Voda je pro les jako krev pro člověka. Protože se v posledních letech hodně hovoří o změnách v koloběhu vody, chtěl bych se tímto článkem zamyslet nad organismem, kterým je les, a zejména nad jeho vodním režimem.
Všeobecný popis
Průzkum horní Bradavy jsem si nezvolil náhodou. Jde o typický brdský potok s množstvím drobných přítoků a hustou cestní sítí v širokém plochém údolí srovnatelném například s Obecnickým potokem nebo s pramennou oblastí Padrťského potoka. Tato oblast historicky zasahuje do poříčského, rožmitálského a zbirožského panství. Jejich hranice nerespektují přirozená rozvodí. V současnosti zde hospodaří Arcibiskupství (dříve Lesy ČR) a VLS.
Na půdorysu jednoho typicky brdského potoka, pramenícího na slepencích a buližnících, v kyselých smrkových monokulturách i v listnatém lese, vrchovišti i suťovými prameny, jsem se pokusil pochopit zákonitosti vlhkosti lesa, srážek a odtoku. Snažil jsem se popsat způsob, kterým člověk zásadním způsobem ve zdejším prostředí ovlivnil tyto veličiny a zároveň jsem hledal širší souvislosti mezi hospodařením člověka v přírodě a změnou projevů lokálního klimatu. Ponecháme stranou vyšší sluneční aktivitu, vlivy skleníkového efektu a další globální záležitosti velmi těžce ovlivnitelné.
Bradava jako nejvýznamnější pravý přítok Úslavy je 28 km dlouhý vysychavý tok s tendencí bleskových povodní. Největší přítoky jsou v polovině toku zleva Mítovský potok a zprava Bojovka. Vlastní jméno Bradavy je keltského původu a znamená řeka lososů. Pokud je mi známo, říčku obývají pstruzi. Ale lososi se prý v minulosti na Mži a na jejích přítocích hojně vyskytovali. Mimochodem, Úslava, nebýt chyby v 18. století při rytí Vogtovy mapy, by se dodnes jmenovala svým původním jménem Bradlava, kterýžto název zůstal alespoň na jejím pramenném potoku. Na těch lososech v téhle oblasti tedy něco pravdy bude.
Jako pramen Bradavy je označován potok pramenící nad Míšovem. Jenže který?
Jednou je to Bílý potok pramenící pod kótou 718, jindy je to jakýsi potok na různých mapách různého tvaru a směru pramenící jihovýchodně od Míšova, na starých mapách zvaný Červený. Aby toho nebylo málo pro dokonalé zmatení, mnohdy se část Bradavy (pod Borovnem mimochodem zvaná též Borovenským potokem) nebo i pramenný potok jmenuje také Koukalka. Na mapách se to pak všelijak kombinuje. Jeden aby se v tom vyznal.
Pro další povídání jsem si dovolil situaci zjednodušit tím, že Bradavou budu nazývat potok vzniklý soutokem Bílého (od kóty 718) a Červeného potoka (ze severních svahů Marásku). Problém skutečného pramene Bradavy tak přesuneme dál, a to na hledání pramenů těchto dvou potoků.
Zájmová oblast je uzavřena odtokem Bradavy od rybníka Koukalka a průtokem levostranného přítoku od úpatí Planinského vrchu skrze propustek pod silničkou z Dolního Borovna na východ.
HISTORICKÉ STOPY
Vyměřování lesů
Odpradávna se panské hranice v lesích značily kamennými valy a hlavně příkopy, ty byly a stále jsou pro tekoucí vodu drenáží, sběračem a následnou vodotečí. Při průzkumu potoků jsem se nevyhnul ani těmto místům a našel jsem v těsné blízkosti hranice panství Rožmitál další tři body rožmitálské lesní vyměřovací sítě, vždy s koncem průseku z rožmitálské strany tak, jak je to běžné i u jiných již nalezených okrajových bodů.
To, že se lesy vyměřovaly nejen na rožmitálské straně, dokumentuje nález čtyř kamenných mezníků na křižovatkách průseků poříčské sítě. Všechny jsou ve vyšších partiích svahů Marásku, jeden na mitrovické straně.
Jak známo, intenzivnější využívání lesů i díky provedeným měřickým pracím vedlo k přeměně smíšených lesů v současné monokulturní.
Využívání vody
Od podrobného průzkumu potoků nad bývalou míšovskou skelnou hutí jsem si sliboval nalezení alespoň nějaké další stopy vedoucí k přesnější lokalizaci někdejší sklárny. Nenašel jsem žádné prokazatelné svádění vody z jiných drobných povodí sousedních potoků, ani žádnou starou zapomenutou hráz pro zadržení tolik potřebné vody. Snad to ukazuje na její dostatek v 17. a v 18. století? Možná.
Jedinou výjimkou může být dnes spíše tušená vodoteč z povodí 18 do povodí 12+13. Na některých starších mapách je zakreslen průběh potoka 18 právě touto cestou. Bohužel v terénu je znatelná pouze druhá polovina této trasy, zřejmě mezitím uměle prohloubená. Částečně lze potvrdit podle výskytu olší kopírujících obvykle trasy potoků i první polovinu, ale terén nenapovídá tomu, že by vodu odváděla umělá strouha. Spíše se zdá, že voda potoka 18 tekla ve vzdálenější minulosti do povodí 12+13 přirozenou cestou, a teprve zásahem lesy odvodňujícího člověka byl potok 18 sveden do povodí 23+. Není tedy jasné, zda sklárna tuto vodu navíc využívala.
Vodítkem k umístění sklárny by mohla být stará pozapomenutá cesta vedoucí od dnešní státní silnice (dříve se napojovala od jihovýchodu na míšovský Bělehrad) na začátku stoupání na Teslíny vpravo. Drobně se vlnící zemní těleso po 250 metrech dospěje k bývalému okraji louky, po jejímž okraji cesta pokračovala dál. Dodnes les lukám sebral asi 40 metrů a tato cesta se na dalších 150 metrů jižním směrem stala cestou lesní. Prohlédneme-li si letecké snímky z poloviny minulého století, zjistíme, že v obdobném směru (tedy na jihojihovýchod) se na rozlehlé podmáčené louce nacházely, na rozdíl od dnešního stavu, stromy tvořící spolu se stopou v obhospodařované louce jasnou linii pokračující cesty. Pohled do mapy stabilního katastru z roku 1838 však nic takového nepotvrzuje. Snad jen z porovnání s mladším snímkováním si můžeme vzít ponaučení o expanzi lesa do lučních společenstev, zvláště pak migrace olší podél lučních vodotečí.
Významnější stopy po sobě zanechala činnost vodního mlýna. Stál ještě v 50. letech minulého století asi půl kilometru pod Míšovem. Využíval už vody z obou velkých míšovských potoků Bílého a Červeného a jímal ji do půlhektarového rybníka. Ještě dnes najdeme výrazné zbytky hráze se starou lípou, drobné pozůstatky základů budov, zpevnění břehů a odpadní náhon.
OTISKY SOUČASNOSTI
Stavby v lesích
Z dnešních staveb mimo míšovský intravilán jsou významnější Míšovský domek na rozcestí pod Maráskem, chata na osmihektarové Kuťkovské louce pod Břízkovcem a sedm většinou již dožívajících seníků. Intenzivně pěstovaná myslivost se v tomto širokém údolí 
prezentuje množstvím posedů s širokou škálou výbavy - od těch, co se skládají z žebříku a nosné konstrukce pro krycí chvojí až po uzamčené prosklené hotely.
Kromě staveb sloužících k úkrytu člověka v lesích od dob prvního vyměřování přibylo velké množství cest. Při jejich stavbě byl respektován směr průsekové rozdělovací sítě, cestyvedou přirozeně vějířovitě od sídel, mezi sídly, hřebeny překonávají v sedlech. S jejich výstavbou vznikla potřeba zabývat se vodou podle cest už kvůli jejich životnosti.Přibyly propustky, mosty a dlouhé umělé vodoteče podél cest. Ty byly původně skládané z kamenů, kterých je po lesích hojnost. Ještě dnes najdeme
pod mechovou vrstvou nejednoho nepoužívaného průseku pevný kamenný podklad. Postupně byly s rozvojem dopravy a zejména svozu dříví štěrkovány a nakonec asfaltovány, přičemž se v trendu asfaltování pokračuje. Při stavbě cest a odvodnění v jejich blízkosti ve vzdálenější minulosti nikdo nepočítal s tím, že by po nějakém čase mohla tato umělá zařízení nedostačovat přívalům vod. Propustky a podélná koryta i samotné cesty jsou často terčem nevybíravých útoků vodních mas pocházejících z odvodňovacích koryt v přilehlých lesních porostech, ale to už je zase jiná kapitola.
Skladba lesa a stromoví velikáni
Pomineme-li 13% ploch luk, polí a zastavěné plochy v zájmovém povodí, jsou lesy zejména smrkovými monokulturami.
