Vydáme-li se do nejvyšší středočeské vrchoviny, nevyhneme se svými kroky cestám a pěšinám, které, ať si to uvědomujeme nebo ne, jsou nám společnicemi asi nejčastějšími.Proto bychom se na ně mohli podívat ve světle jejich historie, dalších souvislostí a ukázat si na nich zajímavá místa.
Důležitější komunikace skoro pomineme. Chůzi na nich už totiž nelze pro stále narůstající množství cyklistů, čtyřkolek, motorek a aut doporučit, snad jen v noci. I když například F. X. Svoboda v knize Z brdských lesů líčí příhodu ve tmě přepadeného povozníka z Obecnice nedaleko studánky U panny Lídy na jedné z dnešních nejfrekventovanějších asfaltek. Proto přejdeme od širokých a uhlazených k užším, hrbolatějším, klikatějším a méně používaným, na nichž jistě naše chodidla častěji došlápnou.
Cesty - to jsou překážky pro zvěř, liniová odvodnění a místa, kudy odvážíme přírodní bohatství, odkud pozorujeme a hodnotíme krajinu.
HISTORIE CEST
Nejstarší cesty jsou spojeny s nejstarším osídlením. Uvnitř pralesů byl jedním z mála obydlených míst ve 14. století (byť na relativně krátkou dobu) Teslínský klášter. Jeho okolí - množství pastvin, polí a luk patřících tehdy benediktinům - muselo být stejně jako "spádové" obce obsluhováno cestami, z nichž až na výjimky zkázou a zánikem tohoto osídlení nezbylo nic.
Cestní síť se pak vyvíjela dlouho výhradně lokálně - dle vlastníka, jeho hospodářství a politiky - v rámci panství. Obchodní stezky vedly mezi městy a cestní síť končila s okrajemi dominií. V době rozvoje železářství začali sousedé více obchodovat, a tak vznikaly další spojovací "přeshraniční" cesty. Protože panství zanikla až ve 20. století, komunikací překonávajících jejich hranice bylo na tuto dobu velmi málo.
Na druhou stranu rovnoběžně s hraničními liniemi už od 17. století vedly cesty obsluhující i ty nejzapadlejší kouty. Odtud asi pochází jméno cesty "Příkopová linie" nedaleko Sádky. Je snad chybou kartografů, že se toto jméno dnes objevuje u cesty několik set metrů severněji od styku dobříšských a jineckých (později hořovických) lesů. Komunikace, mnohdy jen pár metrů od hraničních mezníků, byly a jsou častou příčinou, proč se linie nedochovaly.
Brdské lesy postupně protkávaly drobné nitky sporadicky nebo nárazově udržovaných cest dřevařských a uhlířských. Někde bylo rušněji (okolí dolů, rybníků, poutních míst), jinde nevedla ani pěšina (podmáčené lesy, skaliska).
Vedle obchodních a obslužných cest vznikaly v 19. století ještě průseky pro vyměřování a pro lepší obhospodařování lesů. Jejich síť je charakteristická pro každé dominium svou orientací i hustotou.
Příklad spojení měřické a hospodářské průsekové lesní sítě můžeme vidět na Čihadle u Lázu, na hřebenovém průseku západního masivu Brdců též zvaného Spálený dub a na hřebeni Paterák - Kočka až po Čákův mezník. Zajímavé jsou rozdělovací sítě rožmitálské a poříčské, které na sebe navazují, přičemž ale rastr poříčský je dvojnásobně hustý, až skoro přehuštělý, zejména v oblasti Marásku. Ne nadarmo se spálenopoříčský Alois Wagner přezdívá králem silnic.
Od 20. let 20. století se začaly otevírat lomy a vznikaly společnosti, které opravovaly a budovaly silnice. Například kamenolom na Růžku u Tění nebo na Plešivci. Obce vynakládaly nemalé prostředky na údržbu cest, později i na provozování pravidelných nebo méně pravidelných spojů. To už jsme u dalšího důvodu pro vznik cest - u turistiky.
