť se jedná pouze otorzo složené z kabiny a svislé konzole, bez obou antén. Věž je konstrukčně podobná té pro typ Heinrich, podle dochovaných zbytků je však mírně mohutnější. Podobné umístění tohoto typu zaměřovače nebylo podle všeho nikde jinde zaznamenáno.

   Za pozornost stojí také prkenné bednění chránící žebříky pro přístup na plošinu. Na Atlantickém valu je nenacházíme, ale zde, ve výšce 860 m n.m. byly zřejmě úpravy umožňující provoz i v zimě a ve vichru užitečné.

Co se na místě dochovalo do dnešních dnů

   Už ze samotného záznamu o Pegasu v německé přehledové mapě se zdá, že se nejednalo o úplně typickou stanici svého druhu. Klasický „Y-Stellung“ se skládá ze 3 – 5 kompletů FuSAn 733 a 1 – 3 zaměřovačů typu Freya EGON, buď FuSAn 730 nebo FuSAn 731. Zatímco u kompletů Y je statisticky nejčastější plný počet 5, u Freya EGON se nejčastěji setkáme s průměrnou hodnotou dvou zaměřovačů na jednu stanici.

   Pegasus byl dle přehledové mapy Y Linien vybaven 5 - 7 komplety Y. Odsazení dvou posledních značek od předchozích pěti na štítku stanice vzbuzuje dojem dodatečného zvýšení počtu těchto kompletů, může ale také označovat dva přeživší peilery z původních pěti. S postupujícím časem a v rámci modernizace disponoval Pegasus až čtyřmi (!) zařízeními Freya, i když v tomto případě panují důvodné pochyby, zda byly před koncem války všechny instalace opravdu realizovány. Tak či onak, v kontextu ostatních stanic se jedná o nadprůměrně vybavenou základnu.

   Prozatím se podařilo v terénu nalézt 5 základen věží pro Heinrich, tvořených nezaměnitelnými betonovými patkami se dvěma šrouby. Tvoří souvislou klikatící se linii podél vrstevnice 850 m n.m., přičemž přesně dodržují předepsanou minimální vzdálenost pro dvě zařízení typu Heinrich, která činí 250m. Pro zajímavost, zde jsou vzdálenosti podle GPS, postupně od nejjižnější věže k nejsevernější: 249m, 254m, 252m, 242m. Odchylky od přesné hodnoty jsou zcela v mezích přesnosti GPS v zalesněném terénu. Fakt, že na stísněném temeni kopce bylo třeba při výstavbě nejít příliš nad minimální vzdálenosti nám spolu se znalostí těchto vzdáleností (opět, díky SES ;-) nesmírně pomáhal. Po nalezení první věže se hledání další stává rutinou, byť stále dost dobrodružnou. Pokud skutečně někde poblíž stojí ještě 2 další „peilery“ typu Heinrich, lze předpokládat že někde tvoří samostatnou linii, protože že ty dosud nalezené vedou od jedné hrany návrší až ke druhé.

   To co činí nálezovou situaci na Pegasu výjimečnou je fakt, že ze zmíněných pěti věží jsou pouze dvě z větší části či úplně odklizeny, zatímco zbývající tři leží víceméně tam, kam před desetiletími po celkovém zchátrání dopadly. Dřevěné části jsou samozřejmě převážně ztrouchnivělé, ale přesto je možné dopodrobna prozkoumat celou „anatomii“ věže (v určitém ohledu možná lépe než na stojící).

   Mezi dochovanými prvky lze nalézt téměř kompletní (byť samozřejmě rozdrcenou) kabinu z vrcholu stožáru, charakteristickou anténní konzoli z masivního plechu ve tvaru „T“, zbytky držáků jednotlivých dipólů s úlomky izolátorů, fragmenty kabeláže v překvapivě dobrém stavu a samozřejmě nespočetný spojovací materiál pro dřevěné konstrukce. Ten vypadá i po desetiletích velice kvalitně, včetně všudypřítomných „ozubených“ podložek, pevně zakouslých do dřevěných trámů. Pravděpodobně nejpůsobivější je okolí věže Heinrich č. 4 (číslování není dobové, jedná se o naše pracovní označení), jejíž malá část stále ještě stojí. Právě zde také leží podstatná část malé šestiboké kabiny, která spolu se základy malé montované budovy stojící v základech věže mimo pochybnost identifikuje tzv. „lehkou“ verzi Heinricha, která se zde, daleko za Atlantickým valem, používala zřejmě výhradně. „Težká“ verze, která měla celé pracoviště v rozměrné čtvercové kabině přímo nahoře na věži, musela být na výstavbu o dost náročnější a přitom na pohled rozhodně nevypadala odolněji než její lehčí sestra.

