V první polovině 80. let vznikla nad městem Dobříš na brdském hřebenu poblíž Jistevníku obrovská stavba vojenského charakteru. Všechno okolo stavby bylo přísně tajné, navenek pronikaly jen zlomky informací, mnohdy záměrně nebo přirozenou cestou zkreslené. Jenže v Česku se stejně všechno rozkecá a tak se postupně šířila pověst o obří raketové základně, o raketových silech a atomových hlavicích. Kde chyběly informace, zapracovala fantazie lidí. Skutečnost se od pověstí bohužel mnoho nelišila a na druhou stranu všechno bylo jinak!
Co je pravda a co fantazie? Na zmíněném místě byla vybudována protiletadlová raketová základna, začleněná do systému PVOS (protivzdušné obrany státu). Tedy žádná sila s raketami pod zemí, žádné jaderné hlavice. Když už je o nich řeč, jaderná (tzv. speciální) munice byla skladována pro potřeby ČSLA ve třech speciálních skladech v Bílině, Bělé p.Bezdězem a v Borovnu-Mišově. Dál už to ale pravda byla. Rozměry základny byly skutečně úctyhodné. Délka včetně ubytovací části činila přibližně 1,7 km, šířka 0,9 km, prostor samotných palebných postavení byl dlouhý cca 1,2 km. Mezi lidmi se tomu říkalo „Klondajk“.
Po společenských změnách v roce 1989 se očekávalo, že armáda toto místo opustí, jenže tenhle předpoklad se nenaplnil. Armáda areál používala dál a oficiální informace o tom se mihla i v médiích. V té době jsem zrovna hledal informace o historii raketových protiletadlových útvarů v západních Čechách a při té příležitosti jsem narazil i na zmíněný Klondajk, byť se nenachází na západu Čech. Na webových stránkách jsem našel kusé a opatrné laické informace o umístění základny a o její rozloze. Najednou mně to začalo zajímat. Neustále jsem narážel na nedostatek informací a všechno komplikoval fakt, že Brdy byly zejména v osmdesátých letech doslova prošpikovány různými vojenskými útvary, skoro vždy velkého utajení. Tak začala moje dlouhá dotazovací anabáze, kdy bylo třeba někoho oslovit, pomoci mu překonat nedůvěru ke mně (není to provokatér?nevykašleme se na něj? o co mu jde?atp.) a získat buď přímo nějakou informaci, nebo se dostat na dalšího člověka, který ví. Aby to bylo ještě horší, přišlo 11.září 2001 a na webu mizely citlivé informace jedna za druhou. Pro mě bylo zlomovým momentem zveřejnění několika leteckých pohledů na základnu na serveru BRDY. Ale potřeboval jsem podrobnější informace. Když jsem získal důvěru Tomáše Krumphanzla a později i Jakuba Kencla, Petra Dudíka a Tomáše Kuby, pohnul jsem se z místa.
Technické informace a některé obecné informace se daly kupodivu lehce získat z webových stránek (fas.org, vojenstvi.kvalitne.cz, military.cz, mojweb.sk a index.ne.jp). Na stránkách atlas.cz jsem našel sice nedokonalý (protože v nevhodném měřítku) ale skutečný družicový snímek základny (update- teď už je snímek letecký a velice podrobný) z LANDSATu, a dokonce v barvě. Podstatnou informaci o zaměření útvaru a jeho krátké historii jsem získal zprostředkovaně z Dobříšských listů z roku 2000, kde tehdejší velitel VÚ 4431 Dobříš pplk.gen.št. Krejčí (takže už známe číslo útvaru) informoval veřejnost o určení útvaru a jeho výzbroji. Slíbil také, že armáda veřejnosti techniku vhodným způsobem ukáže. Najednou nastal zlom a útvar v roce 2001 ukončil svoji činnost. Základna byla ve velmi krátkém čase vyklizena a opuštěna.
