O podbrdských chalupách

   Při výpravách do centrálních Brd jsem si všiml nezanedbatelného množství staveb připomínajících stav podbrdské vesnice na konci 18. století.

   Dále uváděné informace čerpají kromě jiného z průzkumu 55 obcí a jejich částí okolo někdejšího VVP Brdy uskutečněného v červenci 2001. Nalezl jsem krom jiného celkem 110 roubenek neomítnutých a 777 omítnutých. Všímal jsem si tehdy hlavně posledních dosud existujících roubených chalup, stodol a špýcharů nebo jejich dnešního mnohdy značně pozměněného stavu. Nešlo a nejde o přesný popis architektury, ale spíše bych chtěl (ve světle nově budovaných dřevostaveb) nějak uceleněji ukázat na poslední dosud přežívající klasická venkovská stavení podbrdského typu, na jejich četnost a umístění.

Skladba usedlostí, rozložení místností a stavební materiály

   Vyskytuje se zde poměrně hodně variací dvou základních usedlostí - domkářské a vzácněji uzavřené (horské). Pokud jsou obytný dům se stodolou pod společnou střechou s nezalomeným hřebenem, jedná se o usedlost domkářskou. Jestliže je stodola samostatně a půdorys celé usedlosti se blíží k tvaru písmena U nebo O díky dalším doprovodným součástem, propojujícím někdy stodolu s obytným domem kolem téměř uzavřeného dvora, jde o usedlost uzavřenou. Podle kaskádovité střechy, kterou lze najít v podbrdském regionu ale jen výjimečně, můžeme odvozovat zámožnost stavitele.

   Vždy je základem obytný dům se sednicí, černou kuchyní, komorou, síní a pavlačí orientovanou na jih, štítem do ulice nebo na náves. Druhou základní částí usedlosti je stodola složená z mlatu a perny (i dvě perny). Stodola bývá umístěna rovnoběžně s obytným domem. V případě, že přímo navazuje, je mezi ní a obytným domem ještě průjezd. Pokud je stodola osamoceně, někdy je její půdorys mnohostěnný. Dalšími částmi usedlosti jsou chlév, kůlna a výměnek, umisťované zpravidla těsně na obytný dům mezi průjezd a stodolu. Zcela samostatně nebo alespoň kolmo na linii spojeného obytného domu se stodolou se umisťoval špýchar, který mohl zahrnovat chlév, kůlnu, sklep, sýpku, výměnek, stodolu a pavlač zároveň.           

   Stavebním materiálem byly snadno dostupné suroviny - dřevo, sláma, hlína. Dřevo bylo nosné, sláma krycí a hlína těsnící. Stavbou srubu se zde zabývat nebudeme, ale zaměříme se nyní na pokrytí krovu. Dnes je možné vidět celou škálu možností, kterak se k tomu jednotliví majitelé roubenek staví. Pomineme-li moderní materiály nebo těch několik dostupných v době totality, zůstanou nám nakonec původní došky a o něco mladší šindel.

   Došky se vyráběly ze žitné slámy. Na výrobu jednoho došku postačilo asi 2 kg slámy a byl hotov asi za 2 minuty. K vázání a přivazování došků se používalo povříslo. Povříslem se došky přivazovaly k latím (rovnoběžnými s hřebenem střechy), které byly od sebe asi 0,45m, a také k sobě navzájem. Bylo třeba dbát na jejich dobré přiražení. Na vzdálenost dvou krokví (2m) se vešlo asi 14 došků. Přišití jednoho trvalo asi 1 minutu. Z toho vyplývá, že na 1m² se vešlo asi 15 došků (30 kg žitné slámy), jejich přišití trvalo 15 minut a výroba minut 30. 

   Dále se budeme zabývat zdobnými prvky celé usedlosti, které ukazují na zámožnost jejího stavitele. Prvním a základním prvkem jsou okna, jejich uspořádání a okenní rámy. Obyčejná roubenka měla ve štítové stěně (ze sednice) dvě relativně malá na dvě a dvě tabulky dělená okna se zdobeným rámem. Dnes je většinou toto dělení okenních tabulek změněno na půl tuctu, pokud se již ze sednice nekouká trojdílnými okny apod. Ještě dřive, když ještě nebylo válcované sklo dostupné všem, se napínala do malých hranatých otvorů blána ze zvířecích vnitřností. Podstatnou část dekorace obytného domu bylo a mnohde stále ještě je možno vidět na zpracování štítu (lomenice) pod polovalbami (štítová část střechy). Štít byl mnohdy jen prostě pobit (zpravidla svisle) prkny. Pod štítem byla někdy malá stříška (podlomenice). Štít byl většinou opatřen jedním, dvěma, třemi, ale i čtyřmi průduchy, tzv. lufty, souměrně k ose a výšce lomenice.