   Zprvu se nedařilo najít žádné zařízení typu Hans. Není divu, neboť Hans je mechanicky pouhý stožár, vyztužený v dolní části někdy robustní, někdy však sotva čtyřmetrovou trojnožkou. I tato trojnožka mívala své betonové patky, ty byly však ve srovnání se základy pro Heinrich velice subtilní a po desítkách let, jak dosvědčují zkušenosti z jiných stanic Y, jsou v zarostlém terénu jen velmi těžko k nalezení. Nakonec se na nás ale usmálo štěstí. Tak trochu podle přísloví "pod svícnem je tma" se nacházejí jen pár desítek metrů od současné meteorologické věže typické známky přítomnosti německého zařízení - zbytky bariéry z ostnatého drátu, izolátory, kousky historické kabeláže a cosi, co by mohlo být půdorysem kabiny obsluhy. Kromě povědomých typů kabelů je nejnápadnější vzdálenost  od nejbližší věže Heinrich: dle GPS 299m, shoda s udávanou povinnou vzdáleností 300m je výborná. Na základě toho bylo možné prohlásit zbytky za první nalezený Hans E-Mess Gerät. Nalezení dalších pozůstatků stožárů v pravidelných rozestupech již nebylo těžké, bylo však třeba počkat na jarní čas, protože známky přítomnosti těchto zařízení v zimě snadno ukryl sníh. Betonové patky jsme vlastně  nenašli vůbec - buď jsou někde schovány pod vrstvou hrabanky, nebo byly úchyty v tomto  konkrétním případě vyřešeny jinak.  Nebylo by divu, známky spěchu při výstavbě jsou na různých místech základny patrné ještě dnes. Celkem se podařilo mimo pochybnost určit umístění čtyř exemplářů Hanse, což je způsobeno tím, že "chybějící" Hans č. 1 se  nachází v bezprostřední blízkosti dnešní silničky a kromě typické smrkové houštinky s terénními nerovnostmi není na místě k nalezení nic. Je samozřejmě dost pravděpodobné, že ostatní  viditelné známky jeho přítomnosti vzaly za své při stavebních pracech, nicméně prozatím ho musíme brát pouze jako hypotetický.

   Umístění linie E-Mess Gerätů při západní hraně návrší ukazuje na to, že Pegasus měl zřejmě "vějířovité" uspořádání, jedno z typických rozložení stanic Y. Od centra v podobě kasáren se rozbíhala kabeláž k oblouku tvořenému zařízeními Hans, mezi kterými postačovaly rozestupy o velikosti 100m. Od nich se dále rozevírala až ke vzdálenější řadě stožárů Heinrich, jejichž minimální vzájemná vzdálenost činila již výše zmíněných 250m. Vzdálenost obou řad, přesněji řečeno vzdálenost žádné dvojice Hans - Heinrich nesměla být nižší než 300m.

   Posledním přístrojem, jehož pozůstatky jsme hledali, byl typ Freya EGON. V případě Pegasa se podle hned několika pramenů jedná o starší variantu FuSAn 730, přičemž pojem „starší“ je třeba brát relativně, v každém případě se zde jedná o zařízení sloužící nejvýše něco málo přes rok před koncem války. Polohu jednoho z těchto zaměřovačů se podařilo nalézt poměrně snadno. Na západním okraji náhorní plošiny kopce stojí neobvyklá kamenná stavba beze střechy, nesoucí stopy po masivní ale spěšné betonáži a se zalomeným vchodem. Uvnitř lze nalézt hliníkové vodiče, chráněné kromě izolace ještě opletením tenkými ocelovými pásky (stejný druh kabelů se vyskytuje na různých místech celé stanice). První dojem by sice mohl svádět k tomu, že se jedná o nějakou stavbičku s elektronikou příslušející k ostatním radiolokátorům, ale některé nápadné prvky prozrazují, že tomu tak není. Střecha budově nejen že chybí, ale podle všech známek na ní nikdy nebyla. Také stavební sloh, neznající okna a kombinující poněkud chaoticky kamenné zdivo s betonem litým do nedokonalého bednění, ukazuje na to, že máme co do činění s klasickou ochrannou zdí okolo pozice zaměřovače Freya. Hned u této první Freyi se ale nevyhneme spekulacím - není moc jisté, jestli jde v tomto případě o Freya EGON, nebo o Freya LZ, tedy skutečný radar pracující s odraženým signálem a vzhledově EGONovi velice podobný (většina mechanických dílů byla totožná). Umístění na zemi tomu celkem nasvědčuje - přehledové radary nebývají umísťovány nijak vysoko. Desítky podobných zdí, označovaných jako „Splittermauer“, lze nalézt na místech bývalých stanovišť tohoto radiolokátoru na západ o našich hranic. Přesné provedení těchto zdí se případ od případu mírně liší, vždy se ale jednalo o co nejpevnější rychle zbudovanou ochranu stojanu a kabiny obsluhy, takže nad věnec zdi čněl pouze nosník se zářiči antén.

   Nápadnou věcí je vzdálenost od nejbližší věže Heinrich, která činí 301m. Stavba se nachází přesně v místě, kde měl při zachování obvyklých rozestupů stát jeden ze stožárů zařízení Hans, konkrétně ten s číslem 4.  Přestože ochranná zeď do  řady Hansů při západní straně návrší Prahy takto dobře zapadá, neměla by s tímto o generaci starším typem radiolokátoru mít nic společného. Dokonce  by od něj měla být vzdálena minimálně 300m, což zde evidentně neplatí.

   Nabízí se tedy domněnka: ke konci války byly komplety Y postupně demontovány, přičemž pro umístění tohoto konkrétního kusu novější Freyi posloužilo zasíťované pozemní stanoviště. Z hlediska nutných přípravných prací by to bylo jistě velké urychlení.

