Stránky
milovníků
brdských
hvozdů
.org

Hlavní menu

select language ...

Třemšín & Hengst

Napsal Pavel Wunsch

   Vrch Třemšín dominuje svou výškou 827 m n.m. nejen tříkilometrovému hřebeni, jehož jižní konec tvoří, ale i stejnojmennému přírodnímu parku (do roku 2016) a celé jižní části Brd. Zajímavého toho lze v okolí nalézt více než dost. Zmíněný hřbet táhnoucí se od Třemšína k Hengstu zahrnuje dvě historická sídla, přírodní rezervaci, lesní kapli a nespočet přírodních krás a výhledů do krajiny po obou stranách – jak směrem k Rožmitálu, tak i do údolí Smoliveckého potoka, resp. Lomnice, jak je tento tok někde označován.

   Ono vůbec platí, že pokud budeme chtít tento krajinný celek slovně popsat, narazíme na pravděpodobně největší akumulaci zmatení názvosloví v celých Brdech. Posuďte sami:

   Vrch Hengst se stejnojmenným tvrzištěm na vrcholu bývá kromě libozvučného přepisu „Henšť“ nezřídka na mapách označován jako „Kobylí hlava“, přestože ve skutečnosti patří tento název nenápadnému vrcholu a rozcestí asi 2 km vzdálenému. Potok, který se rodí ve smrčinách u úpatí Hengstu jako „Kotelský“ protéká kolem lovecké boudy „Roubenky“ pod místním názvem „Vlčava“, avšak např. na seznamových mapách si u něj přečteme název „Skalice“. (V tomto případě se jedná o dnes klasické „pohlcení“ jmen drobných vodotečí názvem dolního toku, do kterého se vlévají nebo který vytvářejí).

 

   Postoupíme-li pomyslně po žluté turistické značce směrem blíže ku Třemšínu, budeme v určitém okamžiku obcházet po cestě s mnoha tušenými i skutečnými výhledy vrchol kopce zvaného „Holý vrch“. Jinde se však tato 787 m vysoká kóta bude jmenovat Hřebence. Tento druhý název koresponduje se jménem nedaleké přírodní rezervace „Hřebenec“.

   To, že předvrchol Třemšína se šumavsky znějícím názvem Křemel není ve většině případů vůbec vyznačen, natož pak nazván, není překvapivé. Až na čestné výjimky prostě nejsou mapy tak podrobné. Na Třemšíně samotném se naštěstí shodnou všechny mapy, bez rozdílu roku vydání či nakladatele.

 

 

Něco historie

 

   Třemšín lákal k osídlení možná již od dob prehistorických. Právě tato vhodnost místa však způsobila, že většina pozůstatků po starších osídleních byla vícenásobně překryta novějšími stavebními úpravami.

   August Sedláček zde pozoroval známky prehistorického osídlení, které jsou ale dnes již zřejmě nedoložitelné a nad celou touto epochou visí otazník. Především zde však ve středověku, konkrétně někdy na přelomu 12. a 13. století, vyrostl gotický hrad, založený zřejmě některým členem rodu Buziců. Tento rod s kančí hlavou ve znaku hrál právě v tomto období, tj. ve 12. a 13. století v krajích okolo Brd důležitou roli. Mezi jeho příslušníky se totiž vyskytovali zakladatelé hned několika dalších šlechtických pokolení. Kromě velmi slavných Lvů z Rožmitálu a Zajíců z Valdeka to byli i páni z Březnice a – Třemšínští páni.

   Doloženými držiteli (většinou na základě listin, týkajících se majetkových transakcí či sporů) hradu byli postupně Beneš z Třemšína (1349), Hroch z Třemšína (1389), Diviš z Třemšína koncem 14. století.

   Nato zřejmě došlo k přerušení dědické linie (zemřeli či zmizeli Divišovi synové Jodok a Heršt), protože hrad s vesnicemi Roželovem a Plchovem spadl na krále Václava IV. (princip odúmrti). Král hrad daroval r. 1403 Janu Zajíci, který se psal z Třemšína. Ten, jsa katolického vyznání, vypověděl spolu s mnoha dalšími 6. listopadu 1419 nepřátelství husitsky založeným Pražanům, ale není známo, že by sám do bojů nějak výrazně zasáhl. Zato husité postupovali o pár let později v krajích okolo Rožmitálu velmi systematicky, takže jimi byl třemšínský hrad roku 1424 dobyt. (Někdy nedlouho předtím zaniklo stejným způsobem mimo jiné také benediktinské proboštství na Teslíně.)

