JAK JSEM POZOROVAL
Už před lety jsem absolvoval noční návštěvu Houpáku (794 m) za účelem dalekého rozhledu. Přijel jsem tam na lyžích o půlnoci z roku 1999 na rok 2000. Panovala tlaková výše a při deseti stupních pod nulou bylo možné pozorovat tisíce ohňostrojů prakticky ze všech stran.
Vzpomínám si i na noční přechod Holého vrchu, když byl tento jihobrdský hřeben ještě opravdu téměř holý. Bylo to na tehdejších sedmsetpadesátkách, obdivovali jsme výhledy na světla v obou přilehlých krajích.
Od září 2020 jsem se výhledům věnoval intenzivněji. Níže vypisuji významnější pozorování.
Noční a ranní říjnový Tok
První opravdovou výpravu na lov dalekých výhledů jsem podnikl na začátku října 2020 (10. 10. 2020). Do té doby jsem samozřejmě znal většinu hlavních panoramat brdských výhledů, ale orientoval jsem se spíše na samotné Brdy a vzdálených horizontů (pominu-li Radeč, Přimdu, Radyni, Velký Javor, Boubín, Temelín, Třebouňský vrch atp.) jsem si významněji nevšímal.
Vyrazil jsem z Obecnice s výbavou, co jsem jako geodet dal dohromady, úzkým lehkým stativem sovětské výroby z roku 1989, pro který to byl první ostrý křest, a dále s elektronicky nefunkčním digitálním nivelačním přístrojem Sokkia, z něhož jsem využil stále dobře fungující optickou část s optickým přiblížením 32x. Toto vybavení jsem v následujících výpravách dále upravoval tak, aby sloužilo praktičtěji, lépe se nosilo atd.
Předpověď nebyla příznivá, v sobotu ráno mělo už od osmi pršet, a tak jsem doufal, že něco uvidím v bezmračné noci nebo s rozbřeskem. Usídlil jsem se v severovýchodní exponované části bývalé cílové plochy, a zatímco od vrcholové knihy na Toku, vzdálené ode mne asi 600 metrů, se nocí nesl hlahol mnoha hlasů, sestavil jsem svůj pozorovací komplet a zamířil na záplavu světel na severovýchodě (asi čtvrtinu obzoru v noci zdobí hlavní město). Nemohl mi ujít žižkovský vysílač vzdálený 58 km. Ten jsem měl jako jediný ve své přípravě z předchozích dnů uveden se vzdáleností, nadmořskou výškou a směrníkem (orientačním jižníkem).
Protože výhled z Toku neskýtá mnoho v noci osvětlených cílů, další místa jsem shlédl až při rozbřesku. Počasí se však rychle zhoršovalo, spodní okraj oblačnosti značně sestoupil, převládalo oceánské západní proudění a do mírného větru se přidávalo typické brdské neustávající mžení. A tak jsem tu a tam, kde se zrovna poštěstilo průhledem v oblačnosti, zahlédl (zleva doprava) hrad Točník, Velíz, Krušnou horu, Děd (31 km), Písek, Studený vrch, Kuchyňku, Aglaiu, Čepel, Bukovec a Pteč.
Tři posledně jmenované cíle jsem neměl předem připravené, ale určil jsem je dodatečně. Měření jsem prováděl tak, že jsem si na známém cíli (např. na Písku 691 m) na mém přístroji otáčením analogového počítadla vodorovného směru nastavil předem známý směrník na Písek, a v tomto zorientování jsem pak po pootočení přístroje odečetl směrníky všech neznámých vrchů. U nich jsem ještě odhadl vzdálenost pomocí zaostřování prostým porovnáváním mezi známými cíli a určovanými.
Sobotní ráno na Toku nebylo příliš úspěšné, neboť jsem neviděl dál než 58 nebo později 31 km, ale vyzkoušel jsem fungování zvolené metody (na níž bylo dále stále co vylepšovat) a mohl jsem se těšit na další příležitosti.