Podívejme se na účel, kvůli němuž byl útvar zřízen a na to, jak byl vyzbrojen. Jednalo se vždycky o protiletadlový raketový útvar, jehož hlavní činností byla protivzdušná obrana Prahy. Připomeňme si dobu, kdy útvar vznikal (1984-1985). Zbrojní zápas mezi USA a SSSR na poli raketového vyzbrojování vrcholil. Jako reakce Varšavské smlouvy na jisté kroky USA byly v ČSSR vybudovány vojenské útvary, vyzbrojené moderní a výkonnou raketovou technikou země-země (SS-12, SS-21 a SS-23) a země-vzduch (např. S-200, S-300).
Ve článku velitele VÚ 4431 Dobříš je výzbroj útvaru neurčitě popsána výrazy „velkého, středního a malého doletu“. Navíc kriteria platící pro rakety země-země vůbec neplatí pro protiletadlové řízené střely. Na vysvětlenou: u protiletadlových řízených střel (dále jen plřs) tehdejší doby si pod krátkým doletem představme vzdálenost kolem 20 km, střední dolet se pohybuje někde u 50 km a velký dolet je řádově ve stovkách km. To ale neplatí pro protiraketové a přepadové rakety. Článek velitele útvaru na první pohled působí jako otevřený a poskytující úplné informace o kdysi tak tajném útvaru. Když ale hledáte konkrétní informaci (co a jak dlouho tam bylo), tak ta sdělena není a vcelku šikovně se mlží. Můžeme jen spekulovat, do jaké míry to byl záměr autora. Pokud jde o změnu výzbroje útvaru po dobu jeho existence, článek v Dobříšských listech budí zdání, že jednotlivá technika byla měněna kontinuálně.
Došel jsem k závěru, že by nebylo seriózní publikovat jenom domněnky a proto jsem se s dotazem obrátil na server „Vojenství kvalitně“. Odpověď pplk.Dr. Minaříka CSc, pracovníka Vojenského ústředního archivu, který se zabývá organizační a dislokační výstavbou armády po roce 1945, byla podrobná a velice fundovaná. Díky jí se můžeme blíže podívat na postupnou proměnu výzbroje tohoto útvaru. Detailní informace najdete na výše uvedeném serveru, odpověď č. 89.
Útvar vznikl v r.1984-1985 a byl vyzbrojen protiletadlovým raketovým komplexem (dále jen PLRK) dalekého dosahu typu S-200 VEGA (kód NATO SA-5 GAMMON). Na základně byly 3 oddíly, každý oddíl disponoval 6 odpalovacími rampami v palebných postaveních. Český překlad anglického názvu plřs S-200 znamená cosi jako humbuk, klam nebo podvod, ale také šunka. Já bych to jako humbuk rozhodně nemohl označit, to bylo velmi reálné nebezpečí! Dosah zde používané rakety – přesněji protiletadlové řízené střely - v dálce byl 240 km (některé prameny uvádějí až 300 km, ale to jde spíš o typ S-200 D), do výšky 40 km. Raketa 5V28 byla 10,8m dlouhá, průměr těla 0,86m a startovací hmotnost byla 8000kg. Průměr dolní části rakety v místech přídavných motorů a stabilizačních křídel byl zhruba 3m. Bojová hlavice vážila 217 kg. Střela měla 4 startovací motory na tuhé palivo. Po vyhoření odpadly a byl zapálen hlavní motor na tekuté pohonné hmoty. Zde byl použit jako palivo solid a okysličovadlem byla kyselina dusičná. Kromě konvenční nálože mohla střela nést jadernou hlavici ráže 25kT. Další příslušenství výzbroje popíši níže. S touto výzbrojí útvar setrval do roku 1993.
V roce 1995 byl útvar v důsledku rozpadu státu a dílem i z ekonomických důvodů reorganizován a přezbrojen PLRK středního a malého dosahu Tyto parametry splňují PLRK S-75 VOLCHOV (kód NATO SA-2 GUIDELINE) a S-125 NĚVA (kód NATO SA-3 GOA). Předpokládám, že od každého typu tam byl jeden oddíl.
Protiletadlové řízené střely Volchov jsou staršího data výroby a v ČSLA byly zavedeny do výzbroje už ke konci 50.let. Dolet plřs činí cca 54 km. S touto technikou bylo možné pořád ještě chránit Prahu, pokud to ovšem útvar měl stále ještě za úkol.
