Když jsem zvažoval sepsat něco o jižních Brdech, uvažoval jsem původně o dvou článcích věnovaných jednak trochu opomíjenému vrchu, a pak chráněným územím. Ale místa jsou to tak spolu spjatá, že je nelze oddělit. Nejen na monitoru počítače a v reálné přírodě, ale i v našich srdcích.
Marásek
Trmácíte-li se pěšky po křivé a hrbolaté asfaltce od Lučišť k Číčovu, máte dostatek času si prohlédnout panorama před vámi. Pozorujete temeno modré hory, která je obdařena nadmořskou výškou přesahující 800 metrů. Pojmenování má tento charakteristický brdský horizont několik - dnešní nejužívanější Marásek od slova marast, tedy mokřina. Nejvíce archaické jméno uvádí Jan Čáka - Nad marastkem - k roku 1831, další jsou Marastek, Morásek, Nad Maráskem. Zcela jiné jméno - U pyramidy - pochází z dob vyměřování (z poloviny 19. století), kdy byla na vrcholu vystavěna (a tedy oku pozorovatele snadno k mání) dřevěná měřická věž. Je pochopitelné, že si ploché temeno vybrali i mobilní operátoři, a v blízkosti nedaleké boudy Na Burku vystavěli ocelovou věž.
Důvodem pro umístění nové věže mimo vlastní vrchol byl jistě i tvar zploštělého temene celého masivu hory - jakési písmeno "x" umístěné úhlopříčně mezi základními světovými stranami. Jihozápadní cíp je ukončen strmým svahem přírodní rezervace Fajmanových skal (snad dle Jana Fajmana, purkmistra z Poříčí), na jihovýchodním cípu najdeme enklávu původních buků v podobě přírodní rezervace Chynínské buky, severovýchodní cíp směřující k Soudné louce je vklíněn mezi tři vzácná území - velkou přírodní rezervaci Getsemanka, rezervaci Na skalách a přírodní památku Míšovské buky, a konečně severozápadní cíp směřuje k vlastnímu vrcholu. Na skalnatém výchozu se nabízí výhled na jihozápad z odkrytého kamenného moře, kde lze narazit na v Brdech ojedinělý (ale druhotný) výskyt kosodřeviny. V souborné knize "Brdy jejich poklady a význam" vydané v roce 1925 se o vrcholové partii Marásku píše: "kamenné moře zdejší upomíná na Svaroh nebo na Plechý".
Svahy částečně hřebenovitého Marásku se sklánějí k severu k Bradavě a k západu k Mítovskému potoku. A tak pod touto nejzápadnější brdskou osmistovkou nalezneme stopy sklářské huti, kde se údajně v roce 1706 vyráběly proslulé sklenice a džbány na pivo, zbytky hráze mlýnského rybníka nebo i místo, kde se narodil autor kontroverzních Rukopisů. Pomineme-li masiv Třemšína a Hengstu s tím, že jde o samostatný výrazný hřeben (podobně jako Třemošná a Ohrádka u Příbrami v Brdech středních), Marásek je pak vlastně nejjižnější začátek souvislého hlavního brdského hřebene táhnoucího se až na Slonovec před Litavku.
Poděkování patří zajisté našim předkům žijícím v tomto kraji na začátku 20. století, že zachovali tehdy starší nebo přestárlé porosty na úkor jiných, aby se nám až do dnešních dob mohlo dochovat několik střípků původního brdského lesa. Tehdy tato malá území nepodléhala žádné administrativní ochraně jako dnes. Za první republiky byla až ve 30. letech poprvé vyhlášena chráněná území zahrnující centrální části některých dnešních mnohahektarových ploch. Ke vzniku dalších, ke zvětšení územního rozsahu a rovněž ke změnám statutů některých starších lokalit došlo v 50. a 60. letech 20. století a také nedávno. Je zajímavé, že v jižních Brdech se tato území až na výjimky koncentrují zrovna do okolí Marásku.