Mezitím jsem si ke konci října (24. 10. 2020) odskočil do Českého středohoří na vrch Ostrý (553 m), odkud jsem při dosti jasném počasí poprvé identifikoval Krušnou horu (609 m) a výrazný Plešivec (654 m; 80 km). Zbytek vesměs velmi plochého horizontu byl nejasný.
Ranní listopadová Praha po dešti
O víkendu na přelomu října a listopadu (1. 11. 2020) jsem podle předpovědi počasí odhadoval, že by se po déletrvajícím dešti mohlo ovzduší pročistit vpádem severozápadního větru. Původně jsem počítal se sobotou, ale na rozdíl od většiny republiky, kde byla uváděná dohlednost až 70 km, se Brdy nechtěly vzdát mlhavého příkrovu z předchozích srážek, ze soboty tak sešlo.
V neděli mne v půl sedmé probudila kočka. To ráno jsem si uvědomil, že v noci svítil úplňkem měsíc a že na jihovýchodním horizontu nejsou mraky, ač norská předpověď slibovala od devíti hodin dopoledne silnější déšť. Odjel jsem do Nepomuka na lačno, abych byl na jižním výhledu už pár minut po sedmé. Vrstva nízké oblačnosti končila v 700 metrech a z ní se vynořovala Štěrbina, Třemšín, hradba Šumavy, Novohradských hor a nad ní mohutně vypouštěly páru chladící věže Temelína. Někde dále na jihu byly vršky oblačnosti sem tam ozařovány sluníčkem. Na Praze za zvuku harvestorů a motorových pil poprchávalo a pofukovalo. Západní Šumava skupiny Velkého Javoru a Český les byl temný. Krušné hory, kde už asi pršelo, na sebe nenechaly ani kouknout a Milešovka (100 km) se zjevila z tamních mlh snad jen na minutu.
Pořídil jsem první trochu použitelné snímky skrz dalekohled přístroje včetně toho dne nejvzdálenějšího fotografovatelného cíle ... Vysoká (1034 m) v Novohradských horách na vzdálenost 124 km.
Týden na to (8. 11. 2020) jsem z Milešovky shlédl nad inverzí severočeské a středočeské elektrárny, které o sobě dávaly znát chrlením par nad inverzní oblačnost v podobě jakýchsi gejzírů ... Mělník, Počerady, Tušimice, Prunéřov II, Litvínov a Ledvice. Tyto významné orientační body mi později pomohly k orientaci, i z Brd.
Listopadová Praha nad mrazivou inverzí
Po příchodu prvních mrazů jsem otestoval změnu dohlednosti nad inverzí. Jsa zrovna bez dopravního prostředku jsem vyrážel před čtvrtou ráno do inverzního vlhkého mrazu (21. 11. 2020). Praha se mi odměnila trochou sněhového poprašku a svítící věží. S výhledy to bylo zprvu horší, od západu přes hřeben jižních Brd přetékala inverze a výhledy na jih se chvilku po rozednění úplně ztrácely.
Asi 30 minut po východu Slunce se situace ustálila a rozhostila se dobrá dohlednost. Byla dobře prokreslená Šumava (např. Smrčina, Roklan), viditelné byly některé části Novohradských hor, např. Mandelstein v Rakousku (874 m) na vzdálenost 125 km.
Mlha ustoupila i ze západního výhledu, takže jsem pořídil hezký záběr třeba Hohen Bogenu (1079 m) na vzdálenost 79 km. Oblast Českého lesa byla v neprostupné šedi, občas vystupoval vzdálený plochý Lesný (983 m) ve Slavkovském lese na vzdálenost 96 km. Objevil se i krušnohorský Klínovec (1244 m) s občas osvětlenou bíle namrzlou věží na vzdálenost 102 km.
Pouze průměrné podmínky nabídl severní výhled, kromě už zmíněného Klínovce se dalo na sever mávat už jen Krušné hoře. Od Radče a Křivoklátska na sever se nad krajinou vznášela roztrhaná nižší oblačnost, v níž jsem vyhlížel severočeské sopky marně.