Plřs Něva jsou poněkud modernější a byly určeny k ničení nízko a středně vysoko letících cílů. Mají dolet pouhých cca 20 km. I když jde o vcelku moderní a přesnou techniku, rozhodně už útvar nemohl chránit Prahu, protože byla mimo jeho dosah. Domnívám se, že z vojenského hlediska lze na tento krok pohlížet jako na úpadek prestiže zmíněného útvaru.
V roce 1997 ukončila svoji činnost skupina „Volchovů“ a v činnosti pokračuje pouze skupina „Něva“. V roce 2000 na základě skupiny Něva vzniká VÚ-4431 Dobříš, který je zařazen do systému PVO států NATO. Poněkud nečekaně je útvar v roce 2001zrušen a na podzim roku 2001 je již opuštěn a hlídán civilní HLS.
Vraťme se ale do ledna roku 2002. Kde základna ležela, to jsme věděli úplně přesně, ze snímků jsme znali její rozložení v terénu, já jsem si upřesňoval její výzbroj a pomýšlel na to, jak se tam dostat. Nelegální způsob jsem zavrhl. V té době už jsem měl za sebou dvě exkurze podobného ražení a tedy i nějaké zkušenosti. Dostal jsem informaci, že v dohledné době může dojít k předání Klondajku nevojenskému subjektu, což by značně zkomplikovalo uvažovanou návštěvu areálu. Najednou nebyl čas a bylo nutné začít jednat. Samozřejmě jsem nemohl jít sám! Byli tu jednak kolegové z Plzně a pak jsem nemohl opomenout své nové „virtuální“ přátele okolo serveru Brdy. Ve vcelku krátké době se mi podařilo získat povolení ke vstupu a zorganizovat prohlídku Klondajku. Věděl (nebo spíš tušil) jsem, že někteří kolegové do poslední chvíle moc nevěřili, že se povede návštěvu zorganizovat a uskutečnit. K mé velké radosti všechno dobře dopadlo.
Ten „historický“ okamžik nastal 16.2.2002 v 10 hodin, kdy se před námi otevřela brána kdysi tak tajného útvaru a my jsme se v počtu 11 lidí vydali na exkurzi. I příroda se nad námi smilovala a dostali jsme slunečné, i když chladné počasí. Protože jsem na poslední chvíli získal od T. Kuby družicový snímek základny a již dřív byly k dispozici letecké snímky, pohybovali jsme se tam „jako doma“. Překvapilo mně, jaký rozdíl je vidět něco ze vzduchu a ze země. Na zemi nebylo nic jako na dlani a nemít důkladnou přípravu před akcí, tak jsme tam mohli docela bloudit. Rozhodně bychom se hodně nachodili. Zhruba jsme věděli, kde co je a tak jsem mohl zvolit takový systém prohlídky, abychom něco nevynechali. Zajímala nás především ta sekce, kde byla palebná postavení a technika, do sekce s ubykacemi a běžným provozním zázemím jsme jen z dálky nakoukli.
Obrovský prostor této části základny jsme si rozdělili na čtyři části:
- tři palebná postavení oddílů s velitelskými stanovišti
- vyvýšené betonové plošiny pro radiolokátory
- technický úsek sloužící ke kontrole a údržbě raket
- autopark se zázemím
Začali jsme prohlídkou palebných postavení. Dohodli jsme se, že palebné postavení jednoho oddílu pečlivě projdeme a zbylé dva prohlédneme jen zběžně, pokud nebudeme vidět nějaké zásadní odlišnosti. Každý oddíl měl 6 odpalovacích ramp a 6 úkrytů pro rakety (každý úkryt pojmul 2 rakety, pro každou byla samostatná vrata), uspořádaných zhruba do tvaru kruhu o průměru přibližně 230m. Uprostřed kruhu se nacházel v bunkru velitelský úsek.
Jedno palebné postavení se skládá z odpalovací rampy a úkrytu pro rakety, obojí je chráněné vysokými valy ze zeminy. Jednotlivá palebná postavení jsou propojena komunikacemi z betonových panelů nebo ekologických (!) prorůstavých tvárnic. Odpalovací rampa byla umístěna před úkrytem raket ve vybetonované čtvercové prohlubni, ke které vedla dvojice sbíhajících se kolejnic od úkrytu pro rakety.
