Expedice Klondajk 2002 "Light"

   „Klondajk definitivně končí!“ Tak tuto zprávu jsem zaslechl poprvé na jaře roku 2001 a zpočátku jsem ji příliš pozornosti nevěnoval, protože se mi prostě nezdála příliš pravděpodobná. Ano, již několik let bylo zřejmé, že osud největší raketové základny protivzdušné obrany státu je nahnutý, ale že by definitivní konec, to se mi moc nezdálo. Například již někdy v polovině 90. let, tuším, že to mohlo být na přelomu roku 1994 a 1995, možná ale i o rok později, jsem ve novinách četl jakýsi tip na běžkový výlet po hřebenovce z Cukráku na Plešivec. V článku se tehdy o Klondajku hovořilo jako o „zrušené raketové základně“ a pokud si dobře vzpomínám, v mapce trasy, která byla u článku uvedena, byla poloha Klondajku naznačena piktogramem přelomené rakety. Když jsem se ale poté na místo vypravil, abych si „zbytky zrušené základny“ pěkně prohlédl, setkal jsem se s vojenským zařízením, které se jevilo být v plném provozu. Pak bylo možné tu a tam slýchat různé hlášky mezi brdomily, ale vždy bez záruky a jasnějších důkazů.

   Proto mi informace z jara roku 2001 přišla zajímavá, ale nikoli přesvědčivá a směrodatná. Netrvalo to však dlouho a v naší „redakci“ jsme se začali zabývat touto otázkou poměrně intenzivně, neboť jsme dostali nabídku zveřejnit na Brdských stránkách sérii leteckých snímků Hřebenů. Mezi snímky byla i řada velmi zajímavých záběrů právě Klondajku. Nevěřícně jsem tehdy zíral na snímky toho na hřebeni trůnícího kolosu a byl šokován jeho obrovskou rozlohou. Podivná spleť komunikací, zvláštních budov a ramp opět předčila mé někdejší představy. Stáli jsme tehdy před otázkou: zveřejnit či nezveřejnit? Kdyby se mělo jednat o funkční zařízení, mohli bychom si možná vykoledovat pěkný malér. Zvěsti o konci základy jsme ale přece jen uvěřili a snímky jsme v polovině září uveřejnili (pro jistotu ale jen té části, která byla již tehdy skutečně pustá).

   Zvěst se nakonec ukázala být pravdivou. Nyní máme jaro 2002 a základna není armádou využívána již déle než půl roku. O jedné únorové sobotě jsme si mohli tuto skutečnost ověřit na vlastní oči, uši, nos a já nevím co ještě, když nám bylo umožněno zrušenou základnu oficiálně navštívit. Co uskutečnění výpravy předcházelo, se můžete dočíst v Professional verzi reportáže, jejíž autor Petr Janda byl hlavním iniciátorem a organizátorem celé akce. Professional verze rovněž obsahuje řadu zajímavých technických detailů pro fajnšmekry (raketology). Já se ve svém povídání omezím spíše na méně odborný pohled na naši výpravu a možná se tak uchýlím k poněkud osobnějšímu (subjektivnějšímu) přístupu k věci.

