Brdské dámy

   Tato stránka je možná vstupní branou k jakési minisérii článků, jež by měly pojednávat o rozličných věžovitých stavbách, na které může člověk narazit při svém putování rozlehlými brdskými hvozdy. Podstatná část textu vznikla vlastně již někdy v roce 2001 a nějak se zatoulala do hlouby mého počítacího/psacího stroje, takže vše zůstalo tak trochu zapomenuto. Čas od času jsem si na téma vzpomněl, ale chvilku k jeho konečnému zpracování jsem si našel až nyní. Jednotlivé články mohou proto obsahovat informace ne zrovna čerstvé a je možné, že se situace na některých popisovaných místech mohla trochu změnit. Stalo-li se tak, pak se za případné neaktuálnosti omlouvám a budu-li na ně upozorněn, rád je opravím.

   Dlouho jsem také přemýšlel, jaký vtisknout minisérii jednotící název. Věcně adekvátní pojmenování "Brdské věžovité stavby" znělo trochu toporně a koženě. Hledal jsem tedy něco vznešenějšího a tak mě myšlenky zavedly až metaforickému titulu "Brdské dámy". Není přece pochyb o tom, že mnohé z popisovaných staveb jsou (nebo alespoň byly) skutečně elegantní až krásné. Metafora tedy nakonec zvítězila.

Důležité upozornění: Čtenáři jistě brzy pochopí, že nejsem žádný dámolog (a to v žádném slova smyslu). Jsem naprostý laik, který se občas toulá po lese, sem a tam něco vidí, občas si někde něco přečte či zaslechne. Ani můj metodologický přístup ke zpracování tématu nelze považovat za důkladný, pečlivý či dokonce vyčerpávající. Nebádal jsem ani v archivech ani ve vzpomínkách pamětníků. Měl jsem k dispozici jen několik základních publikací, které mi leccos napověděly a které jsem proto s chutí přečetl. To uvádím proto, abyste považovali tento článek (články) za maximálně otevřený a přístupný vší kritice, opravám, doplňkům a upřesněním. Rád se nechám poučit a poskytnu prostor povolanějším.

Opevni se a braň se!

   Funkce věžovitých staveb se v průběhu lidských dějin značně proměňovala. Nejinak tomu bylo pochopitelně i na Brdech. Abychom získali náležitý přehled, naše putování musíme zahájit v dobách dávno minulých, kdy brdkie gwozdy byly vszelijakej zwierze diwej i lapkuow zlych plne.

   Je zřejmé, že nejstarší z námi hledaných dam plnily důležité úlohy jako součásti středověkých hradů, ať už jako věže převážně obytného či naopak převážně obranného charakteru. Byly to a dodnes jsou rozličné hradní bašty a jiné podpůrné věže. Vzhledem k datu jejich narození (vzniku) nás dnes nepřekvapí, že mnohé z nich již nejsou mezi námi.

   Budiž nám proto ctí, alespoň stručně si představit ty, které přežili až do dnešních časů. První z nich je proslulá bašta středověkého hradu Valdek tyčící se nad údolím Červeného potoka. Tu zná jistě každý brdomil. Jedná se o tzv. bergfrit, tedy útočištnou věž, která měla sloužit jako úkryt obyvatel hradu při jeho obléhání. V mírových dobách mohla být využívána spíše jako skladiště než jako klasický obytný objekt. V případě valdecké věže by se nám mohlo zdát přirovnání k dámě poněkud nadneseným. Inu dnes je to už spíš taková "bábuška". Její současná výška se pohybuje někde okolo 15 m, ale v minulosti byl na věž patrně jiný pohled. Například Jan Čáka ve své knize Střední Brdy-krajina neznámá [Čáka, 1998: 134] uvádí, že v době největšího rozkvětu hradu byla tato věž o 1/3 vyšší. Ač s přičiněním zubu času ztratila na své výšce, zasazena na skalním ostrohu uprostřed hlubokých lesů neztratila (stejně jako celý hradní objekt) nic na své romantičnosti. A navíc i dnes nabízí ze svého vrcholu nádherný výhled minimálně do tří světových stran (jih, západ a sever). Již několik let probíhá oprava hradu a není tomu tak dlouho, kdy bylo uprostřed věže k dispozici lešení, které výstup na její vrchol umožňovalo (osobně jsem tam byl někdy v červenci 2000).

   O Valdeku je dnes možné shromáždit poměrně značné množství zajímavých informací, proto se mu v tomto článku již dále věnovat nebudeme. Připomeňme např. již zmíněnou knihu Jana Čáky, populární i odborné publikace věnující se hradní tématice apod. Rovněž na našich stránkách naleznete příspěvek Valdek v sekci Zajímavá místa a některé internetové adresy jsou i v sekci Odkazy.