   Zřejmě posledním, kdo hrad skutečně obýval, byl muž jménem Mikuláš Vepř, zvaný též Svinda, seděním na Třemšíně (1436 – 1446). Byl to válečník z povolání a k svému poetickému jménu přišel nejspíš díky erbovnímu dědictví po Buzicích – sviní hlavě.

   Hrad přes toto všechno stále ještě stál. Pozdější držitel Rožmitálu Zdeněk Lev z Rožmitálu získal v roce 1528 od krále Ferdinanda I. povolení k opravě opuštěného hradu Třemšína, ale svůj záměr již neuskutečnil a rozpad hradu pokračoval dále.

 

   Souběžně s Třemšínským hradem vzniklo na opačném konci téhož hřebene, tedy na Hengstu, malé tvrziště. Nejspíš bylo tvořeno jen hlubokým kruhovým příkopem s věží čtvercového půdorysu uprostřed. To byla pravděpodobně jediná zděná část, předpokládané palisády byly stejně jako na Třemšíně dřevěné. Současná podoba již není úplně vypovídající, protože v novověku zde proběhly zemní úpravy, jak bude zmíněno níže. V literatuře je Hengst většinou zmiňován jako opěrný bod pro obranu 2,5 km vzdáleného Třemšína. Osobně bych si tipnul na pozorovatelnu nebo hlásku, protože pro těsnou obranu přístupové cesty po hřebeni by se lépe hodil spíš předvrchol Třemšína Křemel, zato z Hengstu musel být v případě odlesnění okolí velmi dobrý rozhled.

 

 

   Uvnitř bývalé tvrze lze nalézt také jeden pěkný příklad mezníku oddělujícího lesní oddělení. Stejný typ se zkoseným vrškem se vyskytuje na „žluté“ hřebenovce a vůbec v širším okolí ve značném počtu, na rozdíl od tohoto konkrétního kusu však často v ležící poloze. Více informací na toto téma je v článku Romana Poustky o meznících.

 

   Od poloviny 16. století se na svazích Třemšína začalo tavit sklo. Toto řemeslo se se objevovalo tam, kde byl dostatek dřeva, kterého skelné hutě spolykaly obrovské množství. Stejná surovina byla zapotřebí i k dalším dvěma činnostem, které tehdy sloužily k obživě zdejších obyvatel – uhlířství a kolomaznictví. Místní název Hutě (pod Třemšínem) nám tuto etapu hospodaření v třemšínských hvozdech připomíná dodnes.

 

   Přesně v polovině 16 . století získal Rožmitál a tedy i třemšínské lesy Florián Gryspek z Gryspachu, v rámci velké řady nákupů. Mimochodem, tento rod se posléze na svých panstvích zasloužil o hned několik renesančních staveb a přestaveb venkovských zámeckých sídel, na našem území nepřekonaných (rožmitálský zámek, kaceřovská vila).

 

   V roce 1622 se po dvou stech letech stalo držitelem Rožmitálského panství a tedy i Třemšína pražské arcibiskupství, protože jeho předchozí majitelé bratři Blažej a Jan Jaroslav Gryspekové náleželi při stavovském povstání k poražené straně (institut legislativně zakotveného převodu majetku neloajálních osob na loajální má prostě v některých zemích hlubokou tradici).

 

   Zděná kaple, která stojí na jižním okraji plochého temene Třemšína, pochází z roku 1771. Byla vystavěna nákladem rožmitálského lesmistra Josefa Eustacha Kračmera. Od té doby byla mnohokrát renovována, naposledy zcela nedávno, v roce 2008, včetně nápisu „Bohu chvála, králi úcta, vlasti sláva“. Podle vedle umístěné tabule je rekonstrukce zásluhou lesního závodu Dobříš LČR.

 

   V držení arcibiskupství Třemšínsko zůstalo až do 20. století a i tento časový úsek měl své zajímavé momenty. Jedno takové období začalo 1. května 1793, kdy byl Vilém Florentin Josef kníže Salm – Salm jmenován císařem Františkem II. 22. pražským arcibiskupem, což papež Pius VI. dne 23. září 1793 potvrdil. Nový arcibiskup si Třemšín mimořádně oblíbil a sám v kraji okolo Rožmitálu také požíval veliké úcty a respektu. Během necelých dvou desetiletí do své smrti 14. září 1810 nechal v jeho okolí zrealizovat mnoho projektů zvelebovacího charakteru. Nepřehlédnutelná je například hrázděná myslivna z roku 1808 v obci Teslíny. Na samotném Třemšíně pak provedl úpravy, které daly celému návrší parkovou podobu, a postavil zde také první rozhlednu. Tyto změny jsou z dnešního pohledu diskutabilní (z pohledu archeologa pak zřejmě rovnou katastrofální) kvůli nenávratnému překrytí původní historické dispozice, ale nesmíme zapomenout, že před dvěma sty lety byly stavební památky nazírány hodně odlišnou optikou. Většinou jako zdroj stavebního kamene. Stopy stejných úprav nese i tvrziště Hengst, lze tedy předpokládat že bylo přebudováno ve stejné době. Zbytky kamenných zdí, které lze dnes najít jak na Třemšíně, tak i na Hengstu, jsou často šikmé a nasucho skládané, takže se zřejmě ve většině jedná o tarasy, vybudované na přelomu 18. a 19. století.