   Lufty byly vyřezány obvykle protáhle ve směru prken a částečně nahrazovaly (obvykle do 19. století) komín. Chudí obyvatelé se tak vyhýbali placení tzv. podýmného, jakési dnešní daně z nemovitosti odvislé z počtu komínů (viz Hořejší - Toulky českou minulostí). Ozdobnými prvky střech jsou pak kabřince (polokruhové stříšky na konci hřebene střechy), makovice (ozdobně vyřezávané asi 0,5 m vysoké špičaté kůly, umisťované na konec hřebene střechy), plechové korouhve a zvonice.

Vztah dožívajících staveb a nových roubených a srubových domů

   Je nesporné, že nově vznikající dřevostavby vychází ze zkušeností získaných z výstavby, provozu a demolic těch starých. Proto by se dalo očekávat, že budou ve všech směrech optimálně navrženy a realizovány. Obecně dřevostavby vychází z přírodnějšího a přirozenějšího pohledu na lidské obydlí. Ať už jde o expozici ke světovým stranám, umístění v terénu nebo kombinaci a způsobu použitých materiálů, často se můžeme setkat v novém podání s nerespektováním některých nepsaných pravidel nebo s ignorací těžce nabytých poučení.

   Část viny v tomto směru připisuji také obtížné době betonového socialismu, kdy byla narušena řemeslná posloupnost, a výstavba domů z přírodních materiálů živořila. Podobně utrpělo i estetické vnímání lidí. Dnešní firmy zabývající se projektováním a vlastní stavbou dřevěných domů vychází nejčastěji ze zahraničních zkušeností a jen pomalu se v našem prostředí rodí domácí odborníci. V některých specifických stavebních prvcích tohoto druhu staveb se učíme za pochodu znovu téměř od začátku.

   Dožívající stavby lze ještě dnes mnohde úspěšně rekonstruovat tam, kde se původnímu stavebníkovi podařilo nasekat málo závažných chyb. Častým prohřeškem je bezesporu příliš nízká podezdívka, zpravidla nižší než 30 cm. Náprava takové chyby je za současného využívání domu prakticky nemožná. Dalšími závažnými nedostatky bývají nevhodně volené obvodové trámy s ohledem na jejich točivost, nevhodná konstrukce krovu vzhledem k přesahu střešního pláště a také správně nevyřešené styky přece jen pohyblivé dřevěné a pevné zděné konstrukce. Tyto naposledy uvedené nedostatky lze přece jen, i když náročně, odstranit.

   Z estetického hlediska se dodnes zachovalé roubené stavby potýkají s velmi hrubými a necitlivými zásahy svých obyvatel, kteří v celkem nedávno uplynulé době nedostatku kvalitních výrobků ve stavebnictví byli postaveni do svízelné situace, kdy k rekonstrukci oken, podlah, střech apod. použili bohužel běžně dostupný materiál. Velké procento původních roubených staveb se dnes tváří díky jejich vlastníkům na první pohled jako zděné chalupy, zpod jejichž podhledů vykukují více či méně ukrytá trámoví a ze štítové strany je možno klasickou roubenku odhalit ve velkém přesahu střech nad pavláčky a s tím spojenou asymetrii horních a spodních štítových oken nebo eventuelně luftů. O poznání lépe to pak může vypadat zevnitř, kam ale oko návštěvníka podbrdských vesnic tak často nezavítá.

   Asi nejhorším zhyzděním původní dřevostavby by mohlo být vybourání dvojice dolních šťítových oken a jejich nahrazení jedním trojitým panelákovým oknem i kvůli většímu prosvětlení interiéru. Tam už žádné květiny na zábradlí pavláčky nebo pečlivě vymazávané spáry nemohou zlepšit celkový dojem tohoto nevzhledného hybridu. Naopak, často působí velice příznivě kombinace postaru dělených oken (4 nebo 6 tabulek) s omítnutou fasádou. Častou chybou, kdy se praktičnost nemá ráda s estetičností, je zasklení nebo dokonce vyzdění původní pavláčky. Další z velkých křiklavých a odpuzujících dojmů je nevhodná střešní krytina v podobě vlnitého eternitu. Už jen náhrada vlnitého za deskový způsobí zlepšení estetického dojmu.

    Jako pěst na oko mohou vypadat ale i dřevěné novostavby. Většinou jsou tyto stavby spojeny s investicemi movitých majitelů, kteří se nebojí ukázat okolí, že na to mají, a tak vzniklá novodobá roubenka není tak nenápadná jako byly její svůdné předchůdkyně, ale už její proporce vykazují jistou disharmonii, kdy stavba zkrátka zaujme nad únosnou míru. Často se na takových stavbách objevují cizí v českých podmínkách neznámé stavební prvky, které, i když k dřevostavbě patří, ruší její celkový obraz.