   Valdecká bašta není jedinou hradní věží, která se nám na Brdech zachovala až do dnešních dob. Existuje ještě jedna zajímavá stavba, která se možná netěší takové popularitě, ale pozornost si rovněž zaslouží. Nalezneme ji v severozápadním výběžku brdského pohoří, v oblasti Radče. Pomiňme nyní oblíbený brdologický spor o to, zda Radeč (a potažmo i Trhoň) k Brdům patří, či nikoli. Na těchto stránkách ji do Brdského pohoří začleňujeme (viz sekce Trhoň + Radeč) a tak ani tuto stavbu vynechat nemůžeme. Nachází se v nejzápadnější části Radečského lesa (tedy vlastně v nejzápadnější části celých Brd) v blízkosti obce Březina. Jedná se o pozůstatek původního hradu ze 14. století, který byl obýván až do poloviny 17. století a poté pustl. Zachovala se jen zřícenina hradní věže. Na rozdíl od Valdeckého bergfritu se v tomto případě jedná o tzv. donjon, tedy věž obytného typu. Dnes je tento objekt vlastně již součástí parku březinského zámku pocházejícího z přelomu 18. a 19. století ? věž naleznete v jeho jižním cípu, leží v blízkosti žluté turistické značky. Při výstavbě zámku byla věž zahrnuta do parkového areálu, kde začala sloužit jako jakýsi vyhlídkový altán. Z toho důvodu na ní byly provedeny v té době obvyklé romantizující úpravy. Na jedné straně jimi byla značně poznamenána, na straně druhé ji to však patrně zachránilo život. Ačkoli po čase začala opět pustnout, dodnes stojí a těší se relativně dobrému zdraví. Jak je tomu nyní nevím, ale v létě 2001 bylo možné na místě dokonce spatřit čilé stavební aktivity, které by měly této stavbě přidat další léta života.

   Jak tedy věž vypadá? Její výšku lze odhadovat na cca 6 m. Zvláštností je lichoběžníkový půdorys věže (viz náčrt) s výrazným břitem. Břit je orientován směrem, ze kterého byl hradní objekt nejvíce zranitelný (na východ) a měl odolávat palbě nepřátelských zbraní. Romantické úpravy jsou patrné především ze severozápadní strany, kde byl vybudován vstupní portál v podobě pěti goticky lomených oblouků. Jak je patrné z obrázku, použitý stavební materiál (červené pálené cihly) svědčí o době původu více než výmluvně.

   Milovníkům velkolepých rozhledů vrchol věže přílišné uspokojení nepřinese. Přes koruny okolních stromů toho mnoho vidět není. Snad jen na jižní straně zaujme pohled do hlubokého údolí Korečného potoka, nad kterým se věž tyčí, resp. na chátrající koupaliště na potoce vybudované. S daleko lepšími podmínkami se tak lze setkat např. na blízké hlavní silnici na severním okraji obce, odkud se z kóty necelý 500 m otevírá výhled na podstatnou část Plzeňské pahorkatiny.

   Samotný zámek již žádnou věží nedisponuje. Je postaven ve skromně pojatém klasicistním slohu a v současné době slouží jako lesnické učiliště. Pozornosti by však neměl uniknout zámecký park pro své dendrologické bohatství. Lze vněm spatřit exponáty až 500 let (!) starých buků, dále dubů, borovic, zeravů apod. Park v podstatě volně navazuje na brdský les a tak je možné tyto kusy považovat za jedny z nejstarších na Brdech vůbec. Ostatně park původně vznikl na území někdejšího lesa selekcí určitých jedinců, čili ty nejstarší zámecké skvosty musejí být ryze brdské. Vždyť již v době vzniku parku jim bylo okolo 300 let a tak sem mohly být těžko přesazeny od jinud. Ale to jsme již poněkud odbočili od našeho tématu.

   Valdek a Březina jsou tedy poslední žijící dámy na území rozsáhlého brdského lesa, tedy pokud máme na mysli dámy se středověkým rodným listem. Ve své době však měly celou řadu kolegyň, neboť hradů byla na Brdech celá řada. Ty ale všechny dávno zmizely v řece času a o jejich vzhledu a proporcích proto často můžeme už jen spekulovat. V terénu dnes nalezneme v lepším případě jen tu a tam zbytky zdiva, náznaky hradních valů a někdy ani to ne. Vždyť kdo dnes může s jistotou odhadovat vzezření takových hradních objektů jako byly Dršťka, Vimberk (Střední Brdy), Třemšín, Henšť (Jižní Brdy), Mitrvald (Radeč) aj.?

   Uzavřeme tedy první díl našeho putování. V další části se přeneseme o několik století dopředu, abychom si připomněli mladší generaci brdských dam. Jejich dějinná úloha byla poněkud jiná a pro mnohé dnešní brdomily to byly (nebo spíše mohly být) objekty vmnohém ještě zajímavější a přitažlivější.

Rozhlédni se!