Člověk okouzlen okolní přírodou se stále častěji vydával na výpravy k zajímavým přírodním útvarům nebo scenériím, na historická místa. Vznikly první vyšlapávané pěšiny, jako vede k Jindřichově skále, k Rybově mohyle, na Třemošnou nebo hřebenovku z Třemšína přes Křemel dále na sever.
Rovněž vznikla schodiště - známé je třeba na Beranu (údajně k návštěvě prezidenta Masaryka) nebo na Hejláku. Když jsme u schodišť, jedno schodiště, které zahrnuje přes sto schodů, lze nalézt na východním svahu Toku, je staršího data a údajně mělo ulehčovat výstup na Tok knížecím loveckým výpravám z hájovny Kloboučku. Zajímavým fenoménem jsou potom úpravy skalek a kamenných moří - uvedu skalku i s kamenným mořem několik set metrů západně od loveckého zámečku a pak skalku na Jahodové hoře, jež kdysi poskytovala výhled do krajiny, než zmizela pod vysokým lesním porostem. Mimochodem první značená cesta v brdském regionu vedla údajně z Holoubkova na Radeč (1889), další tři významné brdské cíle - Valdek, Plešivec a Třemšín - byly označkovány o 2 roky později.
Zároveň s turismem přišla i doba vojenského využití lesního komplexu. Vojákům především by měli poděkovat dnešní cyklisté a vyznavači běžecké stopy za to, že je na Brdech tolik lesních asfaltek a dobrých cest, které sice třeba často "nikam nevedou", ale na druhou stranu směřují tam, kam by noha dnešního člověka bez nich asi stěží zabloudila. V době okupace přibylo zpevněných cest hlavně v západní části vrchoviny, kvůli zpracovávání větrné kalamity a díky výstavbě německých vojenských objektů. Vládní vojsko za války ubytované v záběhelské škole vystavělo například cestu přes hřeben jižně od Kočky ke Třem Trubkám nebo velkoryse pojatou cestu nad Skládanou skálou na Kamenné.
V dobách totality přibyly některé komunikace se vznikem nových cvičišť nebo útvarů, ale obecně se dá říci, že od 70. let cestní síť už doznávala pouze dílčích změn a práce na komunikacích představovala až na výjimky zkvalitňování povrchu nebo jeho údržbu. Přesto nejspíš z doby totality pochází jakési široké až průmyslové velkorysé cesty s mírným podélným spádem na jižních Brdech v poměrně svažitých terénech, mám na mysli východní svahy Hengstu, východní svahy Štěrbiny a jižní svahy Vrchů u Třemšína. Z posledních let uvedu například propojení Havelské cesty od Plešce k cestě Skelná Huť - Brdce. Pár set metrů dlouhé propojení, které překonalo historickou hranici rožmitálských a dobříšských lesů a spojilo tak donedávna pro pocestného téměř "dva sousední světy". Nebo klikatou cestu po hřebeni Ohrádky. Vojenské lesy a statky k výstavbě a k rekonstrukcím cest využívají materiál z lomu na Červeném vrchu, který za léta těžby červeného dobře lámavého a hutnitelného kamene zněkolikanásobil svoji rozlohu a možná brzy pohltí šachtu Chlumčanského dolu.
SOUVISLOSTI
Při budování cest došlo někdy k narušení proudění podzemní vody. Zjištěná nechtěná voda byla umně odvedena mimo zemní těleso cesty, a tam byla zřízena studánka. Tak tomu bylo v případě pramenů a studánek jako v serpentinách nad Třemi Trubkami, U Panny Lídy, u Roubenky nebo Pilky.
