Po okolí Cukráku jsme se již toulali v jiném článku, ale dnes se mrkneme vysílači pěkně na zoubek. Díky neskonalé ochotě pracovníků Českých radiokomunikací pánů Jaroslava Duška a Miroslava Rataje jsem měl možnost navštívit tuto monumentální stavbu. Veřejnost se sem asi moc často nedostane, tak pojďme na exkurzi alespoň virtuálně.
Poznali jste fotku vlevo? Asi ne, jelikož takhle vypadal 411 vysoký vrch Cukrák před rokem 1959, takže si ho v této podobě mohou pamatovat naši rodiče, ale my později narození už máme tento první kopec brdského masívu spojen se štíhlou věží vysílače a známe ho v jiné podobě. Dnes se mrkneme vysílači pěkně na zoubek. Díky neskonalé ochotě pracovníků Českých radiokomunikací pánů Jaroslava Duška a Miroslava Rataje jsem měl možnost navštívit tuto monumentální stavbu. Veřejnost se sem asi moc často nedostane, tak pojďme na exkurzi alespoň virtuálně.
Nejprve něco teorie a technických parametrů. Jak jsem již naznačil v úvodu byla stavba vysílače zahájena v roce 1959 a o dva roky později, přesně 26.listopadu 1961 byl vysílač uveden do provozu. Je to tak, tahle štíhlá, 193,5 metrů vysoká jehla oslavila v těchto dnech své čtyřicáté narozeniny. Gratulujeme!
Po přijetí, usedáme v kontrolní místnosti vysílání a já začínám nasávat atmosféru. Telemol (podle vzoru knihomol) by měl tady velkou radost. 17 televizorů, perfektně srovnané ve čtyřech sloupcích a čtyřech řadách, no a ten jeden je prostě trochu stranou. A všechny jedou. V levém sloupci jedou právě zprávy na ČT 1 (kanál 26), v dalším publicistika na ČT 2 (kanál 53), ve třetím na nás útočí, pro mě neznámá, venezuelská kráska (Nova - kanál 1) a ve čtvrtém je pěkné vedro, jelikož běží zrovna Sauna (Prima - kanál 7), všechno v perfektním technickém provedení, obraz ostrý, že i Miloš Skalka by v San Remu zaplesal :-)
V nejvyšším patře je obraz přejímaný ze satelitu. Cože? Ze satelitu, divím se. Ano je to tak, v dnešní době již běží obraz z televizního studia pěkně nahoru až nad ionosféru, která tento vysokofrekvenční signál nezastaví (na rozdíl od krátkých vln), propustí je až k družici a ta je vrátí zpět na přijímací satelit vysílače. No a tady už putuje kabelem ke zpracování a hurá zpět na věž a k vám, na vaše antény a do vašich televizorů. Takhle putují všechny programy, až na Novu, a tato cesta je cestou hlavní.
O patro níž běží záložní signál, který putuje starou cestou, ze studia na břevnovskou věž a odtud na Cukrák. Toto je cesta záložní (pro Novu ovšem hlavní) pro případ, že by selhala družice. Další patro obsadilo vysílání po zpracování signálu a úplně dole je to co vidíme my, ve svých domovech. I jako neodborník člověk pozná, že i vysílaný signál je velice kvalitní a na první pohled nerozeznatelný od signálu přijímaného.
Ha, málem bych zapomněl na tu poslední sedmnáctou televizi a přitom, je to sice nejmladší přírůstek, ale to zajímavější. Jedná se o testovací digitální vysílání na 25. kanále a jsou zde napojeny všechny celoplošné televize a Český rozhlas 1 a 2. Mnozí z nás si asi tento dokonalý obraz a zvuk asi momentálně neužijí, ale není daleko doba kdy bude tento signál šířen naprosto normálně. Nyní budeme k příjmu potřebovat digitální přijímač nebo dekodér pro naší televizi.
Vysílač ovšem nevysílá jen pro nás, diváky, ve středočeském kraji, ale posílá signál i na další, podobné vysílače v ostatních regionech. To jsou magistrální trasy a zajišťují rozšíření signálu do celé republiky.
Nejen televizí živ je vysílač, mohlo by znít upravené české pořekadlo. Cukrák rozšiřuje do okolí i signál radií, třeba středočeské vysílání Reginy na 100,7. Dříve bychom mohli u tohoto výčtu končit, ale dnes si budeme muset dát s výčtem uživatelů větší práci. Pronajaté prostory pro antény tady mají třeba třeba Český mobil, Radiomobil, záchranná služba, hasiči, policie, integrovaný záchranný systém a jiní a jiní. Pro tyto účely je na věži umístěno 120 antén všeho druhu se všesměrovým vyzařováním. V zimním období tyto antény samozřejmě namrzají a pád takového rampouchu na člověka pod vysílačem by nebyl určitě nic příjemného a proto je na spodní části, cca ve 38 metrech umístěn ochranný prstenec, který veškeré padající předměty buď zastaví nebo roztříští. Některé paraboly pro jsou proti námraze chráněny ohřevem a přetlakem vzduchu, který spolehlivě vyžene veškerou vlhkost z paraboly resp. vlnovodu.