   Další a tentokrát působivé relikty najdeme  na  jižní straně návrší, opět v podobě čtyř betonových patek, ovšem překonávajících svou mohutností  i ty určené pro Heinricha.  Stála na nich největší dokončená věž základny a na jejím vrcholku  Freya EGON, díky historickým fotografiím jediná prokazatalně nainstalovaná (proto jsme ji také interně označili jako "1").  Takovéto visuté umístění nebylo pravděpodobně použito kromě Pegasa nikde jinde, přinejmenším tomu nic nenasvědčuje.

   Vytažení radiolokátoru na téměř třicetimetrovou věž sice může vypadat jako akrobatický kousek, ale dobové fotografie z Atlantického valu dokazují, že německá armáda měla k dispozici  lehké a přitom vysoké skládací jeřáby, které za cenu jistě na právě pohodlné obsluhy dovolily zvedat do výšky i takového "macka", jakým byl radar  Würzburg Riese. Vyzvednutí lehčí Freyi  tedy nebylo nic výjimečného. 

   U úpatí věže se nachází poměrně hodně drobných  trosek, včetně původní kabeláže, zbytků nejméně jedné malé stavby a dokonce i kamen. Na rozdíl od všech ostatních lokalit na Praze je zde i dost modernějších reliktů, dokládajících druhotné použití místa pro práci poválečných radiostanic apod., jak bude dále uvedeno v kapitole o poválečné historii Pegasa.

   Umístění Freyi na spojnici  mezi Hans a Heinrich sady "1" napovídá, že i zde možná sehrála roli možnost využít stávající kabeláž, do té doby vedoucí po trase  centrála - Hans 1 - Heinrich 1. Ostatně vzhledem k minimálním vzdálenostem, nutným k zamezení nežádoucí interferenci , bylo po uvedení Freyi do provozu tak jako tak nutné první sadu peilerů  vypnout.

   Další věže stejného typu byly připravovány severně od té první. Jedna z nich měla stát na místě dnešního meteoradaru a jedna její patka se ocitla až za plotem současného areálu. Jako zajímavost lze uvést, že hned vedle ní lze rovněž skrz pletivo vidět udržované základy ocelové příhradové věže, vybudované v poválečném období. V okolí nenajdeme žádnou kabeláž, ocelové ani dřevěné pozůstatky konstrukce. Podle fotografií z roku 1945 tato věž sice stála, avšak nenesla na své plošině nic - nepřehlédnutelná kabina radiolokátoru Freya chybí.

   Pro autora bylo velkým překvapením, když byla ještě o něco severněji nalezena v nehostinných smrkových houštinách další čtveřice patek, tentokrát na první pohled nedokončených (dík za nález patří VHSB).  Zajímavý je používaný stavební postup. V prostředku patek byly ponechány obdélníkové otvory, odhadem nejméně metr hluboké, končící nyní všemi barvami hrající vodní hladinou. Sem měly být patrně následně zapuštěny dvojice masivních šroubů spolu s další armaturou a zality betonem.

   Celkem by se tedy bývaly mohly na Pegasu vyskytovat až čtyři zaměřovače Freya EGON (tři na věžích a jedna na pozemním stanovišti), což nakonec odpovídá i štítku stanice na dobové mapě. Nejméně dvě z nich však nebyly nikdy uvedeny do provozu a možná ani dodány. Dále je možné, že na pozemním obezděném stanovišti nestála Freya EGON, ale "klasický" radar Freya LZ. Poněkud podivné jsou vzájemné rozestupy EGONů. Měly by být nejméně třistametrové, což  zdaleka neodpovídá realitě.  Ve skutečnosti kolísají od 160 do 230m. Buď se podařilo Luftwaffe odolnost radiolokátorů vůči vzájemným interferencím technicky zmenšit natolik, že tyto vzdálenosti stačily, nebo byla situace dostatečně napjatá na to, aby se stavělo i s rizikem porušování předepsaných limitů. 

   Z nalezeného vyplývá, že v plánu bylo vypínat a nahrazovat původní peilery postupně, přičemž modernizace byla zahájena na jižní straně návrší a měla pokračovat postupně směrem k severu.  Pokud to šlo, byla zřejmě využita původní kabeláž. Skutečně zprovozněny byly nejvýše dvě Freyi - jedna na plošině a snad jedna na zemi.

   Kromě výše popsaných nepřehlédnutelných zbytků vojenských zařízení nacházíme na Praze celou řadu drobnějších připomínek základny. Jedná o různé zemní úpravy, zákopy, jednoduché protiletadlové kryty či zbytky oplocení, evidentně částečně elektrifikovaného. U některých věží najdeme kruhový plot z ostnatého drátu, zarostlého hluboko do kmenů stromů, které byly ve čtyřicátých letech mladými několikametrovými smrčky. Velmi dobře je zachovalý u čísla 3. a 4., nejspíš díky faktu že základy těchto věží jsou ještě obklopeny původním lesem. Oplocení mělo průměr 70m a bylo dvojité, s odstupem přibližně od 2,5 do 3,5m, podle toho jakou rozteč nabízely právě okolní stromky. Postavení flaku se zatím určit nepodařilo, otázka je, zda po nich něco zůstalo.