Komunikace musely a stále jsou nuceny bojovat o přežití s nejzákeřnějším živlem - s vodou. Překonávají vodní toky propustky nebo mosty, z nichž mnohé byly v minulosti strženy povodní. Zářný příklad boje s říčkou Litavkou, kde by mohla své vyprávět dokonce i státní silnice, vidíme v Jakubském údolí pod Rejkovicemi.
Cesty jsou místy, kde může zhasnout lidský život, a jsou tedy lemovány křížky a pomníčky. Nejstarší připomínku objevíme nedaleko boudy U břízy směrem ke Svatému Floriánu. Po pravé straně je vysoký kamenný kříž s nápisem "Bůh můj, věčná útěcha má" (lesmistr František Kraus děkoval Bohu křížem, že přežil, když se mu splašili koně).
Ač se pohybujeme v našich úvahách lesnatou krajinou, přece se najdou místa, kde cesty vystupují ze souvislého porostu mezi louky a pole. U obcí Padrť a Přední Záběhlá byly mezi polnostmi aleje. Škoda, že se nezachovaly ve svém původním rozsahu. I v souvislém porostu narážíme u cest na největší, nejstarší a druhově odlišné stromy, zejména na křižovatkách.
Zde bych se rád dotkl faktoru, který jsem dosud pominul - je jím povrch vozovky. Panely nebo kostky nám signalizují, k jakému účelu byla silnice vystavěna nebo zrekonstruována. Mám na mysli Alianku, jejž serpentiny jsou vyskládány právě dlažebními kostkami. Ty nalezneme i na cestě od Přední Záběhlé k Rovinám, byť už jich byla značná část vyměněna za asfaltový příkrov. Drobné kostkované úseky lze objevit i na Padrti, Kolvíně, v okolí Strašic a na některých křižovatkách, například U Bílého křížku. Panely se může "pochlubit" dlouhá příjezdová cesta od Holoubkova ke Strašicím, velká panelová plocha u Hejláku pocházející ze 40. let 20. století honosící se vzletným názvem "Göringovo letiště", několik set metrů dlouhý a rovný úsek silnice u bývalé hájovny Tři Trubky, seřazovací prostory na některých cvičištích a někdy i drobnější a kratší příjezdové cesty k vojenským objektům. Panely se na rozdíl od kostek asfaltem nevyměňují nýbrž překrývají. Příkladem může být úzká silnička od Bukové k Přední Záběhlé protínající kótu 660 m.
Zcela jiný obraz o minulosti cesty nám mohou poskytnout nejčastěji silou vody odkryté vyskládané kameny ve skladbě zemního tělesa. Tento jev můžeme vidět u Zlámané lávky ve strmém stoupání lesní cesty do svahu Vrchů. Jan Čáka připomíná na Toku místní název Dřevěnka, v tomto případě to byly vyskládané opracované kmeny. Na opuštěné a zapomenuté dřevěné lávky zatím narážíme prakticky na každé vodoteči, i když se zdá, že jich valem ubývá. Se štětovanou cestou se můžeme setkat i nad potokem Kudibál nad obcíDobřív.
S cestami a lesy souvisí zajisté i závory a snaha zabránit vjezdu nepatřičným vozidlům. A co jich po Brdech je (vozidel i závor). Lidská nenechavost a typická českost (klíče mají stejně skoro všichni) způsobuje těmto umělým překážkám krátkou životnost a řeklo by se možná i jejich zbytečnost. "Co je otevřené, tam se podíváme, a když to nejde otevřít, jistě to jde objet." Pozorujeme i flegmatickou lenost - "proč je zavírat". A tak po lesích je mnoho set závor, které projíždějícím autům zpívají stejnou písničku - "Mohla bych být i zavřená".
V okolí Skořic, Padrtě a Záběhlých se můžeme setkat s pozůstatky závor (zřejmě německých), jejichž význam mi ale zatím asi uniká (nejspíš z doby, kdy se za Německa z obcí do lesů nesmělo). Pocházejí asi z druhé světové války a vyskytují se téměř výhradně tam, kde se cesty noří do lesního porostu.