Netroufám si odhadnout, kdy jde ještě o 100% monokulturu a kdy je do kyselého jednotvárného a druhově chudého lesa již významně vtroušen jiný prvek tak, aby už bylo možno porost nazvat smíšeným, přesto je jasné, že další druhy stromů jsou zastoupeny spíše sporadicky. Borovice najdeme v nižších sušších a neinverzních expozicích, na jihozápadě a severozápadě zájmové oblasti. Jedle se dají najít izolovaně a omezeně v celém povodí, snáze v příkřejších svazích Marásku, ale nevyhýbají se ani inverzním polohám u potoků. Lze objevit i jedlové oplocenky, i když jich není tolik, kolik by si milovník jedlí třeba přál. Modřín se vyskytuje v izolovaných skupinách, často jednotlivě u cest nebo průseků. Douglaska je rovněž zastoupena. Zaregistroval jsem skupinu asi padesátiletých douglasek ve výšce 620 metrů, a pak dvě skupiny vzrostlých stoletých douglasek na jižním a severním okraji zájmového území.
Dají se objevit i oplocenky buků, i u nich se dá uvést, že jich není zdaleka tolik, kolik by jich mělo být, pokud by se měl zvýšit podíl buku ve zdejších lesích, tím spíše, když se přirozené zmlazení buku dá využít pouze v omezených plochách, právě vlivem nenarušených monokultur smrku. Vzrostlé bučiny, bukové skupiny a jednotlivé buky jsou až na výjimky výše než 700 m n. m. Javory kleny se vyskytují prakticky pouze u cest nebo průseků, významnější porosty jsem nezaznamenal. Přitom javor klen je tak krásný strom. Duby se vyskytují obdobně jako javory kleny v blízkosti cest, výjimečně izolovaně v porostu ve výškách do 750 m n. m. Břízy jsou rovnoměrně ve všech výškách. Konkurují na světlinách a na podmáčených prameništích zmlazujícímu smrku, ale starších bříz bývá ve smrčinách jen několik posledních kusů. Asi největší rozšíření z listnáčů má paradoxně olše, která doslova stopuje i ty nejdrobnější prameny a potoky. V nivách větších potoků nebo na některých rozlehlejších podmáčených prameništích lze hovořit o olšinách se zajímavým podrostem včetně lýkovce jedovatého, zejména v povodí Bílého potoka. V některých chvílích stopování potoků jsem si říkal, že vlastně chodím po liniích výskytu olše.
Vzhledem k tomu, že se stromoví velikáni často nachází v těsné blízkosti potoků, nemohly mi ujít některé mohutné kusy. Našel jsem velké jedle nebo smrky s průměrem kolem jednoho metru u dolního míšovského mlýna a množství tzv. údolních smrků. Tento pojem si zasluhuje vysvětlení. Jedná se o moje pojmenování, o původně zřejmě solitérní smrky, které mají relativně silné větve asi tak 3 metry dlouhé přímé vějířovitě rozmístěné už i těsně nad terénem. Okolní stromy si zpravidla udržují odstup. Údolní smrky jsou mohutnější, baculatější, kmen nemají hladký a zcela pravidelný, ale jaksi nabobtnalý. Většinou se vyskytují samotářsky, někdy v malých řídkých skupinách.
Nejde zde nezmínit velkou jedli v Míšovských bucích, jedli pod Břízkovcem na severozápadním okraji zkoumaného povodí (342 cm; 2019) a pak bukové enklávy na samotných hranicích povodí reprezentující fragmenty původního lesa. Skupiny vzrostlých buků najdeme v blízkosti vrchu Teslín (718 m), a pak pod vrchem Na skalách (744 m) s rezervací, v blízkosti kóty 761 m (severní a západní okraj sloučené rezervace Getsemanka) a další jednotlivé stromy jako například buk dvoják nad Kuťkovskou loukou (458 cm; 2019).
OBECNÁ ZPRÁVA Z PRŮZKUMU
Mapování potoků
Na horní Bradavě jsem měl už léta jistý nepořádek v potocích. Zdálo se mi, že je zde nějak hodně potoků a že se v drobných přítocích nedokážu vyznat. Na všech dostupných mapách včetně lesnických byly potoky zakresleny jen rámcově, navíc pouze některé a ne vždy ty nejvodnatější. Zároveň s touhou popsat, kolik a kudy protéká, jsem měl chuť najít a udělat si představu o místech, kde potoky pramení. Nalézt třeba další studánky nebo zajímavá pramenná místa. Prochozením všech drobných potoků jsem chtěl objevit i nějaké další závislosti jejich vodnatosti na tvaru reliéfu, sklonu, expozici, nadmořské výšce a porostu.
Vektorizací mapových podkladů jsem si vytvořil výškopis, základní vodopis, cestní síť, rozhraní lesů a luk a vydal se na průzkum. Brzy jsem zjistil, že to nebude záležitost několika dnů. Stopování sotva kapajících potoků často se ztrácejících v kamenných náplavách, hledání nejvíce únosných trsů trávy uprostřed podmáčeného prameniště, procházení smrkových houštin (nejlépe téměř po čtyřech) je velmi vysilující. Naproti tomu sledování vodnatého potoka je vcelku zábavné. Můžete si tipnout, jaký byl poměr těchto dvou zmíněných typů potoků. Leč odměna byla občas velmi lahodná. Potoky už jsem okoušel před 20 lety, proč bych nemohl i teď, a to přímo v jejich pramenech, tím spíše v suťových vývěrech.
K zaměřování potoků jsem nepoužíval žádné záznamové zařízení, pouze tužku a papír, občas jsem krokoval. Záznam do náčrtu jsem pořizoval okamžitě a po jednodenní výpravě jsem tato data neprodleně digitálně překresloval s přihlédnutím ke georeferencovaným leteckým snímkům. Při zákresu jsem samozřejmě respektoval kartografické libůstky jako je zvětšování skutečného odstupu dvou přilehlých rovnoběžných prvků polohopisu (potok teče příkopem cesty 1 m vedle ní, v měřítku mapy by čára cesty a potoka splývala. Potok jsem tedy odsadil dále jako by byl např. 50 m od ní) atp.
Měření průtoků
Spolu se zákresem vodotečí, jejich pramenišť a soutoků jsem si značil místa, kde by se dal relativně snadno měřit průtok. Byly to propustky, kterých jsem k použití našel desítky. Aby však taková měření měla smysl, bylo třeba prochodit celá dílčí povodí a stanovit podle posledních nejvyšších vlásečnic pramenících potoků jejich vzájemná rozvodí. Začal jsem zkoumat, jak co nejpřesněji určit specifický odtok (litry za sekundu z kilometru čtverečního), který nejlépe vypovídá o odtoku z lesů. Jeho průměrné hodnoty by se měly pohybovat nad 10 l/s/km2 v horských oblastech, zde jsem odhadoval tak 7-8 l/s/km2. To se potvrdilo o poznání později až po sérii provedených odečtů na horní Bradavě, které jsem porovnal s údaji ze stanice Žákava těsně před ústím Bradavy s časovým zpožděním podle rychlosti toku. Tak jsem zjistil, že průměrně 20% vody v této říčce pochází ze zájmového povodí. Následně z průměrného průtoku této stanice ČHMÚ 0,59 m3/s bylo možno vypočítat průměrný odtok ze sledované plochy 118 l/s, což pak následně v poměru s její výměrou 14,85 km2 činí 7,9 l/s/km2.
Dílčí měření na horní Bradavě nejprve záviselo na přesnosti měření průtoku v betonových troubách o průměru 40 až 60cm, které se zde nejčastěji vyskytují, na výpočtu obsahu zaplavené kruhové úseče podle měřené výšky rychle proudící hladiny a na výpočtu rychlosti proudění podle času průtoku celou délkou propustku. Byla místa, kde nebyl propustek jaksi k mání, byť by byl potřebný, a tak jsem musel zhotovit umělá dřevěná stavítka. Spolu s průtok snižujícím násobným koeficientem odporu a vnitřního tření jsem obdržel u dílčích povodí první čísla.
Čísel přibývalo. Zjistil jsem, že pro přesnější stanovení specifického odtoku je vhodné povodí velikosti řádově cca 1km2 a větší. Zároveň
však na potoce, který byl měřen ve třech profilech nad sebou, jsem jasně viděl, s jakou přesností hodnoty průtoků získávám. Hodnoty průtoků sobě někdy neodpovídaly i o 1/3.