   Ještě než se budu věnovat naší výpravě, dovolte mi vzpomenout si na své vůbec první setkání s Klondajkem. Bylo to na začátku 90. let, když jsem se jako poměrně čerstvě vylíhnutý brdomil ubíral s kamarádem po červené hřebenovce z Plešivce dále na severovýchod. Na Stožci jsme chtěli pokračovat dál po hřebeni a velmi nás udivilo, proč červená z hřebene uhýbá až téměř do Voznice, když v mapě (1:100 000 – Kartografie) je nakreslena nepřerušená silnice vedoucí dál. A navíc to byla silnice na zdejší poměry více než festovná, široká a s kvalitním povrchem. Samozřejmě jsme se rozhodli, že půjdeme dál. Po nějaké době pochodu jsme narazili na maskovanou strážní budku po pravé straně cesty,nad čímž jsme jen nechápavě krčili rameny. Když jsme však následně stanuli před vraty Klondajku, mohli jsme už jen nevěřícně a vyjeveně kroutit hlavou. Stejně nevěřícně a vyjeveně kroutili hlavou vojáci ostrahy, když jsme se jich dotazovali na možnost průchodu přes objekt, neboť „v mapě přece silnice pokračuje dál“. Když jsme pochopili, že to asi nepůjde, rozhodli jsme se základnu obejít zprava, po jihovýchodní straně. Předpokládali jsme, že je to jen „nějaká malá lesní posádka“ (co jiného by v těchto končinách také mohlo být, že) a že za chvíli budeme opět na cestě. Čekalo nás však více než kilometrové plahočení se podél nekonečného plotu táhnoucího se ve vzdálenosti několika metrů podél maskované betonové zdi, místy po strmém srázu, přes kameny, kořeny a kusy betonu. Když jsme pak už z mýtiny, která se tehdy rozkládala mezi Klondajkem a Vrážkami (dnes už je to mlazina) spatřili jakousi podivnou věc na obrovské betonové plošině uvnitř základny, jako naprosté vojenské amatéry nás začaly napadat myšlenky o nukleárních zbraních, mezikontinentálních střelách a podobné nesmysly.

   Zatím poslední setkání s Klondajkem se uskutečnilo právě v onu sobotu. Od té doby, co mi Petr Janda oznámil svůj záměr základnu navštívit, jsem hořel zvědavostí, co tato akce přinese. A přinesla opravdu mnoho - nevšední zážitek návštěvy nevšeního místa, setkání s řadou zajímavých lidí - inu zkrátka: stálo to za to! Zvu vás tedy nyní na společnou návštěvu těchto alespoň prostřednictvím malé "reportáže"...

   První sraz účastníků se odehrává na odbočce ze silnice Hostomice – Dobříš. Jsem důsledným zastáncem ideje, že „po Brdech se chodí pěšky“, auto vždy nechávám buď doma, nebo v obcích poblíž brdského lesa, ale tentokrát máme udělenu zvláštní výjimku. A tak se po přivítání a představení kolona aut může vydat po lesní silnici vzhůru na hřeben. Nejsem na to zvyklý, tak si připadám v autě uprostřed brdských lesů trochu zvláštně. Před branou Klondajku nás čeká druhá skupina účastníků výpravy, plzenští specialisté na zbraňové systémy studené války a jiné vojenské zajímavosti. Další vítání a představování. No a pak už se před 11 člověky a jedním psem se otevírají železná vrata a my můžeme vstoupit (vjet) do míst kdysi tak přísně střežených. Po nezbytném ověření totožnosti u ostrahy je nám celý objekt dán k dispozici pro účely prohlížení, zkoumání a také vzpomínání a snění. Na úvodní poradě, která se uskutečňuje hned za branou, tedy v části, kde jsou umístěny ubikace a další objekty běžné provozní povahy, nás Petr Janda seznamuje s plánovaným programem prohlídky, kterýžto je jednomyslně schválen. Petr je připraven opravdu dokonale: setříděné informace z různých pramenů, nákresy, mapky a letecké fotografie a dokonce i družicový snímek celého Klondajku! Jako dopravní prostředek po základně volíme automobily, kterými jsme na Klondajk dorazili. Ačkoli se může někomu tento nápad připadat jako pěkně mastňácký, vězte, že byl na místě. Zdá-li se základna býti velmi rozlehlou již při pohledu zvenčí a zdá-li se býti ještě rozlehlejší při pohledu z letadla (resp. prostřednictvím leteckého snímku), pak skutečnost veškeré představy předčí. Správná volba dopravního prostředku nám ušetřila velké množství času.