Mezitím byly dobré podmínky pro pozorování Alp ze Šumavy 4. 12. 2020, díky silnějšímu a mrazivému jižnímu větru. Ale v Čechách panovala inverze do cca 1000 m n.m., takže bez šance z Brd (Praha v inverzi).
Brdy jsem pak pozoroval 24. 12. 2020 z čedičového Lovoše (570 m), to už jsem po rozednění identifikoval ve větru většinu brdského panoramatu od Studeného vrchu po Tok a Prahu (98 km).
Prosincová Praha po sněžení
Po první významnější sněhové nadílce v podobě poprašku do 4 cm jsem vyčkal do rozjasnění a do poklesu teplot (-8°C přímo na Praze, 27. 12. 2020). Dočkal jsem se však kromě davů na celém temeni Prahy snad s výjimkou severního výhledu jen obligátních výhledů, na jih po Kleť (94 km, bez Novohradských hor), na západ na Přimdu (83 km, bez Dyleně), na severozápad na Třebouňský vrch (70 km, bez Klínovce, jeho směrem byla vidět jen vysoko položená bílá pláň) a na sever na mihotající se Milešovku (100 km, bez Děčínského Sněžníku). Takže jsem si jen zopakoval běžněji viditelné cíle.
Vanul jižní vítr, vzdálené hřebeny byly pouhýma očima poměrně jasné, dalekohled však na žádné cíle nepomáhal.
Předsilvestrovský Houpák
Motal jsem se kvůli starým ovocným stromům kolem Houpáku jednoho mrazivého jasného dne (29. 12. 2020) a napadlo mne, že by mohlo být něco vidět. Téměř nevybaven jsem vyběhl mezi davy, abych se také rozhlédl. Vanul silný vítr. Na jihovýchod jsem viděl jasný horizont od Lohovky (559 m, 61 km) přes Džbány (688 m, 60 km) po Mezivrata (713 m, 59 km). Na severozápad a sever to nebylo tak valné, od severozápadu se blížila oblačnost a na severu se ještě držela nízká mračna. Zato na severovýchodě jsem zaznamenal úspěch. Zprvu jsem si toho nevšiml, ale později jsem mezi Jineckými Hřebeny a Hřebeny vpravo nad Starou Baštinou (677 m) uviděl nepříliš jasný zato mohutný zavalitý tvar Černé hory (1299 m) v Krkonoších na vzdálenost 169 km.
Lednový mrazivý Tok
Po nasněžení a při vyjasnění za většího mrazu jsem se vydal na Tok (11. 1. 2021). Sluníčko pálilo už od devíti hodin. Brzy se z idylického bezvětří stalo mrazivé prohánění se nízkých mraků. Při 25 cm třpytivého sněhu jsem jen chvíli viděl Středohoří ... Hradišťany, Milešovku, Kletečnou (96 km) a Lovoš. Pára elektráren Prunéřov (vlevo od Houpáku), Tušimice (vpravo od Houpáku), Ledvice (97 km, přes Hejlák) a Mělník (mezi Pecí a Hřebenem) se také brzy ztratila. Klínovec jsem jen tušil, Říp, Ještěd a Krkonoše byly bez šance. Výhled na východ procházel rychlými proměnami, podobně jako na severu se i tam postupně zvedala inverzní oblačnost, přesto jsem identifikoval Čerčanský chlum (63 km).
Propásnutá šance na Alpy z Prahy
Po teplé frontě a výrazném sněžení za západního větru přišlo polojasné ráno těsně před oblevou (20. 1. 2021), z Bučiny byly vidět ostře Alpy, dobrá dohlednost byla na Milešovce, z Prahy na webkameře se ostře rýsovala Šumava a Novohradské hory (Viehberg 135 km), na Přimdě byly nadprůměrné podmínky, horší to bylo na Klínovci. Sluníčko to pak po osmé hodině všechno zhoršilo.