Ještě než se půjdeme podívat na vlastní vysílač, řekněme si něco o něm samotném. Jak již bylo řečeno, jeho celokovová konstrukce ze 6 mm plechu ční do výše 193,5 metrů. Toto množství železa váží přibližně 2.000 tun. Aby se nám nepřevrhnul je zakotven až ve hloubce 12 m pod zemí v obrovském betonovém loži a aby nezreznul je natřen, stejně jako vysílač na Žižkově, speciální barvou z Nizozemska. Tato ochrana má životnost 30 let, takže hned tak natěrače na věži neuvidíme.
V roce 1974 - 75, kdy se připravovalo vysílání ČT 2, prošel vysílač rekonstrukcí, kus ho bylo uříznuto, na vrchol byl nasazen nový díl a na špičku laminátový nástavec, který můžete vidět do dnes. Při rekonstrukci se nezměnil jen vysílač, ale i jeho okolí. Vyrostla zde nová budova, ve které se ocitlo veškeré technické zázemí pro provoz obou tehdejších programů. Přestěhovala se sem i retranslační kabina, která se nacházela původně v I., třicetimetrovém, patře věže. Vedle vysílače vyrostly ještě dva příhradové stožáry čtyřmetrové paraboly RR spojů, jelikož takové antény by už věž neunesla. Tyto stožáry nejsou moc známé, jelikož nejsou vidět ze silnice, ale nejsou to žádní drobečkové, i když, pravda, vedle hlavní věže se trochu ztrácejí.
Takto vysoká stavba musí být zabezpečena proti větrům a tak je ve věži umístěna mechanika, která tuto věž vyvažuje. Dopomáhají ji v tom dvě závaží na vrcholu věže, dvou a půl tunové závaží ve 142 metrech a o polovičku lehčí závaží nahoře v laminátu věže
Pokud by došlo k výpadku proudu jsou připraveny dva 360 kW dieselagregáty, které zabezpečí provoz vysílače i při této nehodě.
A jedna lahůdka, která určitě potěší všechny příznivce Brd, na závěr. Je to vytápění celého komplexu staveb. Žádné komíny, žádná tuhá paliva, žádný kouř, ale teplo je všude. K vytvoření tohoto příjemného prostředí je použito odpadního tepla vysílače, které se tvoří při vysílání na chladičích v suterénu budovy.
Takže teoreticky jsme vybaveni dostatečně a můžeme se jít podívat na vlastní věž. Po několika metrech od technické budovy se ocitáme s mým průvodcem u paty věže, pomalu se nám automaticky otvírají dveře a já se ocitám v kruhovém prostoru o průměru 16 metrů. Jsme v útrobách čahouna. Uprostřed je připravena kabina výtahu, která nás doveze do prvního patra. Je to kousek, 30 metrů nad hlavou vidím strop, kam jedeme, takže je to pohoda. No až zas taková ne. Přeci jenom na mě začíná působit mohutnost konstrukce. Nastupujeme do klece výtahu a ten se s obrovským zhoupnutím dává do pohybu. Teprve teď si uvědomuji, jak dlouhá jsou lana. Kladka lana je někde 145 metrů nad námi. Ano čtete správně, výtah totiž jezdí až do 137 metrů. Ale to už projíždíme stropem a vystupujeme v první patře. Je tady původní služebna ve které je dnes umístěno technické zařízení jednoho z mobilních operátorů, který zde vysílá. Ve stěně 
věže jsou malá okénka a připadám si jako v letadle. To už můj průvodce otvírá pancéřové dveře a mi se ocitáme na široké plošině ve třiceti metrech nad zemí a otvírá se námkrásný výhled na okolí. Je krásně slunečno, teplota kolem nuly a ani moc nefouká, takže se v klidu můžeme kochat výhledem. Přes krásné počasí, nám, milovníkům dálkových výhledů, nepřeje přízemní opar, takže viditelnost končí u Berouna, Kladna a Kobylis, ale i tak, je to paráda. Praha jak na dlani, je přesně vidět kam jsou nasměrované přijímací antény a břevnovská věž září na obzoru před strahovským stadionem. Přímo pod námi jsou Lipence, Radotín, Černošice a na jihozápad se táhnoucí hřebeny Brd, které na severu lemuje Berounka. Na jihu můžeme shlédnout Vltavu. Pan Miroslav Rataj doplňuje tyto krásné výhledy o zajímavý komentář a navíc mi ukazuje i mezi kterými baráky bych mohl vidět Milešovku, Říp, Bezděz a začínající hřebeny Krkonoš. Polemizujeme i o tom, že by v noci mohla být vidět i nově osvětlená věž Ještědu.