   Nasedáme tedy do vozů a provozní část základny, která tvoří jen zlomek celé její rozlohy, opouštíme. Vydáváme se rovnou na část, kterou bych nazval „operačně-taktickou“. Zatím co provozní část je od okolního světa oddělena obyčejným drátěným plotem, operačně-taktická je celá obehnána vysokou betonovou zdí. Projíždíme dalšími železnými vraty a vítá nás tajemný svět umělých terénních valů, bunkrů, odpalovacích postů a různých železobetonových konstrukcí a cest. I přes velmi povedené počasí (slunečno a svěží vítr) působí prostředí značně ponuře. Celá plocha je pokryta relativně mladým porostem. Vedeme diskusi, zda je přirozeného původu (nálety), nebo zda byl vysazen uměle. Dominantní je tu samozřejmě bříza, bez, osika a další odolné dřeviny a křoviny, nechybí však ani jehličnany (smrk, borovice, sem tam modřín). Stáří porostu nepřesahuje 20 let a je tedy zřejmé, že prakticky celá plocha Klondajku byla při výstavbě vykácena. V oblasti palpostů muselo navíc docházet k intenzivním přesunům zeminy, neboť umělé terénní valy jsou velmi mohutné. Zkouším si představovat, jak asi vypadala tato místa v době před vybudováním základny. Údajně se jednalo o jedno z nejkrásnějších míst na Brdech, tzv. Dančí louky. Představa romantických zákoutí lesních louček v mírně zvlněné vrcholové partii hřebene, jak ji barvitě líčí někteří zasloužilí brdomilové přítomni v naší výpravě, ostře kontrastuje se reálným současným stavem.

   Nicméně prohlídka pokračuje dál. Jak již píše Petr Janda ve svém článku, orientace v terénu byla velmi obtížná, letecké fotografie a především družicový snímek se ukázaly být více než užitečnými.

Palebná postavení

   První na řadu přichází odpalovací zařízení (palposty). Ty jsou na Klondajku seskupeny vždy po šesti do jednoho oddílu (komplexu). Odíly jsou celkem tři, takže lze nalézt dohromady 18 palpostů. Ke každému odílů náleží jeden centrální velitelský bunkr, který se nachází vždy v jeho středu. Pracovně jsem si odíly označil jako A, B a C (viz družicový snímek). Při naší návštěvě si velmi podrobně prohlížíme oddíl A, ostatní, jelikož jsou de facto stejné, jen tak projdeme, resp. projedeme (co jsme na místě viděli, k čemu to sloužilo a jak to fungovalo, to se opět podrobně dozvíte v článku Petra Jandy). Na místě se nám dostává perfektního výkladu o možných alternativách fungování jednotlivých palpostů. Odborníci z oboru raketologie dále provádějí všemožná měření podle nichž následně zpřesňují své předpoklady a závěry. Hodně se fotí, diskutuje a také vzpomíná.

   Vedle terénních valů, bunkrů a betonových cest či ploch naši pozornost zaujímá množství podzemních šachet, jakýchsi kanálů, jimiž byly vedeny kilometry a kilometry kabelů, propojující jednotlivé funkční celky. Dnes je po kabelech většinou veta, šachty jsou prázdné a jen tu a tam se povalují zbytky odřezaných izolací. Je otázka, zda byly demontovány ještě armádou, nebo hbitými nenechavci.

   A pak je učiněn obzvláště zajímavý objev: nikdy bychom nepředpokládali, jaký strategický význam mělo patrně takové zařízení, jako je "polní" WC (ve zdejší variantě spíše DC – dry closet). Co se týče velké strany, DC bylo koncipováno jako dvojuživatelské, pokud jde o stranu malou, kterážto se odbývala na druhé straně objektu, pak se jednalo o typický multiuživatelský systém ve stylu nádraží Českých drah. Na první takový objekt narážíme již při prohlídce prvního oddílu. Dokonalá kamufláž provedená pečlivým nátěrem objektu a zbytky maskovacích sítí dávají tušit, že si armáda dobře uvědomovala, kde je člověk nejzranitelnější. Platí to i pro všechna ostatní DC, která v oddílech uvidíme později (ke každému oddílu náleželo patrně jedno DC). Chráněny jsou vskutku důkladně, daleko lépe než třeba budovy určené patrně pro pobyt mužstva během služby u palpostů.