   Na západním svahu Prahy stála kasárna pro 120 vojáků a 42 spojovatelek. Dnes na tomto místě najdeme suterénní část budovy s garážovými vraty, zastřešenou ne sice nově, ale evidentně v poválečné době. V současnosti je tento objekt využíván jako tzv. "sněžná jáma", t.j. sklad sazenic stromků ve tmě a na sněhovém podkladu za účelem prodloužení jejich doby vegetačního klidu. (za upřesnění patří dík p. Josefu Šeflovi) Podle upozornění jednoho ze čtenářů se v tomto konkrétním případě nejedná o německou stavbu, nýbrž o pozůstatek "nových" kasáren z doby poválečného využití základny Ministerstvem národní bezpečnosti (a později Ministerstvem vnitra), konkrétně o podezdívku někdejší jídelny. Těžko soudit - když odhlédneme od současného zastřešení, kamenný suterén nijak nenapovídá, ze které doby pochází. V okolí se nachází další terénní nerovnosti, zbytky cihel a plechů. Původní kasárna, stojící na tomtéž místě, se celkově nedochovala - část jich v roce 1945 vyhořela a budovy podléhaly postupně zubu času a demolici. Přesné informace se zřejmě v terénu zjistit nepodaří, zachoval se však plánek nakreslený p. Jelenem ml., přímým účastníkem květnových událostí v roce 1945 na Praze. Zachycuje skupinu budov velmi dobře odpovídající složení analogických základen jinde po Evropě. Kromě obytných budov zde najdeme i strážnice, muniční sklad, vodárnu, sklad uhlí či sál s jevištěm. Na fotografiích z devadesátých let minulého století je vidět v areálu několik polorozpadlých budov, opět je ale těžké určit přesně éru, v níž byly postaveny.

   Další (netechnická) část areálu včetně kasáren pro ženskou část personálu se nacházela bezprostředně vedle hájenky na Rovinách, nasvědčuje tomu aspoň několik řádek v knížce J. Šefla. V okolí jsou skutečně četné připomínky osídlení kasárenského typu (m.j. také studna), vesměs se ale nedají přesně datovat.  Výjimkou v tomto ohledu je svastika vyrytá do kůry jednoho ze stromů u křížku vedle bývalé hájovny (díky za informaci a fotografie p. Tomáši Vávrovi).

Zúčastněné firmy

   Z drobných nálezů lze částečně odvodit, jaké firmy byly  zainteresovány na dodávkách vybavení pro stanici.

   Malý zbytek konektoru nalezený poblíž jednoho z Heinrichů nese nápis "Bauart Siemens LGW". Společnost LGW byla dceřinka Siemensu (Luftfahrtgerätewerk Hakenfelde GmbH), vzniklá oddělením od Siemens Flugmotorenwerk v roce 1940 a po válce opět zaniklá. Specializovala se výslovně na leteckou elektroniku a přístroje. Stručný popis této firmy zde.

   Dále jsou na několika místech k nalezení podlouhlé krabice s dvěma řadami robustních kontaktů. Jsou to místní kabelové závěry, jaké se používaly během války a  ještě pár desetiletí po ní na koncích sdělovacích vedení. Montáž byla ruční práce: krabice závěru byla otevřena podle typu zezadu nebo zepředu, dírou-průchodkou se do ní protáhl svazek s většinou olověným stíněním. Stínění bylo naletováno na vnitřní stínění krabice (cínovaná folie, nebo něco podobného). Konec svazku byl rozpleten a jednotlivé vodiče naletovány na kontakty. Následně byla celá krabice zalita parafinem a zavřena, takže byla úplně stíněná a jakž takž i vodotěsná. Kontakty byly zvenku vrtané a se závitem, pod šroubky byly uchyceny dráty lokálních vedení. Tím se lišily "místní" závěry od "dálkových", které byly místo toho opatřeny klemami na propojení s dalším svazkem. O výrobci není pochyb -  některé ze závěrů nesou nápis KABLO. Podíváme-li se do historie dnešního podniku NKT Cables, najdeme zde záznam " 1939 - závod přeorientován na výrobu polních telefonních kabelů pro německou armádu" (viz. web. stránky  NKT Cables). Shrnuto - leží zde zbytky lokální telefonní sítě, vyrobené pro Luftwaffe někdejším KABLO Kladno.

   Přibližně pod Freyou se podařilo najít také zajímavého "ježka", s nápisem "REICHSPOST" na železném zakrytování. Výrobcem této slaboproudé svorkovnice, která téměř jistě také náleží k telefonnímu systému, je firma Wilhelm Quante se sídlem ve Wuppertalu (logo WQ se nachází na zadním krytu závěru). Zabývala se produkucí všemožných druhů kabeláže (podobně jako u nás KABLO) a v předválečném Československu vlastnila několik patentů. Po svým názvem existovala až do roku 2000, kdy ji převzal koncern 3M. Základní informace o firmě lze nalézt na stránkách radiomuseum.org.