Podobně nefungovaly ani součty průtoků dílčích potoků kontrolované měřením pod jejich soutokem. Na řadu tedy přišlo přímé měření průtoku nádobou. Nejlépe se v dobách sucha osvědčila nádoba o objemu 1 litru se stupnicí po 100ml, kterou jsem buď naplňoval celým průtokem, polovinou nebo jeho čtvrtinou (polovina nebo čtvrtina profilu se dala snadno odhadnout) s tím, že jsem takové měření dělal 3-4x, až jsem došel k cca průměrné hodnotě. Měřil jsem pak již jen vodočty, které uzavíraly správně stanovená a ideálně rozlehlá povodí. Současné měření na všech podstatných profilech jsem prováděl v co nejkratším časovém rozmezí, neboť už tehdy jsem si byl vědom, že setrvačnost brdských potoků je minimální. Zejména za vyšších průtoků po nebo při srážkách jsem používal nádobu o objemu 8 litrů a jízdní kolo k rychlejšímu přesunu. Větší průtoky (zpravidla nad 60 l/s) jsem odhadoval pouze podle průtočného profilu a rychlosti proudění.
Vybral jsem si špatný rok? Malé srážky, malé průtoky
Bohužel (nebo naštěstí?) jsem si na takový průzkum vybral období, při kterém v průběhu listopadu 2013 až dubna 2014 spadl pouze asi třetinový úhrn srážek. Nebýt srážek v březnu a v dubnu, bylo by to pouze 20 % průměrného úhrnu za zbylé 4 podzimní a zimní měsíce. Vypisoval jsem si totiž podle srážkoměrné stanice ČHMÚ umístěné v horním Míšově denní úhrny a porovnával jsem měsíční úhrny s průměrnými. Průměrné jsem získal tak, že jsem z údajů ČHMÚ z let 1998 až 2013 vyinterpoloval na mapě roční úhrn, a průměr těchto úhrnů vyšel 742 mm/rok. Tuto hodnotu jsem rozdělil mezi 12 měsíců podle poměru srážek v jednotlivých měsících dle údajů ČHMÚ. Tak například vyšlo, že v prosinci 2013 spadlo jen 6 mm namísto očekávaných 53 mm nebo v únoru 2014 jen 1 mm místo 42 mm.
Snadno pak uvěříte, že některé mnou vybrané vodočty zvláště s menším a níže umístěným povodím v průběhu jara 2014 zcela vyschly nebo prostě nebyly měřitelné. Vždyť ani běžkařská sezóna 2013/14 nestála na Brdech za řeč. Specifické odtoky u měřitelných profilů se pohybovaly průměrně kolem 0,5-2 l/s/km2. Jen při měření po srážkách jsem se u několika vodočtů dostal nad hodnotu 4 l/s/km2. Našel jsem však i povodí, ve kterém vycházelo i v období sucha téměř 9 l/s/km2. Postupně jsem si uvědomoval a ověřoval, jak souvisí podoba a průběh vodních srážek s následným průtokem. Samozřejmě prudký příval trvající 30 minut způsobí rychlý vzestup a následně poměrně strmý pokles průtoku (maximální intenzita srážek byla do května 21.4.2014 6,5mm/h a 26.4.2014 7,2mm/h). Na rozdíl od drobného mžení rozloženého do celého dne, který v průtocích potoků lze zaznamenat po několika hodinách slabým zvýšením hladiny a po opadnutí srážek neznatelným snižováním průtoku. I silnější srážky do 5mm úhrnu se na odtoku chovají podobně.
Pamatujíc si loňské jaro s několika významnějšími vzestupy hladin (nemyslím červnové povodně, ty by nebyly objektivně měřitelné) vlivem opakovaných srážek kolem 15-30mm jsem i letos očekával během dubna takové srážky. Leč marně. K orientačnímu porovnání vzestupů hladin jsem používal také údaje ČHMÚ ze stanice Žákava téměř u ústí Bradavy do Úslavy. V pozorovaném období do dubna 2014 ani tady nepřekročil průtok 1m3/s, což odpovídá tomu, že nebyly zaznamenány žádné velké přívalové srážky (nad 30mm/h) ani žádné trvalé intenzivní deště, které by způsobily významnější vzestup hladin.
Na druhou stranu právě díky suchému období jsem byl schopen bezpečně lokalizovat odtokově nejzdravější lokality a zároveň poměrně přesně změřit průtoky všech potoků. Asi bych měřil velmi špatně průtoky za naopak stálého nadbytku vody a navíc by mnou zjištěná tekoucí síť potoků byla o mnoho desítek kilometrů odvodňovacích příkopů delší.
Prší málo?
Podle některých studií prší dost, snad i o něco více než dříve. Třeba studie Karla Matějky "Vývoj teplot a srážek v ČR od roku 1961" ukazuje, že stoupá roční úhrn srážek o 2,5 mm/rok. Zároveň však klesají srážky v jarních měsících a narůstají v červenci. Studie poukazuje na trend častějšího výskytu vysokých srážkových úhrnů, v rámci přívalových srážek, někdy i lokálních. Spolu se srážkami se autor zaměřil i na teploty, a ty vykazují rostoucí tendenci zejména v dubnu, v květnu a pak v červenci a v srpnu. V Matějkově práci jsou uvedeny vysoké denní srážkové úhrny v květnu 1965 (141 mm), v únoru 1970 (87 mm), v prosinci 1974 (104 mm), v lednu 1976 (104 mm), v červenci 1997 (204 mm), v březnu 2000 (117 mm), v srpnu 2002 (177 mm), v květnu 2010 (133 mm) a v červnu 2013 (146 mm). Souvisí to zřejmě s trendem růstu světových teplot vlivem zvyšující se sluneční aktivity v posledních zhruba 100 letech, což má za následek zvyšování koloběhu vody, tedy výparu a úhrnů následných srážek. Oscilace extrémů souvisí rovněž z jedenáctiletým cyklem sluneční činnosti.
Jiné prameny zdůvodňují ovlivnění srážek v Evropě vlivem čínského znečištění a převládajícího západního proudění, kdy prachové částice coby kondenzační jádra dají vzniknout srážkám nad americkým kontinentem a na vzdálenější Evropu efektem jakéhosi srážkového stínu v určitých fázích roku nezbyde. Při jiném proudění je to právě naopak.
Rok 2014 stejně výjimečný jako rok 2003?
Řekněme tedy, že bylo letošní jaro 2014 výjimečné podobně, jako bylo suché třeba roku 2003. Na sucho v roce 2003 ukazuje nejen statistika srážek (na horní Bradavě 480 mm/r. 2003), ale ukazují to i letokruhy na zde rostoucích smrcích, které v chudém roce na srážky nepřirůstají zdaleka tolik, jak přirůstají v mokrém. Smrk je totiž strom, který miluje zimu a vlhko. To, že je vysazován do nižších (teplejších) stanovišť nejen v Brdech, a že je o vodu obírán odvodněním, jsou fakta, která nemůžeme pominout už z toho důvodu, že je smrková monokultura základním porostem našich lesů podobně jako v současné době třeba řepka na polích. Kdyby mohly smrky chodit, na Brdech by jich moc nezůstalo.
Jsme tedy opět u vody a u jejího významu v lesní půdě. V roce, ve kterém je málo srážek, je voda obzvlášť cennou surovinou. Pročetl jsem si několik studií zemědělské fakulty na Jihočeské univerzitě, kde se na katedře biologických disciplín věnují i tomuto tématu. Jaký div, že v dnešní době podvodů a okamžitých zisků alespoň někdo dokáže zásadní a existenční problém pojmout, definovat a upozornit skrze něj na zvrácenost lidského počínání.
Studie prokázaly, že se na vodou zásobeném povrchu, což může být rybník, mokrá louka nebo vlhký les, spotřebuje asi 75 % sluneční energie na výpar, kdežto na suchém povrchu se 75 % této energie odrazí v podobě tepla. Dobře je vlhkost míst viditelná na infračervených snímcích povrchu, tj. místa přehřátá a místa chladná. Z mnou projitých cca 100 km dlouhých vodotečí jich naprostá většina teče uměle vyhloubenými koryty. Výjimky představuje několik málo drobných pramenů a pak několik kilometrů větších potoků, jejichž síla (posílená právě umělým odvodněním jejich přítoků) si koryto hloubí sama. Když mám na mysli naprostou většinu, troufám si odhadnout, že jde nejméně o 95 % délky všech potoků. Navíc bych připomněl, že i jejich suché přítoky, respektive suchá odvodňovací koryta, jsou umělá a v případě zavodnění ani ty nejsou přírodními koryty. Hloubka těchto umělých struh je většinou výrazně přes 30 cm, spíše někde kolem 60-100 cm. Odvodněním se zvyšují rozdíly teplot mezi dnem a nocí, zvyšuje se tak i rychlost proudění vzduchu, ubývá srážek malých a častých, přibývá velkých a prudkých. V přívalových srážkách pak i díky umělým korytům dochází k odnosu živin. Umělá koryta drenážují okolní les a vysušují půdu. Tím spíše, že kořeny smrků jdou do hloubky maximálně 30 cm. Na vodu pod touto hloubkou prostě nedosáhnou. Studie říkají, že při přerušovaném průtoku vody v korytě se významně zvyšuje vyluhování látek z říčních sedimentů, což platí i u půdy. Vodou nasycená půda má minimální odtok rozpuštěných látek. Je tím myšlen zejména toxický hliník, který následně způsobuje odumírání porostů, což lze pozorovat na množství a stáří jehlic u smrků. Bohužel poměrně úspěšně.