 

Slovan jsem a Slovan budu

 

   V druhé polovině 19. století se Třemšín stal cílem národních poutí, z nichž ty největší proběhly v letech 1861 -1863. Nejlepší ilustrací toho, oč přesně šlo, bude snad citace sepsaná přímým účastníkem. Toto napsal o slavnosti z 8. září roce 1861 p. Maroušek, soused Bělčický, v časopise „Poutník od Otavy“:

„Hajdy, tu se to teprva do toho vrchu hopsovalo. Jedna hudba napřed, druhá v prostředku, tři prapory vedle sebe, první hudebníci přestanou hrát, zpívá se »Kde domov můj«, ukončí se píseň, hrají druzí hudebníci, dodělají tito svou veselou, zpívá se opět »Slovan jsem«. S pomocí Boží jsme okolo 11. hodiny vylezli nahoru, kdež již značný počet dříve přišlých nás očekával. Ač povětří zde trochu řádilo a častý déšť nás navštívil, byli jsme přec kapitalne veselí.

Na to se deklamovalo a od pánů z Rožmitála zpívalo. Jak se zpívalo, neřeknu, neboť by se každý zasmál, jak sedlák se opovážil zpěv posuzovat, ale co ten pan Dražan z Rožmitála deklamoval, to bylo hezké. Název té básně nevím, protože mi to nikdo neřekl, ale mně se líbila a ten pan student ji kabrňácky přednes. Tu samou chválu zasluhuje p. Hovorka z Breznice za »Frajtra Kalinu« a pan (?) z Breznice za »Vysloužilce«.

Ale nač světu všechno z Třemšína vytrubovat? Povím vám zkrátka, že radovánka stíhala radovánku až do 4 hodin s poledne, že se »sláva« Palackému, Riegrovi, našemu poslanci prof. V. V. Tomkovi, Smolkovi a všem miláčkům ostatním národa nastokrát provolávala."

 

   Pokud vás popis zaujal svým spontánním národoveckým nadšením, vězte, že většina obsahu citovaného periodika je o poznání ortodoxnější. V dotyčném období se zde např. mnoha slovy želelo skonu „objevitele" padělaných rukopisů Hanky a sočilo proti všem odpůrcům všeobjímajícího slovanství.

   V témže periodiku jménem „Poutník od Otavy“, konkrétně v 8. čísle ze 23. srpna 1862, lze nalézt dosti věcný a hlavně velmi zajímavý popis další národní pouti z 10. srpna 1862. Povšimněte si zejména popisu prostředí vrcholu Třemšína a také použití výrazu „brdy“ v jeho původním významu.

 

Z Blovic - Slavnostná Schůzka Třemšínská

„Kde jsou dva neb tři ve jménu mém, jáť jsem mezi nimi." Tu bylo, tuším vodítko podnikavých našinců březnických, kteří výlet na Třemšín uspořádali a podnikli, a ten „já,“ jenž mezi nimi býti měl, jest duch národní, duch vlasteneckého uvědomění, vzájemného sblížení se.

Zvěst, že se na řečeném vrchu 10. srpna valná schůze odbývati bude, juž týden neb dva před tím obíhala okolím třemšínským, a tisíce srdcí těšilo se na ten den. Neděle 10. srpna byl ten den slavnosti.

Na temeni vrchu, na pyramidě k vůli neobmezené vyhlídce tam postavené, vlál prápor barvy bílé, červené a modré, a po schodech a jednotlivých patrech toho hranolu bylo slyšeti dupání vstoupajících a sestupujících diváků, rozhlížejících se po dalekošírém, čarovně krásném okolí. Kraj půvabný jako čásť ráje otvírá se tu zrakům v dálku těkajícím, a obzor v průměru jistě přes 10 mil vrouben je na západ Šumavou a v mlhovité dálce se šerajícím blanským lesohořím, na sever smrčinami, částí vzdálených Rudých hor a třemošenskými brdy, a na východ a jih pásmem středních hor, jež se rovným skoro hřebenem táhne podél řeky Vltavy. A v tom věnci českých hor vine se tu stříbrná stužka, -volná řeka, tam co démanty lesknou se rybami hojné rybníky, zde zas co jednotlivé záhonky stojí si osamělé i spojené lesiny a pestrá role i luka, a uprostřed nich odznačují se co nanešené tečky městečka, vesnice, zámky, dědiny.