Ale to už mě můj průvodce opět směřuje k výtahu a jedeme výše. Projíždíme stropem prvního patra a já oněmím. Ocitáme se v dutém temném prostoru, kde se výtah jakoby vznáší. Jen bystrý zrak rozezná v dálce stěny věže, které se pomalu ale jistě přibližují. Začínám mít divný pocit v žaludku, ale stále si neuvědomuji jak jsem vysoko. Šok přichází v podobě bílých dveří s nápisem IV. patro - 90metrů, které lehce míjíme a pokračujeme v jízdě. Po chvíli výtah zpomaluje a s již menším zhoupnutím zastavuje u dveří s nápisem V. patro - 120 metrů. Docela se těším až budu venku z výtahu a budu stát na "pevné" zemi tohoto patra. Omyl, patro nikde. Po otevření dveří kabiny nás od stěny vysílače dělí tak metr až metr a půl a pod nohama mám ocelovou lávku, která míří k malým pancéřovým dveří. Tak vám ani nevím kde bych postál, jestli ve výtahu nebo na lávce :-) To už pan Rataj otvírá dvířka a přede mnou je volný prostor. Doslova se mi tají dech a jen reportérská zvědavost a chtíč se s vámi o toto podělit mě žene ven. Teda spíše popostrkuje, ale dotlačila mě až na druhou stranu 
pláště vysílače, na tu vnější. Stojím na plošině, která není o moc širší než moje pětačtyřicítky, tisknu se k věži, držím se nízkého zábradlí a zírám. Po chvilce si trochu zvykám a vytahuji foťák aby jste to mohli vidět taky, jelikož to fakt stojí za to. Pomalu obcházím okolo a postupně se kochám pohledem z ptačí perspektivy. Berounka je vidět daleko lépe, na jihozápadě se pod věží stáčí rychlostní komunikace na Strakonice a po ní uhání řada malých angličáků. Pane, to je model, dokonce na jihu je i železniční most, po kterém jede vlak. Ne, to není model a ten most je opravdový, vede přes Vltavu a je u Měchenic.
Narážím zde i na technickou zajímavost a to na ty malá červená světýlka, která vidíme v noci, a která upozorňují letadla na přítomnost vysílače v prostoru. Nejsou to vůbec malá světýlka, ale pořádné cca půlmetrové lampy. No posuďte sami. Počasí je stejně krásné jako dole, ale trochu nám zesílil vítr a docela by se hodil kulich. Na jihozápadní straně objevuje nad hlavou žebřík a vůbec nechápu na co tu je, jelikož na něj může vylézt snad jen blázen. Při 
pohledu vzhůru už vidíme poslední patro ve 142 metrech, kde jsou umístěné všesměrové antény pro televizní vysílání.
Mraky letí oblohou a mě se začíná lehce motat hlava, je to najednou příjemný pocit být tak vysoko a nebýt schovaný za nějakým sklem. Náááááááááádhera, chce se mi křičet radostí. Teprve teď si uvědomuji, že se věž trochu hýbe, ale opravdu jen nepatrně. Vybavuje se mi technický výklad pana Duška, zvláště ta pasáž o vyvažovacím mechanismu, který je schopen vyrovnávat až metrové výkyvy věže. Ještě že tolik nefouká :-)
Pípají nám hodinky, je pravé poledne, opravdu pravé, jelikož je už "zimní čas" a tak mě ještě napadá udělat fotku, těch obrovských slunečních hodin. Jdou naprosto přesně :-).
Uši už trochu mrznou a času není nazbyt, takže hurá do výtahu a s dlouhým zhoupnutím nahoře i dole, hurá na zem. Dole je již opět teplé, slunečné počasí a vládne tady bezvětří. Co udělá "pouhých" 120 metrů :-) Ještě jeden pohled na věž, rozloučení se s mými příjemnými průvodci a zpět do normálního života.
Pokaždé když jedu teď kolem, říkám si, tak tam nad těmi pruhy jsem byl. Hledím na vysílač trochu jinak, má u mě větší úctu a pokaždé mě příjemně zamrazí. Ta úcta patří i lidem, kteří tam slouží a zajišťují aby jsme se mohli my doma pěkně koukat na televizi. Pokaždé když si ji doma pustím, tak si uvědomím jak bylo tam nahoře krásně.
Pane Polanecký, Dušku a Rataji mnohokráte děkuji za možnost tohle vidět, zažít a napsat našim čtenářům. Díky, díky, díky.
Komentáře vytvořeny pomocí CComment