Původní lesy a jejich osud
Původní brdský les se skládal zejména ze smrků, jedlí a buků, částečně nebo okrajově z borovic a dubů zimních, přimíšen byl javor klen, jilm drsný, lípa srdčitá a velkolistá, habr, jasan, bříza bělokorá i pýřitá a olše lepkavá. Původní stanoviště s hojným výskytem smrků bychom hledali jen ve vlhkých údolích, na plochých hřebenech hor s extrémně chudou půdou, v rašeliništích a také v okolí kamenných moří (chladný a vlhký vzduch z kamení). Jinak byl velmi rozšířen a zastoupen buk, zejména ve středních nadmořských výškách. Reakce pH půdy se pohybovala běžně kolem pH 6,0. Obecně platí, že mladé husté jehličnaté porosty (smrk, jedle, borovice) mají nejnižší pH (velmi kyselé až k 3,5) a vzrostlé rozvolněné listnaté porosty (buk, javor, habr, dub) udržují pH půdy jen málo kyselé (kolem 6,0).
Postupně, jak byly lesy zkulturňovány současně s výraznou změnou druhové skladby, pH půdy klesalo, bylo náročnější ve stále kyselejší a kyselejší půdě vypěstovat zdravý listnatý porost. Půda degradovala.
Kvalitě a pH půdy nepřidaly a nepřidávají ani kyselé deště způsobené v globálním měřítku spalováním zejména hnědého uhlí a rovněž stále narůstající automobilovou dopravou. Zdaleka není pravda, že by pojem kyselý déšť byl odstraněn pádem železné opony a restrukturalizací průmyslu a energetiky po roce 1989. Normální srážky mají pH kolem 5,5, deště (ale i sníh, krupice, kroupy a mlha) označované jako kyselé pak někdy i téměř 3,0. Nejvíce postiženými oblastmi jsou horské lesy, kde se vyskytují častější srážky a mlhy. Tam je též největší koncentrace smrkových monokultur a mocnost (tím i odolnost) půdy je velmi malá. Nejhůře se to projevuje při tání sněhu, vodní toky jsou kyselé - pH mají kolem 4,0. Při takto nízkém pH voda vyluhuje a rozpouští z půdy a z hornin hliník (ale i mangan, železo, kadminum, rtuť, olovo a měď), což má neblahé důsledky na kvalitu povrchových a dlouhodobě i podzemních vod. Vodní toky s velmi kyselými vodami jsou druhově daleko méně rozmanité, často se v nich nevyskytují ani žádné ryby. Ale to jsme od kyselých půd zašli už moc daleko, o něco víc lze eventuelně najít v jiném článku - zde. Je to kolotoč směřující k homogenizaci celého přírodního prostředí v jakýsi sterilní les v podobě továrny na dřevo, ze které je jen velmi těžká cesta ven. Zvýšenou aciditou (kyselostí) negativně ovlivněný les je pak o to více náchylný ke všem chorobám a škodám. O to horší dopady mají na tato území vichřice, námrazy a okus zvěří, která byla až do nedávné doby udržována ve velmi vysokém stavu.
Proto jsou oázy listnatých nebo smíšených porostů v moři monokultur ojedinělé a vzácné. Tím spíše, jsou-li jimi ještě stromy věkovité, ba prastaré. Chvála je pak adresována těm, kteří se snaží využít přirozené obnovy listnáčů v bylinných patrech těchto vzrostlých stromů. Zachovávají tak (byť třeba v dočasných oplocenkách) reprodukci stanovišť původních lesů. Listnaté porosty jsou méně náchylné k poškození kyselými dešti. Vyskytují se ve špatně přístupných místech, na strmých svazích, v kamenných mořích, v okolí skal nebo v oblastech historicky administrativně okrajových. Můžeme konstatovat, že je naštěstí v Brdech těchto útvarů relativní dostatek.
Zbytky původních lesů 
Na pomezí bývalých rožmitálských a spálenopoříčských lesů narazíme na lokalitu původního souvislého bukového lesa složeného opravdu ze statných jedinců. Jsme v Chynínských bucích, v řízené rezervaci rozkládající se na 14 hektarech. Území je chráněno již od roku 1933 a dočteme se o něm jako o starém bukovém pralese s bohatším podrostem lýkovce jedovatého, mařinky vonné, vraního oka čtyřlistého, kokoříku přeslenitého, konvalinky vonné, lechy jarní, bažanky vytrvalé, kyčelnice devítilisté a cibulkonosné a samorostlíku klasnatého. Mezi množstvím mohutných buků (jedinci s 334 a 323 cm v obvodu [2017]) se stářím odhadovaným na 250 let údajně hnízdí čas od času i čáp černý.