Našli jsme celkem 3 typy úkrytů pro rakety:
- těžké bunkry zahrnuté zeminou, zjevně stavěné pro maximální odolnost, s elektricky ovládanými tlakovými vraty. Bunkr má ještě boční tlakové dveře pro obsluhu.
- zděné nekryté haly, opět se dvojicí plechových vrat, ale již obyčejného provedení. Bez bočních dveří pro obsluhu. Na rozích střechy jsou opatřeny 4 hromosvody.
- přístřešky z kovových trubek, vlnitou eternitovou střechou, laminátovými stěnami a plachtou na vchodu. Takové stavby jsme našli celkem tři. Z mého pohledu se jedná o vynucené řešení. Na třech místech se totiž základna zjevně „nevešla“ na planinu (2x na severní straně a 1x na jižní) a svah musel být uměle dorovnán násypem za betonovou panelovou stěnu. Zde nemohla být postavená žádná těžká stavba, aby umělý svah "neujel". Na jiném místě než na třech označených tyto přístřešky nebyly.
Tomu jsem nerozuměl. Úkryt pro raketu jako těžký bunkr – ano, to chápu. Úkryt pro raketu jako zděná větší garáž, kterou můžete vidět ve kdejakém JZD? To už se mi moc nezdá. A ty trubkové přístřešky s eternitem, laminátem a plachtami? To mi přišlo, jako kdyby došly peníze. Jenže tenkrát dojít nesměly a na tyhle věci také tehdy ještě nedocházely! Tak proč? Možná odpověď – klamné úkryty. I když koleje a betonová prohlubeň na usazení odpalovací rampy jsou nepochybně u všech úkrytů funkční. Faktem je, že v každé šestici palebných postavení byly betonové bunkry pro rakety pouze dva! A až na jeden případ jsou při porovnání tří palebných postavení mezi sebou pokaždé na jiném místě. Teď zbývá shodnout se na tom, které úkryty by měly být klamné! Jen ty trubkové, nebo i zděné? Vojenské tajemství je tu s námi stále... :-((
Rakety byly v úkrytech uloženy na kolejovém podvozku špičkou rakety k zadní stěně. Jestli s podvozkem vojáci manipulovali ručně, nebo měl nějaký pohon, nevím. Zrovna tak zatím nevím, jak probíhalo přemístění (přesněji nabití) rakety z podvozku na rampu a jak a kam se přemisťovala raketa z nabíjecího vozidla. Tyto činnosti nelze nijak odvodit z dochovaných fragmentů základny. Mohli bychom se to dozvědět pouze od lidí, kteří zde sloužili.
Chvíli přemýšlení nám zabralo, k čemu sloužila se zemí spojená a na první pohled podivná věc z betonu a oceli. Kolektivně jsme se nakonec shodli na správném řešení. Nabíjecí vozidlo (5JU24M), přivážející do palebného postavení raketu, muselo couvat a to velmi přesně na určené místo podél kolejnic k rampě. Řidič se orientoval jednak podle terče, umístěného v náspu a podle bílé čáry. A ta věc na zemi, jejíž tvar nelze slovy popsat, sloužila k navedení zadních kol návěsu do přesné pozice. Proto měla oblé hrany, aby nepoškodila pneumatiky. Konečnou správnou polohu návěsu jistila vzadu přivařená mohutná zarážka. Pokusil jsem se vyvodit z poznaného, jak probíhalo nabíjení střely na rampu a překládání střely na „něco“, jímž byla střela dopravena do úkrytu a zpět. V popisu PLRK S-200 není zmínka o tom, že by s raketou manipuloval nějaký (auto)jeřáb. Ostatně silně třaskavých 8 tun houpajících se na laně ve tmě a větru by mohlo být dost nebezpečnou zábavou. Dlouho mi trvalo, než jsem alespoň část tohoto tajemství odhalil. Pomohlo mi, když jsem objevil ten záhadný vozík na internetu. Jediné, co momentálně nevím přesně je, jak se střela překládala z transportního vozidla na vozík, případně na rampu.