   Návštěva dvou takových následuje ihned po té. Tyto objekty by asi v nikom z nás nijaký velký dojem nezanechaly. Přízemní budova se středovou chodbou a místnostmi po stranách, nudná a prázdná. Od podobných objektů užívaných například zemědělci se liší snad jen tím, že je z cihel a ne z papundeklu. Ani ta kamufláž tam žádná není. Při návštěvě druhé z nich (tuším, že to bylo v oddílu B) však nastává nečekaný zvrat! Hned nad dveřmi (skoro by se slušelo napsat nad „vstupním portálem“) objevujeme vzácné fresky nedozírné historické ceny. Barokní mistři by jistě oněměli úžasem a zbledli závistí. Nesmírně dramatický výjev nás natolik uchvacuje, že nejsme schopni odtrhnout od něj zraky a vstoupit do budovy: Nepřátelský imperialistický letoun s namalovanými žraločími zuby se snaží plenit výdobytky socializmu (elektrárna, pole, pole, pole). Všude oheň a dým… Soud je však již připraven. Protiletadlová raketa je již vyslána jej vykonat a tvrdě tak ztrestat vetřelcovy zlé skutky. Tři, dva, jedna…

   To však ještě netušíme, co nás čeká uvnitř objektu. V místnosti, která patrně soužila jako jídelna na nás z levé stěny září panorama Hradčan jako živé! Syté a jasné barvy ani čas nepokořil a oko estéta se tak může kochat dílem datovaným do r. 1988. Levá strana však nabízí skvost ze všech nejúžasnější: velkoplošný (celostěnný) výjev bitvy na Vítkově. Jak kdosi trefně poznamenal, „něco mezi Luďkem Maroldem a Ivanem Mládkem…“ Výjev je to opět velmi sugestivní: Jan Žižka, Prokop Holý, proradní křižáci, vozová hradba, temná mračna, strašlivá řež, potoky krve a hromady mrtvých … a do toho všeho sprejem nastříkaný tank! Oproti poměrně statickým Hradčanům působí toto dílo nesmírně dynamicky (skoro jako předchozí Soud nad žralokem) čímž vzniká v prostoru této galerie zajímavé tvůrčí napětí. V tomto případě se jedná o dílo starší, z roku 1987. Autorem všech fresek je Václav Zuzánek a tak je možné díky datacím všech děl sledovat jeho umělecký vývoj. Bohužel se již nedozvíme, zda se jednalo o vojáka základní služby, či zda to byl člen důstojnického sboru (na internetu jsem jej nenalezl).

   V jedné z místností jsme pak ještě objevili jednu z klasických agitačních maleb - výzvu k neustálé bdělosti. Tu však Václavovi Zuzánkovi již patrně připsat nemůžeme. Spíše se zde jedná o univerzální účelovou výzdobu někdejší ČSLA, která měla za cíl utužovat bojového ducha armády

   Prostory galerie opouštíme s řádněnamoženými bránicemi a s přáním, aby toto výjimečné umělecké dílo uprostřed brdských lesů obstálo v těžké zkoušce s časem (do některých místností již zatéká) a bylo ponecháno jako památka našim potomkům. Bude-li tyto řádky číst sám Václav Zuzánek, nechť se prosím neurazí a nemá mi za zlý ten "lehlký mluvy tón". Není to myšleno nijak zle ani jízlivě. Zkrátka to bereme s nadhledem a věříme, že i on by jistě byl něčeho takového schopen.