Po lesích přežívá (ponejvíce spíše dožívá) i množství dopravního značení, ať už vojenského (zpravidla menších rozměrů) nebo civilního. Lemují je i ohavné a otravné cedule zpřístupněných, odminovaných, neodminovaných, nebezpečných částí. Kéž by se z tisíců a tisíců cedulí označující většinou nesmyslné hranice staly vyhledávané suvenýry dříve než tyto zarostou jako "motýlkové" do tloustnoucích stromů. Na můj vkus je přehršel i nejrůznějších cedulí a směrovek na "Grill Míšov". Podotýkám, že jsou i v místech, odkud nikoho nalákat nemohou, neboť tam lidská noha za celý dlouhý rok snad ani nevkročí.
SERPENTINY
Zajímavějšími "objekty" jsou serpentiny. Protože se bavíme o vrchovině (někdo by řekl, že třeba i o horách), není překvapením jejich častější výskyt.
Nejstarší serpentiny jsou nade všechny známé, byť jsou uměle vytvořené. Nechal je vystavět Vilém Florentin kníže Salm-Salm, pražský arcibiskup, na začátku 19. století vrámci svých parkových úprav Třemšína.
Když jsme zkoumali uhlířské cesty pod Březovým vrchem, neušla nám veliká a velkoryse zaříznutá zákruta dnes málo používané cesty ve východním prudkém svahu. Nakoukneme-li do starých map, neujde nám její zákres ani na mapě 3. vojenského mapování . Bývala to od poloviny 19. století jedna ze dvou hlavních cest od Rovin do povodí Třítrubeckého potoka. Druhou je úzká silnička od Rovin nejprve k Voložnému a dále k Třítrubeckému potoku. V místě přiblížení k první uvedené vodoteči je dlouhá levotočivá zatáčka se jménem "U hada", kde se od zmíněné cesty odpoutává odbočka na jih, na Svatý Jan.
Od Svatého Jana jižním směrem vedou už od 2. vojenského mapování trojité serpentiny v prudce ukloněném svahu dále k Nepomuku. Jsou stále používané a vcelku úpravné sodvodňovacími žlaby. Zde opravdu platí, že z důvodu vodní eroze není vhodné zkracovat si cestu mezi nad sebou položenými zákrutami. Další opravdové serpentiny najdeme pod Borem, vinou se od Třítrubeckého potoka v dnešní podobě zhruba od 40. let 20. století, nahradily dřívější rovněž se zde klikatící cestu.
Na další kroucenou cestu budou asi dlouho vzpomínat někteří zahraniční účastníci mezinárodního vojenského cvičení "Létající Nosorožec 2009", neboť pod Pecí nedaleko cílové plochy Brda nezvládli jednu ostřejší serpentinu, která tu existuje už od poloviny 19. století na spojnici Jinec a Komárova. Kousek odtud, mezi Pecí a Hřebenem (720 m) je rovněž zajímavá klikatice, jež překonává úzké sedlo mezi příkrými skalnatými vrchy.
Největší množství zákrut ale zcela suveréně najdeme na Aliance, která také překonává velké převýšení od obecnické silnice přes Dlouhý kámen na Toku a znovu se noří do hlubokého údolí potoka Rezervy až ke Třem Trubkám. Alianku nalezneme na 3. vojenském mapování, o jejím vzniku se zmíníme později. Ještě před druhou světovou válkou se cesta podle Reservy více klikatila a překonávala její koryto čtyřmi mostky. Také na východním svahu Toku blíže k Obecnici se dnešní silnička dle map z 19. století vinula o poznání jinak než kudy vede od předválečných let dodnes.