Vojenská posádka základny Pegasus

   Nejprve něco oficiálních údajů: jméno stanice: Jägermeßstellung PEGASUS – Y, typ zařízení: FuSAn (3 x Freya Egon (možná 4x), 7 x Y-Linie), umístění: Rosental (Böhmen) Prager-Bg., posádka: 12. Jägerleit-Kompanie, II. Abteilung / Luftnachrichten-Regiment 217, číslo polní pošty: 63075

   Nezajímavá není ani geneze útvaru, dokumentující tak trochu vývoj přístrojového řízení stíhacího letectva Luftwaffe. Rodokmen jednotky dislokované na Praze se počíná 205. leteckým spojovacím plukem (Velitel: plk. Walter Dumcke, 5.43 – 9.44, štáb: zformován 10.5.43 v Schleissheimu (tj. býv. Rakousko), dne 2.9.44 přejmenován na štáb 227. leteckého spojovacího pluku – nejedná se o překlep, skutečně 227., nikoliv 217.)

   Z I. oddílu 205. pluku byl rovněž v září 1944 zformován 217. letecký spojovací pluk (Velitelé: plk. Heinrich Scholdan, 9.44 – 2.45, plk. Rudolf Strobl, 16.2.45 – 8.5.45, štáb: zformován 2.9.44 v Pfaffenhofen an der Ilm (Bavorsko) ze štábu 97. leteckého spojovacího a hlásného pluku)

   Tento pluk měl dva oddíly, z nichž nás zvlášť zajímá ten druhý. II. oddíl byl zformován 2.9.44 (tedy ve stejný den jako štáb celého 217. pluku) v Ilmmünster bei Pfaffenhofen (Bavorsko) ze štábu IV. oddílu 205. leteckého spojovacího pluku.

   Tento oddíl se skládal z několika rot. Některé z nich vznikly transformací z jiných, zejména z bývalých součástí 205. pluku, jiné však byly založeny jako nové, bez předchůdce. Mezi tyto nové roty patřila i „12. rota řízení stíhacího letectva v Rožmitále v Čechách“, posádka obsluhující Pegasus-Y.

   Bylo by zajímavé vědět, zda před zářím 1944, kdy jednotka vznikla, probíhala na Praze pouze výstavba, či měla stanice nějakou, třeba i provizorní, obsluhu. Pokud ne, pak byla uvedena do provozu skutečně až v hodině dvanácté.

Poválečné osudy  stanice

   Tato kapitola je založena z velké části na materiálech p. Stanislava Vystavěla, autora knihy "Bez nich by nevzlétli", zabývající se  speciálně radiovou a navigační složkou letectva, dále na informacích od p. Karla Gabriela, někdejšího pracovníka Škody Plzeň a na osobních vzpomínkách p. Čeňka Kožnara, který se na Praze několikrát ocitl v rámci povinné vojenské služby v polovině 60. let. Ukázalo se, že informace o poválečném období jsou paradoxně vzácnější než ty z válečné doby.

   Po válce spravovalo základnu Ministerstvo národní bezpečnosti, sídlila zde jeho 1. radarová ústředna. Toto poněkud netypické zařazení vojenské základny (v dnešní terminologii vlastně pod Ministerstvo vnitra) skončilo v roce 1950, přidělením pod 1. letecké operační středisko vojenského letectva. 1. LOS bylo zřízeno 15. 2. 1950 ve Kbelích a o základnu na Praze coby svou hlavní radarovou ústřednu se rozrostlo 15. 12. 1950.

   Není úplně zřejmé, do jaké míry a zda vůbec podařilo uvést původní zařízení znovu do provozu, ať již se jedná o Y-peilery nebo zaměřovače Freya EGON.  Na bezprostředně poválečných fotografiích je zařízení evidentně poškozené (některé značně) a také Josef Šefl píše ve svém "Povídání o Brdech" o svržení části vybavení z věží a odpalování náloží před odchodem německé posádky do zajetí. 

   Na druhé straně Škoda Plzeň kořistní radiolokátory nejen opravovala, ale vyráběla i nové kusy. Na Prahu byly ze Škodovky dodány přístroje Freya LZ, tedy již ne zaměřovače, ale pravé radary, fungující na principu odrazu radiových vln. Jedinečný doklad o tomto snažení podává dokument z července 1950, který nám poskytl p. Gabriel. Jedná se o zprávu z přejímky dvou kusů radarů Freya LZ (v československém vojsku označovaných RZ-III-sloup.) na kopci Praha, doplněnou o analýzu možných příčin dosavadních neúspěchů a o návrhy na další opatření. Z textu vyplývá několik až kuriózních okolností. Technici museli získávat veškeré informace o ukořistěných zaměřovačích "zpětným inženýrstvím", přičemž  zařízení snesená z věží na na Praze byla vesměs v dezolátním stavu a možnost teoretického ověření vyslovených domněnek nulová. Získaná fakta bylo možné potvrdit až experimenty na místě, při použití různých kombinací opravené a původní techniky, což také výše zmíněný dokument připouštěl a navrhoval.