   Namítnete třeba, že i vznikající kulatinové sruby do českých vesnic nepatří, ale ve vesnicích v podhůří Brd dožívá i nezanedbatelné množství staveb kulatinových. I zde se setkáme u výstavby kanadských srubů s cizími a novými prvky, které snad více než na nečeskou tradici reagují na funkčnost a zkušenost získanou v cizině. Nejstarší dřevostavby byly rovněž kulatinové. Postupem času lidé začali z vnitřního i vnějšího prostoru obliny stěn odstraňovat, nejprve druhotně po výstavbě, později už se používaly rovnou hraněné trámy. Na kulatinovou konstrukci se jaksi pozapomnělo. 

   Je pochopitelné, že s postupem doby si lidé změnili své domovy a nároky na ně. Proto bývají nyní i dřevostavby půdorysně a bokorysně velkorysejší, domy se umisťují dále od komunikací do nitra zahrad a nenavazují na ně další hospodářská stavení. Do stájí už nezachází koně, ale do honosných dvou a více- garáží zajíždí člověčí motoroví miláčci. Posun je znát i v otázce komína. V dávné minulosti byl kouř odváděn z pece do podkroví bez komína vyčnívajícího nad střechu, později vznikaly komíny dřevěné a zděné z kamenů a cihel. Nyní můžeme pozorovat jakýsi novodobý návrat ke stavbám bez komína, ale tentokrát je způsoben změnou druhu vytápění a snahou dlouhodobě uspořit prostředky. Také do starých osvědčených materiálů střešních krytin se dnešní majitelé ať už nových nebo starých roubenek příliš nepouští. Proto vidíme plechové střechy nebo střechy z pálených tašek namísto šindelových. V nových domech je využíváno o poznání více skel vzhledem k jejich stále se zlepšujícím izolačním vlastnostem. Můžeme vidět celé prosklené stěny, jejich části nebo štíty, případně i trochu kontroverzní střešní okna.

   Stavební úřady a obce v našem regionu jsou rády, že vůbec nějaké nové stavebníky mají, tak proč jim házet klacky pod nohy, že? Zvláště, když investory před úřady zastupují stavební firmy z celé republiky. Na druhou stranu, u oprav starých roubených chalup památkově chráněných bývají velké potíže, když je majitel postaven do slepé uličky, kdy mu například skrze střechu zatéká, ale nemůže díky svým malým finančním prostředkům a nesmyslným předpisům udělat ani provizorní opravu.

   K dřevostavbám patří rovněž statné vzrostlé stromy a ovocné zahrady. Ty ale nejde logicky u nové výstavby hned najít. Avšak dnešní majitelé nových roubenek na tohle zapomínají a radši osází okolí domu okrasnými malými jehličnany a vytvoří vřesoviště nebo jinou zdánlivě bezúdržbovou zahradu. Nejde jen o stín pro majitele, který by se třeba rád v horkém dni posadil pod košatý kaštan nebo javor. Ten, kdo trpí nejvíc, je paradoxně jejich obydlí vystavené takto přímým slunečním paprskům, čímž je dlouhodobě narušována vlhkostní a statická rovnováha stěn.

   Nakonec by se slušelo poznamenat, že do všech zahrad a do všech míst není vhodné dřevostavbu umisťovat. Citlivý stavebník vycítí sám, že kulatinový srub nebo klasickou roubenku nemůže natěsnat mezi cihlové bytovky, k řadové výstavbě nebo vedle ploché střechy. Tyhle stavby potřebují kromě rozumného zastínění také jakési vzdušné prostředí kolem sebe. V nenávratnu je doba, kdy se roubenky krčily na nějaké vedlejší návsi štít vedle štítu.

   Až se, milí čtenáři, někdy třeba pustíte do projektování nebo stavby takového domu, přeji vám, aby se vám podařilo co nejlépe sladit praktické a estetické potřeby s vašimi časovými a finančními možnostmi. A přeji vám i sobě, hodně hezkých estetických zážitků při procházení dnes auty tak zavalenými podbrdskými vesnicemi.

(Co můžeme udělat pro lepší vzhled podbrdské vesnice? Řiďme se heslem, že v jednoduchosti je krása. Obdivujme roubené chalupy, promluvme s majiteli, pochvalme jim jejich pavláčku nebo kabřinec, mají-li nějaký. A zkusme občas použít i dřevo jako stavební materiál, betonu už je všude dost.)