   Před další budovou tohoto typu (možná to ale byla ta s páně Zuzánkovými výtvory – to už se mi nějak zamotalo v hlavě) nacházíme další skvost. Kámen s vytesaným nápisem „Clondike City.“ Že by právě toto místo bylo srdcem celého objektu? Nastává velké fotografování. Padají i návrhy, že by měl být tento kámen odborně snesen a instalován někde na veřejně přístupném místě. Nakonec však fyzikální zákony vítězí (aniž bychom je nějak zvlášť testovali, stačí pouhý pohled) a památný kámen zůstává na původním místě.

   Vyrážíme dál. Petr Janda naviguje celou kolonu podle družicového snímku s naprostou přesností. Další palposty, šachty, bunkry a maskovaná DC. Panelové cesty, po kterých se pohybujeme, jsou určeny pro těžkou vojenskou techniku. V duchu chlácholím tlumiče svého deset let starého samochodu, které zde vyloženě trpí, ale už se těším na další objevy. Na Klondajku neobdivujeme pouze vojenská zařízení. Už při počáteční poradě jsme si totiž všimli, že na družicovém snímku jsou stále patrné stopy po původní hřebenové cestě. Co bychom to byli za brdomily, kdybychom se ji nesnažili objevit. Jako první se na pátrací akci vydává Jakub Kencl se svým otcem. Po chvíli se k individuálnímu pátrání odebírám i já. Po několikaminutovém hledání v předem stanovené lokalitě (konkrétně v oddílu C) docházíme k jednoznačné shodě: to je ONA! Po někdejším asfaltu již není ani stopy, jen původní těleso komunikace je mezi stromy a křovinami stále zřetelné. Porost v jejím okolí je vzrostlejší a je zřejmé, že řada stromů musí být ještě původních. A co je neuvěřitelné, přímo na její ose je opět vybudován objekt nejdůležitější, řádně maskované DC!

   Kdo to znáte na východní straně Klondajku, víte, že původní hřebenovka se v těchto místech stále ještě kryla s malebnou asfaltkou klesající dolů do Haloun. Když jdete právě od Hlaloun, asfaltka najednou prostě zmizí pod betonovou zdí Klondajku a je po ní veta (před ní je tedy ještě překlenuta drátěným plotem, ale po tom už je dnes v těchto místech veta). Není ani nijak rozrušena či překopána, zkrátka jsou přes ní postaveny betonové panely a šlus! Vždycky mě moc zajímalo, jak to asi vypadá na druhé straně. Při současné návštěvě Klondajku jsem se chystal na toto místo podívat a vyfotit si je, ale v ruchu dne jsem na to zapomněl.
Doplněk: Až o dva měsíce později jsem se kolem Klondajku opět potuloval (viz dvě fotografie na samém začátku tohoto článku) a ono místo jsem si prohlédl alespoň pohledem přes zeď zvenčí. No zkrátka nic moc zajímavého - zbytky asfaltu mezi březovým porostem.

Plošiny

   Nyní nás ale čeká návštěva toho, co pro mě vždy bylo vlastním symbolem tajemného Klondajku – obřích betonových plošin v severovýchodní části základny. Tyto plošiny byly vlastně to jediné, co bylo zvenčí vidět (kromě všudypřítomné betonové zdi). Ještě ráno, když jsem vyjížděl z Kutné Hory jsem si kladl otázku, co všechno si na Klondajku budeme moci prohlédnout. Už v této chvíli předčila naše akce má očekávání, ale co nás čeká tam? Po chvilkové kostitřasové jízdě dorážíme před první plošinu. Rozepisovat se nyní o tom, jak jejich mohutnost opět překonala veškeré naše představy, je asi zbytečné. Při pohledu na ty tisíce tun hmoty mě do mysli samovolně vstupovala hrdá slova básníkova:

„…mladá a krásná je naše zem,
tam není chudák pány bit,
tam žije, vládne šťastný lid,
jenž z oceli a betonu
svět staví nový,
na čele s Gottwaldem
a věren Stalinovi…“

   ... tedy v tomto případě již spíše na čele s Husákem a věren Brežněvovi. Tu ironii prosím berte s rezervou. V žádném případě si nechci dělat nejapnou legraci z něčeho, čemu nerozumím. Koneckonců Klondajk bylo zařízení v podstatě obranné, mající chránit životy nás všech, tudíž vlastně pozitivní. Ale ten pohled je zkrátka nezapomenutelný, stejně jako ta báseň, kterou jsem kdysi objevil v jedné úchvatné brožuře z 50. let.