   V předchozí části miniseriálu jsme navštívili ty z brdských dam, které se honosí nejstaršími rodnými listy a alespoň tiše jsme vzpomenuli dam již zesnulých. Úkolem všech zmiňovaných bylo poskytovat ochranu svým obyvatelům v krušných dobách nepřátelských úkladů. Dnes se přesuneme v čase o několik století dopředu, do dob, kdy člověk pochopil, že příroda není jen spižírna nebo prostor pro vyřizování si vzájemných účtů. Uvědomil si, že si v ní také může pěkně pohovět, odpočinout, přijít na jiné myšlenky - zkrátka relaxovat. K takové ralaxaci jistě také patří smysl pro nadhled a s ním spojená touha podívat se na vše tak trochu z výšky. Proto se i úloha věžovitých staveb změnila, pomalu ale jistě nastal čas ROZHLEDEN. V dnešním povídání se proto budeme tomuto fenoménu podrobně věnovat a pokusíme se vypátrat, jaké stopy po sobě rozhledny zanechaly v hlubokých brdských hvozdech. Stejně jako v případě předchozí části, ani zde se necítím být dostatečně kvalifikován pro jedinečně autorský výklad a proto rád využiji publikací, které nám při orienaci v tématu pomohou. Budou to jak informace z knih Jana Čáky [Čáka, 1998], [Čáka, 1999], tak především poznatky rozhlednového specialisty Jana Nouzy [Nouza, 1999].

   První rozhledny - nejen na Brdech - měly povahu kratochvilných staveb usazených v zámeckých parcích a své služby poskytovaly především svým majitelům a jejich hostům. Nějaké masovější využívání širší veřejností většinou nepřicházelo příliš v úvahu, i když již tehdy byla řada z nich volně přístupná. Velký zlom v rozhlednovém dění přichází až s dobou, která je prosycená nejen národně osvobozeneckými ideami a párou, ale také bouřlivým rozvojem organizované turistiky - tedy s polovinou 19. století. Na mapách i v terénu se díky aktivitám mnoha turistických i jiných spolků brzy začaly objevovat stopy systematicky zřizovaných a udržovaných turistických tras a na horách, kopcích, vršcích a vyvýšeninách jako houby po dešti vyrůstaly věžovité stavby rozličných velikostí, tvarů i materiálů. Zatímco ještě v roce 1850 bychom v celých Čechách, Moravě a Slezsku stěží napočítali dvě desítky rozhleden, o padesát let později jich již bylo více než 6x(!) tolik. Jen v období let 1890 - 1900 bylo postaveno téměř 60 nových staveb. Tento trend pak pokračoval i ve 20. století.

   Doménou rozhleden byly zejména hraniční hory (hory Krušné, Jizerské, Lužické a další.), kde se o jejich vznik zasloužily rovným dílem jak spolky české, tak i německé. Jak tomu však bylo v našich Brdech? Jak uvidíme, i tam měli turisté řadu možností prohlédnout si krajinu pěkně z výšky. V souladu s výše uvedným můžeme dnes odlišit v postatě dvě generace brdských dam rozhlednového rodu - dámy původu šlechtického a dámy původu turistického

Dámy šlechtičny

   Za patrně nejstarší z brdských rozhleden lze považovat upravenou zříceninu březinského hrádku, které jsme již věnovali pozornost v předchozí části. Právě ona je jednou z těch dam, které nemají s rozhlednovým boomem druhé poloviny 18. století nic společného. Je téměř o celých 100 let starší a je klasickou představitelkou šlechtických kratochvilných staveb. Zajímavé je, že stojí dodnes a že přežila řadu mladších kolegyň o desítky či téměř stovky let.

   Ani druhá dáma v pořadí neměla s veřejnou turistikou mnoho do činění. Pocházela ze stejné doby jako ta březinská. Ještě před 200 lety bychom ji nalezli na jihobrdském Třemšíně, na vrchu, který je z hlediska rozhlednového dění na Brdech prostorem jednoznačně nejpozoruhodnějším, o čemž se za chvilku přesvědčíme. Zde si někdejší arcibiskup Salm nechal vybudovat kuriózní parčík, jehož dominantou byla vyhlídková věž stojící v místech, kde kdysi stávala věž středověkého hradu (i o ní již byla řeč minule). Salmova vyhlídka byla nepříliš vysoká pyramida z dřevěných klád, která však ve své době musela nabízet vskutku impozantní pohled, neboť Salm se nerozpakoval okolní porost (již tehdy věkovitý) v podstatě vykácet. Vzhledem k charakteru třemšínského vrchu pak opravdu nemohly být s výhledem do kraje žádné problémy. Po Salmově smrti však areál rychle zpustl a roztodivná parková úprava vzala za své.

   I třetí dáma v pořadí byla šlechtického původu a to sice Collorado-Mansfeldského, ačkoli u ní bychom již mohli předpokládat poněkud veřejnější charakter. Ani ona (stejně jako obě předchozí) se nehonosila žádnou závratnou výškou. Jejím působištěm byl vrch Třemošná u Příbrami a dnes by jí bylo něco kolem 160 let. Jan Čáka [Čáka, 1998] uvádí, že to měla být "skromná vyhlídková věžička" vybudovaná správou šlechtického statku. Podrobnější informace o ní a o jejím osudu však chybí.