O necelý kilometr západněji na příkřeji ukloněných svazích se rozkládá na 29 hektarech největší jihobrdská přírodní památka - Fajmanovy skály a Klenky. Byla vyhlášena v roce 1955. Na buližníkových skalách a zazeměných kamenných mořích, tedy na přirozeně živinami velmi chudých místech, nalezneme smíšený les s hojností borovic, dále smrků, jedlí, bříz, dubů a buků s množstvím lišejníků. V těchto místech roste horská bylina sedmikvítek evropský a lze tu zahlédnout výra velkého.
Na dvě části I a II s celkovou výměrou 28 hektarů se do roku 2013 dělila přírodní rezervace se jménem Getsemanka
. Území bylo chráněno již od roku 1933 jako ukázka přirozených brdských lesních porostů se vzácnou květenou - vraním okem čtyřlistým, kyčelnicí devítilistou a cibulkonosnou, sasankou pryskyřníkovitou, třtinou chloupkatou, kokoříkem přeslenitým, mařinkou vonnou, bažankou vytrvalou, měsíčnicí vytrvalou, podbílkem šupinatým, omějem vlčí mor a orlíčkem planým. 
Severní část (původní rezervace II) se rozkládá na hlavním brdském hřebeni (vyskytuje se zde mj. javor klen s obvodem knene 344 cm [2017]), jižní část (původní rezervace I) je více podmáčená a spolu s vývraty vytváří obraz přirozeného pralesa včetně výskytu vzácných lišejníků a hub (buky s 348 a 371 cm, smrky 300 a 354 cm [2009]). Tato jižní část označovaná administrativně římskou jedničkou je velmi často chybně vyznačená v mapách a bývá tedy nesnadné ji nalézt. Nejlépe na ní narazíme, vydáme-li se starou lesní cestou od její kolegyně "římská dvě" z hřebene směrem na jih, nebo se od kóty 761 musíme vydat východním směrem přes panskou hranici Poříčí/Rožmitál. Od roku 2013 byly tyto dvě původní rezervace sloučeny do jednoho celku a vznikla přírodní rezervace o celkové rozloze (včetně území mezi někdejšími rezervacemi I a II) 54 ha.
Poněkud jiný statut - přírodní památka - má skalní útvar Hřebenec západně od hlavního jihobrdského hřebene. Na 10 hektarech je k vidění jedno z nejdelších brdských kamenných moří s tzv. reliktním (původním) borem s ojedinělými břízami, jeřáby, smrky a se vzácným lišejníkem provazovkou.
V jihovýchodním svahu vrchu Na skalách
jižně od osady Teslíny je od roku 1966 na ploše 23 hektarů zřízena přírodní rezervace stejného jména za účelem ochrany bukojedlového porostu. I když jedlí už tu mnoho nezastihneme (jedle 278 cm, smrk 350 cm, buk 391 cm [2010]), najdeme hezké bukové lesy. V kontrastu s oběma Getsemankami je tato rezervace v podrostu o hodně chudší díky zdejšímu výchozu kyselých buližníků. I tak tu má údajně růst kapraď rakouská ostnitá.
Nenápadně se pak ve svahu Marásku na 5 hektarech krčí spíše již dožívající přírodní památka Míšovské buky vyhlášená v roce 1955 jako zbytek jedlobučiny. Lze zde najít největší brdskou jedli, jejíž obvod překračuje čtyři metry. Také zde občas hnízdí čáp černý.
Ještě menší rozlohu, málo přes 2 hektary, má řízená rezervace Třemešný vrch na stejnojmenném vrchu na jižním okraji bývalého rožmitálského panství. Důvodem ochrany je již od roku 1966 výskyt lýkovce jedovatého. Krom něj tu můžeme najít vraní oko čtyřlisté, kyčelnici devítilistou a cibulkonosnou, samorostlík 
klasnatý, mařinku vonnou, kokořík přeslenitý a bažanku vytrvalou. V tomto případě je ochranné pásmo v šíři 50 metrů plošně rozsáhlejší než samotné chráněné území, ale atmosféra starobylého a zapomenutého nevýrazného vrchu s javorem klenem stojí za to (javor klen 390 cm dvoják [2017]). Najdeme tu i pár bukových velikánů s průměrem kmene kolem jednoho metru (buk 346 cm [2017]).