Další, dokonce s popiskem "Serpentýny" na katastrální mapě, můžeme nalézt jihozápadně od Bílé skály u Lázu, na mapách se objevují od 30. let 20. století. V podobné době vznikly i zákruty na Dolínské cestě u Lipovska, která se nedávno dočkala asfaltového povrchu pro potěchu všech cyklistů.
Po roce 1930 vznikly dvě nové alternativy, jak se dostat přes hřeben Brd z rožmitálska na spálenopoříčsko. Jedna vedla z Bukové okolo Varty a dnešní Václavky k Teslínům, druhá - později významnější - z Věšína přes vrch Sklář do Teslínů. Cesta dál pokračovala na Míšov a Borovno po již existujících komunikacích. Kus zapadlé historie dnešní státní silnice č. 19 můžeme vidět i v narovnání serpentin, k čemuž došlo někdy kolem roku 1960. Při této úpravě byla zmírněna zákruta nad Borovnem, byly zrušeny dvě ostré zatáčky od Míšova na Teslíny (nad hranicí krajů), ostrá pravotočivá zákruta těsně před hlavním brdským hřebenem byla nahrazena pozvolnější a rovněž byly opuštěny serpentiny ve velkém klesání před Věšínem, kde dodnes na katastrální mapě existují pozemky staré trasy. I mezi Míšovem a Borovnem je dodnes znát (nejen na mapách) původní kroutící se zemní těleso. Zbývá dodat, že průjezd přes míšovský Bělehrad byl přeložen a napřímen v období 2. světové války.
Další serpentiny budou znát nejlépe asi příznivci jihobrdských běžeckých stop - u Soudné louky, nad Stupkovo křížem (František Stupka zahynul při práci v lese) se drobná asfaltka klikatí z hlavního brdského hřebene na plošinu jen zvolna se svažující k boudě Roubence.
Poblíž Chocholaté skály byly údajně vládním vojskem za 2. světové války vystavěny serpentiny spojující tak cestu od Zadní Záběhlé s hájovnou Tři Trubky. Je ale zvláštní, že na prvních poválečných mapách není jejich zákres k nalezení. Těmito serpentinami velmi pravděpodobně vedla jedna ze svážných úzkokolejných drah Kolvínky .
Na mapě z roku 1948 se naopak již objevují serpentiny u skály Marie Terezie.
JMÉNA CEST
V tomto odstavci bych chtěl ponechat stranou všechna místní pojmenování typu Kolenská nebo Záborecká cesta, která vyplývají z jiných pomístních jmen a jsou logicky místně odvoditelná. Těžší bude ale odvodit jména jako třeba Vojanova cesta.
Josefka je jméno úzké asfaltky podle Padrťského potoka mezi Kočkou a Kamennou od loveckého zámečku na Stodůlky. Za císaře Františka Josefa I. (1830-1916) byla stará východní část cesty zrekonstruována, byl vystavěn přechod potoka a nová celá západní polovina. Trochu to připomíná Járu Cimrmana, neboť zmíněný rakouský panovník tuhle brdskou cestu zřejmě nikdy nenavštívil, i když po něm dostala jméno. Je však znám i jiný Josef, který tuhle cestu a její romantické údolí velmi navštěvoval - je jím Josef Šefl, bývalý strašický hajný, všímavý člověk a velký brdský pamětník. Sloužil mnoho let právě na Kočce a na Kamenné.
Cesta Rudolfa Richarda Hofmeistera - tento popis se objevuje na předválečných turistických mapách podle červeně značené stezky Strašice - lovecký zámeček - Padrť - Teslíny - Třemšín - Rožmitál. Rožmitálský spisovatel (1868-1934), který zemřel mimochodem v domě s vraty vyfocenými v soutěži v r. 2009 na našich stránkách, touto cestou s oblibou procházel skrze Brdy.
Vojanova cesta - obdobně i herec Eduard Vojan (1853-1920) chodíval do Strašic, tentokrát z Příbrami - přes Třemošnou, Pilku, Bor a Tři Trubky. Jeho oblíbená trasa byla od roku 1921 žlutou turistickou trasou.