Petr Ježek z Vojenského historického sdružení Brdy (VHSB) viděl z Houpáku Klínovec (98 km), Středohoří, Říp i Vlhošť (106 km). Kolem té osmé ráno mohly být vidět z Prahy Alpy. Škoda, že jsem se na úkor zaměstnání neutrhl, snad příště.
Dobré podmínky panovaly pak i pár dnů poté (22. 1. 2021), před studenou frontou. To už jsem se rozhlížel ze Solanské hory (638 m) v Českém středohoří. K vidění bylo celé panorama od Cukráku s úzkou vysokou věží přes Písek s věží uprostřed táhlého hřebene, výrazný Plešivec, Sádku s věží vykukující za Krušnou horou, zasněžený bílý Houpák za Velízem, hřeben nejvyššího Toku nad Houpákem, výraznější hranu brdského hřebene v podobě Koruny, jasně se rýsující věž na Praze (93 km), věž na táhlém Radči.
Zkušenosti získané z dokladování výhledů na daleké cíle mne donutily odložit těžké stativy a geodetické přístroje, které mi pomohly se zorientovat v základních viditelných horizontech. Focení skrze objektivy těchto přístrojů (měl jsem chvíli k dispozici i teodolit Theo 010 B) nepřinášelo výsledky.
Zkoušel jsem i focení skrz běžný dalekohled s 10x přiblížením. Zjistil jsem, že i obyčejné fotografie s vyšším rozlišením udělají lepší službu po drobné úpravě jasu a kontrastu. K identifikaci cílů (např. s jednoznačnými věžemi na kopcích) jsem si pořídil pro svůj chytrý telefon s běžnějším fotoaparátem lehký skládací stativ, držák telefonu a k telefonnímu fotoaparátu přikládací 20-40x přibližovací objektiv. Těšil jsem se, že tentokrát nepropásnu žádnou příležitost a dokumentace vzdálených cílů bude snazší a kvalitnější.
Lednový sněžný Tok
Jen nalehko vybaven jsem se vydal odpoledne při začínajícím vyjasnění (po asi 10 cm nového sněhového přídělu) 27. 1. 2021 od Bohutína jako spořádaný běžkař přes Pilku na Tok. Ještě před soumrakem jsem zastihl spíše průměrnou dohlednost, ale díky nízkému slunci od západojihozápadu se krásně nasvětlily některé cíle jako televizní vysílač v Praze na Žižkově (58 km), komín v Malešicích (62 km), zpoza Hřebenů vykukující Cukrák (42 km) nebo i komín v Dobříši (23 km).
Kromě celé Prahy se dalo rozeznat i Kladno (52 km) s komíny a chladícími věžemi elektrárny a teplárny. Málo vpravo jsem matně rozpoznal i kouř elektrárny Mělník (87 km).
Od severozápadu po severovýchod byla neproniknutelná temná nižší oblačnost, z níž občas pro zmatení hledače vzdálených horizontů vystupovaly shora jasně ohraničené mraky. Takže jsem měl chvíli pocit, že vidím Jedlovou v Lužických horách a chvíli potom Sedlo ve Středohoří. Pro lepší dohlednost scházel vítr, který by českou kotlinu zbavil tmavé nižší oblačnosti.
Konec ledna na Praze, na Toku a znovu na Praze
Po oblevě dotované deštěm se sněhem a sněžením jsem se na konci ledna 31. 1. 2021 vypravil do ranního mrazu na Prahu, ještě než se v Nepomuku začala plnit parkovací místa a než se to nahoře začalo blýskat všemi barvami běžkařů a pejskařů. Horní vrstvy byly zcela jasné, ale po Marásku, Radči a dalších kopcích se válely nízké mraky. Dohlednost byla na jih po Hrad (574 m) u Čimelic 26 km, na západ po doubravecký teplárenský komín v Plzni (300 m) 32 km, na severu ve 40 cm sněhu bylo vidět maximálně po zbirožský zámek (545 m) 22 km.
