V následujícím textu bych vás rád provedl jednou z nejpůvabnějších oblastí Brdské vrchoviny, tzv. Jineckými Hřebeny. Používat pro ně jiný místní název, tj. Hřebeny, by mohlo být matoucí a vést k záměně s jinými Hřebeny a to těmi, které se zdvihají za pražskou Zbraslaví, pokračují jihozápadním směrem a jsou zakončeny vrchem Pískem (resp. Písky). I Jinecké Hřebeny mají směr jihozápadní, jsou ovšem o dost kratší a skládají se ze čtyř vrcholů: Koníček, Komín, Hřeben a Pec. Tato jména jsou známa hlavně mezi místními obyvateli a vědí o nich samozřejmě také opravdoví znalci Brd. Pro příležitostné návštěvníky a uživatele turistických map znamenají Jinecké hřebeny pouze Koníčka nebo v lepším případě Koníčka a Hřeben (resp. Hřebeny) jako souhrnný název pro vrcholy za Koníčkem.
Naši pouť začneme ve vísce skoro až horského charakteru, Ohrazenici, nacházející se na severovýchodním okraji bývalého VVP (současný okraj posádkového cvičiště), kam se dostaneme pěšky z Jinec. Už jen samotný pohled na ohrazenické chalupy rozeseté po údolí jistě zaujme oko každého brdomila, stejně tak jako výhled na vrch Plešivec, dominantu tohoto kraje.
Projdeme Ohrazenicí a pokračujeme po silnici směrem na Velcí. Tam, kde začíná les je zároveň začátek posádkového cvičiště, avšak cedule oznamující jeho hranici byla někým stržena (Jinecké hřebeny se nacházejí na území posádkového cvičiště a proto pochopitelně podléhají veškerým omezením, která se na tuto oblast vztahují). Odbočíme na lesní cestu po pravé straně a vstoupíme do hvozdů. Vzhledem ke značnému množství spletitých lesních cest zde nebudu popisovat každou odbočku a směr, neboť by to pro čtenáře bylo nejen únavné, ale hlavně zbytečné. Pevně totiž věřím tomu, že ten, kdo se vydá do této "divoké" části Brd, má určitý orientační smysl a začátek hřebenu najde snadno.
První z vrcholů, na který budeme stoupat, je Koníček (666 m). Již na počátku hřebenu narazíme na pozoruhodné skalní útvary, které nás od teď budou provázet prakticky celou cestu. Výstup je celkem náročný, neboť zde nevede žádná vrcholová stezka a je nutné neustále obcházet nebo překračovat kameny rozeseté po celém okolí. Ale ta trocha námahy určitě stojí zato. Kromě skal můžeme také obdivovat místní les (hlavně po levé straně ve směru pochodu), který má v této oblasti až pralesní charakter a je zde k vidění řada lesních velikánů úctyhodných rozměrů. Každého jistě zaujmou tajemně vyhlížející pokroucená torza mohutných dubů a buků. Nachází se zde státní přírodní rezervace chránící zbytky původního brdského porostu.
Odměna za vynaložené úsilí při stoupání nás nemine (tedy pokud nezabloudíme). Mám na mysli vrchol Koníčka. Samotná skála vystupuje z prakticky rovného okolí, což podtrhuje její mohutnost a svým vzhledem připomíná hrad. To zřejmě někoho inspirovalo, aby zde navršil hradby z kamene a umístil dřevěnou desku s názvem a popisem smyšleného hradu. Na tomto místě bych rád upozornil přinejmenším na dvě zajímavosti. Jsou to "komín", na zdejší poměry značně vysoký skalní útvar, a "koníček", skála ve tvaru koňské hlavy, která vrchu dala název. Celý vrchol je tvořen tzv. kambrickým slepencem ve formě "skládané skály", což nám ukazují zřetelné vrstvy kamene, všechny se stejným sklonem.