Nemožno bez horujícího unešení hleděti na tu krásu, jakouž příroda přizdobila naši drahou vlasť. Oko se radostně zaleskne, tvář blahostně se zardí, prsa se široko rozedmou, ruce se bezvolně porozvinou, jakoby chtěly obejmouti a k ňádru horoucímu přitisknouti ten milený kraj, tu kolébku bratří Čechů, a ústa ve výjevu citů plesných zvolají ohlasem duše: „Jak krásna jsi, Čechye má! jak krásna, vlasti má!" I odrodilce ochvíti musí pocit vlastenecký. Věru příhodnějšího místa v celém okolí nalézti nelze. 0 1/2 2 hodině dostavily se sbory z Rožmitála a Příbrami s prápory a hudbou, s nimi někteří příbramští Sokolové; za půl hodiny po nich přišli březničtí, milínští, kasejovičtí a mirovičtí též s prápory; oba zástupy byly střelbou z moždířů a hlučným "Sláva" uvítány.

Před kaplou zapěli zpěváci ve sbor „modlitbu“ pak na povýšeném místě zpívali sbory „Na Prahu“ od Veita, „Kde domov můj”, „Naprej od Jenko a j. v.; i proslov a přednášky na tom místě držány byly. Lidstva se sešlo na 5000, a zastoupeny byly třídy vyšší i nižší.

Třemšín byl dnes zářištěm srdečného veselí, bratrského spojení, vlasteneckého uvědomění a vzájemné svornosti, a věru, každý horlivý Čech, vida to, zaplesal.

Slavnosť ta byla krásná, bez vady a hany a v pravdě českonárodní. Nuže tedy: za rok na šťastnou shledanou!

 

  

   Zděný most, který dnes překlenuje příkop, byl postaven v roce 1862. Dokládá to letopočet na kameni vloženém do pravé stěny tělesa mostu.

 

Karel Daniel Gangloff

 

   Blízko pod Třemšínem, při cestě do Hutí, se nachází kovový litý kříž, vzhledem imitující bukové větve. Byl odlit v arcibiskupských železárnách a umístěn zde roku 1870 rožmitálským lesním inženýrem Karlem Danielem Gangloffem. Tento lesmistr a správce arcibiskupských velkostatků přesáhl svým významem lokální úroveň a šíře jeho zájmů byla vpravdě renesanční. Kromě působení při správě lesů byl autorem celé řady vynálezů a patentů, často nějak svázaných s lesním hospodářstvím a dřevovýrobou. Historie mu za to přisoudila přízvisko „český Archimedes“. Zemřel v roce 1879 a je pohřben ve Starém Rožmitále.

 

   Jen pár metrů od kříže stojí Třemšínská bouda. Její původ sahá až do doby arcibiskupa Salm-Salma, kdy snad plnila roli útulku při oblíbené cestě na Třemšín, snad úlohu lesnické boudy, čemuž by napovídala úzká okna v průčelí. V nedávné době byla kompletně zrenovována, přičemž získala velmi výrazný vzhled. I v tomto případě, stejně jako u kapličky pod vrcholem, jde o práci Lesního závodu Dobříš. Při renovaci bylo obnoveno i okno nade dveřmi, které bylo předtím zazděné a patrné pouze jako nepravidelnost ve staré omítce. Velmi zajímavý snímek této boudy dočasně zbavené omítky najdete v článku Romana Poustky "O zaniklých vsích, osadách a samotách " hned v první kapitole "Rožmitálské strážní a lovecké boudy".

 

„Rozhledna“

 

   Na vrcholu Třemšína stávaly výškové stavby již od Salmových dob. Vždy se jednalo o dřevěné konstrukce. Zatímco ta předposlední (vybudována v roce 1888 na popud kardinála a od r. 1885 pražského arcibiskupa Františka Schönborna) byla pravou rozhlednou, ta nynější je pouze druhotně použitou geodetickou věží. S rozhlednou si ji nelze splést mimo jiné také proto, že z ní není žádný rozhled. Okolní stromy dávno přerostly i vrcholek středového nosníku konstrukce.

 

 

   Naproti tomu je věž poměrně hojně využívána radioamatéry a dostává se jí dokonce jakési údržby v podobě oprav nejkritičtějších míst, takže již mnoho let odolává povětrnosti a předpovědím brzkého konce.

 

Odkazy

 

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Menu