Protože jsem očekával zlepšující se tendenci dalekých výhledů, byť nefoukal příliš velký vítr, ani nefoukalo ze správných směrů, ani nebylo ovzduší až tak pročištěno předchozími nedávnými srážkami, vydal jsem se po obědě skrze davy na Tok. Nejvzdálenějším viděným cílem tentokrát byly pouze pražské Modřany (190 m) na 50 km. Ujasnil jsem si ale zase další bližší cíle jako třeba trojici vysílačů u bývalé šachty č. 16 (600 m) u Příbrami na 13 km.
Stále jsem doufal v lepší dohlednost, bílou stopou jsem se proto přesunul opět na Prahu, odkud byly lepší výhledy ale pouze na sever, oproti ránu jsem viděl Radeč (721 m) na 21 km a Krušnou horu (609 m) na 34 km.
Musel jsem tedy doufat, že něco lepšího vymyslí únor.
Půlka února na Praze, na Toku a znovu na Praze
Po velkých mrazech jsem se vydal do slunečného dne 14. 2. 2021 na Prahu (ráno bylo -17°C), na západní polovinu Šumavy bylo dobře vidět. Konečně jsem zastihl poměrně dobrou dohlednost na Český les, přes soliterní třešeň u Přední Záběhlé byla vidět věž na Velkém Zvonu (863 m) na 86 km a přes Kotel u Rokycan byla vidět věž na Dyleni (940 m) na 100 km. Identifikoval jsem na severozápadě i Prachometský kopec (780 m) u Teplé na 73 km, Kozelku (660 m) u Manětína na 60 km, Hůrku (817 m) u Bečova nad Teplou na 83 km a krušnohorský Klínovec (1244 m) na 102 km. Na sever byly poměrně jasně vidět Hradišťany (752 m) s Milešovkou (837 m) na 100 km.
Před polednem jsem byl na vážkách, zda se pěšky doklouzat protaženými cestami mezi množstvím skalních běžkařů na pár hodin vzdálený Tok. Kdybych se tam nevydal, utekl by mi Klínovec (1244 m) na 100 km, vlevo od něj kulatý menší Božídarský Špičák (1115 m) na 105 km, všechny severočeské elektrárny a v šedi pomalu zapadající Milešovka (837 m) na 94 km. Celý severovýchodní obzor byl za bližšími Hřebeny a Křivoklátskem zahalen do tmavě šedé rodící se inverze (v jižních Čechách byla z Prahy dopoledne k vidění inverze krásně bílá). A tak jsem se na Toku už pomalu spokojil s průzkumem bližších míst jako třeba zbirožský zámek, hrad Točník, vysílač Cukrák a dobříšský komín. Při průzkumu matně se rýsující Prahy, jejích komínů a paneláků jsem si nad žižkovskou televizní věží všiml bělavého pruhu pod horním okrajem inverze. Podle výšky věže, horizontální šíře bílého pruhu a jeho tvaru jsem pak zpětně dohledal, že se na chvíli sluncem ozářila zasněžená pláň na krkonošském Kotli (1435 m) a Vysokém kole (1509 m) na 169 km.
Návrat na Prahu v pokročilém odpoledni už nevedl k novým horizontům, dohlednost se rapidně zhoršovala, i blízká Šumava už značně zešedla novou podvečerní kondenzací dalším nastupujícím mrazem.
Trochu nečekaných výhledů jsem se dočkal o pár dnů později (17. 2. 2021) na severních svazích Písku (691 m) při oblevě doprovázené přílivem čerstvého vzduchu jako i občasných srážek. Jasněji jsem identifikoval Hradišťany, skupinu Solanské a Lipské hory, Milešovku a nejvzdálenější Kletečnou (87 km). Vpravo od osvíceného a kouřícího Kladna jsem rozeznal i málo vystupující Říp (461 m) na 69 km.
Neznamená to, že bych s výhledy na jaře 2021 skončil, ale při každé další příležitosti už na ně budu pohlížet v trochu jiném světle.
Komentáře vytvořeny pomocí CComment