Dámy turistky

   Nyní jsme v rámci našeho přehledu konečně stanuli na prahu zmiňované zlaté éry rozhleden druhé poloviny 19. století. Již zmiňovaný Třemšín se v té době zotavil ze Salmových experimentů a les si vzal zpět to, co mu kdysi člověk neuváženě odcizil. Vrch se stal velmi populárním, neboť a začal hrát důležitou roli jako místo četných vlastneckých poutí a shromáždění. Vezmeme-li v úvahu i reálné výhledové možnosti, které Třemšín skýtal, nelze se divit, že první "velká" brdská rozhledna, kterou můžeme bez rozpaků označit přívlastkem "turistická", byla postavena právě zde. A nepřekvapí nás ani to, že se tyčila přímo na místě někdejší Salmovy pyramidy. Stalo se tak roku 1888 a pojmenována byla po hraběti Shönbornovi (vida, opět šlechtic), který celý projekt financoval. A stavba to byla skutečně úctyhodná - celodřevěná konstrukce opatřená stříškou měřila téměř 20 metrů (výška výhledové plošiny se nacházela ve výšce 18 metrů). Vyhlídka zde byla skutečně prvotřídní, takříkajíc "do všech stran". Po čtvrt století s mnohým přispěním lidských rukou stavba statečně odolávala síle přírodních živlů. Například v roce 1895 byla bleskem poškozena natolik, že musela být podepřena čtyřmi bočními trámy (viz obrázek - výřez historické pohlednice). Její skon nadešel 1915, kdy byla z bezpečnostních důvodů rozebrána.

   Třemšínskému rozhlednovému dění se budeme věnovat ještě v závěru článku. Chceme-li se však držet chronologických souvislostí našeho povídání, musíme se nyní vypravit do východní partie brdských hvozdů - na Hřebeny. A to opět na bod nejvyšší, na vrch dnes známý pod jménem Písek. Zde se opět činila modrá krev, totiž hořovický kníže z Hanau. Ten zde nechal roku 1891 postavit rozhlednu, ke které patrně choval city více než osobní, když ji pojmenoval po své choti Elišce. Konstrukci stavby nám přibližuje jednoduchý náčrt, o který jsem se na základě několika málo pramenů pokusil.

   15 metrů vysoká dřevěná stavba měla tvar 4-bokéko hranolu, od základny ke koruně se mírně zužujícího. Tato konstrukce byla typická pro většinu brdských i podbrdských rozhleden (výjimkou byla např. rozhledna třemšínská, která měla korunu i základnu o stejné šířce). Výhodou této konstrukce byla jednoduchost a především stabilita. Eliška se však dlouhému věku netěšila. Poměrně rychle zchátrala a již roku 1902 musela být stržena.

   V případě jižních Brd i Hřebenů bychom tedy nejstarší rozhledny vždy nalezli na nejvyšších místech. Jak tomu ale bylo u Brd středních? Skutečně, mnoho nechybělo a i na nejvyšším kopci brdského pohoří - na samotném Toku (869 m) - rozhledna stála. Někdejší Klub českých turistů o to velmi usiloval. Taková rozhledna by totiž při dostatečné výšce umožňovala něco naprosto jedinečného - kruhový pohled doslova na celé Čechy! Největší úsilí v této záležitosti KČT vyvíjel zejména v letech 1893 až 1898, kdy o stavbě intenzivně jednal s někdejším majitelem většiny zdejších pozemků, s knížetem Colloredo-Mansfeldem. Ten však na rozdíl od svých osvícených kolegů (knížat Salma či Hanau nebo hrabě Shönborna) pro tyto zájmy příliš pochopení neměl a tak zástupci KČT posléze svůj zápas vzdali. Milovníkům širokých pohledů proto jejich sen pradoxně splnila až armáda, která při budování vojenského újezdu v roce 1928 nechala přetvořit ohromný lán lesa na dopadovou plochu, která i dnes skýtá mnoho výhledových možností téměř do tří světových stran. Je to však poněkud vysoká cena za trochu toho pokoukání, ale to už je trochu jiné téma.

   Za nejstarší středobrdskou rozhlednou (a chronologicky vzato další dámou v pořadí) se proto musíme vypravit na o sto metrů nižší a ne příliš vzdálenou Kočku. Zdejší dáma byla jen o dva roky mladší než písecká Eliška, narodila se roku 1893. Lze se také domnívat, že byla Elišce velmi podobná, o její výšce však nevíme nic určitého. Zato však víme, že společnost ji uprostřed lesů dělala i menší turistická chata sloužící poutníkům k nouzovému přespání. Základy chaty jsou na Kočce rozpoznatelné dodnes. Celý "komplex" patrně úzce souvisel z blízkými a tehdy velmi populárními Padrťskými rybníky. Podobně jako Eliška se však ani dáma na Kočce dlouhému věku netěšila. Ze světa zmizela již někdy okolo roku 1900.