Spočtete si někdy na Marásku, kolik ročních přírůstků s dosud zelenými jehlicemi na větvích najdete. Tři? Čtyři? Představte si pak, kdyby přišly po sobě třeba dva tři nepříznivé roky.
Aby toho nebylo málo, méně časté a o to prudší přívalové srážky nedotují vodou, která se nestačí vsáknout, podzemní vodu, čímž se její hladina trvale snižuje. Hnutí Duha vydalo materiál "Role lesního hospodaření při retenci vody v krajině", který poměrně komplexně popisuje celý problém, včetně návrhu jeho nápravy. Dokument říká, co člověk s krajinou provedl: voda odtéká rychleji do moří, minimalizuje se koloběh výparu z místních srážek, ubývá mlh (vodorovných srážek) a rosy. Asi nejdůležitější definicí rodícího se stavu je, že na suchou půdu neprší. Údajně studiem sedimentů evropských řečišť se prokázala existence povodní už v raném středověku, což bylo způsobeno odlesněním horských oblastí. V českých zemích se objevují první záplavy s rozvojem hornictví od 13. století. Nelze tedy říci, že by povodně byly výsadou posledních dekád nebo staletí, pouze jsou povodně ničivější díky kombinaci podobného vlivu mnoha různých faktorů, z nichž některé se ve vzdálenější minulosti nevyskytovaly.
Co zadrží vodu?
Problém tedy není v tom, že by ubylo srážek, pouze jsou srážky díky hospodaření lidí jinak rozloženy a lidé je neumí využít. Krátkozraká je samozřejmě výstavba přehrad, o které se hovoří vždy po významnějších povodních. Nikam (alespoň v českém prostředí) nevedou ani drobné snahy o dotace na výstavbu nebo obnovu menších rybníků. Téměř vždy se dotační finance zneužijí k intenzivnímu chovu ryb a nikoliv k posílení ekosystémové diverzity a ke zvýšení retence. Místo zvyšování retence krajiny tak tečou evropské miliardy chovatelům kaprů a stavebním společnostem. Také regulované zabetonované a narovnané toky ve volné krajině jdou jen těžko vrátit do původního stavu, většinou tomu brání majetkoprávní vztahy a samozřejmě finance, kupodivu třeba zrovna ty, které byly zneužity chovateli kaprů a stavební lobby. Nezbyde tedy než počkat na velikou povodeň, která si s betonovými bloky poradí, a pak doufat, že nikdo nesežene peníze na obnovu původního nesmyslného koryta pod líbivou záminkou opravy škod po povodni.
Nutnost zadržet vodu v krajině ilustroval i pořad Nedej se České televize ze 7. 7. 2010, kde je popisována denní a noční situace teploty a vlhkosti ve vzrostlém lese za letních dnů. Ve dne je u povrchu například 20°C s rosou na podrostu, v korunách stromů 30°C, což je vlastně inverzní situace. V noci, protože dojde k výparu z jehliček a z listů, je koruna stromů chladnější než okolní vzduch, a tak se na hranách jehličí a listů sráží vodní pára z teplejšího vzduchu kolem, čímž les přisává vzduch a vodní páru z širšího okolí. Takto probíhá vodní zásobování krajiny i za suchého období. Avšak odvodněný porost takto nefunguje, nemá, co vypařovat, a tak se na něm nic nesráží, a dále vysychá. Ve stejném pořadu se říká, že jeden vzrostlý listnatý strom funguje jako klimatizace o výkonu 25 kW.
Ve výše zmíněné studii hnutí Duha se uvádí, že nejvíce vody váže tlející organická hmota, má největší povrch (1 kg humusu zadrží až 3 litry vody, 1 kg suchého písku jen 0,2 litru vody). Jenže, kolik tlející organické hmoty v lesích máme? Všechna je odvážena. Dále se tam říká, že v pralesovitém porostu jsou přirozené mokřady, v hospodářských lesích jsou umělá odvodňovací koryta často až na matečnou horninu s tím, že tyto vodoteče i zcela vysychají. Přirozené zvodně, které ve vyšších nadmořských výškách zásobují systémem zlomů a puklin níže položená místa podzemní vodou, jsou odvodněné, a tak podzemní vody ubývá. Studie upozorňuje na drastické účinky uměle zahloubených nebo vlivem zvýšeného průtoku zahloubených koryt na okolí. Situaci samozřejmě nezlepšují ani kyselé deště, kterým do určité míry odzvonilo, těžká mechanizace, která hutní podloží, snižuje pórovitost a produkuje erozní rýhy. I cestní síť není zrovna pozitivním činitelem.
Nejhorším faktorem však zůstávají smrkové monokultury a holoseče (i nově ty malé). Porost buku je schopen pojmout až 250 mm intenzivní trvalou srážku bez většího odtoku, porost smrku už po 5mm srážce nezadrží nic a vše nekontrolovaně odtéká s tím, že v hloubce 15 cm pod povrchem zůstává půda suchá.
Řešení je známo
Jedním z čátečných řešení je zlepšení druhové skladby. Už 20 % buku v jinak smrkovém lese významně snižuje odtok. Řešením je rozvrstvení věkové struktury lesa, zákaz holosečí, tedy směrem k přirozené obnově. Řešením je ponechávání ležících kmenů. V zahraničí je to často řešeno předpisem, na určitou rozlohu lesa je nutno ponechat určitý počet ležících a starých stojících stromů. Řešením je podpora mokřadů a přirozených toků. V zahraničí se to dělá i tak, že se v blízkém okolí vodních toků ponechávají všechny padlé stromy, které by mohly zasahovat do vodoteče.
Měla by vzniknout zonace lesů na hospodářsky utlumené (svahy, náchylné půdy) a hospodářsky intenzivní (hluboké půdy, roviny). Měly by se zrušit nadbytečné cesty, nevhodně vedené. Měly by se preferovat cesty štěrkové před asfaltovými a jejich odvodnění by mělo být do zasakovacích pásů a skrze lapače sedimentů.
Je třeba se tedy vyhnout velkoplošné těžbě na chudých půdách (písčité, kamenité, s vysokou hladinou vody), kácení i odvoz by se měl plánovat a uskutečňovat v období vegetačního klidu a mimo období dešťů. Mělo by se ponechávat více solitérních stromů (výstavků) po těžbě, i souší, to samé platí o padlých kmenech. Neměl by se odvážet klest a zbytky po těžbě, tento materiál by se neměl pálit a ani kupit. Vodní toky by se neměly (mimo dosah lidských obydlí) čistit od mrtvého dřeva a klestu.
K podobným závěrům dospěli vědci, kteří v roce 2006 vydali dokument "Stav lesů, stanovisko vědců a odborných pracovníků k ochraně lesů". Dlužno dodat, že zdaleka nejen k ochraně lesů. Popisují současný stav: smrkové monokultury trpí nadbytkem dusíku, který produkují automobily, dusík způsobuje nadměrný růst, smrky se lépe lámou a dusík přitahuje hmyz a houby. Příčiny současného stavu vidí v holosečích, v druhovém složení. Smrk i nadále po omezení spadu kyselých dešťů trpí opadem jehličí, drží kyselou půdu, jehličí se hůře rozkládá, což hutní lesní půdu a snižuje obsah živin v půdě. Špatné je i vysazování smrku ve středních polohách, smrk chřadne a odumírá. Další faktory jsou přemnožená zvěř, chybějící zbytková dřevní hmota (vše se z lesa odváží) a věková skladba porostů.
Doporučují zákaz holosečí, obnovu přirozené druhové skladby, ponechávání starých stromů a mrtvého dřeva, zákaz vápnění a hnojení, snížení stavu zvěře a apelují na ochranu přírodních procesů v rezervacích.
Někdo by namítl, že přece již i podle toho, co vykazují lesní hospodáři, se vysazuje smíšený les. Ale až na výjimky to dopadá tak, že se při následné péči o listnáče nejeví zájem, a tak se v těchto zamýšlených smíšených porostech stává "nejlepším listnáčem pro pěstování" opět smrk.
Na velmi zajímavé video a následně celý soubor videí věnovaných odtoku vody ze zemského povrchu jsem narazil na youtube.com - Štefan Valo poměrně názorně demonstruje účinky hutnění půd zemědělskou a lesnickou technikou jako také nevhodné vedení lesních cest a svážnic. Půda je stlačená, nic nevsákne, voda tedy odtéká. Naopak se pak přesušuje, čímž se opět hutní. Doporučuji shlédnout.