Alianka - asi nejznámnější pojmenování brdské cesty z poslední čtvrtiny 19. století. Colloredo - Mansfeld ji nechal vystavět poté, když se jeho državy včetně Dobříše rozrostly o panství Zbiroh. Odtud i její jméno.
Zároveň musím přiznat, že existuje velké množství dalších jmen cest, u kterých je těžké objasnit příčinu vzniku jejich názvu, například u Pětizlodějské cesty severozápadně od Obecnice, byť se nepodložených vysvětlení nabízí celá řada.
ZAPOMENUTÉ CESTY
Asi se shodneme, že průsekový systém není zlý. Ale v případě asfaltové cesty kolem Václavky v délce zhruba 4,5 km v přímé linii a s mírně řečeno fádním okolím kyselé podmáčené smrčiny to není pravě ono pro duši ba i tělo pocestného. Zato cyklisté, ti si libují.
V této skoro závěrečné části článku bych se ale chtěl věnovat spíše cestám, které jsou jaksi předurčeny k poznávání a vychutnávání pouze pěším příchozím.
Historie je někdy nespravedlivá, jindy milosrdná. U následujcích cest platí obojí. Nejprve se k nim postavili lidé zády - přestaly být pro ně potřebné. Ale na rozdíl od jiných podobných se k nim člověk náhodou nezachoval neurvale a ponechal je, jaksi stranou dění, žít dál.
Sejdeme-li z vrcholu jihobrdského Kokšína na jih pod skalnatý svah do vysokého mechového lesa, po několika výškových metrech dalšího klesání narážíme na nepoužívanou lesní cestu. Směrem doprava se stáčí pod prudší svah a ten překonává terasovitě skrze zazemněné kamenné moře. Když jsme právě omámeni skladbou zdejšího lesa a tvary terénu, naskytne se nám chvilku po levé zátočině výhled na nedaleký novomitrovický kostel.
Jiné místo, odkud na nás hledí zašlá sláva starých cest, nalezneme na východním svahu Toku. Z něho stéká úzkým a mělkým údolíčkem jeden osamocený potok beze jména. V místech, kde se říká U břízy, jej protíná protipožární pás tocké dopadovky. Vydáme-li se odtud proti proudu potoka, nemůže nám ujít zemní těleso. Ba co víc, staří mistři svého řemesla překlenuli s touto cestou přes kameny vyskládaný propustek i sledovanou vodoteč. Jdeme-li stále výše, můžeme sledovat hru hadovitě dávno upraveného terénu s bujnou vegetací až po malý rybníček pod suchopýrovou loukou.
Cestu, po níž se vrátíte nejdále v čase nazpět, naleznete nedaleko Svatého Jana u Nepomuku. Scházíte-li od tohoto vysoko položeného sedla k výše popsaným serpentinám, nemeškáte a dáte se hned první odbočkou vlevo. Zprvu nic netuše skrze hustší smrkový porost, později do stále příkřeji ukloněného terénu, scházíte jen mírným klesáním po úzké mechové lavici, kteroužto tvoří starobylá cesta. Takto se můžete nořit do historie ještě několik set metrů než se ocitnete na Svatém Floriánu před Plešcem.
Podobných cest a zapomenutých koutů je k nalezení zatím dostatek. Na závěr bych chtěl vyjádřit přání, aby brdské cesty používali hojně pouze lidé, kteří si s sebou nevezou motor. Pominu-li tedy alternativu, že by šlo o dvoukolák a nějakého "šroťáka" z blízké vísky, co by si snad chtěl přilepšit ve sběrných surovinách. Nebo raději ani na dvoukoláku, co kdyby někde motor "omylem" vypadl k hromadám plastů a k pytlům odpadků u frekventovanějších komunikací.
Komentáře vytvořeny pomocí CComment