   Na začátku 20. století rozhlednový ruch na Brdech poněkud ustal. Jen na Třemšíně se stále statečně držela rozhledna Schönbornova. Po jejím skonu roku 1915 pak dokonce nastalo období deseti let, kdy bychom s vyjímkou staré březinské věže nenalezli ve zdejších lesích nic, co by nám tyto dámy alespoň trochu připomínalo. Až v roce 1925 spatřila světlo světa zcela nová rozhledna, která byla postavena na možná poněkud nečekaném místě, na Bílé skále (středobrdský vrch 6 km severně od Rožmitálu). Konstrukčně byla opět velmi podobná svým výše uvedeným kolegyním. Karel Nouza [Nouza, 1999] odhaduje její životnost na překvapivých cca 20 let (až do roku 1945). Více informací o ní však bohužel nemáme. Jisté však je, že právě ona byla poslední stavbou, která byla na Brdech jako oficiální rozhledna postavena. Je to tedy již téměř půl století, co Brdy svoji skutečnou rozhlednu nemají.

Krátce po zveřejnění tohoto článku jsem obdržel informaci o další středobrdské rozhledně, o které jsem do té doby neměl ani ponětí. Stávala na vrchu Beran v severní části středních Brd. Konstrukčně se opět podobala svým kolegyním (od paty ke koruně se zužující čtyřboký hranol, dřevěné trámoví). Literatura o ní mlčí, ale autor informace, Zdeněk Kastner, zaslal o její existenci přesvědčivý důkaz - obrázek staré pohlednice ze Staré Dobrotivé, odkud byla rozhledna dobře vidět. Více informací zatím nemáme, ale vrch Beran prý tato stavba zdobila ještě ve 40. letech 20. století. Je tedy možné, že poslední brdskou rozhlednou mohla být právě tato dáma, nikoli ta běloskalská. Ale to jsme již na rovině spekulací.

   Znalí návštěvníci Brd možná v těchto chvílích zpozorněli a nad závěry předchozích odstavců si kreslí veliký otazník s vykřičníkem - jak to "poslední rozhledna", vždyť minimálně jedna na Brdech stojí ještě dnes...?! Abych své výroky patřičně doložil, musíme se opět vrátit na Třemšín, který jsme opustili někdy na počátku první světové války poté, co padla rozhledna Schönbornova.

   V myslích mnoha lidí temšínský vrch stále podněcoval myšlenky o vybudování rozhledny nové. A nemělo zůstat jen u myšlenek, ačkoli činy na sebe přeci jen nechaly trochu čekat. Po zhruba 20 letech se konečně podařilo shromáždit dostatečné množství finančních prostředků a byl vypracován velkorysý projekt 22 metrů vysoké kamenné věže, dokonce i s turistickou chatou. Samotná realizace však byla přerušena druhou světovou válkou, která přinesla do brdských hor jiné starosti. Válka, která se třemšínských lesů dotkla více než citelně, však nakonec minula. Netrvalo dlouho a na bájném vrchu se věžovitá stavba nakonec opravdu objevila. Rozhledna to ale nebyla, byť bylo bylo možné ji jako rozhlednu dobře využít. Byla to dřevěná triangulační věž, dostatečně vysoká na to, aby bezpečně překonala výšku okolních stromů. Ani ona však neměla mnoho štěstí - někdy v 60. letech podlehla řádění silné vichřice.

   A nyní se konečně posuňme k jádru tušeného rozporu. Každý, kdo vrch Třemšín zná, dobře ví, že v současnosti na něm opět jedna věžovitá stavba stojí. Dokonce jako skutečná rozhledna také vypadá a proto ji řada návštěvníků za rozhlednu považuje. Nicméně rozhledna v pravém slova smyslu to opravdu není. Jedná se v podstatě o vojenskou stavbu sloužící k instalaci mobilního vysílače. Armáda ji údajně čas od času cvičně používá, po většinu roku je však zcela volně přístupná. Tato dáma však svým hostům mnoho radosti nepřipraví. Po zdolání spartansky koncipovaného žebříku čeká poutníka zklamání - vzhledem k relativně malé výšce stavby lze jen obtížné nalézt náznak průzoru v korunách okolních stromů. V době, kdy jsou větve navíc obaleny listím, je tato snaha zcela marná. Z vlastní zkušenosti vím, že ještě před cca 8 lety mohl člověk alespoň západním směrem tu a tam něco vidět, nyní to už ale neplatí. A tak kdo se chce kochat např. pohledem na malebnou Rožmitálskou kotlinu, na severu lemovanou hradbou středobrdského pásma Praha - Malý Tok - Třemošná a v pozadí pak korunovanou řadou vrchů vzdálených Hřebenů, ten se musí spokojit s vrchem kamenného pole na severovýchodním úpatí hory.

   Tak jako v minulosti i dnes Třemšín poutá pozornost příznivců rozhlednového hnutí. Zvláště v polovině 90. let 20. století byla rozvířena vášnivá diskuse nad návrhem vybudovat na Třemšíně velikou komunikační věž (s patřičným infrastrukturním zázemím), která by měla mj. plnit i funkci turistické rozhledny. Rozporuplný projekt však zdvihl silnou vlnu nesouhlasu nejen mezi brdomily. Pro takovou "ozdobu" jednoho z nejkouzelnějších brdských vrchů se nadchl jen málokdo. Zdá se, že projekt je nyní odložen ad acta a i největší rozhlednoví nadšenci doufají, že bude zcela zapomenut.