U odpalovacích ramp v palebném postavení jsme nenašli žádný úkryt pro vojáky. Asi se tam od určitého stupně bojové pohotovosti nevyskytovali, ostatně jak vyplývá z níže uvedeného obrázku startující rakety, nemuselo by tam být zvlášť bezpečno. Jisté informace naznačují, že se jednotlivé oddíly střídaly v bojové pohotovosti a u sloužícího oddílu byla na rampě nabita pouze jediná raketa. Ostatní zůstávaly v úkrytech.
Vždy uprostřed šestice palebných postavení se nacházel velitelský úsek. Jedná se o betonový, velmi důkladný bunkr. Z každé strany bunkru v podélné ose jsou ocelová, elektricky ovládaná vrata, za nimiž je prostor vždy pro jedno vozidlo. Tyto prostory spolu nejsou navzájem spojeny. V jednom z těchto prostorů bylo údajně umístěno jedno nabíjecí vozidlo s raketou pro rychlé nabití rakety na rampu. Já si myslím, že vozidlo s raketou bylo umístěno v zadním prostoru úkrytu. Jedině odtud bylo totiž možné přijet k rampám v požadovaném směru. Co bylo v předním prostoru, zatím nevíme. Boční vchod vede pod zem a tam bylo asi vlastní velitelské stanoviště. V celém bunkru byla vzduchotechnika s filtrací vzduchu.
Dále jsme svoji pozornost obrátili na tři obrovské betonové plošiny, čnící nad vrcholky stromů. Plošina má rozměry přibližně 20x40m, je vysoká asi 20m a vede na ni šikmý nájezd pod úhlem mezi 20° a 30°. Podpěrné sloupy plošiny jsou mohutné a mezi sebou zavětrované. Nahoře na plošině je betonová válcová výseč o průměru 10m a tloušťce stěny cca 30cm, vysoká zhruba 2,5m. K čemu to bylo dobré? Zde byl umístěn naváděcí radiolokátor kompletu a betonová výseč jej chránila (viz *,**). Mimo jiné to znamená, že nahoru běžně vyjel tahač s anténní jednotkou RL, aby ji natlačil dovnitř betonové výseče. Lidskou silou to jistě nešlo, protože dno té výseče bylo asi o 40cm výš, než zbývající plocha plošiny. Výhled odsud byl nádherný, ani nám nevadil chladný vítr. Slyšel jsem hlasy uspokojení těch, kteří celá léta chodili okolo základny a snili o tom, že jednou, jednou to možná vyjde a oni se dostanou dovnitř. Teď shlíželi do kraje ze samého srdce základny a možná v duchu uzavírali jednu kapitolu svého života. Já jsem neodolal, abych neotestoval Fabii Combi na stoupavost…
*) Vycházím z dostupných informací, že jako naváděcí RL pro S-200 – přesněji radiolokátor ozáření cíle - byl používán typ 5N62V. Obecně všechny PLRK s řízenými střelami měly řídící (naváděcí) RL umístěn vždy na vyvýšeném místě, aby nic nebránilo nepřetržitému kontaktu lokátoru, cíle a letící střely. Zde jsme narazili na jistou nesrovnalost. Právě radiolokátory na vyvýšených plošinách se nepodařilo před zvědavým zrakem veřejnosti utajit. Jenže očití svědkové, kteří se v minulosti okolo základny pohybovali a lokátory na plošinách viděli, nepoznávají obrázek 5N62V a kloní se spíše k typu P-35 (P-37). Nerozumím tomu a domnívám se, že jde o selhání paměti. Momentálně pro to nemám vysvětlení. :-(
**) Počátkem května t.r. se díky Petrovi Dudíkovi podařilo definitivně rozptýlit nejasnosti okolo používaných radiolokátorů. Z nejmenovaného leč zasvěceného zdroje máme potvrzeno, že na třech plošinách byly naváděcí radiolokátory typu 5N62V a poblíž nich na zemi pracoval výškoměr PRV-13. K mé velké radosti, protože přesně tohle jsem předpokládal. Časový odstup a necvičené oko „brdomilů“ vykonaly své, ale je jim odpuštěno. :-)
Vlevo od paty každé plošiny byl vždy jeden bytelný bunkr se vzduchotechnikou pro jedno vozidlo s nástavbou a vzadu z něj byl boční východ pro obsluhu. Zřejmě zde byla druhá kabina RL. Dále se poblíž plošin nacházely odděleně od sebe tři dvojité a tři trojité bunkry již popisovaného provedení. Nepochybně patřily do systému velení, ale detailní určení se mi zatím nepodařilo zjistit.