   Přes takto složité podmínky prokázali řešitelé technické části úkolu správné technické instinkty. Konstatovali např. rozdílnost mezi přijímacími a vysílacími anténami, a správně také vyhodnotili fakt, že radary na věžích vykazovaly při pokusech velké množství parazitních odrazů od pozemních cílů. Vyslovili tedy domněnku, že se původní zařízení byly "identifikačními přístroji pro vlastní svazy". Dnes víme, že byli velice blízko pravdě. Freya EGON žádnými odrazy od falešných cílů (i přes obrovský rozhled do krajiny) samozřejmě netrpěla - pokud se nejednalo o letoun vybavený odpovídačem, vysílajícím na dohodnuté frekvenci, byl objekt pro EGON neviditelný. Radary Freya LZ bylo naproti tomu třeba umísťovat téměř na zem a do nižších poloh, aby "viděly" pouze letadla nad horizontem.

   Nelze vyloučit, že kromě této snahy rozchodit ve své době nejmodernější zařízení byly po válce na Pegasu po určitou krátkou dobu provozovány i již vlastně trochu zastaralé Y peilery. Letadel německého vzoru vybavených odpovídající vysílačkou u nás létalo zpočátku dost. Znamenalo by to však, že někdo musel tato zařízení opravit a případně vyřešit nějak vzájemné interference s pokusně provozovanými Freyami. Na to nelze spolehnout, z dokumentu ale přinejmenším vyplývá, že u peilerů byl znám aspoň účel a způsob fungování.

   Dále je bezpečně doloženo, že objekty na vrchu Praha sloužily armádě i poté, co již byla původní elektronika dávno minulostí. Využívány byly stojící věže a později aspoň zasíťovaná stanoviště, kde původně stály. Na místě jediné dokončené věže pro Freyu najdeme kromě původních patek pro dřevěnou konstrukci také několik menších úchytů a v jejich  blízkosti zbytky kabeláže, která svým moderním vzhledem odpovídá přinejmenším 60. a ještě spíš 70. letům minulého století. 

   Plastický obraz života radarové ústředny v poválečném období podává Ing. Ladislav Šír, CSc., v citaci převzaté s laskavým svolením od p. Stanislava Vystavěla:

„V průběhu druhé světové války zřídila Luftwaffe na kopci Praha jedno ze zaměřovacích středisek systému „Y“ / FREYA, spojených mezi sebou někam do prostoru Norimberka. Středisko na kopci Praha v Brdech sestávalo údajně až z devíti až jedenácti padesátimetrových věží, sestavených z dřevěných trámů s náhorní plošinou s anténou a kabinou pro operátory a aparaturu. Na plošinu bylo nutno vylézat po dřevěných žebřících mezi několika mezipatry. Výstup aparatury byl navázán na sdělovací kabel. V roce 1948 řešil Vojenský projektový ústav rekonstrukci, při které byly pod každou věží postaveny domky s energetickým a sdělovacím vybavením a pod vrcholem kopce zřízeny vojenské kasárny pro obsluhovatele. Podle vyprávění tehdejšího velitele por. Jakubce (?) (kterého navrhl do funkce důstojník Viščak) sloužila na kopci rota vojákyň z povolání, dále pak šest vojáků základní služby (kuchaři, topiči a řidič).

Po Jakubcovi převzal středisko důstojník Arnošt Kodíček, za něhož bylo středisko v padesátých letech zrušeno. Na počátku šedesátých let žil v kasárnách jediný voják základní služby vybavený telefonem a motorkou. Jeho povinností bylo uzavírat příjezdové cesty při leteckém zaměstnání ve vojenském újezdě.

Major Jakubec mně při prohlídce stanoviště v roce 1961 vyprávěl hrůzostrašnou historku z nočního poplachu celé roty, kdy proti údajnému narušiteli vojákyně vystřílely celkem 16.500 nábojů, narušitel však nebyl nalezen, ale co hlavní – nikdo nebyl zraněn. V dalším se svěřil, že udržet vojenskou kázeň v tomto zapadlém koutu uprostřed vojenských lesů s daným personálním obsazením byl velký problém, který musel vynalézavě řešit. Snad si některé bývalé Dívky v modrém vzpomenou, k čemu sloužil dřevěný sloup na nádvoří. Též ale šlo o velké riziko při zavádění dívčích směn na stanoviště ve věži v zimě, jednak pro sníh, jednak při lezení po namrzlém žebříku do padesátimetrové výšky.

   V citovaném textu je několik drobných a zcela pochopitelných nepřesností, ale především je to v mnoha ohledech nenehraditelné svědectví, potvrzující mimo jiné i konec systematického provozu základny někdy v 50. letech.

   V následujících letech byly na vrcholu Prahy provozovány různé radiostanice, využívající jak  postupně chátrajících věží, tak i vlastních montovaných stožárů. Umísťovány byly v okolí věže pro Freya EGON 1 a dnešního meteoradaru.  Doloženy jsou následujícíc typy:

- RDV 68 "Hora", což byla radiostanice v pásmu 700MHz, schopná zprostředkovat pomocí impulsní modulace telefonní spojení na 8 kanálech. Zařízení cestovalo ve dvou skříňových Tatrách 805 - v první z nich s malým sklopným stožárkem na střeše se nacházela elektronková radiostanice, ve druhé dva dvoutaktní agregáty, drátěné paraboly a koaxiální kabely. Zajímavou vlastnost stanice připomíná Čeněk Kožnar: pro vyzvánění se vymazal kanálový impuls na příslušném kanále, takže při celkovém výpadku spojení zvonily všem účastníkům telefony.