Na daleko nápadnějším vrchu položeném na opačné straně jižních Brd, na geologicky i historicky zajímavém Kokšíně, nalezneme na 21 hektaru stejnojmennou řízenou rezervaci. Vyhlášena byla v roce 1955 pro bukojedlový porost (buky 330, 355, 360 a 370 cm [2012] ) s javorem klenem a jeřábem a pro bohatý podrost reprezentovaný vraním okem čtyřlistým, lýkovcem jedovatým, mařinkou vonnou, kyčelnicí devítilistou, devětsilem bílým, bažankou vytrvalou, kyčelnicí cibulkonosnou, měsíčničí vytrvalou a lilií zlatohlavou.
Aby byl náš výčet chráněných území označených v přírodě dvojitými červenými pruhy úplný, sestoupíme z horských výšin do údolí a zamíříme k Hořehledům. Jako tato víska se jmenuje 5,5 hektarová řízená rezervace lužního lesa a mokřadních olšin vyhlášená teprve v roce 1992 na Mítovském potoce, v níž bychom objevili zástupce cévnatých rostlin. Ze strany ochranářů je snaha tuto rezervaci posunout dále od prvních domů podbrdské obce a jejích obyvatel.
Všechny lokality je možno roztřídit jednak podle chudého (slepenec, křemenec a buližník) a bohatého (břidlice a droby) podloží, další členění lze učinit podle územní rozlohy a podle návaznosti na okolní les. Když bychom například hledali lokalitu velmi ohroženou, nalezneme ji v podobě Míšovských buků nebo Třemešného vrchu - malé a přitom chudé dožívající fragmenty. Na druhou stranu snadno najdeme lokality, které mají velkou perspektivu - sloučené Getsemanky a Chynínské buky. Propojení obou Getsemanek je a bude velkou brdskou výhrou a příslibem do budoucna, že se v těchto lesích snad ještě po dlouhá staletí zachovají relativně rozlehlé a poměrně soběstačné původní porosty. Propojení tohoto dlouhého celku s přirozeně druhově chudšími, ale přesto velice cennými, lokalitami Fajmanových skal a Na skalách (nebo i Chynínských buků?) se můžeme třeba také dočkat.
Ochranu by si zasloužil kromě uvedených celkem 163 hektarů pralesovitých porostů i les a reliéf v blízkém okolí Třemšína nebo některá další místa jako hřebínek Nahořov, buky u Teslínů (známý košatý teslínský buk, další buk s obvodem 320 cm [2017], podrost devětsilu bílého, mařinky vonné, kokoříku přeslenitého a konvalinky vonné) nebo část severních a východních svahů Hengstu. Mezi sloučenou Getsemankou a Chynínskými buky se nachází ještě relativně malá asi 5ha rozlehlá enkláva, která v sobě ukrývá bukový porost doprovázený několika douglaskami (největší dvě s obvodem 318 cm [2017]). Zajímavé je, že obsahuje i buk s obvodem 385 cm (2017) a ještě dalších 10 buků s průměrem kmene nad 1 m.
I malé zastoupení původních lesů v jižních Brdech z nich dělá přirozenější a na oko pohlednější porosty než v převážně monokulturních Brdech středních. Je to do jisté míry předurčeno geologicky, ale svou část viny nese i člověk.
Problémy hospodářských lesů
Člověk je konzervativní a voda v krajině by mu měla vyhovovat - je přece jakýmsi setrvačníkem chránícím před náhlými prudkými změnami počasí. Proto by měl tento živel v lesích ctít a chránit. Srážkové a odtokové poměry lesních půd Brd nejsou ještě tak zlé. Vždyť se i přes jejich geologický hendikep v podobě tvrdého, nepropustného a povrchu blízkému skalnímu podloží v nich stále ukrývá množství vodnatých studánek. Ale nervy pocestného přece jen drásají suchá vymletá koryta řek, písečné a kamenné "pláže" kolem potoků, druhová a rozměrová omezenost lesního a vodního prostředí. V lesích už je jen buď sucho nebo mokro, a to nejen na povrchu půdy, ale i v ovzduší. To vše ukazuje na snižující se srážky, zintenzivňující se do několika dnů v roce a na neschopnost prostředí je zadržet nebo zpracovat v místě. Existuje množství studií, že smrkový les zachytí a spotřebuje více srážek než les listnatý. Ale pomineme-li předem eventualitu, že by tyto studie byly jaksi "účelové" pro obhajobu současného hospodaření, pak nás zarazí v logice věci ještě jedna otázka - proč by si zde příroda sama vyvinula za mnoho a mnoho let vývoje smíšené lesy, když by "lépe" fungoval model lesů monokulturních?