Na řadu přichází prohlídka soustavy různých budov, hal a přístřešků. Všechno tohle se u raketových útvarů obvykle nazývá technický úsek. Raketové oddíly Volchovů jej mívaly jako samostatný útvar pro celý pluk. Zde však byl technický úsek logicky součástí útvaru. V době zřízení útvaru na našem území žádný podobný útvar neexistoval a teprve za pár let (1988-1989) bylo něco podobného (2 oddíly) vybudováno na Moravě. Odborná literatura říká, že v technickém úseku se m.j. kontrolovaly a seřizovaly systémy rakety a také se zde doplňovalo nebo vyměňovalo palivo v nádržích raket a jeho okysličovadlo. Nesmíme zapomenout, že v té době bylo používání kapalného paliva u raket běžné. 
Jak je patrné z uspořádání Klondajku, jednalo se 
o choulostivou operaci. Ve zvlášť oploceném prostranství stály dvě dvojice přístřešků. Po podrobné prohlídce jsme zjistili, že první dvojice přístřešků je vydlážděna kyselinovzdornými dlaždicemi. Tedy manipulace s okysličovadlem HNO3 (kyselina dusičná). Druhé dva přístřešky měly betonovou podlahu natřenou gumoasfaltem a sloužily k manipulaci s palivem. Obě dvojice přístřešků byly odkanalizovány do lapolů a byly od sebe dost daleko. Všechno to bylo uspořádáno na způsob průjezdné linky. Nejspíš to fungovalo tak, že pod jednu stranu dvojitého přístřešku zajelo vozidlo s cisternou a pod druhou stanu tahač s raketou. Poblíž tohoto pracoviště je malá budova s chemickou laboratoří na rozbory paliva a okysličovadla.
Hned na počátku prohlídky jsme po cestě k prvnímu palebnému postavení projeli podobným dvojitým přístřeškem a zjistili jsme, že druhý byl opodál. Oba přístřešky se nacházely mimo technický úsek a nebyly oplocené. Přes jeden z nich v podstatě vede jediná přístupová komunikace do palebného postavení jednoho oddílu. Stavebně vykazovaly stejné znaky, jako ty již popsané z technického úseku. Jeden s dlažbou, druhý s potřeným betonem. Původně nás to svádělo k představě, že se jedná o třetí oddělenou linku na doplňování paliva a okysličovadla, ale neuměli jsme si vysvětlit, proč je jinde a není oplocená. Později jsem se dozvěděl, že zde docházelo k přečerpávání paliva a okysličovadla do menších provozních nádrží. To místo bylo prostě stranou od všeho, opět z bezpečnostních důvodů.
V této souvislosti stojí za zmínku podobná bezpečnostní opatření v úkrytech pro rakety. Ve všech třech typech úkrytů byly v podlaze kanálky, odvádějící případný únik paliva do sběrné nádržky. Tento fakt podporuje moji představu, že použitelný mohl být kterýkoliv úkryt. Pokud by například lehké trubkové úkryty byly výhradně klamné, nemělo by smysl je propracovávat do takových detailů, které byly pod střechou a nebylo je možné zjistit leteckým ani družicovým průzkumem.