Zvrácená ekologie
Přečtěte si zprávu: Elektrárna Hodonín patří mezi nejstarší provozované elektrárny v České republice. Po řadě úprav a po modernizaci v letech 1992-1997 (2 fluidní kotle) od ledna 2010 jeden z kotlů slouží pouze ke spalování biomasy. Spálí denně kolem 1000 tun dřevní štěpky a dalších materiálů rostlinného původu. Elektrárna je největším producentem tohoto druhu zelené elektřiny v rámci skupiny ČEZ. Zařízení s instalovaným výkonem 30 MW může pokrýt zelenou elektřinou spotřebu 50 000 domácností.
Jak vám to zní při znalosti všech dalších souvislostí? Máte také rozporuplné pocity? Nespláchne tuhle antiekologickou elektrárnu jednou velká voda?
Dalším paradoxem může být stále méně jistá investice do malé vodní elektrárny na menším vodním toku (větší a lukrativnější lokality jsou již rozebrány). Na první pohled by se zdálo, že je to investice rozumná, ale při uvědomění si 
měnícího se chování počasí se může počáteční nadšení změnit ve zděšení nad nenávratnou investicí. Po léta pečlivě zaznamenávané hodnoty průtoků na vodočtech vytvořily dlouhodobé normály průtoku, které již zdaleka neplatí. Většina vodních toků má průtok rozdělen do období sucha, kdy by elektrárna bez zásobního prostoru nemohla pracovat, a do období povodní, na které buď není elektrárna uzpůsobena, nebo které elektrárna využije pouze po dobu jejich trvání po několik dnů v roce. Hovořit pak o tom, že by se přes jez u elektrárny mělo pouštět určité procento vody do původního koryta pro pokračování života ve vodním toku, začíná být i u existujících malých vodních elektráren utopií. Asi málokdo z nás ještě neviděl zcela suchý jez s dřevěným hrazením pro zvýšení retenční schopnosti. Na povolení k takovým úpravám a režimu na jezu je lepší se asi u provozovatele neptat. Je to zoufalý boj. O normální vodu.
KONKRÉTNÍ ZPRÁVA Z PRŮZKUMU
Při toulkách horní Bradavou, kdy mne potoky odvedly do míst, kam bych se jinak asi v životě nepodíval, jsem našel spoustu zajímavých věcí. Původně článek obsahoval i informace o výskytu česneku medvědího, ale protože je po něm každé jaro stále větší sháňka a zároveň jsou jeho plantáže stále více poškozeny necitlivým sběrem listů, a nejen listů, i málo konkrétní údaje jsem v r. 2017 odstranil.
Meteosonda
V březnu 2014 jsem nalezl poblíž měrného profilu č. 22 bílou krabičku se silonovým provázkem, padáčkem a fragmentem jakéhosi balónu. Z krabičky čouhaly anténky a drátky, byl jsem tedy zvědav, co ukrývá. To, že jsem jí otevřel způsobem, který mi později znemožnil zjištění totožnosti tohoto předmětu, jsem při ulamování plastových oušek víčka netušil. Uvnitř jsem objevil tištěné spoje a alkalické baterie, čímž jsem nabyl dojmu, že to společně s igelitovým sáčkem nesoucím popis "Radiosonde" podrobím později bližšímu zkoumání.
Protože jsem považoval silonové provázky a alkalické tužkové baterie za dílo nějakých amatérských radionadšenců, dočkal jsem se při návštěvě odborných webových stránek ČHMÚ, VAISALA, RADIOSONDA a dalších poměrně velkého překvapení. Jde totiž o profesionální meteosondu, kterýžto typ sondy je vypouštěn 3x denně z Prahy-Libuše (původně z Kbel a z Ruzyně) do výšky několika desítek kilometrů už od roku 1957 pro získávání údajů o atmosféře. O půlnoci, ráno a v poledne.
Tato sonda o váze 300 g byla zavěšena na několik desítek metrů dlouhém silonovém lanku pod 800 g těžkým nosným balónem. Obsahovala
čidla tlaku, teploty a vlhkosti, radiovou anténu a GPS anténu. Padáček měl za úkol brzdit pád po prasknutí balónu, k čemuž dochází po cca 90 minutách letu. Protože vane v Čechách nejčastěji vítr jihozápadní, sondy mají tendenci dopadat severovýchodně od Prahy. Údajně ale bylo možné sondy najít i v Polsku nebo i v Rakousku. Tyto klasické sondy jsou používány jednorázově, i když se jejich pořizovací cena pohybuje nad 5 tisíc Kč za kus.
Výrazně cennější sondy obsahují i čidlo pro sledování ozónu, jsou větší, těžší a jejich vypouštění je i méně časté. Toto čidlo se zpět vykupuje za nálezné. Údajně se zpět vrací asi 2/3 těchto ozónových sond, a to zejména díky radioamatérům, kteří sledují celou dráhu letu (při známých časech vypouštění a frekvence vysílání dat o GPS poloze, výšce a naměřených veličinách) a následně dopadnuvší sondu dohledávají.
Sondy bývají po dopadu v různém stavu poškození, často stále vysílají až do úplného vybití baterií. Nález sondy cca 70 km jihozápadně od Prahy je tedy poměrně raritou.
A tak všem nyní právě začínajícím radioamatérům přeji hodně štěstí při časoprostorové stopovačce.
Rochniště
Kdo neviděl, neuvěří. To, že jsou v lesích poměrně slušně přemnožená divoká prasata, mi bylo jasné. To, že mají rochniště, to také. Ale že budou mít takovou podobu a nakonec i četnost, to jsem netušil. Černá zvěř v noci zřejmě docela obstojně migruje. Stahuje se na denní dobu do houštin právě v blízkosti těchto rochnišť. Jsou to povětšinou ještě málo tekoucí potoky, pár set metrů od svých pramenů, často v blízkosti drobnějších nebo i rozlehlejších olšin.
Voda po proudu v takovém potoce je našedlá. A tato barva nás upoutá i v samotném rochništi. Koryto potoka se rozšíří na 2-3 metry a v délce tak 3-5 metrů je několik jezírek světle šedé barvy. Jako bezpečný indikátor správného rozpoznání rochniště jsou pak stejně šedé stromy a jejich kořeny do výšky zhruba 50cm od terénu po blízkém, ale někdy i po docela rozlehlém okolí. Prasátka se totiž po důkladné koupeli v bahně o stromečky a jejich kořeny drbou.
Upřímně řečeno, v jarním a předletním období jsem se v těchto místech pohyboval s větší opatrností.
Provazovka
Byly doby, kdy byla provazovka (usnea) všech rodů poměrně vzácná a my jsme o ní mohli jen snít v knížkách pana Čáky. Samozřejmě jsem znal po celých Brdech několik míst, kde provazovka rostla. Ale po poctivém projití pramenné oblasti Bradavy se zas na několik let o její rozšíření a další existenci nebojím. Našel jsem celkem 25 míst, kde provazovka roste. Zpravidla jde o skupinu stromů u cesty nebo průseku, někdy i uvnitř porostu. Našel jsem ji jen v určité nadmořské výšce, zhruba od 600 do 690 m n. m. Poctivě se drží pouze inverzního severního mírného svahu Marásku a až na jednu výjimku pouze v povodí Červeného potoka.
Byly doby, kdy jsem měl za to, že se provazovky vyskytují pouze na břízách a modřínech. Později k nim přibyl i dub (u hradu Lopata nebo u Nahořova). Nyní vím, že lze provazovku najít i na javoru klenu (v povodí sousední Bojovky), také na olši nebo výjimečně na jasanu (u bývalé hájovny Tři Trubky). Podle četnosti výskytu je na horní Bradavě hostitelem nejvíce modřín, pak dub, bříza, a velmi výjimečně javor klen a olše.
A nyní konečně k vodě: jímání vody
V povodí Bílého potoka se nachází míšovská vodárna. Když se prochází kolem, je někdy slyšet tepání dávkovacího čerpadla na výtlaku z vrtu nedaleko potoka. Několik set metrů pod soutokem Bílého s Červeným potokem jsem objevil i jímání pro vodárnu vojenského objektu Javor 51 Borovno. Přirozené široké koryto Bradavy je tu násilně vměstnáno do betonových přepadů, což už mu po dlouhých letech fungování moc nejde. Jen pár metrů vedle jednoho z umělých jezů je jímací šachta.
Vzhledem ke kapacitě a skutečnému odběru obou vodovodů jsem nepovažoval pro výpočty specifických odtoků dílčích povodí existenci jímacích objektů za významnou.
Kopečkové prameny
Při stopování pramenů jsem se ocitl v místech, kde voda vyvěrala prakticky z nejvyššího místa jinak kolem nižšího okolí. Nejprve jsem to považoval za nějakou místní raritu, ale potom, co jsem těchto míst objevil na horní Bradavě celkem osm (2 v povodí Bílého a 6 v povodí Červeného potoka), jsem nabyl dojmu, že jde o opakující se jev v těchto končinách normální.