   Naše putování po brdských bychom mohli uzavřít připomenutím dalších míst, která s rozhlednovým děním také tak trochu souvisejí. Jedná se o významné vyhlídkové body, na kterých sice nestály a nestojí rozhledny klasického typu, nicméně jejich okolí bylo lidskou rukou upraveno tak, aby i zde byl návštěvník obdarován tím, co rozhledny poskytují, tedy pěkným výhledem. Zatímco někde stačilo seskupit pár kamenných schodů či ukotvit zábradlí, jinde byly vybudovány i fortelné kryté stavby. Např. jakýsi výhledový altán byl v 90. letech 19. století vystavěn na samotném vršku kopce jménem Babka (u Řevnic). Dnes již po něm není v terénu ani stopa. Vyhlídková plošina pak byla upravena i nedaleko od tud, na skalním výčnělku zvaném Hvíždinec. Zde jsou zbytky terénních úprav ještě dnes patrné. Podobně je tomu také na Jindřichově skále ve středních Brdech, kterou stále zdobí masivní železné zábradlí instalované sem před více než 100 lety. Zcela samostatnou kapitolou by mohly být také rozličné vojenské pozorovatelny rozeseté po bývalém vojenském výcvikkovém prostoru (Koníček, Sádka, Padrť apod.), to bychom však již směřovali k trochu jiným tématům.

   Několik rozhleden (skutečných) bylo v minulosti rovněž vystavěno v místech, která s Brdy poměrně blízce sousedí - např. na Šibeničním vrchu u Hořovic nebo na Kotli u Rokycan. Některé pak spatřili světlo docela nedávno a naopak nabízejí na Brdy pěkný pohled z venčí - např. Veselý vrch u Mokrska nebo lokalita Onen svět u Lašovic. Jelikož jsme si však za naše zájmové teritorium vytyčili Brdy samotné, věnovat se těmto stavbám již nebudeme

   Taková je tedy minulost i současnost brdských rozhleden. Je docela možné, že informace, ze kterých jsem při zpracování tématu vycházel nejsou zcela kompletní. Pakliže pozorný a zanlý čtenář objeví nějakou nerovnalost či neúplnost, budu velmi rád, pomůže-li mi text patřičnýcm způsobem rozšířit či upravit.

   Hradními baštami a rozhlednami však výčet brdských dam nekončí. Na Brdech se objevily i další věžovité stavby různých účelů a poslání, které bychom si měli rovněž přiblížit (byť již jen stručně). Učiníme tak v dalším, tentokrát již posledním, dílu tohoto miniseriálu, ke kterému vás tímto srdečně zvu.

Sleduj, poslouchej, povídej - KOMUNIKUJ!

   Zatímco minulých částech miniseriálu o brdských věžovitých stavbách jsem se pokoušel o víceméně komplexní a chronologicky uspořádaný výklad tématu, v této části si dovolím svůj přístup změnit. V obou předchozích případech bylo totiž možné téma časově i věcně ohraničit. Vymezili jsme 2 velké skupiny věžovitých skladeb (hradní věže a rozhledny) a těmi jsme se pak podrobně zabývali. Nyní nám zbývá to, co se do předcházejích kategorií nevešlo - tedy stavby, které bychom mohli zařadit do jakési kategorie "OSTATNÍ". Ačkoli i tuto tuto kategorii můžeme dále rozdělit na další podskupiny, s ohledem na mé odborné schopnosti a pochopitelně i zájem čtenářů, se přílišnými podrobnostmi již zabývat nebudeme. Považujte prosím následující text (a onoho vskutku ani mnoho nebude) za námětový a ilustrační přehled, který není v žádném případě taxativně vyčerpávající a odborně přesný.

   I příslušnice dnes popisované skupiny brdských dam mají základní společné rysy. Především je to jejich věk - žádná z dam není rozhodně starší než 100 let, ba naopak, většinu z nich lze považovat za téměř mladice. S věkem pochopitelně souvisí i samotný smysl jejich existence, tedy funkce. Jak je zřejmé z nadpisu dnešního dílu, tímto smyslem je jeden z imperativů doby, kterou jsme si zvykli označovat jako dobu moderní a postmoderní, tzn. získávání a předávání informací.

   Ano, brdské dámy moderního a postmoderního věku si již nedělají hlavu s odolností svého zdiva proti útokům nepřítele, ani se nestarají o to, jaký komfort poskytnou případným pohleduchtivým poutníkům (k návštěvám veřejnosti se staví více než chladně, ba přímo nepřátelsky). Jejich starostí je, aby viděly to či ono, byly viděny odtud či odtamtud a aby měly dostatek energie ke zpracování a předání toho co vidí tam či onam. Některé z nich (a to je v případě něžného pohlaví velmi zarmucující) si příliš starostí nedělají ani se svým zevnějškem. Jen málokterou z nich bychom mohli označit za ozdobu brdských hvozdů, na některé jsme si již zvykli, jsou však i takové, na které si patrně nezvykneme nikdy. Ať tak či onak, na Brdech žije dam moderního a postmoderního věku velmi mnoho. Je to pestrá směsice postaviček nejrůzněšího zezření i pracovního zařazení - spadají sem stavby o výšce několika málo metrů i stavby o výšce několika desítek či dokonce stovek metrů, stavby z kamene i oceli, stavby sloužící pro potřeby běžné civilní komunikace, vojenské komunikace, řízení letového provozu, ale také např. stavby geodetického významu. Hojný výskyt těchto dam na Brdech je dán zejména strategickou polohou Brd samtotných, tzn. zejména tím že:

• Brdy se nacházejí (relativně vzato) ve středu Čech a v blízkosti hlavního města
• Brdy jsou poměrně vysoké - na jednu stranu tvoří jistou vizuální i radiokomikační bariéru, na druhou stranu jsou výrazným a z velké dálky viditelným a dosažitelným objektem

   Již jsem uvedl, rozdělení a výčet jednotlivých objetů, který je uveden níže, je pouze ilustrativní. Je nutné rovněž vzít na zřetel, že řada staveb současně plní několik funkcí (např. televizní vysílač zpravidla současně slouží jako retranslační stanice nebo jako vysílač a příjímač GSM signálu).

Dámy hlasatelky

   Na Brdech nalezneme 2 stavby, které primárně slouží pro šíření televizního a rozhlasového signálu do koncových příjimačů. První z nich stojí na nejvýchodnější výspě brdského pohoří a tvoří dominantu vskutku nepřehlédnutelnou. Je to proslulý vysílač Cukrák tyčící se na stejnojmeném 411 m vysokem vrchu nad pražskou Zbraslaví. Úctyhodná výška 193,5 m této stále svěží čtyřicátnici jednoznačně zaručuje postavení jakési první dámy mezi ostatními brdskými kolegyněmi, budeme-li právě výšku považovat za atribut nejdůležitější. Výborných výsledků v této kategorii však dosahuje i v zápolení s ostatními stavbami na území Čech, Moravy a Slezska. Hodnocení její přitažlivosti ponechme v tuto chvíli stranou. Většina brdomilů si na ni patrně již zvykla, navíc její umístění na samém kraji Brd a de facto příslušnost k pražské aglomeraci ji vždy bude svým způsobem omlouvat. Více se o této zajímavé stavbě dočtete v článcích Jakuba Kencla, který měl tu příležitost, se s touto dámou osobně poznat (viz články Vysílač Cukrák a Cukrák a Kámen). Zde již jen doplňme, že v sousedství vysílače je pak postaveno ještě několik dalších věží sloužících rovněž telekomunikačním účelům.

   Druhou z dam hlasatelek naleznete naopak na téměř nejzápadnějším pomezí Brd, na 718 m vysokém Brně, někdy též nazývaném Radeč, což je vlastně i její oficilání jméno. Svoji výškou své pražské kolegyni konkurovat nemůže. Nemá to však ani zapotřebí, neboť už od začátku 60. let 20. stol. startuje z kóty, která je položena o 300 m výše a tak ji nějakých 60 m (odhad) bohatě stačí. Ponechal-li jsem vzhled Cukráku bez komentáře, nerad bych se do toho pouštěl v tomto případě. Snad mne jen napdá, že věž, která vypadá trochu jako vodárenské zařízení, alespoň není tak viditelná. Pro zajímavost je možné uvést, že podobnou stavbu naleznete u silnice č. 18 (Praha - Kolín) mezi pražskou čtvrtí Újezd nad lesy a první mimopražskou obcí Úvaly.

Dámy spojovatelky

   Tato skupina dam, odborně se jím říká retranslační věže, je skupinou na Brdech jistě nejpočetnější a to nejen proto, že funkčně může cizopasit např. i na výše uvedených vysílačích. Jejich úlohou je přijímat signál a přenášet jej dále tak, aby se příliš nepotloukl o brdské kopce. Dnes je jimi opentlena řada brdských vrcholů a to doslova a do písmene "od Cukráku až po Radeč" včetně (shodou okolností i obě výše již uvedené stavby tyto funkce zajišťují). Setkáme se s nimi např. na na nejvyšším vrchou Hřebenů na Písku, nad Řitkou, na jižních Brdech pak "zdobí" takové lokality, jako je Marásek (Na Bůrku) nebo Štěrbina, na středních Brdech je to např. Sádka.

   Donedávna stála podobná věž i na vrchu Praha ve středních Brdech, ta však byla odstraněna a její funkci převzal nový objekt zde vybudovaný - obří meteorologický radar (viz dále). Retranslační stanice jsou bezobslužná zařízení, v jejich blízkosti proto nemusí být žádná významnější infrastruktura. Jsou ryze účelová, čemuž zpravidla odpovídá i jejich vzhed - jednoduchá tyčová konstrukce. Na jednu to není nic krásného, na druhou stranu nic výrazného a příliš rušivého. 