V technickém úseku se nachází nejmohutnější stavba celé základny. Je to bunkr – úkryt a sklad záložních raket. Přibližné rozměry bunkru: délka ke 100m, šířka 50m, výška 15m. Objekt vykazuje známky nedávné opravy izolace. Před východní (vstupní) částí bunkru je malé prostranství a poblíž je kruhový objezd, za který by se co do velikosti nemuselo stydět leckteré okresní město. Ten velký prostor měl svůj důvod. Zde se s raketami opět couvalo, bunkr není průjezdný! Čtveřice vrat na vstupní straně bunkru jsou ve výši cca 1m nad zemí. Ve vzdálenosti asi 10m od každých vrat je v jejich ose na zemi vybetonovaný blok cca 30 cm vysoký, dlouhý asi 2m a jeho šířka odpovídá rozchodu kol návěsu. Hrany jsou zkosené. Blok má jediný smysl: udržet zadní kola návěsu při couvání v přímém směru. Čtyři vrata na západní (výstupní) straně jsou na úrovni terénu a prostranství je podstatně menší. Z něj vede nejkratší cesta k palebným postavením. Když vezmu v potaz všechno (to málo) co o základně vím, vychází mi pravděpodobné používání bunkru (skladu raket) a pohyb raket. Stanovený počet raket na základně se mohl zmenšit jedině o vyřazené rakety, které bylo nutné nahradit. Ty byly přivezeny zvenku, ale to zřejmě nebyl tak častý případ. Hlavní pohyb raket po základně byl dán systémem běžného ošetřování a seřizování raket. Když přišel čas, raketu vyvezli na podvozku z úkrytu v palebném postavení, naložili na nabíjecí vozidlo a odvezli do TÚ. Zde prošla předepsanými procedurami kontroly, byla přezkoušena, seřízena a mohla být uložena do bunkru – skladu. Nabíjecí vozidlo nacouvalo ke vstupním vratům skladu a raketa byla přemístěna dovnitř tryskami napřed. Předpokládám, že rakety byly uvnitř bunkru uloženy v řadách za sebou v ležaté poloze, tryskami tím směrem, kudy budou odváženy. Když bylo třeba doplnit raketu do palebného postavení, nabíjecí vozidlo přijelo k západní (výstupní) straně krytu a zajelo předkem dovnitř. Raketa byla přemístěna na vozidlo a to pak s raketou vycouvalo ven a odjelo do palebného postavení. To koresponduje s polohou rakety na tahači během transportu.
Poznámka autora: výše popsaný postup je pouze dedukcí odvozenou z toho, co jsem viděl
Nejméně zajímavý byl autopark. Ono jde spíš o krytá stání pro tahače raket. Stojí zde 5 přístřešků, každý pojmul 4 nabíjecí vozidla. Vzadu je ještě větší počet otevřených garážových stání. Poblíž sklad PHM a olejů. Prostě nuda, nuda, šeď.
A co dodat závěrem?
Naše čtyřapůl hodinová pouť po Klondajku skončila někdy okolo půl třetí odpoledne. Počasí nám celý den neskutečně přálo a kdo šel, ten nelitoval. Exkurzi jsme zakončili (bohužel už ne všichni, někteří měli další povinnosti) v restauraci naproti Dobříšskému zámku. Všichni zúčastnění obdrželi „Pamětní list“ na tuhle vskutku památnou návštěvu nejmohutnější raketové základny na našem území. 
Autoři fotografií: JK - Jakub Kencl, EZ - Evžen Zavadil
Autor o sobě:
Je mi 57 let a pracuji v Plzni ve veřejné správě. Začátek mého zcela amatérského zájmu o raketovou techniku se datuje do doby, kdy jsem (počátkem osmdesátých let) postavil chatu na úpatí jižních Brdů v Nových Mitrovicích. Časem jsem zaslechl, že někde poblíž Chynína jsou nějaké rakety. Tehdy v polovině dubna napadl těžký jarní sníh a způsobil zde obrovské polomy. Místní ze Železného Újezdu říkali, že z lesa vojákům „čumí“ rakety. Nějak zvlášť mně to nezajímalo. Když se po r.1993 začalo říkat, že vojáci opustili Nové Mitrovice a Chynín, vydal jsem se na procházku do těch míst. Něco jsem objevil, ale nevěděl jsem, co s tím (v budoucnu to hodlám popsat v samostatném článku). Vypůjčil jsem si ve vědecké knihovně v Plzni nějakou literaturu a udělal jsem si jistou představu. Byla úplně mylná, ale to jsem se dozvěděl až za pět šest let. Tehdy už mně to začalo zajímat hodně a stalo se to do jisté míry mým koníčkem. Čím déle se tím zabývám, zjišťuji, jak málo vím. Tak se to snažím napravit, jak se dá. (PJ)
Další informace a fotografie týkající se tématu naleznete ve článcích přístupných z výchozí stránky Klondajk.
Komentáře vytvořeny pomocí CComment