- R 404, vyspělá retranslační stanice, umožňující provoz telefonního radiového spojení na až 24 kanálech. Postavena byla na podvozku ZIL 131, přesněji řečeno na až 3 ZILech, protože jeden vezl radiostanici, druhý elektrocentrálu a třetí přes 30m vysoký stožár se dvěma parabolickými anténami o průměru  1,5m, které se umísťovaly na jeho vrchol.

- R 834, výkonná (až 800W) UKV radiostanice pro komunikaci s letouny, umísťovaná na různých podvozcích, v našem případě na PV3S.

   O stavu, v jakém byla základna v roce 1964, vypovídá vzpomínka p. Čeňka Kožnara, který Prahu párkrát navštívil v rámci vojenské služby. Povšimněme si mimo jiné zmiňovaných typů stanic:

Na vojně jsem byl na Praze dvakrát. Poprvé v roce 1964 se stanicí RDV68 Hora. V noci jsme přijeli na Prahu a vylezli na Heinrich 2, připevnili paraboly a navázali spojení. Ráno jsme s hůzou zjistili, že jedna zadní noha věže je uhnilá. Chybělo jí asi půl metru. Museli jsme losovat kdo poleze nahoru demontovat paraboly. Přežil jsem to. Tomu ještě předcházel incident před výjezdem na kótu. V Nepomuku u závory nás zastavil voják a nechtěl nás pustit dál, protože jsou střelby. Jeden spolubojovník se pochlubil, že cestu zná, tak jsme pokračovali. Když nás vedl po hrázi dolního Padrťáku, tak po ploše pod bývalou Záběhlou jezdily hadrové makety tanků a od Kolvína na ně stříleli. Rychle jsme se otočili a vrátili zpět do Nepomuku. Tam nás již čekali a průšvih byl jako hrom. Proto jsme vyjeli na Prahu až potmě. Věž stála poblíž hřebenové cesty ke sv. Janu. Když jsme za dva dni balili, tak jsem si všiml ještě dvou věží ve směru na severovýchod. V jakém stavu byly nevím, nebyl jsem u nich. Naše věž měla částečně kryté žebříky, nebo to lze nazvat velmi strmé schodiště. Nahoře byl dřevěný ochoz a uprostřed malá bouda. Byla prázdná a otevřená.

Podruhé jsem byl na Praze o rok později se stanicí R404, která byla vybavena kovovým skládacím stožárem, takže jsme nahoru již nemuseli lézt. Stavěli jsme ji přibližně na místě dnešní betonové věže. Bohužel jsem se nebyl podívat na ty staré po Němcích, ale vzpomínám, že ještě začátkem sedmdesátých let byly vidět ze silnice nad Voltuší. Po roce 2000, kdy jsem pracoval u firmy která vyráběla radioreléové zařízení pro armádu, jsem se dostal na věže na Praze a Sádce.

Kam dál

   Vzhledem k dosavadním povzbudivým výsledkům bude pátrání na místě i v podkladových materiálech dále pokračovat. Ačkoliv jen máloco přináší v terénu takovou zábavu jako odhalování stanovišť radiolokátorů, možná zajímavější než  nálezy dalších kusů by bylo určení linie vnějšího plotu základny či obstarání solidnějších informací o nestandardním umístění zaměřovače Freya EGON na dominantní věži stanice. Přispělo by to k rekonstrukci celkového pohledu na základnu, jaký je dnes k dispozici u některých analogických zahraničních stanovišť.

   Je třeba také otevřeně napsat, že každý den správného fungování tohoto pozoruhodného zařízení měl svou temnou stránku – pomáhal prodlužovat nejhorší konflikt v moderních dějinách. U této základny také položil svůj život zaměstanec lesní správy v Padrti Václav Kreidl, když se dne 5. května 1945 pokoušel s několika dalšími občany přesvědčit německou posádku, aby složila zbraně. Zatímco ostatní vyjednavači byli zadrženi, Václav Kreidl byl na útěku zastřelen. Čas už však snad zahladil i takto vážné rány, nakonec i tenhle článek, při jehož vzniku nezištně pomáhali lidé z několika zemí, je toho dokladem.

   Technická stránka stanic Linie „Y“ je i po letech fascinující. Bylo by velmi zajímavé znát jedno tajemství, které se ale dnes již nedá rozluštit: Co se asi honilo v hlavě velitelům a expertům německého vojenského letectva, když již na jaře roku 1941 (a to nepočítáme nezbytné přípravy) zahájili stavbu tohoto zařízení, které svým významem mohlo sehrát a také sehrálo největší roli až v závěru války, kdy německá území čelila stále četnějším náletům spojeneckých bombardovacích svazů a stíhači Luftwaffe tak operovali v dosahu Pegasa umístěného hluboko ve vnitrozemí. Není pravděpodobné, že by německá branná moc podnikala akce podobného významu chaoticky, spíše se zdá, že přes oficiální vítězný kurs se vojenští taktici a technologové již tehdy v tichosti připravovali na to, že v dohledné budoucnosti budou čelit nevyhnutelnému...