Představte si, že jdete vyprahlým lesem proti proudu potoka s průtokem kolem 1 l/s. Takový potok ještě docela slušně zpívá svému okolí anelze pochybovat o tom, zda vůbec teče. Zdá se, že podle potoka půjdete ještě dlouhou dobu, protože kde by tak najednou vzal potok tolik vody. Opak je pravdou. Podélný spád potoka se ještě nestačí zvětšit, když se potok dělí na dva, někdy prstovitě i na více pramenných potoků. Přichází prudší spád, vycházíte potokem proti jeho proudu do prudšího svahu. Kdybyste neměli před sebou staženou oponu z lesního porostu, viděli byste malý nevýrazný val nebo pahorek a váš pramenný potok ho buď obchází zleva nebo zprava. Vězte, že na druhé straně teče něco obdobného tomu, co právě stopujete. Hned, jak překonáte vrchol několikametrového stoupání, zjišťujete, že potůček teče z nejvyššího místa oběma potoky obepínaného pahorku. Docházíte do míst, kde na třech čtyřech čtverečních metrech všechno vytéká nebo vyvěrá (to jak kdo chce). Prohlédnete-li si celý pahorek, který nebývá rozlehlejší než 1ha, zjistíte, že se na něm vlastně strašně špatně chodí, neboť je celý podmáčený.
Tyto výše popsané tvary s různými obměnami rozlohy, tvaru, vodnatosti, zalesněnosti se vyskytují roztroušeně v jinak mírném svahu. Co dostane tu vodu nad okolní terén? A proč často pramení potoky zrovna tímto způsobem? I vzhledem k podobě reliéfu v těchto místech, říkám si pro sebe, to bude pravděpodobně geologií. Představuji si, že by to mohly být malé téměř na povrch vykukující enklávy nerozbitného starohorního buližníku vměstnané mezi prvohorní slepence a pískovce, které v minulosti, obrazně řečeno, zalily svými usazeninami špičatě kopcovité buližníkové pole. Buližníkové špice pak byly silou, která slepence rozpraskala jejich vlastní vahou, a to nejčastěji směrem právě k těm překážejícím špicím. Těmito puklinami v závislosti na jejich směru vůči okolní morfologii pak proudí směrem k buližníkovým špicím (k našim kopečkovým pramenům) tu více tu méně vody, která tlačená další vodou je schopna vystoupat i o pár metrů výše a vyloupnout se zrovna tam, kde buližník v cestě nejvíce překáží.
V průběhu zimy 2013/14 jsem se těšil, že si na takové a ještě na některé další prameny udělám výlet někdy za velkých mrazů, avšak ty v právě uplynulé zimě nepřišly.
Následně se mi ale shodou okolností dostala do ruky mapa lesních typů. Při jejím podrobnějším zkoumání jsem zjistil, že se moje kopečkové prameny téměř přesně shodují s půdním typem středně bohatých rašelin. Začal jsem tušit, že původní představa o původu těchto pramenů bude jen málo souviset s tou novou, zajisté správnější, a že shoda s tou původní bude pouze v nepropustném horninovém podloží. Jsou to:
...Vrchoviště (zdroj 16% vody v potocích)
Máme tedy co do činění s vrchovišti. Ta vznikala v místech původních jezer a jezírek nebo stojatých mokřin na plochých nebo málo ukloněných plochách, kde se biota postupně dorůstáním rašeliníku vyklenovala nad okolní terén. Existovaly tak zamokřené mechové kupy s rašelinnými jezírky. Dnešní doba intenzivního pěstování lesa však tyto zásobárny vody i pro velmi suchá období odvodnila, rašelinná jezírka prakticky zmizela, rašeliník přestal dorůstat, mnohde zcela zmizel a nastoupil smrk.
Z nalezených vrchovišť usuzuji, že ač v dnešní době zaujímají zanedbatelné rozlohy celkově cca 10ha, pro vodní režim na horní Bradavě určitě v minulosti měly rozhodující pozitivní vliv. Bohužel díky necitlivým zásahům se tento vliv značně oslabil. Přesto jsou tato místa často pro jejich neprostupnost útočištěm pro lesní zvěř.
A) 1,5 ha rozlehlé vrchoviště 850 m jižně od rybníka Koukalka je částečně aktivní s malým stupněm odvodnění. Rašelinka je jedním z hlavních zdrojů vody v podpovodí č. 26.
B) Vrchoviště menšího rozsahu 700 m západoseverozápadně od Dívčí studánky patří k těm již neaktivním. Vydává vodu z vydatnějšího pramene obklopeného mladší smrkovou monokulturou a je hlavním zdrojem vody v povodí č. 6. Je zajímavé, že se po větších srážkách pravidelně objevuje asi 150 m jižně od tohoto vrchoviště silný suťový pramen s vydatností i 2 l/s. V dobách sucha zcela vysychá.
C) 1000 m jihovýchodně od rybníka Koukalka je další rozsahem drobná neaktivní rašelinka okupovaná černou zvěří.
D) 1 ha rozlehlé a umělými strouhami velmi odvodněné vrchoviště lze najít 1350 m jihovýchodně od rybníka Koukalka. Toto vrchoviště by snad ještě mělo sílu růst.
E) 300 m severoseverovýchodně od Dívčí studánky se nachází další, tentokrát poměrně svažité vrchoviště. Voda z něho odtéká na dvě různé strany dvěma potoky, které poté obtékají ze stran výše zmíněné vrchoviště D a i s jeho vodou jsou hlavními zdroji v povodí č. 1.
F) 850 m jižně od domků míšovské Huti lze najít vysokými smrky zalesněný nevýrazný pahorek, na jehož vrcholu a těsně pod ním se nachází dvě malá vybublávající jezírka, z nichž vytéká potůček. Jde o pozůstatek dalšího vrchoviště.
G) 1000 m jihozápadně od Teslínů se nachází dvouhektarová olšina. Je odvodňována na vodu bohatým potokem, který je jednou ze dvou hlavních zdrojnic vody v povodí č. 12+13. Esteticky a možná i botanicky lze v těchto končinách prožít příjemný zážitek díky výskytu podbílku a kyčelnice. Vrchoviště je částečně odvodněné, leč členitý a kopcovitý tvar si zachovává dodnes.
H) 950 m východně od rozdvojení asfaltových cest v dolním Míšově lze najít nedávno odlesněnou menší rašelinku. Mezi několika většími smrkovými pařezy jsou na jasně viditelné podmáčené vyvýšenině vysázeny jasany. V rašelinném podkladu se tu daří kozlíku dvoudomému.
Současným hospodařením se rašelinných půd zbavujeme, krajinu si tedy dále vysušujeme. Přitom se rašelina tvoří rychlostí asi 1 mm výšky/rok. Jejich obnova pro případné zvýšení retence vody v krajině není přitom nijak extrémně finančně náročná. Stačí prkny přehradit vybudovaná odvodnění a odepsat zásoby dřeva (beztak nekvalitního a často nedostupného) v těchto lokalitách. Rašeliny se na našem území vyskytují v horských oblastech nebo v oblastech s vyšším srážkovým úhrnem ve středních polohách. A právě tady by se měla voda zadržet místo toho, aby se odvodněním rašelinišť retence hor a vrchovin snížila. To, co příroda po tisíce let pro vodní blaho krajiny tvořila, člověk během posledních staletí téměř úplně zničil.
Suťové prameny (zdroj 7% vody v potocích)
Vedle již zmíněných vrchovišť, odkud v dobách sucha odtéká asi šestina veškeré vody, jsou na horní Bradavě i suťové prameny. Když jsem začínal se stopováním potoků, měl jsem za to, že takových pramenů najdu větší množství. Opak je pravdou. Jsou vzácné. A kupodivu nesouvisí s výskytem studánek. Ty jsou často průtočné a potoky v nich jímané pramení i o několik desítek metrů výše.
Hledáme-li suťový pramen, musíme se po potocích vydat v dobách středně dlouhého sucha, s čímž nebyl na jaře 2014 žádný problém. Suťový pramen má ještě dostatek vody a přitom povrchové prameny ve stejném povodí sotva tečou. Dva takové prameny jsem našel v povodí č. 18.
Jeden z nich se nachází na samotné severní hranici nedávno sloučené rezervace Getsemanka a přitahuje množství zvěře z okolí, a tak se spíše podobá rochništi bez drbacích stromů. Vysoký řídký částečně smíšený les s bohatším podrostem, kamenitá půda s výchozy skalek, nadmořská výška 725m. Voda zde pramení pod nevýrazným svážkem a uměle vyhloubenou strouhou rychle odtéká severním směrem. Vydatnost v době sucha byla asi 0,7 l/s. Jde o jasně definovatelný, nejvyšší, nejjižnější a zároveň poměrně stálý pramen s předpokladem jeho další existence pro jeho relativně zdravé okolí. Proto ho vnitřně považuji za hlavní pramen Červeného potoka, a vzhledem k průměrným průtokům a rozloze povodí sousedního Bílého potoka, i za hlavní pramen Bradavy. Nedaleko mnou nalezená kyčelnice cibulkonosná jako by byla toho důkazem a potvrzovatelem.