Dámy čmuchalky

   Na Brdech lze dále narazit na mimálně dvě velmi výrazné stavby, které mají s komunikací mnoho společného, nicméně jsou svým způsobem výjimečné - jejich hlavním úkolem je sledovat dění v éteru. V obou případech se jedná o radiolokátory. Na rozdíl od retranslačních věží je provoz těchto staveb již vázán na rozsáhlé zázemí (budovy, silnice apod.).

   První ze jmenovaných stojí od roku 1988 na již zmiňovaném Písku. Je to radiolokátor řízení letového provozu. Až do nedávné doby na sebe pozornost poutal neustále rotující obří parabolou červené barvy. Při pohledu z dálky (např. z Plešivce či Kuchyňky) byla vidět pouze tato parabola vykukující nad vrcholky stromů, při návštěvě přímo na místě byl však člověk překvapen velkou budouvou, širokou příjezdovou silnicí a zejména vysokým tubusem, na němž byla rotující parabola umístěna. V létě 2004 byla provedena modernizace věže, při které byla původní otevřená roštová parabola nahrazena zařízením menších rozměrů, ukrytým v uzavřené kouli modré barvy. Lze jen dodat, že při pohledu z okolí nyní objekt již nepůsobí tak výrazně. Další informace o něm naleznete ne webových stránkách Řízení letového provozu.

   Druhá stavba tohoto typu je o 12 let mladší a své Písecké sestře je v mnohém podobná. Postavena byla v roce 2000 na druhém jejvyšším vrcholu celých Brd, na Praze. Její otáčivá parabola je opět skrytá v kupoli na vrchu věže a pod věží stojí velká budova s patřičnou infrastrukturou. Tubus věže je však mohutnější a stavba je jistě i vyšší (cca 60 m). Jak každý patrně ví, její úlohou je zejména monitoring srážkové činnosti na území Čech. Díky službám této dámy pak můžeme např. v televizi sledovat pěkné barevné obrázky toho, kde, kdy a jak pršelo či nepršelo. Stavba je viditelná doslova ze všech stran - svého času jsem ji pouhým okem pozoroval až od od Doupovských hor. Více podrobností o této dámě naleznete v článku Martina Adámka Radarová věž na Praze.

   Jak jsem již uvedl, ještě nedávno stála na Praze i menší retranskalční věž (viz obrázek a také zmínka v článku M. Adámka). Po nějakém čase však byla zařízení na této věži umístěná přesunuta na novoou radarovou věž a stará věž byla odstraněna. V souvislosti s vrchem Praha se rovněž sluší připomenout, že tento kopec má za sebou skutečně velmi bohatou telekomunikační minulost. V dobách 2. světové války zde německá armáda zřídila důležité odposlechové centrum a pro tento účel zde vystavěla několik dřevěných věží s rozličnými anténami včetně kasárenských budov. Dnes už v terénu nalezneme pouze zbytky kasáren, stopy po věžích jsou již dávno pryč.

Dámy geodetky (též viz článek O věžích geodetkách a tak vůbec)

   Zvláštním druhem komunikace je i získávání topologických a topografických informací o krajině. Není tomu tak dlouho, kdy byly pro zajištění těchto činností zcela nepostradatelné měřícké triangulační věže. Dnes, v době družicového snímkování, GPS apod., se již bez nich de facto obejdeme, ale přesto na Brdech několik takových dam ještě nedávno stálo, snad jako připomínka starých časů. Vedle dvou klasických konstrukcí z lešenářských trubek (Koruna, Jordán) na několika místech dožívaly i konstrukce dřevěné (u hájenky Okrouhlík pod Jordánem, vrch Malý Jeskřipec aj.).

   Nad to se však Brdy pyšní ještě jednou triangulační raritou. Nalezneme ji na Studeném vrchu na Hřebenech. Je to jedna z devíti zděných měřických věží, které byly vybudovány na území ČR v první polovině 20. století. Na první pohled upoutá svým sedmibokým půdorysem. Zmínku o ní naleznete např. v článku Kuchyňka.

Závěr?

   V rámci našeho seriálu jsme prošli historii mnoha generací brdských dam - od středověku až po současnost. Co přinese budoucnost lze jen těžko usuzovat. Bude jednoho dne postavena vybájená rozhledna na Toku? Prospělo by to vůbec Brdům, či neprospělo? Jak to dopadne s nedávným záměrem vztyčit na Třemšíně komunikačního Molocha o výšce mnoha desítek metrů? Kolik dalších retranslačních a GSM stanic v lesích vyroste? Na tyto otázky odpověď nemáme. Nezbývá než doufat, že autoři rozličných projektů a zejména osoby, které budou o jejich realizaci rozhodovat, budou mít zájmy brdské krajiny vždy na zřeteli.

Text: Tomáš Krumphanzl, Foto: Tomáš Krumphanzl, Roman Poustka, Jakub Kencl, ...

Literatura

Čáka, J., 1998. Střední brdy - krajina neznámá. Praha: Mladá fronta.
Čáka, J., 1999. Toulání po Brdech. Praha: Mladá fronta.
Nouza, J., 1999. Rozhledny Čech, Moravy a Slezska. Liberec: Nakladatelství 555.
Durdík, T., 2000. Encyklopedie českých hradů. Praha: Libri.