   V souvislosti s nálezy padlých věží mám jednu prosbu: pokud přes všechna níže zmíněná protivenství Pegasus navštívíte, odolejte prosím pokušení odnést si na památku suvenýr či dva, ačkoliv sám připouštím, že to někdy není lehké. Věže, vzhledem ke svému nevelkému stáří, nejsou nikterak chráněnou památkou. Zároveň jsou ve stavu, který je už daleko za „bodem obratu“ a bezpečně vylučuje nějakou rekonstrukci. Během pár dalších desetiletí je postupně pohltí příroda. Přesto to vypadá, že trosky ve smrčinách na Praze jsou jediným do této míry zachovaným zařízením svého druhu v Evropě a tím pádem i na světě, čímž mají pro nadšence nesmírnou cenu. Je skvělé udržet ještě po léta možnost studovat je tam, kde jsou. Dovolím si použít heslo jednoho ze zahraničních autorů, píšícího anglicky o opuštěných industriálních památkách, které v češtině tak pěkně nevyzní: „Take nothing but photos, leave nothing but footsteps“. V naší mateřštině je ostatně taky jeden pěkný bonmot: „Jaké si to uděláme, takové to budeme mít“.

Poděkování

   Tento článek je výsledkem spolupráce mnoha lidí, jak je patrné z následujícího seznamu pramenů. Nejméně dva z nich je však nutné zmínit zvlášť, protože se v jejich případě jedná spíše o spoluautorství než „pouhou“ pomoc. Děkuji redakčnímu kolegovi Standovi „Stanovi“ Čechurovi za perfektní spolupráci v terénu a Michaëlu „SES“ Svejgaardovi, autorovi stránek www.gyges.dk , za poskytnutí neocenitelných historických pramenů a řady klíčových informací.

Dík patří dále:

- p. Ladislavu Šindelářovi za posktytnutí originálních fotografií 

- p. Stanislavu Vystavělovi, autorovi publikace "Bez nich by nevzlétli", za cenné materiály o poválečném období na Praze

- p. Karlu Gabrielovi, za materiály objasňující poválečný technický vývoj základny

- p. Čeňku Kožnarovi, za osobní vzpomínky na voj. službu v okolí kopce Praha

- VHSB, za nález nedokončené sady patek kousek od vrcholu

- celé řadě lidí z lostplaces.de, za rady a srovnávací materiál.

Použité prameny

• www.gyges.dk Bezkonkurenčně nejlepší zdroj informací o německém letectvu a námořnictvu během 2. světové války, se zvláštním zaměřením na komunikační a radiolokační techniku a systémy řízení. Dánský autor Michaël Svejgaard kromě neustálého rozšiřování zveřejněného obsahu provozuje i malé nakladatelství, ve kterém vyšlo několik knížek právě o výše zmíněných tématech. Jazykem stránek je převážně angličtina, originály samozřejmě německy. Pro rychlejší orientaci následuje několik odkazů přímo k nejrelevantnějšímu obsahu

  • http://www.gyges.dk/chap%2010a%20mod%204.pdf - perfektní přehled radiolokační techniky Luftwaffe

  • http://www.gyges.dk/Jargerleit%20Stellungen.htm - čtyřdílná stať speciálně o řízení stíhacího letectva

  • http://www.gyges.dk/the_luftnachrichten_dienst.htm - celá sada pojednání o leteckém spojovacím vojsku a hlásné službě. Z pohledu linie „Y“ jsou asi nejzajímavější články o řízení nočních a denních stíhačů, nakonec ale stejně neodoláte a přečtete stránky celé od A do Z.

• http://www.lostplaces.de/forum/viewtopic.php?t=5827 - v tomto vlákně fóra je mimo jiné přehled minimálních vzdáleností mezi jednotlivými komponenty zaměřovačů. Aktivním přispěvatelem je ovšem opět autor stránek uvedených v předchozím bodu.; převážně německy

• http://www.cdvandt.org – přehled německé komunikační techniky a příbuzných oborů, bez omezení časového období. Naprosto perfektní. I zde bude vhodné zvýraznit konkrétní články; stránky samotné v angličtině, většina orig. dokumentů v němčině

  • www.cdvandt.org/Landsberg-Tagung-17.pdf - technický popis fungování goniometrického zaměřovače

  • http://www.cdvandt.org/Navigati.pdf - blokové schéma a popis fungování systému zaměřovačů linie „Y“

• http://www.noding.com/la8ak/29a.htm – detailní popis leteckého odpovídače FuG25A (Erstling); převážně německy

• http://www.ww2.dk/ground/ln/ln217.html – struktura leteckého spojovacího vojska Luftwaffe, stránka 217.pluku; německy

• http://forum.axishistory.com/viewtopic.php?f=20&t=41495&st=0&sk=t&sd=a - další fórum a další vlákno o leteckých a námořních radiolokátorech; anglicky

• časopis Historie a vojenství, č. 1/2007, článek "Hlásná služba na území Čech a Moravy v letech 1939 - 1945", autor Ladislav Šindelář

Upozornění:

Území středních Brd je částečně využíváno k výcviku vojsk. Jakýmkoliv neoprávněným vstupem na sebe berete riziko finančního postihu . Autor tohoto textu neodpovídá za jakékoliv problémy plynoucí z nerespektování tohoto upozornění.