Druhý z nich se nachází v nadmořské výšce 700 m o něco dále na severovýchod. V prudším svahu pod rezervací Na skalách, v hůře prostupné smrkové monokultuře. Z jakési přírodní vaničky vytéká slušný potok s vydatností v době sucha 1,0 l/s.
Rašeliniště v suťových pramenech u Míšovského domku (zdroj 34% vody v potocích)
Podíváme-li se na mapu potoků na horní Bradavě, upoutají nás dvě přímé západovýchodní linie pramenů u severní paty Marásku. Jednak je to 1 km dlouhá linie méně vydatných pramenů v povodí 5, 6, 7 a 1 kolem nadmořské výšky 650 m, kde se nachází dvě výše uvedená vrchoviště B a E, a pak je to 1,7 km dlouhá linie vydatnějších pramenů v povodí 7, 1, 9, 22 a 15 kolem nadmořské výšky 680 m.
Na tuto druhou oblast se zaměříme podrobněji. Její výměra je zhruba 30 ha a průměrná šíře asi 175 m. Co je nejzajímavější, je to, že v této plošně zanedbatelné oblasti (2% z celkového zkoumaného povodí horní Bradavy) pramení celkem asi 34% vody v období sucha (8,4 l/s) a asi 13% vody v období dešťů (25,9 l/s). Zhruba čtvrtina rozlohy pramenné oblasti je špatně prostupná mokřina plná rašeliníků a mokřadní trávy. Vyskytuje se zde suchopýr pochvatý, sedmikvítek evropský a vrba ušatá. Z těchto údajů a též z průzkumu v terénu usuzuji, že se jedná o kombinaci suťových pramenů s vyvinutými rašeliništi v jejich blízkém okolí. Na rozdíl od vrchovišť popsaných výše jsou rašeliniště dotována kromě srážek také z podzemních pramenů, které čerpají vodu z nepropustného skalního podloží Marásku. Jako rašelina je oblast rovněž vedena na hydrogeologické mapě ČSSR v měřítku 1:50000 podobně jako například rašelina nad rybníkem Drahota u Nových Mitrovic (suť pod Zeleným vrchem) nebo i zde popisované vrchoviště A.
I tato oblast je intenzivně odvodněna. Jako demonstrace někdejší síly zdejšího právě pohřbívaného rašeliniště hovoří několikametrová mocnost odhalená na pár místech tam, kde se dravá voda vlivem odvodňovacích snah člověka zavrtala a vyhloubila hluboká koryta s podivně baculatými černými a mokvavými břehy. Na některých zdejších vrchovištích lze s úspěchem sledovat účinky výraznějšího zadupání v podobě houpavých otřesů.
Rašelina byla údajně v minulosti těžena poblíž cest severovýchodně právě od Míšovského domku. Používá se jako palivo, hnojivo, stelivo, potravinářské aroma, izolant, aj. Dokonce prý někde jižně od míšovské Huti byly rašelinné lázně. Faktem je, že v 19. století bylo rašelinných lázní v našich zemích poměrně hodně. Rašelina léčí nemoci kloubů, akné, ekzém, bolesti zad a artrózu.
Zajímavý úkaz je v povodí č. 22. V suchých obdobích se voda rodí v rašelinných prameništích popsaných výše v 680 m n. m. Ve vlhkém období se probouzejí i potoky v 750 m n. m., které po naplnění suchých koryt významně zvýší odtok z povodí. Následně tyto vodoteče vysychají odspodu. Potoky již nedotují celkový odtok, ale jejich prameny ještě dlouhé období tečou. Tato plošně významná oblast, ze které povrchově stékají pouze intenzivní srážky, by si zasloužila péči směrem k zachycení a zpomalení odtoku. Nesprávně zde působí spádnicová cesta s turistickou značkou vedoucí od rozcestí nad Míšovským domkem na Marásek.
VÝSLEDKY A ZÁVĚR
Sečteme-li příspěvek ze zanedbatelné rozlohy vrchovišť, rašeliniště a suťových pramenů, jsme někde na polovině celkového odtoku za suchého období ze zkoumaného povodí. Chceme-li do budoucna snížit kulminace velkých vod a zvýšit vlhkost lesů, musíme provést výše doporučovaná opatření nejen na ostatních vysychajících tocích, ale i zde. Voda z pramenů a rašelinek bez zastávky rychle odtéká přímými koryty. Z vrchovišť se často nemá, kdo napít. Smrky na stálou minimální hladinu vody svými kořeny nedosáhnou a odumírající dřevní hmoty, která by do sebe nasála část vlhkosti ze svého okolí, je minimálně. Chci zároveň zdůraznit, že současný stav hospodaření vede k postupnému zániku i těchto posledních významných zdrojnic, což by představovalo další přesušení lesů, vysychání všech toků a ještě menší retenční schopnost.
Odtokové poměry pramenů Bradavy
Všechny potoky pramenící rašeliništěm (9, 22, 15), vrchovištěm (26+, 1, 12+13) nebo suťovými prameny (18) v době mého pozorování nevyschly. Naopak, do stojatých louží vyschly během začátku dubna 2014 zcela potoky odvodňující povodí 5 a 17. Potok 5 pramení drobnou mokřinou v prudším severozápadním svahu Marásku. Odvodněná mokřina, skrze kterou prochází průsek rozdělovací sítě, kromě několika drenážních svodů podél cest nedokáže sama zásobit tok dostatečně vodou. Přispívají k tomu samozřejmě nižší srážky vlivem nižší nadmořské výšky a konfigurace terénu výše položeného povodí. Potok 17 odvodňuje úzkou oblast mezi rašeliništěm u Míšovského domku a suťovými prameny pod rezervacemi Getsemanka a Na skalách. V jeho povodí se nevyskytují žádná vrchoviště.
Daleko k vyschnutí nemá v suchých obdobích ani potok odvodňující povodí 32+33 zvaný Bílý. Na některých mapách je kupodivu uváděn jako pramenný potok Bradavy. Odvádí vodu z jihozápadních vysychavých svahů, z více než z poloviny z bývalého VVP. V jeho povodí je pouze menší vrchoviště H. Za zmínku stojí snad pouze tři prameny. Jeden vytéká ze studánky U Kropenky a protéká kolem Kuťkovské louky (tento bych považoval za nejstálejší, pramenný), druhý pramení nad malým rybníčkem (jižně od něho byla ještě nedávno asi 1 ha louka) neznámého původu pod vrchem Teslín a jeho tok tvoří osu povodí v bývalém vojenském prostoru a třetí pramení pod Teslíny poblíž dřevorubeckého pomníčku a dále po proudu ho napájí zmíněné vrchoviště. Jeho velmi hustá pramenná síť v suchu trpí dílčím vysycháním, kdy prameny tečou, ale o kilometr níže je již pouze vlhké koryto. Specifický odtok se zde pohybuje za sucha kolem 0,7 l/s/km2. Pro velké vysušení povodí způsobila první větší srážka po dlouhém suchém období dne 17. 5. 2014 (cca 26 mm) odtok odpovídající 53 l/s/km2, což bylo 3x více než u všech ostatních sledovaných dílčích povodí.
Odpovídala tomu také žlutohnědá kalná voda v tomto potoce v porovnání s čirou vodou u jiných potoků. Pravdou je, že tomuto povodí louky a část intravilánu obce Míšov v mírnějším odtoku a čirosti vody nepomohou. Na katastrofálně minimální retenční schopnosti tohoto povodí si vzpomínám při povodni v červnu 2013, kdy se množství vody v místě soutoku Bílého a Červeného potoka dalo srovnat a zdálo se dokonce, že Červený potok má vody o něco méně. Tehdy jsem odhadoval průtok v obou potocích dohromady v místě bývalého mlýna na 7 m3/s, z čehož by vyšel specifický odtok po odečtení potoka 12+13 pro povodí 32+33 asi 850 l/s/km2.
Dalším a už posledním ale jen mírně zakaleným potokem byl při výše uvedené srážce potok odvodňující dílčí povodí 12+13. Pramení v drobných mokřinách a v rozsáhlejším vrchovišti G na západním svahu pod Teslíny a protéká místní částí Huť a menšími loukami v okolí. Tento tok má rovněž omezenou retenční schopnost, protože při další menší srážce 24. 5. 2014 (cca 14 mm) významně přispěl k celkovému odtoku z celého povodí horní Bradavy. Zde jsem vycházel z poměrů specifického odtoku dílčích povodí vůči specifickému odtoku celého povodí. Zatímco pro tuto vodoteč dopadlo srovnání v momentu srážky 17. 5. 2014 příznivě (došlo k naplnění povodí vodou), tak srovnání k 24. 5. 2014 ukázalo na neschopnost povodí zadržet další srážky. Ještě hůře se v této situaci samozřejmě choval potok 32+33.