Pokračujeme dále jihozápadním směrem. Skalnatý hřeben je zde přibližně na půl kilometru přerušen, čímž vznikla prakticky rovina. V minulosti zde byla vybudována pozorovací věž, jejíž základy můžeme najít mezi stromy. Přejdeme rovinu a čeká nás další stoupání, tentokrát na vrchol Komína (689m). Vrchol tvoří asi 30 m dlouhý skalní hřbet, jehož součástí je i torzo jakési polorozbořené zemljanky zasazené do skály. Následuje krátká rovinka a pak stoupání jihozápadním směrem. Zde již není hřeben nijak přerušen, a proto si můžeme plně vychutnat chůzi po vrcholu vysokých skal. Přibližně po kilometru narazíme na kamenné moře, které je jakousi předzvěstí nejvyššího místa Jineckých hřebenů, vrcholu Hřebenu (720 m). Samotný vrchol je vskutku půvabný. Je zde jen jeden jediný strom, pod nímž se nacházejí trosky vojenské pozorovatelny a je odtud celkem slušný výhled. Místo jako stvořené pro odpočinek a hloubání. A ještě jedna zajímavost. Pokud bychom ještě před kamenným mořem odbočili doprava (tedy na sever), narazíme po krátkém klesání na vysokou skálu, ze které je nezvyklý výhled do hořovické kotliny (bohužel částečně zakrytý stromy).
Opustíme romantický vrchol Hřebenu a po několika málo metrech se napojíme na asfaltovou vojenskou silnici. Je to opravdu zvláštní pocit, neboť až doposud nebyla přítomnost armády příliš znatelná (až na torzo vojenské věže - viz výše) a najednou je poetika Jineckých hřebenů značně narušena. Následuje totiž pás vojenských pozorovatelen cílové plochy Brda. Některé (předválečné) jsou budovány s ohledem k přírodě a přirozenému charakteru skal (zastřešené i nezastřešené kamenné ochozy celkem nenásilně vsazené do skalního hřbetu), ovšem ty poválečné jsou opravdu věrným obrazem celého špinavého socialistického režimu (beton, železo a zase beton).
Vojenská silnice nás po několika desítkách metrů přivede na křižovatku s malým parkovištěm. Někde v těchto místech stávala kdysi hájovna, kterou potkal stejný osud jako mnoho jiných hájoven a loveckých bud ve středních Brdech - musela ustoupit vojsku. Pokud bychom šli doleva, dostali bychom se na dopadovou plochu Brda. My však odbočíme doprava a napojíme se opět na hřeben, který je zde vůči cestě, která nás sem přivedla, poněkud posunut vpravo (samotná cesta vede k bývalé hájovně Krejčovka a pak dále do Podluh).
Stoupáme na vrchol Pece (682 m) a mezi stromy se můžeme kochat výhledem např. na hrady Točník a Valdek. Dalo by se říci, že ačkoli je Pec posledním vrchem Jineckých hřebenů, rozhodně nás nezklame, ba naopak, já osobně považuji Pec s jejími tichými zákoutími za to nejlepší, co nám tato oblast může nabídnout. Již po pár desítkách metrů totiž narazíme na první mohutné skály (lepší než jít po jejich vrcholcích je sejít dolů a obdivovat je v plné kráse zespodu a pak zase vystoupat vzhůru). Pokračujeme-li dále po hřebenu, čeká nás ještě spousta zajímavých skalních útvarů (podrobně je popisovat nebudu, nechte se překvapit), přičemž do některých jsou zasazeny vojenské pozorovatelny, ovšem prakticky všechny jsou v opravdu dezolátním stavu. Je vskutku zajímavé, jak se opuštěné a chátrající pozorovatelny pomalu stávají součástí svého okolí, až je nakonec příroda přijme za něco vlastního. Procházíte kolem nich a připadá vám, že sem vlastně patří. Zde už na vás ani nepůsobí nepřirozeně a kupodivu můžete cítit určitý soulad a harmonii technologie a přírody. To, co je vidět na Peci, je zvláštním procesem. Dlouhodobá přítomnost armády tak vlastně tvaruje původní podobu brdské krajiny do úplné nové kvality, ale to by bylo na delší zamyšlení.
A to už jsme pomalu u konce naší výpravy. Sejdeme po strmém zakončení hřebenu a narazíme na asfaltovou silnici. Zde může jít každý svým směrem. Buď doprava směrem k zřícenině hradu Valdeka nebo doleva směrem na cílovou plochu Brda. Anebo také jakoukoliv lesní nebo jinou cestou ještě dál, hlouběji do srdce Brd.
Upozornění:
Území středních Brd je částečně využíváno jako posádkové cvičiště a vstup do něj je přísně zakázán, resp. povolen pouze na speciální propustku. Autor tohoto textu neodpovídá za jakékoliv problémy plynoucí z nerespektování tohoto upozornění.
Text a foto: Bedřich Čížek
Komentáře vytvořeny pomocí CComment