Monokulturní les je velmi náchylný k polomům, kůrovcovým kalamitám a podobně. Přítomnost smrků na lokalitách, kde už rostl po nejméně 2-3 generace, nadále zhoršuje už tak bídný a mělký půdní substrát. Takovým lesům škodí i jen o málo vyšší stavy zvěře. Rychlé odtoky přívalových dešťů zvětšují holoseče a někdy necitlivé hospodaření v lesích. Od velkých holosečí se snad až na kalamitní(!) výjimky ustupuje a objevuje se i výběrová těžba (na vrcholu Prahy už od roku 2010). Tady je na místě zdůraznit, že v případě mniškové kalamity v 90. letech 20. století měl (byť monokulturní) brdský les velké štěstí, že se jej podařilo včasnými a dobře mířenými leteckými zásahy uchránit.
Meliorace na jednu stranu umožňují rychlejší odtok vody z lesa a tím vznik povodní, na druhou stranu údajně připravují v půdě retenční kapacitu pro případné srážky. Bohužel jsou ale zdejší písčité půdy po týdnech sucha, kdy strouhami odteče poslední vláha lesa, náchylné k erozi. Přívalový déšť strhává "přesušenou" půdu a kromě v ní obsažených posledních živin odnáší a ukládá i obrovská množství písku, štěrku a kamení. Varovným velkým a do nebe volajícím příkladem může být v 90. letech minulého století vybudovaná strouha kolem Padrťských rybníků. Měla zlepšit kvalitu vody v rybnících pro lepší přírůstky kaprů (voda z potoků odvádějících vodu ze smrkových lesů byla už moc chudá na živiny), ale to na úkor nevratného narušení jedinečného vodou nasyceného rašelinného prostředí v jejich okolí. Retenční schopnost krajiny se snížila také odlesněním cílových ploch. Je škoda, že si "všichni Karlové Danielové Gangloffové" ve své době neuvědomovali, kam až půjde zintenzivňování lesního hospodaření.
V poslední době se stále jasněji ukazuje, že ubývání podzemních vod není záležitostí dočasnou nebo náhodnou. Souvisí to právě a hlavně s hospodařením s naší krajinou. Listnatější a také nezmeliorované lesy byly nesrovnatelně vlhčí než-li dnešní porosty. Je do jisté míry diskutabilní, o jaký podíl vody by takový les méně zadržel nebo i spotřeboval, když nikde takový srovnatelný v Brdech vlastně ani nemáme. Jisté však je, že vyšší vlhkost půdy by dovolovala v podstatně zvýšené míře zásobovat podzemní vody. A je faktem, že velká většina zdrojů pitné vody využívá zdrojů podzemních, které bohužel nejsou nahraditelné, když nám navíc na povrchu stále častěji nic neteče. Nemusíme chodit daleko, všichni jistě známe v létě vyschlou Litavku. A dřevo, kvůli kterému jsme tento boj na úkor vody nastartovali? Dřevo obnovitelné je, alespoň nás to učili ve škole, i když - bez vody nebude ani to.
Lidé musí dojít do extrému, aby poznali na samém kraji propasti, kam až průmyslová revoluce a pokrok vede. Získané technologie a rozvinuté vědní obory by měly rychle splatit dluh přírodě, která byla k těmto výdobytkům prakticky zneužita. Ale ať už člověk přírodě pomůže nebo ne, ona stejně bude mít poslední slovo. Dny smrků na středočeské vrchovině jsou na podstatné části jejich teritorií téměř sečteny. Budou nahrazeny chtě nechtě listnatými nebo alespoň smíšenými lesy. Ty budou lépe odolávat nepřízni zdejšího prostředí, které se pro takto intenzivní pěstování smrku nehodí. Skoro už detailem je pak, zda půjde o břízy, lísky, morříny, olše nebo o buky, duby či habry. Mně se zdá, že příroda už začala, a v místech světlých a na zvěř chudších lesů zmlazuje buk.
Až si tedy půjdete shlédnout výhled do kraje třeba z jihobrdského Marásku, okoukněte také jeho vrcholové partie. Tam je velmi znát poškození smrků, jejichž plíce v podobě ustoupivšího jehličí jsou exhalacemi velmi zmenšeny.
Poznámka v r. 2024: Tento článek byl vytvořen před kůrovcovou kalamitou, při níž vrcholová partie Marásku významně utrpěla.
-----
(Článek byl konzultován s botanikem Mgr. Petrem Karlíkem)
Komentáře vytvořeny pomocí CComment