   Hledíme na ty stavby a již nyní je jasná jedna věc: nájezdy nejsou nijak zahrazené, cesta vzhůru je volná! Stoupáme tedy vzhůru po nájezdovém mostu jehož sklon bych odhadoval na takových 15 až 20 stupňů. Po chvíli stojíme nahoře a nabízí se nám nezapomenutelný pohled. Jako na dlani máme podstatnou část Klondajku (škoda, že fotografie základny proti polednímu slunci se příliš nezdařila). Lze využít trochu rozhledu i severním směrem, např. na oblast českého krasu, ale jako veřejná rozhledna by to dost dobře sloužitnemohlo. Okolní stromy za zdí základny jsou většinou přeci jen vyšší.

   Ostatní dvě plošiny stojící opodál vypadají jako dva gigantičtí veleještěři v klidu se popásající na okolní vegetaci. Kdyby mi někdo před těmi deseti lety, kdy jsem jednu z plošin uzřel poprvé, řekl, že se jednou budu rozhlížet z jejího vrcholu, rozhodně bych mu nevěřil. Ačkoli je slunečno, fouká dost ostrý vítr. Nicméně na všech účastnících výpravy je patrné velké uspokojení. Hovor se většinou točí okolo nepochopitelných rozměrů těchto staveb. Výška cca 20 m, délka cca 40 až 50 m, šířka cca 20 m. Délka nájezdového mostu cca 70 až 80 m, šířka 4 – 5 m. Každá z plošin spočívá na 8 masivních sloupech, 3 sloupy pak podpírají nájezdový most. Mezi sloupy pod plošinou je pak navíc pro další zvýšení stability instalována zvláštní masivní ocelová konstrukce. U každé z plošin je také vybudován velký polopodzemní bunkr. Opět se měří, fotí a diskutuje. Raketologové nás seznamují s funkcí těchto monster. Žádné speciální odpalovací rampy ani nic podobného, ale „pouze“ stanoviště pro radiolokátory (raketologové tomu říkají RL – „ErEl“, my laici prostě „radary“). Ale proč ta velikost? Radary nebyly žádní drobečci a nahoru na plošinu musely být dopravovány pomocí těžké techniky. Ta se pak musela nahoře otáčet a různě manipulovat a potřebovala tudíž patřičný prostor. Počítalo se jistě také s eventualitou nepřátelského zásahu – proto patrně ono „zavětrování“ stavby ocelovou konstrukcí. Někteří z účastníků výpravy podléhají pokušení a plošiny dobývají na svých čtyř kolových ořích. Autoturistika na raketové základně – to je vskutku něco neuvěřitelného.

   Po dostatečném prozkoumání všeho, co nás na plošinách, pod nimi a v jejich blízkém okolí zajímalo, vyrážíme na poslední část naší výpravy. Tou je návštěva technického úseku a autoparku.

Technický úsek

   Autopark sestává z řady budov s nejrůznějším posláním - garáže, skladiště, čerpací stanice pohonných hmot apod. Nejvýraznějším objektem zde byly garáže (přístřešky) pro tahače raket. Spočítali jsme, že dohromady se sem mohlo vejít až 20 tahačů. Zda jich tu skutečně tolik bylo, to nevíme.

   Zde stojí za zmínku jedna skutečnost, která nicméně platí pro celý areál a je patrná z řady fotografií. Armáda opustila Klondajk velmi spořádaně. Kdo by očekával, že zde někde najde vraky vojenských vozidel, jiné techniky či dokonce munice, je na velkém omylu. Vše co šlo odvést, zlikvidovat nebo prostě „někam zmizet“ je pryč. Některá místa nám dokonce přišla téměř zametená či uhrabaná(?).