Sklon k vysychání po delší době sucha a nedobrou retenci mají i povodí 17 a také 18, které obsahuje oba zmíněné suťové prameny. Ty v dobách sucha zajišťují dobře tekoucí vodu v horních částech větveného toku, v následném širším kamenném korytě se za delšího sucha voda téměř ztrácí.
Tok, který také není schopen delší dobu přijímat srážky bez významného znásobení odtoku, je označen jako 6. Odvodňuje zejména vrchoviště B a má odtokové vlastnosti při vyšších srážkách podobné sousednímu vysychajícímu povodí 5, pouze s mírným vylepšením.
O málo lépe je na tom sousední potok 7 odvodňující oblast Dívčí studánky. Je již napájen západní částí rašeliniště u Míšovského domku, ale odtoky jsou rozkolísané.
Nejlépe dopadla povodí potoků 1, 9, 15 a 22 odvodňující buď významná vrchoviště (1 ... D, E) nebo odvádějící vodu z rašeliniště v pramenné patě Marásku kolem Míšovského domku. Zatímco za sucha 19. 4. 2014 dodávaly potoky celkem 39% vody z celkového odtoku z povodí horní Bradavy, v době po srážkách 18. 5. 2014 to bylo pouze 15%. Pomineme-li potok 1, kde se průtok oproti suchu zvýšil 6x, u potoka 22 došlo ke ztrojnásobení. U potoků 9 a 15 došlo dokonce pouze ke zdvojnásobení. Pro porovnání: většina výše zmíněných potoků znásobila svůj průtok 10x, Bílý potok 30x. Nejhůře Bílý potok ve sledovaném období dopadl v poměru průtoků 10. 5. 2014 (2,1 l/s) a 17. 5. 2014 (180 l/s) ... 85x.
Povodeň
Až sem jsem měl napsaný článek před koncem května 2014. Ještě jsem chtěl napsat něco o krupobití, které se kupodivu i podle svědectví míšovských usedlíků Míšovu vyhýbají, a které si zřejmě vybírá jen blízká místa místům extrémně prohřátým, což zřejmě v okolí Míšova nikde není (asfaltové a betonové plochy, lomy, velká urbanizovaná území). Na závěr jsem chtěl uvést pár řádek k čápu černému, který se do těchto končin každoročně zatím rád vrací, možná něco k loňským povodním, které postihly velkou část ČR na přelomu května a června. K povodním jsem měl připraven opis konstatování pana Václava Cílka, který k povodním říká, že ještě v 80. letech 20. století přicházel pozvolný nástup povodní po 2-3 dnech vytrvalého deště, cca od roku 1995 je nástup povodně prudký, a to už po 1-2 dnech.
Beru zpět, že jsem se v letošním květnu nedočkal významných srážek, ve kterých by se dal pozorovat výrazný vzestup hladin. Přišel totiž 27. květen 2014.
Zhruba do 20. dubna trvalo suché jarně-letní počasí s absencí vody z tajících sněhových zbytků v nejvyšších partiích povodí (sníh prakticky letos žádný nebyl). 21. 4. přišla první bouřka s 10 mm úhrnem, pak 24.-28. 4. menší, ale pravidelné denní srážky v úhrnu asi 20 mm. Lesy pookřály, jako by do přírody teprve teď přišlo jaro, ptáci začali zpívat jiným způsobem. Následovaly drobné vytrvalejší deštíky 1. 5., 7. 5. a kolem 10. 5., celkem asi 20 mm. Počítáte-li se mnou pozorně, zjišťujete také, že průměrná denní dotace srážek v tomto období je asi 2,5mm. V tomto období jsem stále čekal, že vydatnější srážka rozkolísá výšky hladin na Bradavě. K tomu nedošlo ani při lokální bouřce 13. 5., kdy večer spadlo 9 mm. Alespoň jsem zjistil, jak dlouho a jak rychle teče voda do mnou virtuálně sledované vodoměrné stanice Žákava. 18 km urazila voda za 18 hodin, tedy 1 km/h.
Významného srážkového úhrnu jsem se dočkal kolem 17. 5., kdy s předchozím večerem a následujícím dnem odpoledne napršelo 38mm. Protože jsem měl k dispozici dvě srážky a dvě kulminace, zjistil jsem i s kontrolou, že voda při menší povodni má rychlost asi 3 km/h, v Žákavě se to projevilo o 6 hodin později kulminací 1,66 respektive 1,73 m3/s. Byl jsem rád, že jsem se dočkal zvýšených průtoků, na kterých jsem mohl založit úvahy nad zkoumaným povodím při vlastním odečtu na dílčích potocích. Lesy byly plné louží, příkopy začaly ožívat a i potoky bylo z dálky slyšet. Očekával jsem, že se jako vloni zhruba po týdnu budou opakovat obdobné srážkové epizody. První další skutečně přišla, 24. 5., bouřka s 13 mm srážek.
Po dvou dalších srážkově prázdných dnech přišel ale den 27. 5. 2014. Ráno spadlo v drobném deštíku necelých 5 mm. Během dne se utvořila šedivá nízko sedící oblaka, aby se z nich večer pomalu spustil déšť. Začalo to nenápadnými hodinovými úhrny kolem 1 mm. Pak se však najednou oblaka protrhla a všude se spustil lijavec s vydatností nejprve 15,9 a pak 23,1 mm/h. Tato srážka spolu s následnými stále ještě významnými hodinovými úhrny kolem 2-9 mm/h způsobila v Žákavě více než 5tiletou vodu s průtokem 26 m3/s, což by odpovídalo odtoku minimálně 5-6 m3/s ze zájmového území.
Celkem napršelo od večera 27. 5. 2014 během následujících 24 hodin 107mm srážek, což představuje celou jednu třetinu srážek ve sledovaném období listopad 2013 až květen 2014. Zatopené zahrady, chaty, silnice apod. Epizoda velmi srovnatelná s loňskou v podobném období.
Zpráva pro lobbisty
Chtěl bych se teď zeptat všech lobbistů pro budování přehrad a poldrů, zda jsou si vědomi, že celkový objem této povodně na Bradavě je určitě nad 1 mil. m3. Chtěl bych jim říci, než začnou opět vystrkovat do novin titulky o potřebnosti těchto umělých staveb, že tím zaberou v případě Bradavy nejméně 0,5 km2 zemědělské a jiné půdy. Také, že srážka v řádu 100 mm je spíše menší v porovnání s jinými zaznamenanými extrémy, které uvádím výše. Dále, že hodinový úhrn 23,1 mm je relativně nízký v porovnání s úhrny zaznamenanými (zatím) jinde, kde bylo i 70 mm/h. Aby jim pak ta hráz nebyla moc malá a aby nezpůsobila za 10 nebo 20 let více škody než užitku.
Možná by se daly stamiliony korun investovat lépe - do jiného hospodaření v lesích. Třeba by se investované peníze do lesů vracely lépe, a bez zastavování zemědělské půdy, bez povodňového ohrožení lokalit nad případně jinak stavěnými přehradami a poldry, s menší rozkolísaností toku, nakonec i s vyšší produkcí dřevní hmoty smrku v okolních hospodářských částech lesa. Třeba by se podobně dalo zauvažovat i na polích nebo loukách a konečně uvěřit tomu, co už se v zahraničí dělá léta, zemědělci by pak nepotřebovali finanční injekce za nepředvídaná sucha nebo za úrodu sklizenou povodní. I oni by měli bez každoročního splavování živin vyšší výnosy. Obyvatelé obcí by nemuseli stále odbahňovat sklepy a pytlovat hráze.
Jde jen o to, chtít změnit náhled na lidské konání a snažit se řešit příčinu, nikoliv až nesmyslně dohánět důsledky. Jsem zvědav, jak vyhodnotí obdobnou situaci na sousedním Padrťském potoce všichni ti současní nebo budoucí ochranáři. Pokud se nad Strašicemi bude kvůli tomu kácet, bude mně a asi i vám, čtenářům, jasné, že zase vyhrály okamžité peníze někomu do kapsy a že s ochranou proti povodním to má společnou pouze tu vodu.
Přestože ve zkoumaném povodí hospodaří dva různé subjekty (VLS a církev - dříve LČR), neshledal jsem v jejich počínání v lesích rozdíl.
Na řadě je Getsemanka?
Projděte se po lese a rozhlédněte se, jestli má voda ještě vůbec někde místo malého plošného rozsahu, kde by se mohla dlouhodobě zdržet, kde by z ní mohl nějaký strom nebo nedej bože nějaká bylina sát vláhu. Mrzí mne, že v Brdech nejsou opravdu velké uměle neodvodněné plochy listnatého nebo vhodně smíšeného lesa, kde by se dala velká část naší úvahy ověřit. Snad to je možné nebo relativně brzy bude v sousedním povodí Vlčavy, pod Getsemankou nebo pod rezervací Na skalách. Přesto, že studie tohoto typu existují, by možná bylo zajímavé je provést i v brdských podmínkách. Tak, kdybyste nevěděli, o čem budu možná příště psát.
Komentáře vytvořeny pomocí CComment