   V technickém úseku, jak píše Petr Janda se „kontrolovaly a seřizovaly systémy rakety a také se zde doplňovalo nebo vyměňovalo palivo v nádržích raket“. Zajímavou budovou je zde jakási chemická laboratoř. Zkumavky, hadičky, kádinky apod. V nás laicích docela hrklo - snad ne chemické či bakteriologické zbraně? Raketologové nás však rychle usazují - v době největší slávy Klondajku se v raketách používalo kapalné palivo, kde jako okysličovadlo sloužila kyselina dusičná (HNO3). Součástí technického úseku byla proto i tato budova. Co konkrétně tam s těmi chemikáliemi prováděli, to si představit nedovedu (z chemie si pamatuji jen, že se nesmí lít voda do kyseliny, ale kyselina do vody - doufám, že to na Klondajku dělali správně), ale vysvětlení raketologů nás uklidňuje.

   Vyrážíme k poslední zvláštní budově. Je jím obrovský bunkr sloužící patrně jako centrální sklad raket. Jeho rozměry jsou vskutku úctyhodné: cca 100 m dlouhý, 50 m široký a 15 m vysoký (údaje Petra Jandy). Nejpodivnější věcí na něm však je čerstvě opravená střecha. Tedy ta střecha je v pořádku, ale podivným se mi zdá být důvod její opravy. Na leteckých snímcích základny z podzimu 2000 je střecha ještě stará. Vzhledem k obtížnosti provádění takové opravy v zimě byla patrně opravena až v r. 2001, přičemž na podzim téhož roku byla základna zrušena. Oprava střechy přitom jistě stála statisíce korun, ne-li více…

   Po zevrubné prohlídce bunkru (dovnitř se dostat nelze) se navracíme zpět před budovu chemické laboratoře. Zde Petr Janda exkurzní část akce Klondajk 2002 ukončuje. Zbývá ještě část trachtační, která je připravena v jedné dobříšké restauraci. Tam už bohužel nevyrážíme všichni, neboť někteří členové výpravy mají ještě jiný program. Nasedáme tedy do aut a po rozloučení s ostrahou bájný Klondajk opouštíme. Ve zpětném zrcátku sleduji, jak se železná vrata základny opět zavírají… Nashle Klondajku, snad se ještě někdy uvidíme.

   Při výborném pozdním obědě nás pak Petr Janda a ostatní raketologové seznamují s dalšími podrobnostmi o fungování raketových útvarů, s technickými parametry raket apod. Bavíme se samozřejmě také o Brdech, jídlo je vynikající a je nám dobře. Každý z účastníků obdrží i krásný pamětní list připomínající účast na akci. Před osmnáctou hodinou již nadobro končíme. Jede se domů.

   Asi pět kilometrů za Dobříší mi cestu do Kutné Hory zkomplikuje defekt pneumatiky - že by nějaká zbloudilá protipneumatiková střela z Klondajku? Ohlížím se severozápadním směrem k potemnělému hřebeni Stožce, Jistevníku a Vrážek. Tam je naprostý klid. Tisíce tun železa a betonu tam v poklidu spí svůj patrně věčný spánek, již nikým nerušeny a nikoho nerušíc. Jdu vyndat hever a rezervu…

Doslov

   Klondajk nám poodhalil svá tajemství. Bylo by pošetilé domnívat se, že jsme našli odpovědi na všechny otázky, které před námi vyvstávaly. Řada domněnek, které můžete v našich reportážích číst, zůstává stále jen domněnkami, realita může (resp. mohla) být poněkud odlišná. Proto uvítáme jakékoli další informace o historii tohoto objektu a jeho okolí. Domníváme se, že vzhledem k historičnosti daného tématu již není nutné obávat se informačního embarga. Nejsme žádní agenti ani Sádáma Husaina ani Usámy bin Ládina a jeho povedených kamarádů. A i kdybychom jimi byli, zvěsti o zrušené základně z dob studené války dnes již tyto ani jiné jim podobné pány jistě zajímat nebudou. Klondajk měl poměrně krátký život - cca 15 let. Změna geopolitické situace a vývoj v oblasti zbraňových systémů jej brzy učinily zastaralým a nepotřebným. O to smutněji a temněji dnes působí. Investice do vojenských zařízení nelze nikdy poměřovat pravítkem ekonomické výnosnosti a je také jen dobře, když tato zařízení nejsou nikdy použita. Nicméně je-li tak rozsáhlý komplex, do kterého bylo vloženo tolik prostředků a kterému padl za oběť tak velký a krásný kus země, shledán zbytečným tak brzo, je to přinejmenším velká morální škoda.

   A to nás přivádí před tajemství, které v tuto chvíli patrně není schopen rozluštit ani Klondajk sám. Jmenuje se BUDOUCNOST. Mnohokrát při naší prohlídce jsme si kladli otázku „Co s tím vším bude?“ Armáda zřejmě o objekt zájem nemá. Objevily se zvěsti o využití Hasičským sborem nebo lesníky, konec konců nápis „HASIČI“ lze již spatřit na jedné z příjezdových bran. Zaslechl jsem i zprávu o zřízení uprchlického tábora. Předpokládám však, že většinou šlo o plány využití provozní části základny (minimálně u toho uprchlického tábora, si pobyt uprchlíků v podzemních krytech představit nedovedu). Ubikace v relativně dobrém stavu, technické zázemí jako kotelna, kuchyně apod., o tom všem jistě uvažovat lze. Co však s těmi tisíci tun železa, betonu a zeminy za zdí, v druhé části základny? Zkoušel jsem si představit postup a náklady na likvidaci byť jen jedné obří plošiny pro radiolokátory. A co teprve podzemní bunkry a další objekty postavené tak, aby dokázaly odolávat ničivé síle zbraní protivníka? To jsou desítky (ne-li stovky) miliónů, které tímto způsobem investovat nikdo jistě nebude chtít. Nebo to všechno nechat tak, jak to je? Inu dost planých úvah, ke kterým stejně nemám dostatek podkladů a odborné způsobilosti. Ale možná už v tuto chvíli o Klondajku někdo rozhodl. Že by třeba nakonec přeci jen armádní využití: tankodrom, nebo další cílová plocha, tentokrát pro testování zbraní hromadného ničení? A nebo Disneyland či HouseParty centrum? Brdomilové promiňte, nechci malovat čerta na zeď.

   Jsem rád, že jsme mohli strávit výjimečný den na pro nás výjimečném místě. Ne jen kvůli Klondajku jako takovému, ale také kvůli možnosti vidět se s těmi, se kterými jsem běžně v kontaktu pouze přes elektronickou poštu. S mnohými účastníky jsem se viděl vůbec poprvé, ačkoli jsme před tím spolupracovali již delší dobu. A za to jsem byl moc rád. Nezbývá tedy než poděkovat všem, kteří se na organizaci akce podíleli. Na prvním místě samozřejmě Petru Jandovi, který to všechno vymyslel, dal dohromady a bezvadně celý den kočíroval, ale také Tomáši Kubovi, Petru Dudíkovi, Jakubovi Kenclovi a dalším, kteří s tím vším pomohli a tuto akci umožnili. Nemohu vynechat samozřejmě ani armádu ČR, od které jsme získali k návštěvě povolení.

   A tak ještě jednou: Nashledanou…

Autoři fotografií: JK - Jakub Kencl, EZ - Evžen Zavadil, TK - Tomáš Krumphanzl

Další informace a fotografie týkající se tématu naleznete ve článcích přístupných z výchozí stránky Klondajk.